Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 669/02Nález ÚS ze dne 04.04.2005Zákaz dvojího zdanění

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání p... více
Věcný rejstříkDaň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 70/37 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.669.02
Datum vyhlášení27.04.2005
Datum podání21.10.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 4 odst.4, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 46 odst.7, § 69 odst.1

586/1992 Sb., § 7 odst.1 písm.b, § 6 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 669/02 ze dne 4. 4. 2005

N 70/37 SbNU 3

Zákaz dvojího zdanění

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 4. dubna 2005 sp. zn. II. ÚS 669/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2002 č. j. 28 Ca 148/2001-37, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 25. 1. 2001 č. j. FŘ-46/11/01 a proti dodatečnému platebnímu výměru č. 990003163 Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 27. 12. 1999 č. j. 270493/99/010915/5816, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2002 č. j. 28 Ca 148/2001-37, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 25. ledna 2001 č. j. FŘ-46/11/01 a dodatečný platební výměr č. 990003163 Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 27. 12. 1999 č. j. 270493/99/010915/5816 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 21. 10. 2002 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel dožadoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu a Finančního úřadu pro Prahu 10, neboť měl za to, že jimi bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Stěžovatel byl rovněž přesvědčen, že orgány veřejné moci nerespektovaly čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny, když svou pravomoc nevykonávaly v zákonem stanovených mezích.

V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s § 8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle § 8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu.

Za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu sp. zn. 010-6306121833 a spis Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 148/2001, z nichž vyplynulo následující:

Stěžovatel podal dne 31. 3. 1999 řádné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1998. Při daňové kontrole provedené u společnosti P., spol. s r. o., bylo zjištěno, že stěžovatel, jenž byl společníkem a jednatelem této společnosti, postupoval při podání svého daňového přiznání nesprávně, když příjem, jenž měl být zdaněn jako příjem ze závislé činnosti [§ 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o dani z příjmů")], chybně považoval za příjem z podnikání [§ 7 odst. 1 písm. b) zákona o dani z příjmů].

Veden snahou obdržet zpět již zaplacenou daň, aby takto získané finanční prostředky mohly být poskytnuty společnosti P., spol. s r. o., k úhradě daňové povinnosti, jež jí vznikla jako plátci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, podal stěžovatel dne 30. 8. 1999 dodatečné přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1998. Údaje dodatečného daňového přiznání stěžovatel opravil podáním ze dne 20. 9. 1999, kde uvedl, že neměl příjmy z podnikání ani ze závislé činnosti, neboť z těchto jeho příjmů byla stanovena povinnost uhradit daň přímo plátci, tj. společnosti P., spol. s r. o. K dodatečnému daňovému přiznání ze dne 20. 9. 1999 ovšem správce daně nepřihlédl, neboť měl za to, že toto daňové přiznání bylo v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a tedy neplatné.

Na základě dodatečného daňového přiznání ze dne 30. 8. 1999 Finanční úřad pro Prahu 10 (dále jen "finanční úřad") doměřil stěžovateli dle § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP"), daň ve výši 58 584 Kč, a to dodatečným platebním výměrem č. 990003163 ze dne 27. 12. 1999 č. j. 270493/99/010915/5816. Finanční úřad dále v souladu s § 69 odst. 1 ZSDP předepsal stejnou částku k přímému zaplacení plátci daně, tedy společnosti P., spol. s r. o.

Stěžovatel se proti platebnímu výměru odvolal k Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu (dále též "finanční ředitelství"), když namítal, že napadený platební výměr je neplatný, neboť v něm není uvedeno konkrétní hmotněprávní ustanovení, podle něhož správce daně rozhodoval [§ 32 odst. 2 písm. d) ZSDP], a dále, že správce daně na daný případ nesprávně aplikoval ustanovení § 46 odst. 7 ZSDP, když mělo být místo něj užito pouze ustanovení § 69 odst. 1 ZSDP. Stěžovatel uzavřel, že správce daně svým postupem porušil nejen výše uvedená procesní ustanovení, ale rovněž i § 2 odst. 1 ZSDP a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

Finanční ředitelství svým rozhodnutím ze dne 25. ledna 2001 č. j. FŘ-46/11/01 odvolání stěžovatele zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že považuje ve vztahu k § 32 odst. 2 písm. d) ZSDP za dostatečné, byl-li v platebním výměru uveden název hmotněprávního předpisu bez specifikace konkrétního ustanovení. Rovněž se ztotožnilo s názorem finančního úřadu, že postup podle § 46 odst. 7 ZSDP byl vůči stěžovateli namístě s tím, že se nejedná o dvojí vybrání téže daně, neboť k vyměření daně došlo pouze ve vztahu ke stěžovateli, zatímco společnosti P., spol. s r. o., byla táž částka předepsána k přímému placení.

Stěžovatel napadl rozhodnutí finančního ředitelství žalobou u Městského soudu v Praze (dále též "městský soud"), přičemž zopakoval své námitky uplatněné v odvolání a navíc vyjádřil své přesvědčení, že byl porušen rovněž § 1 odst. 2 ZSDP, když se správce daně pokusil vybrat stejnou daň od dvou různých subjektů.

Městský soud žádné z námitek stěžovatele nepřisvědčil a žalobu rozsudkem ze dne 19. 6. 2002 č. j. 28 Ca 148/2001-37 zamítl.

Proti rozhodnutí finančního úřadu, finančního ředitelství a městského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž zrekapituloval dosavadní průběh řízení a precizoval argumenty uplatněné již v předchozím průběhu řízení.

Stěžovatel tedy zejména namítal, že platební výměr byl neplatný pro neuvedení ustanovení zákona, dle nějž bylo rozhodováno, dále že § 46 odst. 7 ZSDP je třeba vyložit v souvislosti s ostatními ustanoveními zákona a nikoliv izolovaně, že měl být aplikován pouze § 69 odst. 1 ZSDP, že mělo být přihlédnuto k dodatečnému daňovému přiznání ze dne 20. 9. 1999 a že vyměření daně, tak jak jej provedl finanční úřad, má povahu dvojího zdanění téhož poplatníka. V souhrnu zapříčinila tato pochybení dle názoru stěžovatele porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

II.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Finanční ředitelství popsalo průběh daňového řízení a dále uvedlo, že paralelní postup podle § 69 odst. 1 ZSDP vůči plátci daně a podle § 46 odst. 7 téhož zákona vůči poplatníkovi není zákonem vyloučen. K námitce, že při dodatečném vyměření mělo být postupováno podle dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob podaného dne 20. 9. 1999, finanční ředitelství uvedlo, že se finanční úřad při dodatečném vyměření řídil skutkovým stavem zjištěným u společnosti P., spol. s r. o. Stěžovatel podal dne 30. 8. 1999 a dne 20. 9. 1999 dodatečné daňové přiznání podle § 41 ZSDP, přičemž jako důvod uvedl číslo jednací zprávy o kontrole u společnosti P., spol. s r. o. Ze spisového materiálu plyne, že s výsledkem zprávy o kontrole daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků byl seznámen dne 16. 12. 1998, obě dodatečná přiznání k dani z příjmů fyzických osob tedy byla podána stěžovatelem po lhůtě uvedené v § 41 odst. 1 ZSDP. Platební výměr měl veškeré náležitosti, neboť § 32 odst. 2 písm. d) ZSDP hovoří pouze o uvedení právního předpisu, nikoliv jeho konkrétního ustanovení. Závěrem finanční ředitelství navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou zamítl.

Finanční úřad se ve svém vyjádření rovněž podrobně zabýval průběhem daňového řízení a ve shodě s finančním ředitelstvím dovodil, že jeho postup byl v souladu se zákonem.

Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že ústavně zaručená práva stěžovatele jím nebyla nikterak dotčena.

Všichni účastníci řízení rovněž souhlasili s upuštěním od ústního jednání.

III.

Ústavní soud připomíná, že mu z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné moci. Kompetence Ústavního soudu je dána pouze za předpokladu, že tyto orgány při své činnosti neoprávněně zasáhnou do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud již rozhodoval o zcela identických případech v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 666/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 145, str. 291), sp. zn. III. ÚS 667/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 39, str. 383) a sp. zn. I. ÚS 621/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek, 34, nález č. 115), v nichž rozhodnutí městského soudu, finančního ředitelství i finančního úřadu zrušil.

V prvním z uvedených rozhodnutí Ústavnísoud konstatoval, že za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje; z této maximy pak plyne, že při ukládání a vymáhání daní podle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod - tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius). Ve druhém citovaném nálezu pak Ústavní soud vyjádřil právní názor, dle nějž jsou orgány veřejné správy při ukládání a vymáhání daní povinny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny), což znamená, že i za situace, kdy platná právní úprava umožňuje zdanit jeden a tentýž příjem u dvou daňových subjektů, je třeba respektovat princip zákazu dvojího zdanění.

Jelikož se jedná o případy obsahově totožné, přičemž identičtí jsou i účastníci řízení, považuje Ústavnísoud za nadbytečné, aby k argumentaci obsažené v citovaných nálezech cokoli dodával, a v dalším na tato rozhodnutí v plném rozsahu odkazuje.

Ústavnísoud tedy dospěl k závěru, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, když ze strany orgánů veřejné moci nebyl respektován čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

V souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavnímsoudu proto Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2002 č. j. 28 Ca 148/2001-37, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 25. 1. 2001 č. j. FŘ-46/11/01 a dodatečný platební výměr č. 990003163 Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 28. 3. 2000 č. j. 85238/00/010915/5816 zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru