Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 667/2000Nález ÚS ze dne 20.06.2001Povaha rozhodnutí správce daně o stížnosti na postup plátce daně.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
daň/daňová povinnost
Správní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 92/22 SbNU 299
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.667.2000
Datum vyhlášení02.07.2001
Datum podání14.11.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 51

99/1963 Sb., § 244


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 667/2000 ze dne 20. 6. 2001

N 92/22 SbNU 299

Povaha rozhodnutí správce daně o stížnosti na postup plátce daně.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti I.

S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000,

č.j. 38 Ca 308/99-19, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca

308/99-19, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca 308/99-19,

jímž bylo zastaveno řízení, v němž požadovala přezkoumání

rozhodnutí správce daně ve věci stížnosti na postup plátce daně.

Napadeným rozhodnutím došlo, podle jejího názoru, k porušení

ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl.

36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Svoje tvrzení zdůvodnila argumentací založenou na

konstrukci, že rozhodnutí správce daně podle § 51 odst. 4 zákona

č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších

předpisů, má charakter rozhodnutí, které je přezkoumatelné soudem

v rámci správního soudnictví ve smyslu § 244 a násl. obč. soudního

řádu. Stěžovatelka se domnívá, že takové rozhodnutí má hmotně

právní účinek, že nejde o rozhodnutí s pouhým deklaratorním

charakterem, ale jde o meritorní rozhodnutí o právech

a povinnostech fyzických a právnických osob, jímž se v daňovém

řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech.

V této souvislosti využila systematickou metodu výkladu právní

normy, když svoje tvrzení doložila odkazem na zařazení právní

úpravy stížnosti poplatníka mezi řádné opravné prostředky v zák.

č. 337/1992 Sb. Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelčino

přesvědčení, že Městský soud v Praze jí svým rozhodnutím odepřel

právo obrátit se na soud v případě, kdy se domnívá, že byla

zkrácena orgánem veřejné správy ve svých právech dle čl. 36 odst.

2 Listiny. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka

polemizovala s aplikací zákona o dani z příjmů, ve spojení

s občanským zákoníkem a obchodním zákoníkem.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti

zdůraznil svůj závěr, že rozhodnutí správního orgánu, jehož

přezkoumání se stěžovatelka domáhala, nebylo rozhodnutím o jejích

subjektivních právech a povinnostech, ale rozhodnutím, které se

subjektivních práv a povinností netýká proto, že jen deklaruje

oprávněnost či neoprávněnost stížnosti na plátce daně. Jde-li

o rozhodnutí, které soudnímu přezkumu nepodléhá, nemohlo dojít ke

zkrácení základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 36

Listiny, a proto Městský soud v Praze nepovažuje ústavní stížnost

za důvodnou. Podle jeho názoru by bylo možno vztah mezi

stěžovatelkou a plátcem daně řešit občanskoprávní cestou.

Finanční ředitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího

účastníka.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti

stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas,

stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena

a podání dalších opravných prostředků jí zákon neumožňoval. Proto

byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi

řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom

opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem

třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno

základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového

stavu, předložených listinných důkazů, spisu Městského soudu

v Praze sp. zn. 38 Ca 308/99 a posouzením právního stavu došel

Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka

podala dne 20.7.1999 u Krajského soudu v Praze žalobu, jíž

napadala rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne

21.5.1999, č.j. 1259/110/1999. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto

její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vlašimi ze dne

15.1.1999, č.j. 1463/99/022970/2384, o stížnosti na postup plátce

daně, a to společnosti SHB, s.r.o., B. Předmětem stížnosti byl

způsob zdanění vypořádacího podílu, neboť stěžovatelka měla

pochybnosti o správnosti sražené daně.Využila proto možnost

zakotvenou ustanovením § 51 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb.

a požádala plátce daně o vysvětlení. Protože s vysvětlením

nesouhlasila, podala u Finančního úřadu stížnost na postup plátce

daně, tato stížnost byla zamítnuta, zamítnuto bylo též její

odvolání. Protože přetrvávaly její pochybnosti o správnosti

způsobu zdanění, podala výše uvedenou žalobu. Poté, kdy byla

žaloba postoupena místně příslušnému soudu, tj. Městskému soudu

v Praze, bylo napadeným usnesením řízení zastaveno. Soud se

zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro

věcné přezkoumání rozhodnutí a dospěl k závěru, že tomu tak není,

protože nejde o rozhodnutí, kterým by bylo rozhodováno o právech

a povinnostech stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by

napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základního práva

stěžovatelky zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Především je

třeba zdůraznit, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje možnost

domáhat se stanoveným způsobem svého práva u soudu a ve

stanovených případech u jiného orgánu. Z toho plyne, že obecně je

k poskytnutí ochrany příslušný soud, výjimkou z pravidla je jiný

orgán, tj. orgán, kterému je zákonem svěřeno ve stanoveném rozsahu

chránit práva jednotlivce. V souladu s tímto principem nebylo

stěžovatelce upřeno, aby se obrátila na věcně a místně příslušný

orgán státní správy a využila i případný řádný opravný prostředek.

Právo na soudní ochranu je rozšířeno úpravou správního soudnictví

v čl. 36 odst. 2 Listiny, podle kterého se každý, kdo tvrdí, že

byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy,

může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového

rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z této dikce plyne, že platí

tzv. pozitivní generální klauzule, z níž může zákon stanovit pouze

výjimky. V posuzované věci využila stěžovatelka speciální opravný

prostředek zakotvený v § 51 zák. č. 337/1992 Sb. - stížnost. Tento

zvláštní daňový institut zajišťuje ochranu poplatníka vůči plátci

daně při uplatňování srážkové daně, kde daňovou povinnost a její

výši stanovuje plátce daně bez přímé účasti poplatníka nebo

správce daně. Zákon umožňuje, aby poplatník - v případě

pochybností o správnosti sražené daně, ve lhůtě 60 dnů požádal

o vysvětlení. Plátce daně má povinnost do 30 dnů ode dne obdržení

žádosti sdělit poplatníkovi požadované údaje, event. případnou

chybu opravit. V této fázi ještě nedochází k autoritativnímu

rozhodování. Avšak pokud poplatník s postupem plátce daně nadále

nesouhlasí, může podat stížnost přímo správci daně místně

příslušeného plátci daně, a ten je povinen o stížnosti rozhodnout,

rozhodnutí se doručí poplatníkovi i plátci daně a lze proti němu

podat v zákonné lhůtě odvolání. Řízení o stížnosti je klasickým

správním řízením, jehož výsledkem je rozhodnutí o tom, zda

stížnost byla či nebyla oprávněná, přičemž dochází k odbornému

posouzení, zda byly či nebyly dodrženy hmotně právní i procesně

právní předpisy. Takové rozhodnutí správce daně je rozhodnutím,

kterým se autoritativně stvrzuje postup plátce daně, tedy,

v konečné podobě, potvrzuje výše daňové povinnosti poplatníka.

V tomto duchu představuje rozhodnutí o stížnosti takové

rozhodnutí, které podléhá režimu správního soudnictví ve smyslu

§ 244 obč. soudního řádu, a proto je nutno odmítnout závěr

Městského soudu v Praze o tom, že rozhodnutí o stížnosti je nutno

považovat za rozhodnutí, které soudnímu přezkumu podle § 244 odst.

3 (sc. v podobě účinné do 31.12.2000) obč. soudního řádu

nepodléhá, protože jde o rozhodnutí, které jen deklaruje

oprávněnost či neoprávněnost stížnosti na plátce daně.

Na základě těchto úvah dospěl Ústavní soud k závěru (aniž by

posuzoval věcné námitky zařazené od části C návrhu), že Městský

soud v Praze vydáním usnesení ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca

308/99-19, o zastavení řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí

porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst.

2 Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí

zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. června 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru