Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 660/2000Nález ÚS ze dne 13.11.2001Povaha rozhodnutí finančního ředitelství o nepovolení přezkumu dodatečného platebního výměru

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
PoznámkaN 171/24 SbNU 275, 279: Poznámka: Nález je v rozporu se stanoviskem pléna ze dne 19.12.2000 Pl.ÚS-st 12/2000 (ST 12/21 SbNU 484)
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 171/24 SbNU 275
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.660.2000
Datum vyhlášení28.11.2001
Datum podání13.11.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 55b

99/1963 Sb., § 244, § 248 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 660/2000 ze dne 13. 11. 2001

N 171/24 SbNU 275

Povaha rozhodnutí finančního ředitelství o nepovolení přezkumu dodatečného platebního výměru

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky M.

D-ové, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni

ze dne 24. 8. 2000, čj. 30 Ca 212/2000-10, za účasti Krajského

soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2000, čj. 30

Ca 212/2000-10, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, jež Ústavnímu soudu došla

13. 11. 2000 a která i v ostatním splňovala podmínky předepsané

zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí

Krajského soudu v Plzni, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti

rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 30. 5. 2000, čj.

8851/110/1999. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím

došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu práv,

garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Podle jejího názoru má rozhodnutí Finančního

ředitelství v Plzni, vydané podle ustanovení § 55b zák.č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jehož nápravy se domáhala

žalobou u Krajského soudu v Plzni, charakter rozhodnutí, jež je

přezkoumatelné soudem v rámci správního soudnictví podle § 244

a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen

"o.s.ř."). Je to rozhodnutí meritorní, kterým se v daňovém řízení

konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech fyzických

a právnických osob. Krajský soud v Plzni tím, že řízení zastavil,

znemožnil tedy stěžovatelce domáhat se stanoveným postupem svého

práva na nápravu nezákonného rozhodnutí orgánu státní správy

u nezávislého a nestranného soudu.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis

Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 212/2000, a spisový

materiál Finančního ředitelství v Plzni, sp. zn. 8851/110/1999,

z nichž zjistil následující:

Rozhodnutím ze dne 30. 5. 2000, čj. 8851/110/1999, nepovolilo

Finanční ředitelství v Plzni přezkoumání dodatečného platebního

výměru na daň z příjmů fyzických osob č. 990000211, vydaného podle

§ 55b zák. č. 337/1999 Sb., o správě daní a poplatků Finančním

úřadem v Blovicích dne 2. 8. 1999, pod čj. 19373/99/141970.

Správce daně zjistil, že stěžovatelka nevedla samostatnou evidenci

průměrné výše rabatu, třebaže jí tato povinnost byla uložena

správcem daně rozhodnutím ze dne 28. 11. 1995, čj. Bl

5185/980/95. Při daňové kontrole vybral správce daně vzorek

různých dokladů a metodou váženého aritmetického průměru zjistil

průměrný rabat ve výši 29,56 %. Stěžovatelka vykázala ovšem

v daňovém přiznání rabat pouhých 17,11 %. I s přihlédnutím

k dalším skutečnostem měl správce daně pochybnosti o úplnosti

a správnosti evidence stěžovatelky. Ani další důkazní prostředky

neprokazovaly dostatečně úplnost a správnost účetnictví

stěžovatelky. Vzhledem k tomu tedy správce daně dodatečně vyměřil

daň ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou

podle § 46 odst. 7 zák. o správě daní a poplatků. Finanční

ředitelství neshledalo, že by byl dotčený dodatečný platební výměr

vydán v rozporu s právními předpisy nebo se zakládal

na podstatných vadách řízení. Okolnosti daného případu

nenasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daňové povinnosti

v nesprávné výši. Nejsou tedy dány podmínky pro přezkoumání tohoto

rozhodnutí.

Řízení o žalobě proti shora uvedenému rozhodnutí finančního

ředitelství, zastavil krajský soud, jak již bylo uvedeno,

rozhodnutím, jež je nyní napadeno ústavní stížností. Soud se

domnívá, že žalobou napadené rozhodnutí podle zákonné úpravy

nemůže být předmětem přezkoumávání soudem. Řízení o přezkoumání

rozhodnutí podle § 55b zákona o správě daní a poplatků se totiž

rozpadá do dvou fází. V první fázi správce daně musí rozhodnout,

zda přezkoumání rozhodnutí povolí, a teprve v druhé fázi

rozhodnutí přezkoumá. Rozhodnutím o povolení či nepovolení

přezkumu se přezkoumávané rozhodnutí neruší ani nemění. Daňový

subjekt jím tedy není dotčen na svých hmotných právech

a povinnostech, vyplývajících z přezkoumávaného rozhodnutí.

Napadené rozhodnutí finančního ředitelství je proto dle názoru

obecného soudu rozhodnutím procesní povahy ve smyslu ustanovení

§ 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Soud následně řízení podle

ustanovení § 250d odst. 3 o.s.ř. řízení zastavil.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, účastníka řízení, Krajský soud v Plzni,

a vedlejšího účastníka řízení, Finanční ředitelství v Plzni, aby

se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.

Krajský soud v Plzni navrhl ústavní stížnost zamítnout.

Domnívá se, že napadeným rozhodnutím k porušení čl. 36 Listiny

nedošlo. Co se týče důvodů, jež soud vedly k zastavení řízení,

odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Finanční ředitelství sice zaslalo Ústavnímu soudu vyjádření,

současně se však postavení vedlejšího účastníka vzdalo

s odůvodněním, že ústavní stížnost nenapadá zákonnost jeho

rozhodnutí. Ústavní soud s ním proto dále jako s vedlejším

účastníkem nejednal.

Ústavní stížnost je opodstatněná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není

oprávněn zásadně zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů,

neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy

ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny,

nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich

činností (čl. 83 Ústavy ČR). Na druhé straně opakovaně připustil,

že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být

v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy

páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného

základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu

do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.

Ústavní soud spatřuje podstatu ústavní stížnosti v otázce,

zda rozhodnutí podle § 55b zákona o správě daní a poplatků, podle

něhož nejsou dány podmínky pro povolení přezkumu rozhodnutí

správce daně, má charakter rozhodnutí přezkoumatelného soudem

v rámci institutu správního soudnictví ve smyslu § 244 a násl.

o.s.ř. K dané otázce se Ústavní soud ve své judikatuře již

opakovaně vyslovil (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS

94/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C. H.

Beck, 1997, str. 97 a násl.; nález Ústavního soudu, sp. zn.

II. ÚS 271/96, tamtéž, str. 253 a násl.). Podle jeho dosavadních

judikátů není uvedené rozhodnutí pouhým procesním rozhodnutím dle

§ 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., ale rozhodnutím meritorním, jímž se

v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech

a povinnostech osob. Toto rozhodnutí má tedy hmotněprávní účinek.

Přezkum rozhodnutí dle § 55b zákona o správě daní a poplatků

je systematicky zařazen do jeho části páté, pod nadpis "Mimořádné

opravné prostředky". Jeho konstrukce spočívá v tom, že daňové

rozhodnutí může být pro rozpor s daňovými předpisy nebo pro

podstatné vady řízení po přezkoumání zrušeno, nahrazeno jiným nebo

změněno. Shledá-li správce daně, že podmínky pro povolení přezkumu

nebyly splněny, přezkoumávané rozhodnutí potvrdí. Proti takovému

rozhodnutí nejsou podle § 55b odst. 5 zákona o správě daní

a poplatků opravné prostředky připuštěny. Ze smyslu a znění

uvedených předpisů je nesporné, že příslušný správce daně před

vydáním rozhodnutí meritorně zkoumá a hodnotí soulad

přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy a svým rozhodnutím

meritorně zasahuje do oblasti hmotných práv a povinností daňového

subjektu. Toto rozhodnutí je z hlediska daňového řízení

rozhodnutím konečným. Nelze se proti němu odvolat, a žádné další

daňové řízení se tedy nekoná.

Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se v projednávané věci

od právního názoru vysloveného ve svých shora zmíněných dřívějších

nálezech. Rozhodnutí finančního ředitelství o přezkoumávání

rozhodnutí dle § 55b zákona o správě daní a poplatků (které svou

podstatou věcně zamítá návrh na povolení přezkoumání rozhodnutí)

je rozhodnutím meritorním (materiální povahy) ve smyslu § 244

a násl. o.s.ř. Správce daně jím po provedeném přezkumu rozhodl, že

přezkoumávané rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy

a nezakládá se na podstatných vadách řízení. Ani okolnosti

nenasvědčují podle něj tomu, že došlo ke stanovení daně

v nesprávné výši. Tak správce daně rozhodl v daňovém řízení

konečným způsobem o právech a povinnostech stěžovatelky coby

daňového subjektu. Takové rozhodnutí zasahuje do oblasti

hmotněprávní tím, že konečným způsobem konstatuje neoprávněnost

tvrzeného nároku. Není to pouhé procesní rozhodnutí. Proto

neexistuje zákonný důvod, který by bránil podat žalobu proti

takovému rozhodnutí s použitím mechanismů správního soudnictví.

Opačný postup by byl v rozporu s konstrukcí mimořádných opravných

prostředků dle zákona o správě daní a poplatků a ve svých

důsledcích znamenal denegatio iustitiae v rozporu s čl. 36 odst.

1 Listiny.

Na základě výše předložených úvah dospěl Ústavní soud dospěl

k závěru, že Krajský soud v Plzni porušil napadeným usnesením

jedno ze základních práv stěžovatelky, garantované čl. 36 Listiny.

Stěžovatelce nebyla poskytnuta soudní ochrana. K porušení došlo

tím, že soud vyložil pojem "rozhodnutí procesní povahy" natolik

rozšiřujícím způsobem, že již vybočil z mezí ústavnosti. Je nyní

věcí obecného soudu, aby posoudil, zda ke zkrácení na právech

skutečně došlo a zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně

skutečně odpovídá právním předpisům, správnému vedení daňového

řízení či zda zde skutečně nejsou okolnosti, které by nasvědčovaly

nesprávnému vyměření daně.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní

stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 2 písm.

a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu,

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. listopadu 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru