Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 66/98Nález ÚS ze dne 02.02.1999K uplatňování nároků na restituci majetku v období komunistického režimu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
konfiskace majetku
Tíseň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 18/13 SbNU 123
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.66.98
Datum podání11.02.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/1946 Sb., § 1 odst.1, § 4 odst.1

5/1945 Sb.

87/1991 Sb., § 3 odst.2, § 2 odst.1 písm.c, § 6 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 66/98 ze dne 2. 2. 1999

N 18/13 SbNU 123

K uplatňování nároků na restituci majetku v období komunistického režimu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti Ing. J. O., zastoupeného JUDr. K. M., za

účasti účastníků řízení 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního

soudu pro Prahu 1 a vedl. účastníků 1) ČR-KÚ Praha-východ,

Kostelní 42, Praha 7, 2) ČR-ČÚZK, Hybernská 2, Praha 1, proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 1997, sp. zn. 20 Co

213/97 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 1. 1997,

sp. zn. 25 C 83/95,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 1997, sp. zn.

20 Co 213/97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.

1. 1997, sp. zn. 25 C 83/95, se zrušují.

Odůvodnění.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro

Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se podle zák. č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zejména zák. č.

116/1994 Sb. domáhal uzavření dohody o vydání věci, tj. domu č. p.

1581 se zastavěnou plochou p. č. 2223, dosud zapsaných na LV č.

1364 pro obec hl. m. Praha, kat. území Nové Město.

Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro

Prahu 1 a současně zamítl návrh na připuštění dovolání.

Stěžovatel vytýká oběma pravomocným rozhodnutím, že jimi bylo

porušeno jeho základní ústavní právo na soudní ochranu

a spravedlivý proces, když byl vyloučen z mimosoudní rehabilitace,

přestože pro něho svědčilo právo podle zák. č. 87/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, a hlavně zák. č. 116/1994 Sb. Odvolává

se na jím navržené, ale soudem neprovedené důkazy. Svou aktivní

legitimaci ve sporu uvádí splněním podmínek ustanovení § 6 odst.

2 a § 2 odst. 1 písm. c) a § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel spolu se svou matkou J. O. a bratrem E. O. byli

podílovými spoluvlastníky výše uvedených nemovitostí. Protože byli

Židé, byli nuceni tyto nemovitosti prodat na jaře 1939 pod tlakem

rasové perzekuce za nevýhodných podmínek firmě Walter a. s. Firma

Walter a. s. trhovou smlouvou z 15. října 1940 je zase prodala fa

Realitní akciové společnosti v Praze II. Nemovitosti byly prodány

firmě Walter a. s. za nepřiměřenou úplatu, jak dovozuje dále

stěžovatel, a to trhovou cenu 4.550.000 Kč, ačkoli dle znaleckého

posudku Ing. V. P., vypracovaného v souvislosti s restitučním

řízením podle zák. č. 128/1946 Sb. byla určena hodnota tohoto

majetku částkou 6.220.000 Kč. Na srážku z trhové ceny převzala fa

Walter a. s. pohledávky váznoucí na nemovitosti ve výši

2.068.629,44 Kč a zbytek ve výši 2.481.370,56 Kč byl složen na

vkladních knížkách, které nesměly být vybrány ani vyplaceny bez

svolení Magistrátu hl. m. Prahy. Podle odůvodnění rozsudku soudu

I. stupně takto složený zbytek kupní ceny na vázané účty byl

zabaven a dosud nebyl restituován.

Bratr E. O. uprchl před nacistickou zvůlí do Anglie, kde

působil v BBC. Stěžovateli spolu s matkou se již nepodařilo

uprchnout a tak byli deportováni do koncentračních táborů. Při

deportaci matka stěžovatele zemřela a dne 8. 8. 1946 byla

prohlášena za mrtvou.

Stěžovateli se podařilo z koncentračního tábora uprchnout do

Maďarska. Tam byl vězněn až do konce války nikoli již z rasových

důvodů, ale jako uprchlík. Po válce vystudoval Vysokou školu

ekonomickou a byl zaměstnán jako redaktor v Lidových novinách.

Dne 15. 1. 1946 byla zavedena neodkladná prozatimní národní

správa podle § 3 dekretu č. 5/1945 Sb. na firmu Realitní akciová

společnost, neboť na základě revize, prováděné u fy Walter a. s.

Jinonice byly zjištěny rozsáhlé trestné činy, které ovlivnily také

činnost firmy Realitní akciová společnost. Firma Walter byla

vedena rodinou Kumperovou, která podporovala fašismus, za války se

spojila s Němci a terorizovala české zaměstnance.

Znárodnění fy Walter a. s. bylo vyhlášeno v Ú. l. č. 19 ze

dne 24. 1. 1946. Stěžovatel spolu se svým bratrem uplatnili řádně

ve smyslu dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. nárok na

prohlášení kupní smlouvy na předmětné nemovitosti za neplatnou,

protože k jejímu uzavření došlo z důvodů rasové perzekuce.

Aniž by bylo toto řízení skončeno, výměrem ONV v Praze I ze

dne 26. 4. 1950 bylo podle dekretu č. 108/1945 Sb. rozhodnuto, že

u Realitní akciové společnosti v Praze byly splněny podmínky pro

konfiskaci majetku, který vlastnila ke dni 30. 10. 1945, tedy

i domu č. p. 1581/II se staveb. p. č. 879/6, zapsané v kn. vl. č.

1525 pozemkové knihy pro k. ú. Praha - Nové Město.

Stěžovatel z výlučně politických důvodů začal mít v Lidových

novinách potíže natolik, že byl 9. 2. 1951 vyloučen z KSČ a dne

25. 2. 1951 propuštěn ze zaměstnání. Proto, jak dále uvádí ve své

stížnosti, vzal dne 29. 3. 1951 návrh uplatněný podle zák. č.

128/1946 Sb. zpět, a to jednak pro naprostou nemožnost dosáhnutí

kladného rozhodnutí, jednak proto, aby se vyhnul další perzekuci,

která by byla logickým důsledkem postoje státu k nevydání

nemovitostí. Od r. 1951 pracoval jako dělník v ČKD, a to po dobu

14 let.

Předmětné nemovitosti byly ze správy Bytového podniku Praha

I převedeny k datu 1. 7. 1994 na Český úřad zeměměřičský

a katastrální. Současným vlastníkem je ČR - Katastrální úřad Praha

- východ. Výzvu a žalobu o uzavření dohody o vydání věci směřoval

stěžovatel proti ČR - Katastrálnímu úřadu Praha - východ a ČR

- Katastrálnímu úřadu Praha 1.

Jako novou skutečnost, která soudům nebyla známá a kterou

předkládá stěžovatel spolu s ústavní stížností, je listinný důkaz

ze svazku StB, který byl v minulosti na stěžovatele veden a který

má potvrdit jeho politickou perzekuci.

Ústavní soud z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 zjistil,

že v době prodeje domu a staveb. parcely firmě Walter a. s. byla

matka stěžovatele spoluvlastnicí k 1/2 a stěžovatel se svým

bratrem každý k 1/4. Matka stěžovatele byla Rakušanka, německé

národnosti, stěžovatel v r. 1939 se hlásil k národnosti české.

Z rozsudku rovněž vyplývá, že dědické řízení po matce stěžovatele,

která byla prohlášena za mrtvou, dosud neproběhlo.

Soud prvého stupně žalobu stěžovatele zamítl z důvodu, že

nebyla splněna podmínka přechodu předmětných nemovitostí na stát

podle některých z ustanovení § 6 zák. č. 87/1991 Sb., neboť

připadly státu jako konfiskovaný majetek akciové společnosti,

jejíž akcie vlastnily státně nespolehlivé osoby.

Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu I. stupně,

zdůvodnil své rozhodnutí konstatováním, že pokud vzal stěžovatel

svůj návrh na restituci podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zák. č.

128/1946 Sb. zpět a zpětvzetí bylo připuštěno, neměl na ni již

původní vlastník nárok ve smyslu § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.,

přičemž současně nebylo prokázáno, že by řízení o nároku dle zák.

č. 128/1946 Sb. bylo zastaveno v důsledku politické perzekuce nebo

postupu porušujícího uznávaná lidská práva a svobody. Stěžovatel

podle názoru odvolacího soudu neprokázal, že by ke zpětvzetí

tehdejšího restitučního nároku došlo v důsledku této perzekuce.

K ústavní stížnosti se soud I. stupně vyjádřil tak, že

v průběhu řízení nikterak nebyla zkrácena práva stěžovatele

zaručená mu Ústavou, a proto na právním zhodnocení věci trvá,

neboť je považuje za správné. Současně uvedl, že stěžovatel podal

soudu návrh na povolení obnovy řízení. O tomto návrhu nebylo dosud

rozhodnuto. Navrhuje zamítnutí stížnosti.

Odvolací soud se ke stížnosti, že soudy neprovedly všechny

stěžovatelem navrhované důkazy uvedl, že nemá možnost posoudit

tuto námitku, neboť nemá k dispozici spis. Ke skutečnosti, že

stěžovateli se po vynesení rozsudku podařilo získat důkaz,

svědčící ve prospěch uplatněného restitučního nároku uvedl, že

nemůže být předmětem ústavní stížnosti, ale důvodem pro podání

návrhu na obnovu řízení podle § 228 o. s. ř. Proto rovněž navrhuje

zamítnutí ústavní stížnosti.

Druhý vedlejší účastník Český úřad zeměměřičský a katastrální

ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se plně shoduje

s právními názory obou soudů. Dále uvedl, že podle jeho názoru

není v restitučním sporu pasivně legitimován, neboť ke dni 1. 4.

1992 předmětné nemovitosti nedržel a v držení je nemá ani

v současné době.

Dále upozorňuje, že mu byla doručena výzva Obvodního soudu

pro Prahu 1, aby se vyjádřil k návrhu stěžovatele na obnovu

řízení. Protože neshledal důvodnost podmínek pro obnovu řízení,

navrhl soudu jeho zamítnutí. Navrhl rovněž zamítnutí ústavní

stížnosti jako nedůvodné.

Z nově zaslaného důkazního prostředku Ústavní soud zjistil,

že byl na stěžovatele v r. 1965 založen signální svazek StB, a to

proto, že byl podezřelý z provádění nepřátelské činnosti proti

ČSSR ve prospěch cizí rozvědky. Z dokladů, které jsou neúplné dále

vyplývá, že stěžovatel zatajil, že jeho bratr byl v Anglii, měl

britskou státní příslušnost a byl tam politicky činný. Dále

nesprávně uvedl, že jeho otec byl bankovním úředníkem, ačkoli byl

ředitelem Union banky v Praze. Ve spise je dále uvedeno, že

prováděl frakční činnost v redakci Lidových novin a že má celkově

záporný postoj k lidově demokratickému zřízení.

Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu

1, sp. zn. 25 C 83/95.

Po prostudování všech zaslaných dokumentů Ústavní soud dospěl

k závěru, že v projednávané věci došlo ze strany soudů k porušení

ústavnosti, a to čl. 90 Ústavy, neboť stěžovateli nebyla

poskytnuta zákonem stanoveným způsobem ochrana jeho práv a čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručující právo na

spravedlivý proces.

Nelze však přisvědčit námitce stěžovatele, že soudy

nevyhověly provedení svědeckých výpovědí, které by měly pro

posouzení otázky splnění podmínky podle § 3 odst. 2 zák. č.

87/1991 Sb., v platném znění, zásadní a nezastupitelný význam, m.

j. Dr. F. K. a G. L., kteří o postoji stěžovatele poskytli soudu

místopřísežná prohlášení. Podle protokolu ze dne 11. 10. 1996

zástupce navrhovatele dal soudu pouze k úvaze, zda provede výslech

osob, které předložily čestné prohlášení. Na jejich předvolání

netrval.

Na výslechu těchto svědků netrval stěžovatel ani v odvolání

proti rozsudku soudu I. stupně, kdy požadoval pouze jako důkaz

přečtení jejich místopřísežných prohlášení.

Zcela jiná je však otázka přístupu soudů k výkladu ustanovení

restitučního zák. č. 87/1991 Sb. Sám tento zákon v § 1 odst. 1

proklamuje, že se snaží zmírnit některé majetkové křivdy, spáchané

v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva

občanů, vyhlášená v mezinárodních úmluvách a na ně navazujících

mezinárodních paktech o občanských, politických, hospodářských,

sociálních a kulturních právech. Zákon sám nemůže podchytit

jmenovitě veškerá jednání, která vedla k tomuto porušování,

a proto vytýčil základní morální výkladový princip, který spočívá

a vychází ze základních lidských a občanských práv. Sám Parlament

pro svou další činnost vydal zák. č. 198/1993 Sb., kterým vymezil

negativní stránku protiprávnosti komunistického režimu a v tomto

směru poukázal m. j. i na programové ničení hodnot evropské

civilizace a na destrukci tradičních principů vlastnického práva.

Ústavní soud je toho názoru, že v případě, pokud by

totalitním režimem nedošlo k této destrukci vlastnického práva,

musel by být návrh, podaný stěžovatelem na zrušení prozatímní

národní správy jeho majetku, vyřízen kladně. U občana, který byl

vyloučen ze strany a který byl propuštěn z práce pro třídní původ,

pro rodinné vztahy v kapitalistické cizině a v neposlední řadě

i v důsledku nekonformní socialistické činnosti, by další

uplatňování majetkového práva na nemovitosti poměrně vysoké

hodnoty zcela určitě vedlo k nejjednoduššímu tehdy používanému

prostředku státu - t. j. k odstranění nositele tohoto práva, a to

bez jakéhokoli zdůvodnění. Zákon č. 128/1946 Sb. byl ostatně

změněn a doplněn zákonem č. 79/1948 Sb., kdy se podstatně

modifikovalo nárokové právo žadatelů - restituentů i se stanovením

nových termínů pro jeho uplatnění.

Za takto konstatovaných skutečností nelze stěžovateli

přičítat k tíži jeho zpětvzetí návrhu podle zák. č. 128/1946 Sb.

Nepřiznat stěžovateli naplnění ustanovení § 2 odst. 1 písm. c)

zák. č. 87/1991 Sb., t. j., že v jeho případě se tak stalo

v důsledku politické perzekuce, by znamenalo nové porušení

občanských zásad, uznávaných demokratickým světem.

Při této příležitosti považuje Ústavní soud za svou povinnost

vyjádřit se i k námitce vedlejšího účastníka, že stěžovatel nemůže

být aktivně legitimován, neboť byl osobou německé národnosti. Je

pravdou, že v r. 1930 přihlásila matka stěžovatele sebe i své dva

syny k národnosti německé. Sama byla Rakušanka. Stěžovatel se v r.

1939 přihlásil k národnosti české. Bez ohledu na tyto skutečnosti,

dekrety, pokud vychází z určení národnosti německé, mají na mysli

především veškeré výhody, kterými byl takový příslušník zvýhodněn

na úkor lidí jiných národností. Jak bylo již Ústavním soudem

judikováno, sám pojem Žid vyřazoval příslušníka tohoto etnika

nejen z dobrodiní jakýchkoli výhod, nýbrž naopak jej zbavoval

jakýchkoli lidských práv s konečným vyústěním v holocaustu. Pokud

se týká další námitky vedlejších účastníků, že stát konfiskoval

předmětné nemovitosti až Realitní společnosti a. s. a nikoli firmě

Walter a. s., která je původně odkoupila, byť by to nebylo pro

posuzovanou věc rozhodující, je nutno podotknout, že firmu Walter

vlastnili z převážné většiny (51%) majitelé Ing. A. a Dr. V. K.,

kteří tento nemovitý majetek převedli na firmu, která byla

v jejich 100 % vlastnictví.

I když odvolací soud se odvolává na stejný právní názor,

který vyslovil i Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 29.

11. 1994, sp. zn. 3 Cdo 352/93, publikovaném v Právních rozhledech

č. 4 roč. 1955 str. 153 t. j., že k obnovení nároku na vlastnictví

podle § 1 odst.1 ve spojení s § 4 odst. 1 zák. č. 128/1946 Sb.

bylo zapotřebí podání tohoto návrhu a kladné rozhodnutí

příslušného státního orgánu, nelze mu přiznat v posuzovaném

případě platnost. Žádost podle zák. č. 128/1946 Sb. byla podána

řádně a včas a její vyřízení bylo zmařeno životně existenčním

tlakem na osobu stěžovatele natolik, že ji vzal zpět. V řádně

fungujícím demokratickém a právním státě by tak nikdy neučinil.

Proto žaloba stěžovatele na uzavření dohody o vydání věci

vycházela ze správného předpokladu, totiž, že k přechodu

nemovitostí na stát došlo až v důsledku jejich konfiskace v r.

1950, kdy ještě vůbec nebyl vyřízen původní restituční nárok

stěžovatele podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.

Proto je oprávněnou osobou podle zák. č. 87/1991 Sb. Nutno mu

přiznat, že pro něj svědčí podmínka ustanovení § 3 odst. 2 cit.

zákona, protože jeho nárok na prohlášení přechodu vlastnického

práva k předmětným nemovitostem za neplatný byl znemožňován po

dobu více jak 4 let státním orgánem a po 25. únoru 1948 byl plně

vyloučen, a to z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona.

Pokud nebyl nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946

Sb. uplatněn v tříleté prekluzivní době, bývá tím připuštěna

právní teorií konvalidace neplatného jednání v době nesvobody.

A contrario možno operovat s tím, že pokud státní orgán vůbec po

r. 1948 o takové podané žádosti nerozhodl, ač rozhodnout měl, je

možno pohlížet na tuto záměrnou nečinnost jako na splnění

uplatnění povinnosti ve prospěch žadatele. Stát byl nečinný ještě

dva roky po r. 1948.

Stěžovatel splňuje rovněž ustanovení § 6 odst. 2 zák. č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť byl předmětných

nemovitostí zbaven v důsledku politické perzekuce a také

v důsledku postupu, porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody.

Otázka vztahu kupní ceny na převod nemovitostí a jejich

skutečnou hodnotu je irelevantní vzhledem ke zjištění soudu I.

stupně, že prodejcům tato kupní cena vyplacena nebyla.

Proto Ústavnísoud rozhodl o zrušení obou uvedených rozsudků

(§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. února 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru