Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 659/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2015K otázce restitučního vydání a určení vlastnického práva k samostatné stavbě vodního jezu ve vztahu k vydané stavbě mlýna

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-jih
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkodůvodnění
žaloba/na určení
Restituce
příslušenství
Prekluze
Katastr nemovitostí
příděl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 6/77 SbNU 933
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.659.15.1
Datum podání05.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

12/1945 Sb.

229/1991 Sb., § 13

28/1945 Sb.

87/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 132, § 219, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 659/15 ze dne 21. 4. 2015

U 6/77 SbNU 933

K otázce restitučního vydání a určení vlastnického práva k samostatné stavbě vodního jezu ve vztahu k vydané stavbě mlýna

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) - ze dne 21. dubna 2015 sp. zn. II. ÚS 659/15 ve věci ústavní stížnosti Josefa Kotěšovce, Jany Horké, Bc. Zdeňky Bláhové a Libuše Toflové, všech zastoupených Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem, se sídlem Hořejší nábřeží 786/21, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2014 č. j. 28 Cdo 3614/2014-189, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2014 č. j. 15 Co 41/2014-153 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 11. 2013 č. j. 6 C 280/2012-121, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky vodního díla, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih jako účastníků řízení.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 11 odst. 1, v článku 36 odst. 1 a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatelé mají za to, že zásadního pochybení se dopustil již soud prvního stupně, když řádně své rozhodnutí neodůvodnil, respektive vyjádřil se k tvrzení, které stěžovatelé v žalobě neuváděli (stavba jezu coby součást či příslušenství pozemku), a naopak se vůbec nevyjádřil k jejich klíčovým argumentům (stavba jezu coby součást či příslušenství budovy mlýna). Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rozhodnutí soudu prvního stupně je proto nepřezkoumatelné a nesplňuje požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí. Stěžovatelé taktéž napadají jako překvapivý postup odvolacího soudu, který na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelé osvědčili naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, avšak prvostupňové rozhodnutí nezrušil, nýbrž ve věci samé rozhodl, aniž by se stěžovatelé k jeho právním závěrům jakkoli mohli vyjádřit. V rozhodnutí odvolacího soudu spatřují stěžovatelé navíc libovůli v hodnocení důkazů, neboť odvolací soud dovodil svůj závěr o tom, že manželé Štambergovi se v rámci přídělu zemědělské usedlosti nestali vlastníky stavby jezu, z jediného dokumentu, konkrétně z protokolu ze dne 30. 12. 1948, v němž byl uveden pan Alois Štamberg coby "národní správce firmy Schmidt, mlýn", byť v jiných doložených dokumentech byl označen za vlastníka jezu. Stěžovatelé vycházejí z toho, že z dostupných podkladů je zřejmé, že na základě přídělové listiny Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství ze dne 28. 5. 1948, která odkazuje na dekret č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, byly manželům Štambergovým přiděleny všechny nemovitosti náležející k mlýnu č. p. X, a to včetně mlýnského náhonu (tedy i jezu). Při převodech vodního díla tak nebylo třeba výslovně specifikovat všechny jeho součásti či příslušenství, neboť klíčový byl převod vlastnictví budovy mlýna a samozřejmě označení těch nemovitostí, jež podléhaly evidenci pozemkových knih. Stěžovatelé odkazují na judikaturu zdůrazňující citlivou aplikaci restitučních předpisů, a dovozují, že v dané věci bylo smyslem vydání nemovitostí vydání bývalé zemědělské usedlosti včetně všech staveb a pozemků, které s ní funkčně souvisí. Stavba jezu se v době odnětí nemovitostí v pozemkových knihách neevidovala, neevidovala se v katastru nemovitostí ani v době podání žádosti o jejich vydání v roce 1992, ani v době jejich skutečného vydání stěžovatelům. Stavba jezu tak dle stěžovatelů postupně přecházela coby příslušenství nemovitosti hlavní, tj. usedlosti č. p. X, resp. budovy mlýna. Argument, dle kterého stavba jezu nebyla stěžovatelům vydána, neboť nebyla výslovně uvedena v žádosti o vydání, byť byla jejím právním předchůdcům prokazatelně odebrána, jde zcela proti smyslu a účelu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, který záměrně zakotvil rozšiřující pojem "zemědělská usedlost". Pokud dovolací soud opírá své rozhodnutí o rozsudky Nejvyššího soudu, podle kterých příslušenství, pokud je tvoří věci samostatné, nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní, toto bylo vydáno až v roce 2003, tj. po ukončení vydávacího řízení (budova mlýna byla stěžovatelům vydána rozhodnutím ze dne 26. srpna 2002). Jestliže v době vydání hlavní věci byl všeobecně přijímaný názor o tom, že není třeba příslušenství ve smlouvě (či rozhodnutí) uvádět, navíc v kontextu výše uvedeného záměru sledovaného zákonem o půdě, pak nelze pozdější vývoj judikatury přičítat k tíži stěžovatelů, respektive nelze na nich spravedlivě požadovat, aby takový možný obrat předvídali a z opatrnosti trvali na úplném výčtu všech věcí, jež tvořily součást zemědělské usedlosti.

3. Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 6 C 280/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 11. 2013 č. j. 6 C 280/2012-121 byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky (každý s podílem o velikosti jedné čtvrtiny) vodního díla - "jezu na řece Radbuze", jež se nachází na pozemcích st. p. č. Y1 a st. p. č. Y2 v katastrálním území Dobřany. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadli stěžovatelé odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni ani Okresního soudu Plzeň-jih nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalismu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Soud prvního stupně v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatelé podali ve věci určovací žalobu, ačkoli přicházela v úvahu žaloba na vydání věci, a již z toho důvodu u nich nemůže být dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."). Soud prvního stupně však dodal, že i v případě, pokud by byl dán naléhavý právní zájem stěžovatelů na určovací žalobě, nebylo by možné jí vyhovět, neboť v době uplatnění restitučního nároku nebyla stavba jezu ani součástí, ani příslušenstvím pozemku, na němž byl jez postaven. Za situace, kdy bylo nutné jez považovat za samostatnou stavbu neevidovanou v katastru nemovitostí, bylo na stěžovatelích, aby tuto stavbu označili v restitučním nároku a požádali o ni ve lhůtě uvedené v § 13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě").

7. Odvolací soud předně dovodil, že jestliže stěžovatelé tvrdí, že se stali vlastníky stavby jezu, která jim byla vydána jako součást či příslušenství mlýna dle zákona o půdě, a nejsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci, ač je od 1. 1. 2007 takový zápis nutný, pak mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že podle listinných důkazů, které stěžovatelé předložili, byl pravděpodobně původně vlastníkem stavby jezu vlastník mlýna F. Schmied. Dle přídělové listiny z 28. 5. 1948, ve které se však konkrétně uvádí pouze usedlost č. p. X a asi 13 ha pozemků, poté nabyli vlastnictví k předmětné zemědělské usedlosti právní předchůdci stěžovatelů. V seznamu přidělených nemovitostí dle návrhu přídělu však není uveden jez ani pozemky, na nichž je situován. V pozemkové knize je dne 9. 6. 1948 zapsán vklad vlastnického práva pro manžele Štambergovi podle předběžné přídělové listiny ze dne 28. 5. 1948, a to tak, že jde o usedlost č. p. X, číslo knihovní vložky XX. Nelze tedy dovodit, že by jez byl předmětem přídělu, a stěžovatelé tak neprokázali, že stavba jezu byla předmětem přídělu jejich právním předchůdcům. Odvolací soud konstatoval, že není vyloučeno, že tehdejší vlastník stavby jezu - stát - si vlastnictví jezu ponechal, ač další nemovitosti, tj. mlýn s pozemky, přidělil právním předchůdcům stěžovatelů. Odvolací soud měl tedy za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že právní předchůdkyně stěžovatelů nebo stěžovatelé sami měli žádat o vydání jezu dle zákona o půdě, a to ve lhůtě dle § 13 odst. 4 tohoto zákona. Pokud tak neučinili, došlo k prekluzi tohoto nároku, i pokud by existoval, a pokud by tedy jez byl předmětem přídělu, což ovšem prokázáno nebylo.

8. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že závěr o tom, že na oprávněné osoby přešlo vlastnické právo toliko k nemovitostem, jež byly předmětem restitučního řízení a o nichž bylo v tomto řízení rozhodnuto, je v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, podle které neprojevila-li oprávněná osoba v žalobním petitu svoji vůli domáhat se vydání věci hlavní včetně příslušenství a není-li z tohoto důvodu ve výroku rozhodnutí soudu výslovně uvedeno, že se věc hlavní vydává s příslušenstvím, nelze přechod vlastnictví k věcem, které tvoří příslušenství vydávané věci hlavní, na oprávněnou osobu dovodit. Ať již je tedy v dané právní věci předmětné vodní dílo příslušenstvím ostatních v restituci vydaných nemovitostí či nikoliv, nemění to dle dovolacího soudu nic na skutečnosti, že vlastnictví k němu na oprávněné osoby nepřešlo. Obnovení vlastnického práva k předmětnému vodnímu dílu, tvrdí-li, že náleželo jejich právním předchůdcům, se stěžovatelé mohli domoci toliko podle restitučních předpisů, nikoli podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř.

9. Ústavní soud je nucen konstatovat, že se stěžovatelé domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakují argumentaci, kterou již před těmito soudy uvedli a která byla obecnými soudy dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatelé domáhají, proto Ústavní soud neshledal. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelé vznesli v ústavní stížnosti, se soudy dostačujícím způsobem vyjádřily. To platí především pro argument stěžovatelů ohledně stavby jezu jako příslušenství vydané budovy mlýna. Odvolací soud dovodil, že i pokud by jez byl původně považován za příslušenství mlýna, je zřejmé, že si zachoval charakter samostatné věci jako stavba vodního díla, proto bylo možné vlastnictví k němu převádět bez současného převodu vlastnictví k budově mlýna, a to bez ohledu na hospodářskou neúčelnost takového rozdělení vlastnictví. To platí i pro argument, že jez byl součástí mlýna, neboť nelze uzavřít, že mlýn a jez tvoří jedinou věc, tedy celek. Odvolací soud tak konstatoval, že podle jeho názoru stavba jezu v přezkoumávané věci netvoří ani příslušenství, ani součást stavby mlýna, a nebylo tomu tak ani v době odnětí přídělu právním předchůdcům stěžovatelů. Zásadní dle odvolacího soudu pak bylo, že nelze ani dovodit, že by jez byl předmětem přídělu, když v seznamu přidělených nemovitostí dle návrhu přídělu není uveden jez ani pozemky, na nichž je situován, a stěžovatelé tak neprokázali, že stavba jezu byla předmětem přídělu jejich právním předchůdcům.

10. Závěr dovolacího soudu (vedoucí k jeho odmítavému usnesení) o tom, že právní názory odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, vychází z aktuální (od roku 2003) judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k identifikaci příslušenství věci hlavní v převodní smlouvě. Pokud stěžovatelé namítají, že v době podání jejich žádosti o vydání věci "byl všeobecně přijímaný názor o tom", že není třeba příslušenství výslovně uvádět, a oni neměli důvod po vydání věci hlavní subjektivně ani objektivně pochybovat o svém vlastnictví ohledně stavby jezu, který považovali za příslušenství jim vydané věci hlavní, lze tento jejich názor pochopit, avšak z právního hlediska je nutno konstatovat, že byla namístě větší míra opatrnosti, zejména jedná-li se o stavbu nezanedbatelné velikosti, u níž si nemohli být stěžovatelé jisti, je-li příslušenstvím, případně součástí stavby mlýna, či nikoli; a to právě tím spíše, není-li stavba evidována v katastru nemovitostí. V dané věci je však rozhodné, že odvolací soud dovodil, jak bylo shora uvedeno, že stavba jezu nebyla součástí ani příslušenstvím mlýna, a nebylo ani prokázáno, že by byla předmětem přídělu, který již dříve nabyli právní předchůdci stěžovatelů. Za tohoto stavu je dle Ústavního soudu bezpředmětné odkazovat na překonanou judikaturu, na základě které sdílí příslušenství osud věci hlavní.

11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstantně uvádí, že změna judikatury sama o sobě není porušením principu předvídatelnosti práva a nemůže být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i ke sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Obdobně se k dané problematice staví i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle něhož není vývoj judikatury sám o sobě v rozporu s Úmluvou. Naopak nemožnost zachovat evolutivní výklad práva by ohrozila jeho reformu a zdokonalování (viz rozsudek ESLP Atanasovski proti Makedonii ze dne 14. 1. 2010 č. 36815/03, § 38, a rozhodnutí Harrach proti České republice ze dne 28. 6. 2011 č. 40974/09). ESLP však vyžaduje, aby změna judikatury byla náležitě odůvodněna. Při posuzování rozsahu potřebného odůvodnění je třeba brát v potaz existenci předchozí ustálené soudní praxe. Je také ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podpořenou právní doktrínou, že pokud dojde ústavně souladným způsobem ke změně judikatury, lze zásadně tento nový právní názor aplikovat též na řízení již běžící, tedy do jisté míry retrospektivně (blíže viz Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013, str. 161). Zejména v oblasti soukromého práva by jiný postup mohl zasáhnout do práv druhé strany sporu. K čisté prospektivitě změny, kdy se tato na projednávaný případ nevztáhne, lze výjimečně přistoupit, pokud by aplikace nového právního názoru byla pro stěžovatele nepřiměřeně tvrdá [viz nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)]. K takovému závěru s ohledem na shora uvedené Ústavní soud v dané věci nedospěl, a to zejména proto, že důvodem pro nevyhovění žalobě stěžovatelů nebyla skutečnost, že stavba jezu nebyla příslušenstvím stavby mlýna, ale to, že nebylo v řízení prokázáno, že by stavba jezu byla předmětem přídělu, který nabyli právní předchůdci stěžovatelů. Za takové situace je právně nerozhodné, zda byl jez součástí či příslušenstvím stavby mlýna, když se jedná o věc samostatnou, jejíž právní osud nebyl od převáděné stavby mlýna v minulosti nutně odvislý.

12. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelů, pokud namítali překvapivost rozhodnutí soudu druhého stupně, který na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelé mají naléhavý právní zájem na určení vlastníka stavby jezu. Stěžovatelé zejména nesouhlasí s tím, že odvolací soud za takové procesní situace nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž ve věci samé rozhodl.

13. Podle § 219 o. s. ř. platí, že dospěje-li odvolací soud ke stejnému závěru (výroku) jako soud prvního stupně, byť na základě jiného právního posouzení, napadené rozhodnutí potvrdí. V této souvislosti je namístě připomenout, že zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se změnil občanský soudní řád a některé další zákony, byla překonána letitá judikatura Ústavního soudu, podle níž byla změna právního náhledu odvolacího soudu důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Tato novela omezila v zájmu zajištění rychlejšího průběhu řízení množství kasačních rozhodnutí odvolacích soudů tak, že odvolací soud má rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, je-li "ve výroku" věcně správné. Tato zdánlivě nepatrná změna § 219 o. s. ř. má významné a dalekosáhlé důsledky, neboť odvolací soud má potvrdit nejen rozhodnutí soudu prvního stupně, které je založeno na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení, ale kupř. i rozhodnutí, které je postaveno na nesprávném právním názoru, avšak přesto je co do výroku správné. Nová úprava § 219 o. s. ř. ovšem nijak nezasáhla do zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, resp. do požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení (což je nyní možné jenom z důvodů taxativně vypočtených v § 219a o. s. ř.), ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; druhá strana se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i protistrany se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní.

14. Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že se odvolací soud namítaného pochybení nedopustil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem stěžovatelů ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., dodal však, že i v případě, pokud by byl dán naléhavý právní zájem stěžovatelů na určovací žalobě, nebylo by možné jí vyhovět, neboť v době uplatnění restitučního nároku nebyla stavba jezu ani součástí, ani příslušenstvím pozemku, na němž byl jez postaven, proto bylo na stěžovatelích, aby tuto stavbu označili v restitučním nároku a požádali o ni ve lhůtě uvedené v § 13 zákona o půdě. Tomuto odůvodnění pak odpovídala argumentace stěžovatelů v odvolání, kde stěžovatelé uváděli důvody, pro které se domnívají, že manželé Štambergovi (právní předchůdci Libuše Kotěšovcové, které byl areál mlýna přidělen) byli vlastníky jak budovy mlýna, tak i jezu. Stěžovatelé v odvolání upozorňují, že z historických podkladů vyplývá, že stavba jezu vždy tvořila součást areálu vodního mlýna, k tomu doložili znalecký posudek. V části II bodu 5 na straně 3 odvolání pak stěžovatelé tvrdí, že stavba jezu je příslušenstvím budovy mlýna č. p. X. V části III odvolání stěžovatelé vysvětlují, proč nežádali o vydání stavby jezu v rámci restitučních předpisů, když byli přesvědčeni, že jim byla vydána spolu s budovou mlýna, a odkazují na v té době soudy zastávaný právní názor, podle něhož vlastnické právo k příslušenství, které nepodléhá zápisu ve veřejné evidenci, přechází spolu s přechodem věci hlavní.

15. Ústavnísoud tedy ověřil, že stěžovatelům byl dán prostor, aby se ke stěžejnímu závěru obecných soudů, že měli stavbu, která nebyla součástí ani příslušenstvím věci hlavní, označit v rámci svého restitučního nároku, mohli dostatečně vyjádřit, což také stěžovatelé učinili. Svou obsáhlou argumentaci v obdobném smyslu rozvedli stěžovatelé již v žalobě, ve vyjádření k žalobě, v odvolání a dovolání. Odvolací soud přitom z takto formulovaných odvolacích námitek stěžovatelů vycházel, řádně se s nimi vypořádal a neformuloval žádné právní závěry, které by zahrnovaly skutečnosti, k nimž se stěžovatelé dříve nevyjádřili.

16. Namítají-li stěžovatelé nedostatky provedeného dokazování, Ústavnísoud z vyžádaného spisu zjistil, že soudy ohledně majetkových nároků stěžovatelů vycházely z listin předložených stěžovateli, které jsou založeny ve spise. Ohledně otázky, zda je stavba jezu součástí vodního díla skládajícího se z budovy mlýna či malé vodní elektrárny, a otázky, zda je stavba jezu nezbytně nutná k provozu mlýna, resp. malé vodní elektrárny, si soud prvního stupně vyžádal stanovisko Ministerstva zemědělství, k jehož závěrům se stěžovatelé vyjadřovali. Při jednání dne 5. 11. 2013 před soudem prvního stupně stěžovatelé prohlásili, že nemají další návrhy na doplnění dokazování. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry; pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

17. Ústavnísoud uzavírá, že v souzené věci postupovaly obecné soudy v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem. V přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli, ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

18. Vzhledem k tomu, že Ústavnísoud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru