Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 657/2000Usnesení ÚS ze dne 08.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
Zavinění
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.657.2000
Datum podání10.11.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 4, § 5

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 39


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 657/2000 ze dne 8. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele R. K., zastoupeného advokátem JUDr. F. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2000, čj. 1 To 261/2000-492, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 10. 11. 2000 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle článku 8 odst. 2 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 2 T 164/99, z něhož zjistil následující:

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 21. 2. 2000, čj. 2 T 164/99-426, uznal stěžovatele vinným v bodě 1) pomocí k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c), § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, v bodě 2) pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a v bodě 3) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Za to ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále ho zavázal k povinnosti zaplatit poškozeným solidárně s dalšími spoluobžalovanými vzniklou škodu.

Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal. Namítal, že soud I. stupně nesprávně postavil výrok o jeho vině pouze na výpovědi spoluobžalovaného L., která je však vyvrácena výpověďmi ostatních spoluobžalovaných a dalšími důkazy. Poukázal na to, že věrohodnost použitého důkazu je narušena tím, že obžalovaný L. byl již v minulosti pro stejný trestný čin odsouzen. Namítal, že soud se rovněž nevypořádal s tvrzením spoluobžalovaného H. o tom, že k prvotní výpovědi byl donucen přítomnými policisty. Zdůraznil, že ze své podnikatelské činnosti byl plně hmotně zabezpečen, což vzbuzovalo pozornost jeho krajanů, kteří s přispěním dalších osob včetně obžalovaného L. na něm požadovali tzv. výpalné. Soud ho měl obžaloby zprostit, neboť neměl k dispozici jediný přímý důkaz o jeho účasti na spáchání vytýkané trestné činnosti, a nepřímé důkazy dle jeho názoru netvoří uzavřený kruh.

Krajský soud v Ostravě rozhodl o odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 18. 4. 2000, čj. 1 To 261/2000-492. Z podnětu odvolání stěžovatele a obžalovaného M. L. zrušil v napadeném rozsudku výrok o vině v bodě 1), z podnětu odvolání stěžovatele a obžalovaných L. K. a M. L. zrušil výrok o vině v bodě 3), a v důsledku toho zrušil též výroky o trestech a náhradě škody. Poté ve věci sám rozhodl. Stěžovatele nově uznal vinným v bodě 1) pomocí k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c), § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, a v bodě 2) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Za to ho odsoudil při nezměněném výroku o vině v bodě 2) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Nově také rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit poškozeným solidárně s dalšími obžalovanými způsobenou škodu.

Skutku uvedeného pod bodem 1) skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 3. 8. 1997 s obžalovaným M. L. po předchozích dohodách uskutečněných v Rožnově pod Radhoštěm, vyvezli přes hraniční přechod Český Těšín do Polska a poté na Ukrajinu do Lvova osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia GLXi, a prodali ho nezjištěným osobám, za což M. L. obdržel 2.000 USD. Takto jednali přesto, že vozidlo nebylo majetkem M. L., neboť ho měl v pronájmu od leasingové společnosti Š., s.r.o., Praha na základě smlouvy ze dne 22. 4. 1997, kdy tohoto dne z celkové hodnoty vozidla ve výši 286.838,-Kč uhradil akontaci ve výši 43.025,70 Kč, přičemž o prodeji vozidla se rozhodl proto, aby získal finanční prostředky. Všechny uvedené skutečnosti byly stěžovateli známy, přesto M. L. zajistil odbyt vozidla, aby i on získal finanční profit. M. L., aby byl kryt ve vztahu k leasingové společnosti, podal dne 5. 8. 1997 na Obvodním oddělení Policie ČR ve Zlíně trestní oznámení o tom, že mu dne 4. 8. 1997 bylo vozidlo odcizeno, a poté krádež oznámil leasingové společnosti, která uplatnila u IPB Pojišťovny, a.s., Pardubice, pojistnou událost za krádež neznámým pachatelem. V důsledku toho pojišťovna vyplatila společnosti Š. částku 233.810,- Kč po odpočtu dlužného pojistného z celkové likvidované částky ve výši 236.265,-Kč.

Skutek popsaný pod bodem 2) skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu se stal tak, že dne 18. 1. 1999 ve Valašském Meziříčí uzavřel obžalovaný P. H. v autosalonu J. B. leasingovou smlouvu se společností G. Nové Město nad Metují na vozidlo zn. Octavia Combi v hodnotě 668.800,- Kč. Toho dne z hodnoty vozu uhradil akontaci ve výši 169.290,- Kč. Takto jednal po předchozí dohodě se stěžovatelem a obžalovanými M. L. a L. K. o tom, že po převzetí vozidla a zajištění nutných formalit je společně vyvezou na Ukrajinu za účelem jeho prodeje, aby tak získali peníze, s tím, že vůči leasingové společnosti se P. H. bude krýt oznámením o odcizení. Po získání instrukcí od stěžovatele k prodeji vozidla dne 27. 1. 1999 obžalovaní M. L., P.H. a L. K. vyvezli toto vozidlo přes hraniční přechod Český Těšín do Polska a poté na Ukrajinu, kde na Krymu vozidlo prodali nezjištěným osobám. Peníze za jeho prodej jim měly být vyplaceny později po návratu do ČR, k čemuž nedošlo. P.H. dne 18. 3. 1999 oznámil na Obvodním oddělení Policie ČR v Otrokovicích krádež zmíněného vozidla neznámým pachatelem a poté krádež oznámil leasingové společnosti, které svým jednáním způsobil škodu ve výši 499.510,- Kč.

Skutek, popsaný pod bodem 2) skutkové věty nezměněného výroku rozsudku soudu I. stupně se měl stát tak, že dne 9. 10. 1998 obžalovaný P. J. uzavřel ve Zlíně s leasingovou společností C., a.s., Praha, leasingovou smlouvu o pronájmu vozidla zn. Mazda 323, na jejímž základě převzal práva a povinnosti původního nájemce firmy H. - obchodní centrum H., ač povinnostem neměl v úmyslu dostát. Téhož dne v Hranicích na Moravě uzavřel s Českou pojišťovnou na uvedené vozidlo pojistnou smlouvu na pojistnou částku 419.000,- Kč s vinkulací ve prospěch uvedené společnosti. Vše činil se záměrem vozidlo prodat a oznámit pojišťovně jeho odcizení. Za účelem zajištění prodeje vozidla se spojil s obžalovaným M. L. a jeho prostřednictvím se stěžovatelem a obžalovaným L. K. kteří věděli, že auto není vlastnictvím P. J., ale leasingové společnosti. Přesto bez jejího vědomí zajišťovali prodej vozidla. Dne 17. 11. 1998 v Loučce převzal M. L. vozidlo od P. J. a společně se stěžovatelem a L. K. ho vyvezli do Moskvy za účelem prodeje, aby tak všichni získali finanční podíl, k čemuž nedošlo, neboť jim nebyl vyplacen. Svým jednáním způsobili firmě C., a.s., Praha, škodu ve výši 313.461,60 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud poukázal na to, že řízení, jež předcházelo napadenému rozsudku, netrpí žádnými závažnými procesními vadami. Soud I. stupně provedl všechny dostupné důkazy, nutné ke zjištění skutkového stavu věci. Při přezkoumávání správnosti skutkových zjištění odvolací soud neshledal důvod k pochybnostem o věrohodnosti výpovědi obžalovaného M. L.. Uvedl, že jeho výpověď není osamocena, jak namítá stěžovatel, ale je v souladu i s dalšími důkazy. Soud I. stupně důvodně neuvěřil změněné výpovědi obžalovaného H., který oproti své první výpovědi z 27. 5. 1999 tvrdil, že mu před výslechem vyšetřovatel předestřel, co má vypovídat, napověděl mu jména a vyhrožoval vzetím do vazby. V tomto směru soud I. stupně přiléhavě poukázal na skutečnost, že v souvislosti s rozhodováním o vzetí do vazby dne 28. 5. 1999 P. H. soudu uvedl, že ke své výpovědi ze dne 27. 5. 1999, kdy z trestné činnosti usvědčuje stěžovatele, nebyl donucován. Soud I. stupně správně jeho výpověď z 27. 5. 1999 hodnotil jako doznání, které koresponduje s ostatními důkazy. Naopak jeho další výpovědi, učiněné po vzetí do vazby, posoudil jako zjevně účelové, učiněné v úmyslu pomoci spoluobžalovaným. Odvolací soud dále poukázal na to, že ve vztahu k bodu 2) rozsudku výpověď obžalovaného L. koresponduje s výpovědí obžalovaného P. J., který u hlavního líčení potvrdil, že muž, se kterým s obžalovaným L. jednali v Kopřivnici, byl stěžovatel. Ztotožnil se i s dalšími provedenými důkazy i s jejich zhodnocením soudem I. stupně. Soudu I. stupně však vytkl nesprávnou právní kvalifikaci jednání obžalovaného L. pod bodem 1) napadeného rozsudku a nesprávné zjištění výše škody, způsobené trestným činem zpronevěry, v tomto bodě zrušil výrok o vině a nově rozhodl. Rovněž v bodě 3) výrokové části napadeného rozsudku shledal odvolací soud pochybení při stanovení výše způsobené škody. I v tomto bodě proto zrušil výrok o vině včetně navazujících výroků a nově rozhodl.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že byl odsouzen pouze na základě nepřímých zpochybněných důkazů, které netvoří ucelený sled tak, jak to vyžaduje zákon. Odvolací soud provedené důkazní prostředky nesprávně zhodnotil a o vině a trestu rozhodl dle názoru stěžovatele jen dle svého přesvědčení. Při svém rozhodování se nezabýval těmi důkazy, které svědčí ve prospěch stěžovatele. V konkretizaci svých námitek plně odkázal na obsah podaného odvolání, v němž zejména vyslovil názor, že provedenými důkazy nebyla jednoznačně prokázána jeho vina. Dále stěžovatel namítá, že mu odvolací soud neprokázal jeho přítomnost mimo území ČR, kde se měl podílet na předmětné trestné činnosti. Odvolací soud se údajně také vůbec nezabýval výpovědí spoluodsouzeného P. H. a nevypořádal se s věrohodností dalšího spoluodsouzeného M. L.. Dle názoru stěžovatele mu odvolací soud neprokázal úmysl vědomého podvodného jednání ve smyslu ustanovení § 4 a § 5 trestního zákona. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným postupem odvolací soud porušil výše uvedená ustanovení Listiny a Úmluvy, a mimo jiné také jednu ze základních zásad trestního řízení, a to "in dubio pro reo". V neposlední řadě stěžovatel vidí porušení svých práv i v tom, že odvolací soud vyhlásil rozsudek dne 18. 4. 2000, přičemž písemné vyhotovení rozsudku včetně odůvodnění, bylo právnímu zástupci navrhovatele doručeno dne 14. 9. 2000, tj. pět měsíců po rozhodnutí. Po celé mezidobí stěžovatel neměl možnost kvalifikovaně uplatnit svoji zákonnou obranu proti tomuto rozhodnutí. Závěrem své ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Ústavní soud požádal podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Ostravě coby účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Tento soud, ač doloženě vyzván, se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení hlavy páté Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Argumentace stěžovatele zpochybňuje zejména hodnocení důkazů obecnými soudy, a namítá jednostrannost řízení a poukazuje na absenci důkazů, usvědčujících stěžovatele. Dle obsahu se jedná o námitky proti postupu obecných soudů, jímž bylo údajně porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy). K tomu Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda tím nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. K porušení těchto práv a k následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000). O takový případ však v projednávané věci nejde.

Stěžovatel dále namítá porušení článku 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. V této souvislosti však neuvádí žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly porušení citovaného článku Listiny, jenž upravuje podmínky trestního stíhání v rámci přípravného řízení. Ústavní soud se proto při absenci konkrétních důvodů tímto článkem z hlediska možného porušení práv stěžovatele nezabýval, neboť ten své tvrzení v daném ohledu důkazně neunesl. V článku 39 Listiny, jehož se stěžovatel rovněž dovolává, jsou zakotveny obecné zásady v trestně právní oblasti, nikoli ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.

Ke konkrétním skutečnostem, na které stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje, Ústavní soud uvádí následující:

Stěžovatel tvrdí, že nesprávným procesním postupem odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle článku 6 Úmluvy. Dle jeho názoru vyvodil z provedených důkazů nesprávná skutková zjištění a odsoudil ho na základě nepřímých zpochybněných důkazů, jež mají potvrzovat jeho údajný výskyt v době trestné činnosti na území mimo ČR. Navíc sled tzv. nepřímých důkazů nemůže v žádném případě tvořit ucelený řetězec.

Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které je ponecháno na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci. V tomto směru lze pouze přezkoumat, zda řízení jako celek bylo spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). V daném případě soud I. stupně provedl všechny nezbytné důkazy, potřebné pro zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Odvolací soud, aniž by opakoval či doplňoval dokazování, potvrdil správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění a rovněž se podrobně zabýval námitkami stěžovatele, které ten nyní uplatňuje i v ústavní stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel své zavinění zcela popíral, vycházel soud I. stupně z výpovědi spoluobžalovaného M. L., který opakovaně z trestného jednání stěžovatele usvědčoval. Jeho výpovědi, učiněné v přípravném řízení i při hlavním líčení jsou shodné, a pokud se stěžovatel snažil cestou odvolání a nyní ústavní stížností tyto zpochybnit, s jeho námitkami se odvolací soud řádně vypořádal. Výpověď obžalovaného L. ostatně není jediným důkazem proti stěžovateli. Z trestné činnosti ho usvědčuje rovněž obžalovaný P. H., a to při své první výpovědi dne 27. 5. 1999, která zapadá do rámce, vytvořeného důkazem předcházející výpovědi obžalovaného L.. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se odvolací soud s výpovědí P. H. nevypořádal. Již soud I. stupně podrobně uvedl, proč neuvěřil jeho změněné výpovědi, kterou považuje za účelovou, spolu s výpověďmi stěžovatele a dalšího obžalovaného L. K. Odvolací soud odkázal na přiléhavé hodnocení tohoto důkazu soudem I. stupně a v této souvislosti poukázal na výpověď vyšetřovatele, který H. dne 27. 5. 1999 vyslýchal, a také na tvrzení H. v souvislosti se vzetím do vazby dne 28. 5. 1999, kde výslovně uvedl, že nebyl ke své výpovědi donucován. Nad rámec výše uvedeného pak Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o další provedené důkazy, především o výpovědi obžalovaného P. J. a svědků M. B. a J. Ž., a dále o listinné důkazy, a to hlavně o sdělení pohraniční policie Polské republiky a fotodokumentaci. Tyto důkazy v odůvodnění řádně vyhodnotily. Uvedené důkazy zapadají do rámce vytvořeného výpovědí obžalovaného L. a tvoří s ním ucelený řetězec. Není pravdou, že by se obecné soudy nezabývaly důkazy obhajoby. Soud I. stupně podrobně vyložil, proč neuvěřil tvrzení stěžovatele a spoluobžalovaného L. K., jejichž výpovědi zhodnotil jako vnitřně rozporné a nekorespondující s ostatními důkazy. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že se zabýval i dalšími důkazy, které jsou pro posouzení věci méně významné. Ani námitce stěžovatele, že mu nebyla prokázána přítomnost mimo území ČR, nelze přisvědčit. Jednak tuto skutečnost prokazují spoluobžalovaní L. a H., a dále vyplývá ze sdělení Pohraniční policie Polské republiky.

Stěžovatel dále namítá, že mu odvolací soud neprokázal trestní odpovědnost ve smyslu ustanovení § 4 a § 5 trestního zákona. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích (viz např. III. ÚS 597/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 345) jednoznačně dovodil, že výrazným znakem právního státu je také to, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem, a to za podmínky, že stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal. Zásady trestního práva procesního jsou ústavně vyjádřeny v článku 8 odst. 2 Listiny, dle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit právní posouzení věci obecnými soudy. Přísluší mu pouze posoudit, zda přitom byla dodržena pravidla trestního řízení. Ústavní soud konstatuje, že procesní postup obecných soudů byl v souladu se základními zákonnými i ústavními předpoklady a zásadami a v tomto směru poukazuje na to, co již bylo v této souvislosti uvedeno výše.

Stěžovatel spatřuje porušení svých práv konečně v tom, že odvolací soud písemně vyhotovil rozsudek s pětiměsíčním zpožděním od jeho vyhlášení a tím stěžovateli odňal možnost kvalifikovaně uplatnit svoji zákonnou obranu proti tomuto rozhodnutí. Při hodnocení této námitky se Ústavní soud zabýval tím, zda stěžovatel, který poukazuje na průtahy obecného soudu, vyčerpal ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V dané věci je tímto posledním prostředkem stížnost na průtahy v řízení před obecnými soudy dle zákona č. 436/1991 Sb., adresovaná předsedovi soudu, jehož se věc týká (viz III.ÚS 169/96, Sb. nálezů a usnesení, sv. 5, str. 589). Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud nezjistil, že by taková stížnost byla podána, což netvrdí ani sám stěžovatel. Protože stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, návrh je v této části nepřípustný, neboť nejsou dány důvody k postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo napadeno ústavní stížností, nevybočuje z mezí zákona. V něm učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Článek 6 odst. 1 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo k porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.

Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 8. ledna 2001JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru