Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 652/04Usnesení ÚS ze dne 23.05.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto - pro 2b
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
zák... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.652.04
Datum podání04.11.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 37a odst.1 písm.b

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 652/04 ze dne 23. 5. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II.ÚS 652/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti V. T., právně zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem AK Poštovní 2, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 3 T 104/2002, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 5 To 546/2004, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 37a odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů,

takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 37a odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. 11. 2004 a doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2004 brojil stěžovatel proti usnesením obecných soudů označeným v záhlaví.

Napadenými usneseními bylo rozhodnuto, že se Mgr. Gemmel vylučuje jako zvolený obhájce z obhajování V. T. z důvodu, že se opakovaně nedostavil k úkonům trestního řízení, při nichž je účast obhájce nezbytná, a nezajistil účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn. Stěžovatel Mgr. René Gemmel tvrdil, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na podnikání a výkon povolání uvedené v čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zatímco stěžovatel V. T., zastoupený v řízení před Ústavním soudem Mgr. Gemmelem, se domníval, že týmiž rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na volbu obhájce a na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.

Vzhledem k obsahu původní ústavní stížnosti bylo usnesením ze dne 12. 11. 2004 soudcem zpravodajem rozhodnuto tak, že ústavní stížnost V. T. byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí z důvodu, že se jedná svou podstatou o dvě ústavní stížnosti, a to navíc stížnosti odlišného charakteru. Pokud Mgr. René Gemmel tvrdil zásah do práva podnikat a vykonávat povolání, jedná se o zásah, který je svou povahou odlišný od zásahu tvrzeného jeho klientem V. T., tedy zásahu do základního práva na obhajobu; tato dvě práva mohou být dokonce v postavení kontradiktorním, pokud by se prokázalo, že to byl Mgr. Gemmel, který v procesním postavení obhájce svým jednáním přivodil stav, v jehož důsledku obecný soud rozhodl o jeho vyloučení z obhajoby V. T.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 30. 6. 2004 a dne 16. 7. 2004 se jeho obhájce Mgr. Gemmel dostavil řádně a včas do budovy Okresního soudu v Karviné za účelem obhajoby u hlavního líčení v trestní věci sp. zn. 3 T 104/2002. Nebyl však justiční stráží vpuštěn ze vstupní haly do dalších prostor soudu, a tedy i do jednací síně, neboť odmítl na výzvu justiční stráže otevřít k nahlédnutí kufřík, v němž měl uložený spisový materiál k soudnímu jednání, právní předpisy a psací potřeby.

Celý skutkový děj se podle stěžovatele udál tak, že při vstupu do budovy byl jeho obhájce justiční stráží vyzván k vynětí kovových předmětů z kapes, k průchodu přes detekční rám a otevření kufříku ke kontrole obsahu. Kovové předměty odložil, při průchodu bez kufříku detekční rám přítomnost kovu nesignalizoval, avšak s kufříkem, který obsahuje kovové části (zámky, svorky atd.), ano. Přesto obhájce odmítl kufřík na žádost justiční stráže otevřít, načež mu bylo sděleno, že za této situace nebude do soudní budovy vpuštěn.

Stěžovatel namítá, že podle čl. 2 odst. 3 Listiny může každý činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dále stěžovatel v této souvislosti odkázal na čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož mohou být povinnosti ukládány na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, a na čl. 7 odst. 1 Listiny, který zaručuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, které mohou být omezeny jen v případech stanovených zákonem.

Jak stěžovatel dále uvedl, podle § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské službě a justiční stráži ČR, je příslušník justiční stráže při střežení objektů oprávněn zjišťovat totožnost osob, které vstupují do objektu nebo se v něm nacházejí, prohlížet jejich zavazadla i věci a prohlížet dopravní prostředky při vjezdu i výjezdu. Dle ust. § 7 odst. 1, 2, 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, je každý povinen podrobit se osobní prohlídce a prohlídce věcí, které má u sebe, za účelem zjištění, zda neporušuje zákaz vstupovat do soudní budovy se zbraní nebo jinými nebezpečnými předměty, což neplatí pro osoby, u nichž to stanoví v jednotlivých případech předseda soudu. Jak stěžovatel dále zmínil, podle opatření předsedy Okresního soudu v Karviné není třeba při vstupu do soudní budovy kontrolovat soudce, zaměstnance okresního soudu, příslušníky ozbrojených sil a sborů ve službě, státní zástupce a zaměstnance státního zastupitelství, prokáží-li se služebním průkazem.

Stěžovatel má zato, že povinnost střežit budovu soudu je třeba vykonávat tak, aby tím byla šetřena základní práva a svobody osob, především právo na soukromí, a v případě advokátů také vážnost advokátního stavu a jejich povinnost mlčenlivosti. Rovněž je třeba podle stěžovatele mít na paměti princip rovnosti. Lze připustit vstupní kontrolu pomocí rentgenových přístrojů, které se podle stěžovatele nacházejí u Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, nikoliv však u Okresního soudu v Karviné. Tímto způsobem lze totiž podle stěžovatele zjistit přítomnost i povahu kovových částí zavazadla, aniž by tím kontrolující osoba lustrovala ostatní obsah zavazadla a aniž by tím bylo porušováno soukromí kontrolovaného. Této kontrole byl jeho obhájce ochoten se podrobit. Nelze však připustit kontrolu v té podobě, která nutí kontrolovanou osobu otevřít k nahlédnutí osobní zavazadlo, zejména jedná-li se o advokáta.

Rovněž je nepřípustné, aby byl činěn rozdíl mezi advokátem a státním zástupcem při stanovování povinnosti podrobit se kontrole. Advokát již z titulu svého postavení a s ohledem na přísná pravidla advokátní etiky je minimálně stejnou zárukou, že nevnáší do budovy nebezpečné předměty.

Dále stěžovatel namítá, že z dikce ust. § 37a odst. 1 písm. b) trestního řádu vyplývá, že se jedná o řešení stavu, kdy je zvolený obhájce nečinný. Jednání obhájce stěžovatele však pod daný případ nespadá. Ten nikdy při obhajobě klienta nebyl nečinný, naopak využíval velmi aktivně všech zákonných prostředků k ochraně jeho práv. Podstata problému tak nespočívá v pasivitě obhájce, ale v rozdílném právním názoru ohledně povinnosti otevřít kufřík při vstupu do soudní budovy.

Společně s ústavní stížností se proto stěžovatel domáhá zrušení tohoto ustanovení trestního řádu, neboť se domnívá, že otázka splnění povinností obhájce spadá výlučně do kompetence advokátní samosprávy. Tím, že je tato pravomoc svěřena zákonem do rukou soudce, vzniká nebezpečné riziko, že soudce vyloučí "nepohodlného" obhájce, jak se to podle stěžovatele stalo v tomto případě.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 37a odst. 1 písm. b) trestního řádu a poté nálezem deklaroval, že napadená usnesení obecných soudů porušila ústavní právo stěžovatele na volbu obhájce a právní pomoc dle čl. 3dst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, a tato usnesení zrušil.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedy senátu 5 To uvedl, že práva stěžovatele na obhajobu porušena nebyla, protože soud I. stupně poté, co zprostil obhajování Mgr. Gemmela, ustanovil stěžovateli obhájce nového, přičemž měl samozřejmě možnost si zvolit obhájce jiného sám.

Předseda Okresního soudu v Karviné ve svém vyjádření (ve věci sp. IV. ÚS 376/04) odkázal na ust. § 127 odst. 1 písm. i) zákona o soudech a soudcích, podle něhož předseda zajišťuje bezpečnost soudu. Dle § 7 odst. 1 zákona o soudech a soudcích je zakázáno do budovy soudu vstupovat se zbraní nebo s jinými předměty, které jsou způsobilé ohrozit život, zdraví nebo pořádek. Tento zákaz se nevztahuje na soudce, příslušníky ozbrojených sil a ozbrojených sborů, jestliže vstupují do budovy soudu v souvislosti s plněním svých služebních povinností. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb. je příslušník při střežení objektů oprávněn zjišťovat totožnost osob, prohlížet jejich zavazadla i věci. Při důvodném podezření, že osoba má u sebe zbraň nebo jinou věc, kterou by mohla narušit mimo jiné i bezpečnost v budovách soudů, může příslušník provést osobní prohlídku a takovou zbraň či věc odebrat. Podle § 3 odst. 2 písm. d) Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 3. 2001, č. j. 6/2001-SM, o justiční stráži, justiční stráž samostatně nevpustí do budovy soudu osoby, u nichž se technickými prostředky, prohlídkou zavazadla nebo vozidla, osobní prohlídkou nebo jinak přesvědčí, má-li u sebe střelnou zbraň. Vydané opatření u Okresního soudu v Karviné je podle předsedy soudu v souladu s těmito ustanoveními právních předpisů. Ve vztahu k Mgr. Gemmelovi bylo podle předsedy soudu postupováno v souladu se zákonnou úpravou, z níž jednoznačně vyplývá, že osobě, která se nepodrobí stanovené kontrole, nelze povolit vstup do budovy. Tato opatření jsou stanovena nejen k ochraně a bezpečnosti soudců a zaměstnanců soudu, ale i osob, které se v budově pohybují, včetně samotných advokátů.

Ústavní soud ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. G., vedené pod sp. zn. IV. ÚS 376/04, dospěl k závěru, že omezení, jímž se měl tento stěžovatel podrobit v budově soudu, jsou ústavně konformní a ústavní stížností napadená usnesení pak představují důsledek jednání stěžovatele, který se odmítl těmto omezením podrobit, čímž zmařil opakovaně jednání soudu, a proto nejsou tato rozhodnutí způsobilá zasáhnout do základních práv tohoto stěžovatele.

V projednávané ústavní stížnosti se proto Ústavní soud zaměřil pouze na posouzení otázky tvrzeného zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na volbu obhájce a na právní pomoc za situace, kdy jeho advokát jako zvolený obhájce byl z obhajování vyloučen. Po zvážení argumentace obsažení v ústavní stížnosti a po zhodnocení všech okolností daného případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Účelem ustanovení § 37a odst. 1 písm. b) trestního řádu je zajistit plynulost a hospodárnost trestního řízení. Představuje krajní prostředek, který lze vůči obhájci v trestním řízení uplatnit. Je třeba konstatovat, že aplikace tohoto ustanovení je vázána na splnění podmínky, jež sama o sobě leží mimo vůli rozhodujícího soudce. Totiž jen obhájce sám vlastním jednáním může přivodit naplnění této podmínky tak, že se opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, jak tomu bylo v případě stěžovatele.

Nelze ovšem vyloučit, že v určitém konkrétním případě by se aplikace tohoto ustanovení mohla dostat do kolize s některým ústavně chráněným základním právem, a to nejen právem obhájce, ale také i právem obžalovaného.

Pokud se ovšem obhájce stěžovatele v daném případě odmítal podrobit omezením při vstupu do soudní budovy, tedy omezením, která - jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp.zn. IV. ÚS 376/04 - jsou stanovena zákonem, sledují legitimní cíl a jsou přiměřená, jinými slovy jsou ústavně konformní a jejich aplikace též, musel si být vědom rovněž důsledků a rizik, které jeho jednání způsobí. Vzhledem k tomu, že obhájce stěžovatele věděl, že obžalovaný požádal, aby bylo hlavní líčení konáno ze zdravotních důvodů v jeho nepřítomnosti, a přesto svým jednáním způsobil, že muselo být toto hlavní líčení opakovaně odročeno, je i v zájmu samotného stěžovatele, aby byl vyloučen z jeho obhajování, když zde nebyla žádná jiná záruka, že z týchž důvodů obhájce nezmaří i další nařízená jednání.

Právo obviněného hájit se prostřednictvím zvoleného obhájce zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že orgány činné v trestním řízení musí volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Ustanovení § 37a tr. řádu má zajistit, aby právo obviněného na obhajobu prostřednictvím jím zvoleného obhájce mohlo být realizováno v plném rozsahu. Přitom nic nebrání tomu, aby po rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení si obviněný zvolil jiného obhájce dle vlastního výběru.

Na danou problematiku je nutno nahlížet tak, že ústavně zaručené právo na obhajobu nelze chápat toliko jako oprávnění samotného obviněného. Je ústavním imperativem směřujícím i vůči orgánům činným v trestním řízení, nacházejícím svůj výraz v rovině práva jednoduchého (zákonného) v jim uložené povinnosti zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jakož i stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Ke zjištění skutkového stavu z povahy věci specifickými prostředky přispívá nepochybně i obhajoba. Obhajoba obviněného však není (a v právním státě ani být nemůže) věcí jen tohoto subjektu a je úkolem orgánů činných v trestním řízení vytvářet pro její uplatnění nejen podmínky, ale odstraňovat i překážky, které by řádnému výkonu práv obhajoby mohly bránit (viz např. rozhodnutí sp. zn. 4 ÚS 382/02).

Okolnosti tohoto konkrétního případu proto vedou Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů nikterak neporušila právo stěžovatele zaručené čl. 37 odst. 2 a čl.40 odst. 3 Listiny, jak stěžovatel tvrdil.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Rovněž pak musel odmítnout návrh na zrušení příslušného ustanovení trestního řádu, který stěžovatel s ústavní stížností spojil a který ve vztahu k ní má toliko akcesorickou povahu, pročež sleduje osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2005

Jiří Nykodým

předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

E. Kameníková

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru