Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 651/04Nález ÚS ze dne 22.02.2006K povinnosti obecných soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými účastníky řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Důkaz
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 42/40 SbNU 349
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.651.04
Datum vyhlášení15.03.2006
Datum podání22.11.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 205a odst.1, § 212 odst.3, § 237 odst.1 písm.c, § 101 odst.1 písm.a, § 118a, § 211a, § 119a, § 120 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 651/04 ze dne 22. 2. 2006

N 42/40 SbNU 349

K povinnosti obecných soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými účastníky řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 22. února 2006 sp. zn. II. ÚS 651/04 ve věci ústavní stížnosti z., s. r. o., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. 12 Cmo 116/2004 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003 sp. zn. 20 Cm 147/2002, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení peněžité částky, podaná proti vedlejší účastnici R., a. s.

Rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. 12 Cmo 116/2004 a Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003 sp. zn. 20 Cm 147/2002 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Cm 147/2002, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem ze dne 13. 10. 2003 č. j. 20 Cm 147/2002-119 zamítl Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky (v původním řízení žalobkyně, dále též "žalobkyně") proti žalované společnosti R., a. s., (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice, dále též "žalovaná" či "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 1 309747,85 Kč s 15% úrokem za dobu od 1. 1. 1999. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z rozhodnutí plyne, že žalobkyně žalovala žalovanou o shora uvedenou částku jakožto postupník na základě smlouvy o postoupení pohledávky, uzavřené podle § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, (dále též jen "o. z.") dne 10. 7. 2002 se společností C., s. r. o. (dále jen "C."), která měla pohledávku za žalovanou vzniklou tím, že jí předala náhradní díly v ceně odpovídající žalované částce a žalovaná se zavázala tuto cenu uhradit, což neučinila. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z hlediska ustanovení § 37 o. z. jde o smlouvu platnou. Dále se zabýval tím, zda postupovaná pohledávka vůbec existovala; dle tvrzení žalované tomu tak totiž nebylo, a naopak předáním náhradních dílů měl být umořen dluh C. vůči žalované. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by v okamžiku, kdy jí byla postoupena pohledávka ve výši odpovídající žalované částce, takováto pohledávka existovala.

Usnesením téhož soudu ze dne 12. 11. 2003 byl shora uvedený rozsudek doplněn o výrok o náhradu nákladů řízení státu.

Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala. Poukazovala zejména na to, že její právní předchůdce předal žalované náhradní díly v žalobou uplatněné výši. Považuje za logické, že žalované vznikla povinnost zaplatit cenu těchto dílů. Pokud se tomu tak nestalo, došlo na její straně k bezdůvodnému obohacení odpovídajícímu žalované částce. Zdůrazňuje též, že v řízení nebylo prokázáno, že pohledávka stěžovatelky zanikla započtením, přičemž v tomto směru nese důkazní břemeno žalovaná.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 12. 2004 č. j. 12 Cmo 116/2004-158 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zohlednil uplatněné odvolací důvody [§ 205 odst. 2 písm. e) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, dále též jen "o. s. ř."]. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování všemi účastníky navrhovanými důkazy. Z provedeného dokazování zjistil skutkový stav správně. Ztotožnil se také s právními závěry soudu prvního stupně. Soudem prvního stupně bylo žalobkyni umožněno, aby v řízení navrhla relevantní důkazy. Jí navrženými důkazy, které soud provedl, se však nepodařilo prokázat, že existovala pohledávka postupitele vůči žalované, která byla na žalobkyni postoupena. Neexistující pohledávku platně podle § 524 o. z. postoupit nelze. Tvrzení žalobkyně, uplatněné v odvolání, že by se na straně žalované mohlo jednat o bezdůvodné obohacení, je novou skutečností, k níž nelze v odvolacím řízení přihlédnout s ohledem na ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř., protože žalobkyně požadovala zaplacení s odkazem na smlouvu o postoupení pohledávky, kde předmětem postoupení nebyl nárok z bezdůvodného obohacení, ale tvrzený nárok z protokolu o inventarizaci ze dne 30. 9. 2002.

Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že právní posouzení případu, které zaujaly obecné soudy, je nesprávné a že jím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Pochybení spatřuje konkrétně v tom, že se odvolací soud nezabýval jejím nárokem z bezdůvodného obohacení a bez širšího odůvodnění tuto námitku nezohlednil s tím, že jde o novou skutečnost, k níž nelze v řízení před odvolacím soudem přihlédnout. Stěžovatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 tvrdí, že požadavek na posouzení jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení nelze považovat za novou skutečnost. Ustanovení § 212 odst. 3 o. s. ř., na něž odkazoval odvolací soud, se týkají nových skutečností skutkových, nikoli právních. Stěžovatelka v rámci odvolání nezměnila ani nedoplnila skutková tvrzení, pouze apelovala na to, aby tato skutková tvrzení a provedené důkazy byly hodnoceny též z pohledu možného vzniku bezdůvodného obohacení. Pro rozhodnutí soudu o nároku na plnění jsou rozhodná skutková tvrzení, a nikoli právní posouzení skutkových zjištění provedené žalobcem. Jestliže lze na základě zjištěného skutkového stavu žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, soud nemůže žalobu zamítnout, ale musí žalobci plnění přiznat.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze, a vedlejší účastnici řízení, R., a. s, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření navrhuje ústavní stížnost zamítnout s ohledem na své přesvědčení, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, resp. s ohledem na § 75 zákona o Ústavním soudu odmítnout. Dále shrnuje obsah svého rozhodnutí s tím, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat existenci dohody "konkrétního obsahu", z níž by vyplývala existence pohledávky ani "jiný důvod, pro který by žalovaná měla povinnost zaplatit cenu za převzaté náhradní díly". Vrchní soud v Praze také ve svém vyjádření navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Shrnuje obsah napadeného rozhodnutí a odmítá tvrzení stěžovatelky, dle nichž oba soudy nesprávně zjistily rozhodné skutečnosti a v důsledku toho přijaly nesprávné právní závěry. Odvolací soud se zabýval tvrzeními uvedenými v ústavní stížnosti, které stěžovatelka uplatnila již v odvolacím řízení. Vzhledem k prokázaným rozhodným skutečnostem s odkazem na § 212 odst. 3 o. s. ř. žádnému z uvedených tvrzení nemohl přisvědčit.

Vedlejší účastnice navrhuje ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, resp. podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout. Tvrdí, že postupní smlouva neobsahovala jakoukoliv zmínku o tom, že na stěžovatelku postupují nároky z bezdůvodného obohacení. Pokud snad tedy mezi postupitelem a vedlejší účastnicí existovaly jakékoliv skutečnosti, jež by zakládaly povinnost vedlejší účastnice vrátit postupiteli bezdůvodné obohacení, byly tyto naprosto irelevantní v rámci sporu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení postupitel na stěžovatelku postupní smlouvou nepřevedl. Z tohoto důvodu soud prvního stupně nemusel posuzovat vztahy mezi postupitelem a vedlejší účastnicí dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Pokud pak stěžovatelka tuto otázku uplatnila poprvé ve svém odvolání, považoval ji odvolací soud správně za nepřípustné novum.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost vyhovuje formálním požadavkům, kladeným na ni zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka brojí proti právnímu posouzení věci obecnými soudy a tvrdí, že byla řešena právní otázka, která je dovolacím soudem řešena odlišně, bylo by zjevně vhodné takovouto věc předložit k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, kterému je rozhodování v takových věcech svěřeno občanským soudním řádem [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud nicméně zohlednil, že opakovaně judikuje, že dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění po novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [jedná se zejména o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatelka neuplatnila mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podala-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 464/04, sp. zn. II. ÚS 133/05, sp. zn. I. ÚS 427/05 aj., ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněna). I v praxi takto Ústavní soud postupuje a ústavní stížnosti podané proti rozhodnutí odvolacího soudu bez podání ústavní stížnosti meritorně přezkoumává (srov. např. nález ve věci IV. ÚS 199/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 97, či sp. zn. IV. ÚS 314/05, uveřejněn tamtéž, svazek 38, nález č. 159). Vzhledem k tomu, že nezjistil ani jiné formální nedostatky, přikročil k meritornímu přezkumu ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Za podmínky, že soudy postupují v souladu s ústavním pořádkem, na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Tato podmínka však v daném případě plně respektována nebyla, a proto má zásah Ústavního soudu v podobě zrušení napadených rozhodnutí opodstatnění.

Jádro ústavní stížnosti spočívá v námitce, že se odvolací soud měl zabývat nárokem stěžovatelky i z pohledu bezdůvodného obohacení, jak se domáhala. Odvolací soud se touto námitkou věcně nezabýval, neboť jak výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jde o novou skutečnost, k níž nelze v odvolacím řízení přihlédnout. S tím stěžovatelka nesouhlasí a tvrdí, že pokud jí lze na základě zjištěného stavu přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, musí jí být vyhověno.

Ústavní soud především z obsahu spisu zjistil, že stěžovatelka argument možným bezdůvodným obohacením na straně žalované přednesla již v řízení před soudem prvního stupněm, konkrétně v doplnění žaloby (podání ze dne 23. 6. 2003, č. l. 58 a násl.). Za dané situace lze považovat za pochybení, pokud se již soud prvního stupně s takovým argumentem ve svém rozhodnutí jakkoli nevypořádal, neboť zjevně nejde o argument, který by nemohl mít vliv na výsledek celého řízení. Toto pochybení nezjistil a nenapravil poté ani odvolací soud, když konstatoval, že taková námitka uplatněna dříve nebyla a ve fázi odvolacího řízení jde o novou skutečnost, kterou při stávající právní úpravě nelze zohlednit. Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, že postupem obecných soudů bylo zasaženo ústavně garantované právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť při svém rozhodování pominuly její zásadní námitku.

Stěžovatelce je však nutno přisvědčit i v tom směru, že postup obecnýchsoudů, resp. zejména odvolacího soudu, by nebyl správný ani v případě, že by argument ohledně bezdůvodného obohacení stěžovatelka uplatnila skutečně až v odvolacím řízení, jak se odvolací soud domníval.

Podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny předsoudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen v dále specifikovaných případech a přihlédnout k nim smí, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř., jen když byly uplatněny (§ 212a odst. 3 o. s. ř.). Systém neúplné apelace, příznačný v platné právní úpravě pro sporné řízení, vychází ze zásady, že soud prvního stupně je instancí skutkovou, u které mají být zásadně provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení. Za tím účelem ukládá občanský soudní řád účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny právně významné skutečnosti, které existovaly v době řízení před soudem prvního stupně a označit dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu celého řízení (§ 5, § 118a o. s. ř.) a výslovně pak před rozhodnutím ve věci samé (§ 119a o. s. ř.). Uplatněním skutečností ve smyslu § 119a, 205a a 211a o. s. ř. se rozumí především tvrzení účastníků o všech skutečnostech významných pro rozhodnutí věci z hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci aplikována, tedy tvrzení o těch skutečnostech, jimiž účastník realizuje svoji povinnost tvrzení [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 879/2002).

Návrh, abysoud věc posoudil z pohledu ustanovení o bezdůvodném obohacení, v souzené věci takovou novou skutečností zjevně není. Stěžovatelka cestou odvolání neuplatňovala nové skutečnosti ani nové důkazy, pouze navrhovala, aby na již učiněná skutková zjištění nahlédl soud odvolací z pohledu možného bezdůvodného obohacení žalované. Pokud za dané situace soud odmítl předmětnou odvolací námitku pouze s odkazem na to, že jde o novou skutečnost, nemá tento jeho závěr oporu v obsahu spisu ani v platné právní úpravě, neboť se jí odmítá zabývat z důvodů, které občanský soudní řád nepřipouští. Tento postup nelze považovat za ústavně konformní a odvolací soud jím porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Aniž by Ústavnísoud předjímal další výsledek řízení, byl nucen napadená rozhodnutí obecných soudů (rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. 12 Cmo 116/2004 a Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003 sp. zn. 20 Cm 147/2002), které shledal vybočujícími z mezí ústavnosti, bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) zrušit [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru