Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 650/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 8
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/krádež
Obhajoba
presumpce/neviny
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.650.10.1
Datum podání05.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 247 odst.1 písm.a

141/1961 Sb., § 2 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 650/10 ze dne 13. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štupartská 599/4, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1323/2009 ze dne 16. 12. 2009, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 267/2009 ze dne 21. 7. 2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 50/2009 ze dne 15. 5. 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Městského státního zastupitelství v Praze a 3) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2010, která po doplnění ze dne 9. 4. 2010 splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, s odkazem na tvrzené porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ve dvou případech pokračujícími trestnými činy krádeže podle § 247 odst.1 písm. a), b) a e) trestního zákona dílem dokonanými a dílem nedokonanými ve stadiu pokusu v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona. Těchto trestných činů se podle uvedeného rozsudku dopustil jednotlivými skutky popsanými ve výrokové části rozsudku pod body I. a II. Za jednání pod bodem I. rozsudku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věci, a to červeného kapesního nože s nůžkami a páčidla. Pokud jde o jednání pod bodem II. rozsudku, bylo upuštěno od uložení dalšího trestu. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením odvolacího soudu zamítnuto. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením dovolacího soudu odmítnuto.

Výše uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní nejprve podrobně popsal obsah napadených rozhodnutí obecných soudů a průběh řízení před těmito soudy. Uvedl, že podle jeho názoru výše uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně garantovaná práva, a to právo na spravedlivý proces, dále právo, aby každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, byl považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebyla jeho vinna vyslovena, a konečně právo, aby jen zákon stanovil, které jednání je trestným činem a aby byl odsouzen pouze za skutek, který mu byl prokázán a je trestným činem.

Porušení těchto práv spatřoval především v tom, že se podle jeho názoru obecné soudy vůbec nezabývaly argumenty obhajoby, kterými obvinění vyvracel. Stěžovatel především napadl postup odvolacího soudu, kterému v ústavní stížnosti vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí je natolik obecné, že je prakticky nepřezkoumatelné. Tvrdí, že se nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání a některé jeho hodnotící závěry jsou spekulativní, neboť nemají oporu v provedených důkazech. V tomto postupu spatřoval porušení principu presumpce neviny, neboť prý byl odsouzen jen na základě pouhé "pravděpodobnosti, dojmu, přesvědčení", nikoliv na základě spolehlivě prokázané viny.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítl, že skutek, za který byl odsouzen, není trestným činem, neboť nebyl naplněn jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle tehdy platného trestního zákona, a sice výše škody. Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, to označil za ryze formální a v tomto postupu spatřuje porušení práva na projednání věci. Stěžovatel navrhl, aby všechna napadená rozhodnutí byla zrušena.

Ústavní soud v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení posuzuje každou podanou ústavní stížnost nejprve z hlediska její přijatelnosti. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a příloh předložených stěžovatelem, neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, jak na to opakovaně upozorňuje, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly nebo by byly extrémně formalistické, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy České republiky.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, které uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl provedené dokazování a vyložil na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Tyto závěry přitom nemají povahu spekulativní, ale opírají se o logické hodnocení provedených důkazů, které tvoří ucelený řetěz přímých a nepřímých důkazů, z nichž je činěn závěr o vině stěžovatele. Rovněž nemůže obstát námitka týkající se výše škody, neboť ve výrokové časti rozsudku u každého jednotlivého útoku, kterými byla naplněna skutková podstata pokračujících trestných činů, je uvedena výše škody. Pokud jde o odůvodnění odvolacího soudu, to v plné míře odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a pouze nad rámec závěrů soudu prvního stupně uvádí okolnosti, kterým stěžovatel přisuzuje povahu spekulativnosti. Jde přitom o poznámky odvolacího soudu, kterými pouze poukazuje na nedůvěryhodnost argumentace stěžovatele uplatněné v odvolání a o které se v žádném případě neopírá výrok o vině. Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v jeho výhradách proti rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolací soud musí v prvé řadě zkoumat, zda jsou naplněny dovolací důvody a pokud tomu tak není, nemůže řízení před ním skončit jinak, než odmítnutím dovolání. V takové situaci mu lze těžko vytýkat, že jde o rozhodnutí formální. To, že dovolací soud věci věnoval náležitou pozornost, je dostatečně patrné z obsáhlého odůvodnění jeho rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. 5. 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru