Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 650/06 #1Nález ÚS ze dne 09.01.2008Posouzení přípustnosti dovolání ve vztahu k vadě řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 3/48 SbNU 25
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.650.06.1
Datum vyhlášení23.01.2008
Datum podání01.10.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 4

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.2 písm.a, § 241a odst.3, § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud dovolatel uplatní námitku materiálně naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., totiž že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, má Nejvyšší soud povinnost posuzovat, zda je dána otázka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí též ve vztahu k této vadě řízení. Pokud se dovolací soud k této námitce nevyjádří, nepřípustně omezí právo dovolatele na přístup k soudu, které je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. K. II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 9. ledna 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech zrušil usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. 33 Odo 1121/2005 a ve zbývající části stížnost proti rozsudku krajského soudu odmítl.

Narativní část

Podle rozhodnutí soudů byl stěžovatel (žalovaný) povinen zaplatit žalobci částku odpovídající odměně za činnost při zprostředkování prodeje nemovitosti. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém namítal, že ve věci rozhodoval podjatý soudce. Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť usoudil, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud poukázal na svou ustálenou judikaturu přezkoumávající rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Již dříve konstatoval, že pokud Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítne, je oprávněn pouze přezkoumat, zda dovolací soud postupoval souladu s ústavními principy řízení a zda bylo dodrženo právo odvolatele, aby byl jeho návrh stanoveným způsobem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť posouzení „zásadního významu“ je věcí nezávislého soudního rozhodnutí.

Nicméně řízení před Nejvyšším soudem nemůže být vyňato z přezkumu Ústavním soudem, neboť se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Předmětem ústavní stížnosti může být zejména nedodržení postupu v souladu s ústavními principy soudního řízení a denegatio iustitiae.

Institut dovolání v občanském soudním řádu je založen na kumulaci podmínek přípustnosti a způsobilého dovolacího důvodu. V dané věci vyvstává otázka, který z dovolacích důvodů lze považovat za obecně způsobilý k možnému posuzování přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., resp. zda jím je rovněž dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dané věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. lze odůvodnit jen dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávným právním posouzením věci. Nejvyšší soud tak svou interpretací vyloučil možnost odůvodnit dovolání důvodem dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a vyloučil tedy a priori z takového dovolacího důvodu možnost dovodit zásadní význam po stránce právní.

Jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05, dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv, a tak je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a účelem daného typu dovolacího řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že otázka zásadního významu po stránce právní, o niž v takovém řízení jde – a kterou lze považovat za určitý „prostředek“, jímž je naplňováno sjednocování judikatury obecných soudů – může být obsahově naplněna nejen v rámci nesprávného právního posouzení věci, ale rovněž v rámci shledání vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto skutečnosti proto vedly Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud napadeným usnesením, kterým nepřipustil přezkum vady řízení v rámci dovolacího řízení, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy ČR), a porušil tak základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem byla v dané věci Dagmar Lastovecká. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008

N 3/48 SbNU 25

Posouzení přípustnosti dovolání ve vztahu k vadě řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 9. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 650/06 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2005 sp. zn. 5 Co 381/2005, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo částečně vyhověno žalobě vedlejšího účastníka J. C. na zaplacení částky 54 000 Kč s příslušenstvím, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. 33 Odo 1121/2005, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a J. C. jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. 33 Odo 1121/2005 se ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadá stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zjistil, že v dané věci se žalobce se domáhal po žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky 54 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 2. 2004 do zaplacení s odůvodněním, že jde o částku odpovídající odměně za jeho činnost při zprostředkování prodeje nemovitostí žalovaného a jeho manželky. Okresní soud v Českých Budějovicích žalobě v rozsahu částky 45 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 2. 2004 do zaplacení vyhověl, ve zbývajícím rozsahu ji zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalovaného (stěžovatele) a vedlejšího účastníka rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele - aniž by se věcí meritorně dále zabýval - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítl, neboť usoudil, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že mu žádný procesní předpis nebrání v potvrzení věcně správného rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného právního hodnocení. Podle ustanovení § 219 o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Krajský soud přistupoval k projednání odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka s náležitou pečlivostí a odpovědností a v žádném případě neměl v úmyslu porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto smyslu krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl ústavní stížnost nálezem zamítnout.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s argumentací stěžovatele, jenž se snaží dovodit, že námitka rozhodování (domněle) podjatého soudce zakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., se nelze ztotožnit. Na výkladu ustanovení § 136 o. s. ř. (oproti tomu, jak dovozuje stěžovatel) nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno (pro rozhodnutí soudu výklad tohoto ustanovení nebyl určující), a proto ani posouzení takové otázky nebylo způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání pro absenci zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu je proto ústavní stížností napadán nepřípadně a Nejvyšší soud je přesvědčen, že jeho usnesením nedošlo k porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl, popřípadě zamítl.

Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Soudy prvního i druhého stupně vycházely ze stejného skutkového základu, bezvýjimečně se shodovaly na hodnocení provedených důkazů. Při kvalifikaci či hodnocení eventuálního zásahu do práva na spravedlivý proces je proto zapotřebí vzít v potaz vzájemný vztah obou rozdílných titulů plnění a především okruh jejich relevantních skutkových podkladů. I při změně právní kvalifikace se nikterak nezměnil okruh rozhodných skutkových okolností. Jak v případě, kdy je uvažovaným titulem plnění zprostředkovatelská smlouva, tak v případě, kdy bezdůvodné obohacení, je šíře předmětných skutkových okolností stejná, čemuž také odpovídají zcela shodné závěry obou soudů, byť jsou rozdílně odůvodněny. Proto nedošlo interpretací vztahu ustanovení § 219a, 220 a 221 o. s. ř. odvolacím soudem k porušení práva na spravedlivý proces. Potvrzením rozsudku soudu prvního stupně de facto nebyla jakkoliv zkrácena práva stěžovatele vyjádřit se a navrhnout důkazy. K namítané podjatosti vedlejší účastník uvedl, že bylo odvolacím soudem provedeno dokazování, jež jednoznačně prokázalo tato tvrzení jako zcela neodůvodněná.

Vzhledem k tomu, že byly naplněny podmínky podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud upustil od ústního jednání.

Ústavní soud se zaměřil v prvé řadě na ústavněprávní přezkum posledního rozhodnutí orgánu veřejné moci, neboť reflektoval v tomto kontextu skutečnost, že pokud by dospěl k závěru o porušení ústavně zaručených práv rozhodnutím Nejvyššího soudu, zrušujícím nálezem tohoto rozhodnutí by byl vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů. V takovém případě by Ústavní soud v duchu zásady minimalizace zásahů do soudního rozhodování a s ohledem na princip subsidiarity nutně dospěl k závěru, že opodstatněnost námitek proti rozhodnutí krajského soudu by bylo nutno posoudit až ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele. V tomto smyslu by tak byla stížnost proti rozhodnutí krajského soudu předčasná.

Stěžovatel ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v odmítnutí jeho dovolání s odůvodněním, že nesplňuje podmínku přípustnosti z důvodu dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ačkoliv již samotná skutečnost, která způsobila podjatost soudce soudu prvního stupně v souvislosti s namítanými vadami jeho rozhodování majícími za následek vadný rozsudek soudu prvního stupně znějící v neprospěch stěžovatele, je důvodem, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu přezkoumávající rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení ze dne 9. 3. 1999 sp. zn. II. ÚS 2/98 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) a ze dne 23. 8. 1995 sp. zn. III. ÚS 181/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, usnesení č. 19, str. 345)] konstatoval, že pokud Nejvyšší soud takové podané dovolání jako nepřípustné odmítne, je Ústavní soud oprávněn pouze přezkoumat, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným způsobem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění dovolání podle uvedeného důvodu nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod (nález ze dne 12. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 379/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 170, str. 261).

Nicméně řízení před Nejvyšším soudem nemůže být vyňato z přezkumu Ústavním soudem, neboť se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Předmětem ústavní stížnosti ve věcech tohoto druhu - jak je již nastíněno výše - může být zejména nedodržení postupu v souladu s ústavními principy soudního řízení a denegatio iustitiae.

Institut dovolání v občanském soudním řádu je založen na kumulaci podmínek přípustnosti a způsobilého důvodu, přičemž v případě dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je pojem zásadního významu po stránce právní dovoláním napadeného rozhodnutí dán nosnými dovolacími důvody, jež tvoří pak i rámec jeho přezkumu v dovolacím řízení. Ústavní soud dále konstatuje, že rozhodnutí soudu, proti němuž má být založena přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze napadnout z důvodu nesprávnosti skutkových zjištění [srov. např. argumentaci a contrario v rámci dikce ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.: "Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování."]. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud rovněž na svou vlastní judikaturu (usnesení ze dne 14. 2. 2006 sp. zn. III. ÚS 566/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz), dle které absence způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v podaném dovolání vylučuje možnost dovolacího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Otázkou, která vyvstává rovněž v dané věci, je, který z dovolacích důvodů lze považovat za obecně způsobilý k možnému posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. zda jím je rovněž dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. [pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nevznikají o jeho zmíněné způsobilosti pochybnosti, což potvrzuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu i právní názor Ústavního soudu k tomu vícekrát vyslovený v rámci jeho judikatury].

V dané věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze odůvodnit jen podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávným právním posouzením věci. Vyplývá to z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v něm konstatoval, že: "Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] ... Dovolací námitkou, že se odvolací soud necítil být vázán právní kvalifikací věci soudem prvního stupně, který nárok přiznal ze smluvního titulu, a bez změny žaloby přisoudil žalobci stejnou částku z jiného právního důvodu (jako bezdůvodné obohacení), uplatňuje dovolatel výhradu, podle níž je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [tj. uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], který sám o sobě však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (jak již bylo výše uvedeno).".

Nejvyšší soud tak svou interpretací a priori vyloučil možnost odůvodnit dovolání podané podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a vyloučil tedy a priori z takového dovolacího důvodu možnost dovodit zásadní význam po stránce právní. Dovolací soud tedy obsahově nijak nereflektoval námitku stěžovatele naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a nijak se jí nevěnoval. K takovému výkladu uvádí Ústavní soud následující.

Jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 100, str. 355), dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv, a tak je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a účelem daného typu dovolacího řízení (který současně reprezentuje veřejný zájem), jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy. Podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je potom třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů.

Ústavní soud tak nahlížel na danou věc prostřednictvím výše uvedené premisy a zkoumal, zda výkladem opačným od Nejvyššího soudu, tj. nevylučujícím možnost odůvodnit dovolání podané podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., by nebyl naplňován účel daného typu dovolacího řízení směřující ke sjednocení judikatury obecných soudů (v takovém případě by potom bylo možné hovořit z pohledu ústavněprávního o přípustnosti takového výkladu, neboť účel daného typu dovolací řízení evidentně nesměřuje pouze k ochraně subjektivních práv). Přitom však Ústavní soud dospěl k závěru, že otázka zásadního významu po stránce právní, o niž v takovém řízení jde (a kterou lze považovat za určitý "prostředek", jímž je naplňováno sjednocování judikatury obecných soudů), může být obsahově naplněna nejen v rámci nesprávného právního posouzení věci, ale rovněž v rámci shledání vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; též v takovém případě lze totiž z jednotlivého případu zobecnit určitou konkrétní procesní otázku pro případy téhož druhu a neurčitého počtu, což by pak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně, a v důsledku tak sjednocovat judikaturu obecných soudů.

Vyplývá to ostatně i z ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., v němž je otázka zásadního právního významu vymezena tak, že se jedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Z tohoto ustanovení lze vyvodit, že otázka vady řízení může být otázkou zásadního významu po stránce právní, neboť rovněž otázku vady řízení lze považovat za otázku "právní", neboť se jedná o otázku ve sféře procesního práva. Přitom si lze představit bezpochyby procesní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně. Navíc je namístě poukázat na slovo "zejména" užité v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., které značí, že následně vyjmenované skutkové podstaty naplňující otázku zásadního významu po stránce právní jsou podobou demonstrativního výčtu (a nikoli tak konečného).

Na základě výše uvedeného tak lze uzavřít, že výklad nevylučující možnost odůvodnit dovolání podané podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. neznamená nutně nenaplňování účelu daného typu dovolacího řízení směřujícího ke sjednocení judikatury obecných soudů. O tom, že tímto výkladem je naplňována současně ústavně stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky), není potom pochyb.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že výklad, podle kterého by důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučoval možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, neboť z takové interpretace vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je pak založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tak i z důvodů vad řízení [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky), tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mj. ke sjednocení judikatury obecných soudů. Za obecně způsobilý důvod k možnému posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze tak podle Ústavního soudu považovat dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Pokud tedy stěžovatel v dané věci uplatnil rovněž námitku materiálně naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (což uznal i dovolací soud), měl Nejvyšší soud povinnost posuzovat, zda je dána otázka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí též ve vztahu k námitkám ohledně toho, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tím, že dovolací soud tuto námitku stěžovatele vůbec nereflektoval a její relevanci z hlediska možného naplnění kritéria zásadního významu po právní stránce neposuzoval a nevyjádřil se k ní, nepřípustně omezil právo stěžovatele na přístup k soudu (jak konstatoval Ústavní soud rovněž v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05 - viz výše).

Je namístě dodat, že výklad Nejvyššíhosoudu v předmětné věci je též v rozporu s částí judikatury Nejvyššího soudu, dle které: "Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní, nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají." (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Odo 618/2004, 32 Odo 654/2006 a další).

Shora uvedené skutečnosti proto vedly Ústavnísoud k závěru, že Nejvyšší soud napadeným usnesením, kterým v části uplatněného dovolání nepřipustil přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy České republiky), a porušil tak základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

S ohledem na to Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Za shora uvedené situace však Ústavnísoud odmítl návrh stěžovatele směřující proti rozsudku krajského soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť nyní bude na dovolacím soudu, aby se znovu zabýval přípustností dovolání a případně se vyjádřil k postupu odvolacího soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru