Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 646/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
zavinění/úmyslné
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.646.15.1
Datum podání04.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 211


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 646/15 ze dne 12. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Praha 2, Mikovcova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 Tdo 1269/2014-87, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 9 To 15/2014, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 42 T 21/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatele zaručená mu čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zjištěno následující. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 42 T 21/2013, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 téhož zákona, za což byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Předmětného trestného činu se pak stěžovatel měl dle soudu prvního stupně dopustit tím, že jako oprávněný statutární orgán, jednatel a 50 % majitel obchodní společnosti Dorton, s.r.o., po dohodě se spoluobviněnými P. D. a M. H. v úmyslu vylákat finanční prostředky ve výši 7.000.000,- Kč od ČSOB a.s. (dále jen "banka") ve formě úvěru pro společnost Dorton, s.r.o., se zúčastnil jednání s pracovnicí banky, při němž signoval listiny, které obsahovaly nepravdivé údaje o hospodářské situaci společnosti Dorton, s.r.o., a které s jeho vědomím zajistili obžalovaní D. a H.

3. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Jeho odvolání však bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 9 To 15/2014, zamítnuto. Odvolací soud k tomu uvedl, že obhajoba stěžovatele spočívající v tvrzení, že při sjednávání úvěru nevěděl o nepravdivých výkazech, nemůže ve světle provedených důkazů obstát, neboť stěžovatel stál u podnikání společnosti Dorton, s.r.o, její špatné hospodářské výsledky dobře znal, neboť je sám způsobil, když o všem rozhodoval a chod společnosti řídil. Ve své pozici tak dle názoru odvolacího soudu dobře věděl, že hospodářské výsledky jeho společnosti neodpovídají obvyklým předpokladům pro poskytnutí úvěru, a proto při sjednávání úvěrových smluv předstíral lepší hospodářskou situaci společnosti, než tomu ve skutečnosti bylo. Byl osobně účasten jednání s pracovnicí banky, kde se podstatné skutečnosti probíraly, poté určené doklady, včetně žádosti o úvěr, vlastnoručně podepsal. Podle názoru odvolacího soudu lze proto vyloučit verzi, že by stěžovatel jednal v poctivém úmyslu, bez znalosti zfalšovaných údajů, jež byly významné a rozsáhlé.

4. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 Tdo 1269/2012-87, podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele nelze podřadit pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.

III.

5. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní vyjádřil přesvědčení, že neexistuje důkaz, ze kterého by vyplývalo, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a dále, že v řízení nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění, když lze uvažovat toliko o jeho nedbalosti, neboť v řízení nebyl předložen žádný důkaz, z něhož by vyplynulo, že věděl o tom, že žádost o úvěr byla bance předána s nepravdivými údaji. K tomu uvedl, že podklady, které banka obdržela, nikdy neviděl ani nezpracovával, řada bance předložených listin jím nebyla signována. Stěžovatel dále zpochybnil závěr soudů o tom, že v květnu 2012 uzavřel dohodu se spoluobviněnými D. a H., když toto se dle stěžovatele nestalo a ani nebylo v řízení prokázáno. Namítl, že soudy porušily jeho práva, když v důkazní nouzi fabulovaly neexistující spolupachatelství, spočívající v nevědomosti stěžovatele o falšování podkladů poskytnutých bance. Závěr o jeho vině je pak dle stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a tedy i s principem spravedlnosti.

IV.

6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy a nedopustí se protiústavní libovůle spočívající např. v porušení elementárních principů práva na spravedlivý proces anebo extrémního nesouladu mezi výsledky provedeného dokazování a z něho dovozených právních závěrů.

8. Právě naznačené pochybení, které by jedině mohlo vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti byla stěžovatelem uplatněna již v rámci jeho obhajoby v řízení před obecnými soudy, zejména pak v jím uplatněných opravných prostředcích, přičemž jak odvolací, tak dovolací soud se s touto argumentací řádně a podrobně vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud žádné pochybnosti, které by jej mohly vést k závěru o stěžovatelem namítaném extrémním nesouladu mezi výsledky provedeného dokazování a z něho vyvozenými právními závěry a jež by jej opravňovaly k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, které jsou jedině oprávněny rozhodovat o vině a trestu (viz čl. 90 Ústavy České republiky). K námitkám stěžovatele pak Ústavní soud v podrobnostech uvádí následující.

9. Ústavní soud předně nemá za to, že by neexistovaly žádné důkazy, z nichž by vyplynulo, že se stěžovatel dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Ústavní soud je naopak toho názoru, že obecné soudy ve svých rozhodnutích jasně označily všechny důkazy, na jejichž základě usoudily na vinu stěžovatele (zejména svědecká výpověď pracovnice banky Ing. Stuchlíkové, která se účastnila jednání o poskytnutí úvěru se stěžovatelem, výpovědi ostatních spoluobviněných, písemný materiál o úvěrovém vztahu s bankou, daňové doklady zajištěné u Finančního úřadu pro Prahu 9), přičemž též podrobně a přesvědčivě uvedly, jaké skutkové a právní závěry na jejich základě učinily. Ústavní soud nemá, co by soudům v této souvislosti z hlediska ústavnosti vytkl.

10. Jde-li o námitku, že v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno úmyslné zavinění stěžovatele, který dle svého tvrzení neměl v úmyslu dopustit se trestného činu, když nevěděl, že bance byly předloženy listiny obsahující nepravdivé údaje o hospodaření společnosti Dorton, s.r.o. (své pochybení stěžovatel spatřuje toliko v tom, že tyto listiny nezkontroloval, neboť jej nenapadlo, že by neměly být v pořádku), pak ani tuto nemohl Ústavní soud shledat důvodnou. Ústavní soud na tomto místě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu, které vysvětlily, proč tato obhajoba stěžovatele nemůže obstát, když poukázaly na to, že stěžovatel, který si byl dobře vědom špatné hospodářské situace společnosti, ve shodě se spoluobviněným D. při schůzce s pracovnicí banky prezentoval hospodaření společnosti v lepším světle, než tomu ve skutečnosti bylo, přičemž pracovnici banky (Ing. Stuchlíkovou), která měla pochybnosti o správnosti jí předložených údajů, správnost těchto údajů během schůzky opakovaně potvrzoval. Tato obhajoba stěžovatele byla dle názoru dovolacího soudu vyvrácena i tím, že žádná jiná osoba kromě stěžovatele nemohla mít zájem na získání úvěru od banky, a proto je vyloučeno, že by stěžovatel byl pouze využit spoluobviněnými D. a H., kteří úvěr pro stěžovatele vyřizovali a kteří měli listiny s nepravdivými údaji opatřit, jak se stěžovatel nepřímo snaží naznačit.

11. Důvodnou není konečně ani námitka, že v řízení nebyla prokázána dohoda mezi stěžovatelem a spoluobviněnými D. a H. Jak vyplývá mj. z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, skutkový závěr o této dohodě soudy vyvodily ze skutečnosti, že jednání stěžovatele bylo v souladu a podporovalo jednání ostatních spoluobviněných. S přihlédnutím k uvedenému, jakož i k ostatním soudy zjištěným skutkovým okolnostem, pak Ústavní soud považuje tento závěr za racionální a logicky odůvodněný.

V.

12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2015

Jiří Zemánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru