Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 644/02Nález ÚS ze dne 23.06.2004Osvobození vkladu vloženého do obchodní společnosti od daně z převodu nemovitosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip le... více
Věcný rejstříkdaň/osvobození
Vlastnictví
PoznámkaRozhodnutí ESLP z 1. 2. 2011 č. 740/05; stížnost týkající se porušení čl. 1 Dodatkového protokolu prohlášena nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 85/33 SbNU 321
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.644.02
Datum vyhlášení14.07.2004
Datum podání04.10.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 11 odst.5, čl. 26 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

357/1992 Sb., § 20 odst.6 písm.e

513/1991 Sb., § 58, § 59, § 60, § 163a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 644/02 ze dne 23. 6. 2004

N 85/33 SbNU 321

Osvobození vkladu vloženého do obchodní společnosti od daně z převodu nemovitosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 23. června 2004 sp. zn. II. ÚS 644/02 ve věci ústavní stížnosti AGRO-B, spol. s r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 17. 7. 2002 sp. zn. 10 Ca 126/2002, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Jindřichově Hradci, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit daň z převodu nemovitostí vložených do akciové společnosti.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí.

Stěžovatelka uvedla, že dne 16. 12. 1999 založila jako jediný zakladatel společnost A.-B, a. s., (dále jen "A.-B") se základním jměním 10 mil. Kč a rezervním fondem 2 mil. Kč. Zavázala se vložit do podnikání A.-B nepeněžitý vklad, jehož předmětem byly nemovitosti v celkové hodnotě 34 509 880 Kč, jehož hodnota byla v pasivech rozúčtována na základní jmění, rezervní fond a dále ve zbylé části, tj. 22 509 880 Kč na ostatní kapitálové fondy. A.-B se stala vlastníkem uvedených nemovitostí, jež byly vloženy do A.-B podle § 60 obchodního zákoníku. Na základě tohoto vkladu však Finanční úřad v Jindřichově Hradci vydal dne 12. července 2001 platební výměr č. 1010001320 č. j. 45930/01/086960, jímž uložil stěžovatelce zaplatit daň z převodu nemovitostí z částky 24 924 400 Kč, tj. z hodnoty vložených nemovitostí (v ocenění dle znaleckého posudku) přesahující výši základního jmění A.-B. Vyměřená daň činila 1 246 220 Kč. Odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru zamítlo v plném rozsahu Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (vedlejší účastník) svým rozhodnutím č. j. 6726/140/2001 ze dne 1. 3. 2002. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozhodnutím zamítl.

Ústavní stížnost odůvodňovala stěžovatelka tím, že podle jejího přesvědčení je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a nesprávné z hlediska posouzení právní stránky věci. Podle ní je interpretace § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v platném znění, (dále jen "zákon o dani z převodu nemovitostí") a souvisejících ustanovení § 59 odst. 1 a § 163a obchodního zákoníku, jak ji zastávají krajský soud a finanční ředitelství, v hrubém rozporu se zásadami systematického, logického a teleologického výkladu. Porušuje zákonné meze pro státní zásahy tak hrubě a zjevně, že to dosahuje intenzity porušení ústavních práv stěžovatelky. Z tohoto výkladu dovozuje stěžovatelka nezákonné zdanění porušující čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tím mělo být současně porušeno její základní právo zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť zdaněním právní skutečnosti, jejíž zdanění zákon neumožňuje, bylo omezeno právo stěžovatelky použít svůj majetek k podnikání. Významnou je i skutečnost, že z jejího hlediska je finanční dopad napadeného rozhodnutí takový, že může mít až existenční význam pro její další podnikání. Napadené rozhodnutí konečně podle stěžovatelky porušuje čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, protože soud selhal, neboť odmítl aplikovat platné a účinné právo, a tím odepřel stěžovatelce soudní ochranu před nezákonným rozhodnutím orgánu státní správy.

Na podporu své argumentace citovala rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 277/99 ze dne 9. 10. 2001 a sp. zn. II. ÚS 487/2000 ze dne 11. 4. 2001, z nichž dovozuje, že při aplikaci veřejnoprávních norem je nutno šetřit právní jistotu poplatníků přednostně před fiskálním zájmem státu.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 126/2002.

Podle odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud shledal, že celé základní jmění společnosti, zákonný rezervní fond a ostatní kapitálové fondy měly být jediným zakladatelem, tj. stěžovatelkou, splaceny nepeněžitým vkladem (nemovitým majetkem) v hodnotě 34 509 880 Kč tak, že na základní jmění připadne hodnota 10 mil. Kč, na zákonný rezervní fond 2 mil. Kč a na ostatní kapitálové fondy 22.509.880,- Kč. Vlastnické právo ve prospěch zakládané společnosti bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 26. 1. 2000. V souladu s tím bylo do obchodního rejstříku zapsáno základní jmění ve výši 10 000 000 Kč.

Z ustanovení § 58 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož je základní jmění souhrnem peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků, a z ustanovení § 58 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož se výše základního jmění zapisuje do obchodního rejstříku, krajský soud dovodil, že obchodní zákoník jiný vklad než vklad do základního jmění nezná, na rozdíl od postupů v účtování, které rozlišují vklad do základního jmění a vklad nezvyšující základní jmění. I z ustanovení § 60 odst. 1 obchodního zákoníku dovodil, že vkladem vloženým do obchodní společnosti mínil zákonodárce vklad do jejího základního jmění. Krajský soud podotkl, že stěžovatelka vložila do obchodní společnosti jako svůj vklad nemovitosti pouze v hodnotě 10 mil. Kč, o čemž svědčí i zápis v obchodním rejstříku. Konstatoval, že v této části jde o vklad stěžovatelky ve smyslu § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí, který byl správně od daně osvobozen. Nad tuto hodnotu se vložený majetek nestal základním jměním společnosti, a proto od daně osvobozen nebyl.

Podle krajského soudu nikoli veškeré převody nemovitostí na akciovou společnost představují vklady do jejího základního jmění, nýbrž pouze ty, které se projevily v rejstříkovém zápise o základním jmění společnosti. Právě z důvodu, že základním jměním nemůže kapitálová společnost nikterak nakládat na rozdíl od jiného majetku společnosti, je tato skutečnost zohledňována daňovým osvobozením. S odkazem na tento účel právní úpravy osvobození od daně označil krajský soud novelizaci § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí za pouhou reakci na některé terminologické změny a upřesnění zákona, který se od původní úpravy v podstatě neodchyluje. Poukázal v této souvislosti na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/2000 ze dne 18. 5. 2000.

Krajský soud konečně odmítl argumentaci stěžovatelky ustanovením § 163a obchodního zákoníku jako neopodstatněnou s odkazem na svůj výklad týkající se ustanovení § 58 odst. 2 obchodního zákoníku. Odmítl též argumentaci ustanovením § 208 obchodního zákoníku, protože toto ustanovení na danou záležitost nedopadá.

K výzvě Ústavního soudu podal účastník řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích, své vyjádření ze dne 15. 12. 2003, v němž konstatoval, že ústavní stížnost má charakter opravného prostředku: stěžovatelka uvádí v podstatě shodné skutečnosti, které uplatnil jako žalobní námitky, s nimiž se soud vypořádal. Podle krajského soudu v řízení žádná základní ústavní práva stěžovatelky porušena nebyla. Argumentaci stěžovatelky rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 277/99 ze dne 9. 10. 2001 a sp. zn. II. ÚS 487/2000 ze dne 11. 4. 2001 nepovažuje krajský soud za přiléhavou vzhledem ke zcela odlišné povaze rozhodnutí. Navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.

K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření ze dne 22. 12. 2003 i vedlejší účastník, Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, který odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí č. j. 6726/140/2001 ze dne 1. 3. 2002 s tím, že setrvává na svých argumentech. Navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl. Zdůraznil, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka vložila všechny oceněné nemovitosti do obchodní společnosti a společnost se stala vlastníkem všech vložených nemovitostí a nikoliv jen části nemovitostí v hodnotě vkladu do základního jmění společnosti, je pouze část hodnoty celého vkladu, tj. vklad do základního jmění společnosti, osvobozena od daně z převodu nemovitostí podle § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí. Rozdíl mezi celkovou výší ocenění nemovitostí a výší vloženého základního jmění společnosti je základem daně z převodu nemovitostí. Toto ustanovení odkazuje na obchodní zákoník, proto je nutno pojem vkladu vyložit podle obchodního zákoníku. Z ustanovení § 58 odst. 1 a 2 § 59 odst. 1 obchodního zákoníku vyplývá, že obchodní zákoník nezná jiný vklad než vklad do základního jmění, na rozdíl od postupů v účtování, které znají vklad do základního jmění a vklad nezvyšující základní jmění. Proto není argumentace stěžovatelky ustanovením § 163a obchodního zákoníku případná.

Ústavní soud požádal podle § 49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o vyjádření odbor majetkových daní Ministerstva financí. Ředitelka odboru JUDr. A. H. ve svém stanovisku ze dne 18. 2. 2004 uvedla, že interpretací § 58 a 59 obchodního zákoníku lze dospět k definici vkladu tak, že jde o majetek společníka, který se zavazuje vložit do společnosti a podílet se jím na výsledku podnikání. Majetek včetně nemovitosti je po splnění tohoto závazku vyjádřen v účetnictví společnosti v jejích aktivech. Peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů společníků tvoří základní jmění (základní kapitál), které je z hlediska účetnictví pasivem. A právě vklad nemovitosti společníka, který je po převodu vlastnictví k nemovitosti vyjádřen v základním jmění (kapitálu), je vkladem ve smyslu ustanovení § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí, nikoli předmět závazku splatit vklad do společnosti. Ministerstvo financí je proto toho názoru, že vkladem vloženým do společnosti, který byl osvobozen od daně z převodu nemovitostí ve smyslu citovaného ustanovení zákona ve znění platném k 26. 1. 2000, byl pouze vklad hodnotově vyjádřený v základním jmění.

Ministerstvo financí dále poukázalo na to, že to bylo rozhodnutí společníka, který určil, že hodnota nemovitostí, které byly převedeny na společnost, je zčásti určena na splacení vkladu a zčásti na příplatek nad hodnotu základního jmění jako zdroj pro tvorbu rezervního fondu nebo ostatních kapitálových fondů. Rezervní fondy i ostatní kapitálové fondy však nemohou být tvořeny z vkladů společníků, které vytvářejí základní jmění. Zdroje těchto fondů musí být poskytnuty nad hodnotu peněžitých i nepeněžitých vkladů, a proto byl převod osvobozen jen zčásti.

K argumentaci ustanovením § 163a obchodního zákoníku ministerstvo uvedlo, že jej nelze interpretovat tak, že u akciové společnosti neplatí, že vkladem se rozumí pouze vklad do základního jmění. Toto ustanovení nic takového nestanoví; dotýká se pouze vytvoření emisního ažia. Nelze dovozovat, že u akciové společnosti je vytvoření rezervního fondu nebo ostatních kapitálových fondů vkladem a že se jedná o aplikaci zvláštní normy, která by měla mít přednost před obecnou úpravou. Ministerstvo připomnělo, že podle ustanovení § 109 odst. 2 musí celková hodnota vkladů souhlasit s hodnotou základního jmění společnosti.

Ministerstvo financí závěrem uvedlo, že podle jeho názoru šlo v daném případě o daň uloženou na základě zákona podle čl. 11 odst. 5 Listiny. Uvedený názor ministerstvo zastává již od roku 1995 a od té doby s ním byly seznámeny jak územní finanční orgány, tak i prostřednictvím odborných časopisů či dotazů advokátů, daňových poradců a poradenských firem i širší odborná veřejnost. Poukázalo též na shodné stanovisko zastávané některými soudy, např. rozsudky Městského soudu v Praze č. j. 28 Ca 362/97-44, Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 671/97, Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 230/2001-26, Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 525/2000-39, které jsou publikovány v ASPI, popř. v odborné publikaci, např. Čáslavský M. a kol: Daňové judikáty, III. díl, Praha 2000. Shodné stanovisko podle ministerstva zaujal i Ústavní soud v rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 31/2000 a sp. zn. II. ÚS 184/02. Ministerstvo tedy konstatovalo, že právní úprava daňového zákona a jeho interpretace v judikatuře je pro veřejnost dostupná, jasně definovaná a nerozporná, a tudíž i předvídatelná.

Ústavní soud poskytl výše citovaná vyjádření na vědomí též stěžovatelce prostřednictvím jejího právního zástupce a vyzval ji, aby se vyjádřila k otázce, zda vyměření daně v souvislosti s nepeněžitým vkladem ve formě nemovitosti do podnikání akciové společnosti je daní uloženou na základě zákona ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny při existenci ustanovení § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí, tzn. zejména, zda je tato právní úprava včetně relevantní judikatury dostupná, jasně definovaná a nerozporná, a zda je proto aplikace této a souvisejících právních norem předvídatelná.

Stěžovatelka ve své replice ze dne 10. 2. 2004 uvedla, že vedlejší účastník zcela ponechal stranou podstatnou část její argumentace, že pro akciové společnosti platí speciální ustanovení § 163a obchodního zákoníku, který lze vyložit jen tak, že přinejmenším u akciových společností se vkladem rozumí celý předmět vkladu, nikoli jen jeho část, o níž se účtuje do základního kapitálu. Podle názoru stěžovatelky bylo v době, kdy učinila právní úkon, jímž se zavázala ke vkladu (tj. 16. 12. 1999), naprosto nepředvídatelné, že by měl takový vklad podléhat dani z převodu nemovitosti. Stěžovatelce se nejeví, že by v tomto směru existovala ustálená judikatura. Publikované judikáty se týkají jiných obchodních společností, než je akciová společnost, a to platí i pro usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/2000 a sp. zn. II. ÚS 184/02. Stěžovatelka podle svých slov nevkládala část nemovitosti, takže s ohledem na znění zákona v dané době osvobození jen částečné považuje za účelové a nerespektující ekonomickou podstatu vkladu.

Ústní jednání ve věci se s ohledem na souhlasy všech účastníků i vedlejších účastníků s upuštěním od jednání nekonalo (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

III.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí pro rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv.

Podle stěžovatelky došlo postupem orgánů finanční správy a potažmo správního soudu k jejímu nezákonnému zdanění v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny.

Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Pro oblast daní a poplatků je toto ústavní pravidlo konkretizováno čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Význam tohoto ustanovení spočívá zejména v deklaraci toho, že ukládání daní a poplatků je v principu v souladu s ústavním pořádkem, a není tedy neústavním zásahem do jiných základních práv včetně práva vlastnického (pokud tím ovšem není popřena jejich podstata či smysl; čl. 4 odst. 4 Listiny). Aby však zdanění bylo ústavně konformní, musí se především opírat o zákon. Jiné hmotněprávní podmínky ústavní právo nepředepisuje. Tím je také relativně úzce vymezen rozsah, v jakém Ústavní soud může přezkoumávat ukládání konkrétních daní a poplatků. Plnohodnotný soudní přezkum rozhodnutí daňových orgánů z hlediska jejich souladu se zákony je ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny svěřen správnímu soudnictví, nikoli soudu Ústavnímu.

V nyní řešeném případě je spor veden o interpretaci několika souvisejících ustanovení zákona o dani z převodu nemovitostí a obchodního zákoníku; zatímco stěžovatelka z dikce relevantních zákonných ustanovení dovozuje, že nemovitost vložená do obchodního jmění společnosti měla být od daně osvobozena celá, daňové orgány a potažmo i správní soud tato ustanovení interpretují tak, že osvobození se vztahuje jen na část hodnoty nemovitosti vložené do základního jmění zakládané společnosti. Ústavní soud by tedy měl interpretovat tzv. jednoduché právo, kterážto role, jak se již opakovaně vyjádřil, mu zásadně nepřísluší. Podmínky, za nichž může Ústavní soud nahrazovat výklad jednoduchého práva obecných soudů výkladem svým, tento soud opakovaně v řadě svých rozhodnutích omezil stručně řečeno na případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně na případy svévolné aplikace jednoduchého práva [např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 28, nález č. 127, str. 103].

V daném případě se nejedná o případ konkurence různých norem jednoduchého práva sledujících různé, vzájemně si konkurující ústavně chráněné cíle. Zdanění převodu nemovitostí představuje zcela jistě legitimní cíl spočívající v získávání prostředků k naplnění státního rozpočtu, přičemž případy osvobození od daně lze vnímat jako výjimky z pravidla. Zdanění v obecné rovině neústavním zásahem do vlastnictví není a ani výjimka spočívající v osvobození od daně podle § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí nesleduje ochranu vlastnického práva, nýbrž je zřejmě vyjádřením hospodářsko-politického zájmu státu na rozvoji podnikání (srov. důvodovou zprávu k bodu 16. vládního návrhu zákona č. 18/1993 Sb., kterým byl změněn zákon o dani z převodu nemovitostí), tedy cíle zcela jistě legitimního.

Podle přesvědčení Ústavního soudu nemůže jít dále ani o případ svévolné aplikace jednoduchého práva, neboť za takový považuje Ústavní soud pouze takový výklad, jemuž schází jakékoliv smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným cílem; typicky případy extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

V úvahu tak připadá pouze případ konkurence interpretačních alternativ, k čemuž ostatně směřuje i argumentace stěžovatelky, podle níž měla být dána přednost té interpretaci, která při aplikaci veřejnoprávních norem šetří právní jistotu poplatníků, a nikoliv výkladu, který sleduje fiskální zájmy státu.

Nikoli však každý případ konkurence interpretačních alternativ volá po zásahu Ústavního soudu. Pokud by tomu tak bylo, popřel by Ústavní soud svou proklamaci a stal se pravidelnou odvolací instancí běžně přezkoumávající rozhodnutí obecných soudů, neboť nepochybně každá norma, i ta nejjednodušší, může mít řadu vzájemně si konkurujících interpretací. Prostor pro ingerenci Ústavního soudu není i při konkurenci různých interpretačních alternativ dán například tehdy, když je právní úprava včetně relevantní judikatury adresátům dostupná a v zásadě nerozporná, a z tohoto důvodu je i aplikace práva pro adresáty alespoň rámcově předvídatelná.

Ústavní soud nezjistil, že by interpretace ustanovení § 20 odst. 6 písm. e) zákona o převodu nemovitostí, jak ji zastávaly daňové orgány a správní soud, byla zcela nepředvídatelná v tom smyslu, že by jí orgány veřejné moci neodůvodněně nebo dokonce svévolně vybočily z ustálené interpretační praxe. Stěžovatelka mohla rozumně předvídat pravděpodobné právní důsledky svého jednání; mohla předvídat, že orgány veřejné moci mohou při posuzování vkladu nemovitosti do obchodní společnosti interpretovat relevantní ustanovení právních norem způsobem, který nyní u Ústavního soudu napadá. Již v roce 1998 bylo publikováno např. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 671/97, který tuto interpretaci zastával (viz údaje databáze ASPI). I v dalších letech k řešení této problematiky soudy přistupovaly stejně (např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 230/2001 nebo rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 525/2000). Za této situace je namístě zdrženlivost; postavení a role Ústavního soudu velí, aby ustálenou interpretaci zastávanou správními soudy, pokud nepřesahuje do roviny zásahu do práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, nenarušoval. Vzhledem ke změněné dikci ustanovení § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí by ostatně takové rozhodnutí nemohlo mít do budoucnosti žádný význam.

Stěžovatelka se, zřejmě u vědomí ustálené rozhodovací praxe, pokusila svůj případ odlišit poukazem na zvláštní ustanovení § 163a obchodního zákoníku, které se týká akciových společností. Ústavnímusoudu se však nejeví rozdíly mezi jednotlivými druhy obchodních společností ve vztahu k důvodu osvobození od daně podle § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí jako relevantní. Ostatně ani nové, zpřesňující znění tohoto ustanovení mezi jednotlivými druhy obchodních společností nerozlišuje. Takový smysl nelze dovodit ani z původní právní úpravy. I v tomto ohledu se obecný soud s argumentací stěžovatelky přesvědčivě vypořádal.

Nepřípadné jsou odkazy stěžovatelky na rozhodnutí Ústavníhosoudu, z nichž dovozuje, že při aplikaci veřejnoprávních norem je nutno šetřit právní jistotu poplatníků přednostně před fiskálním zájmem státu. Stěžovatelka tento závěr činí, aniž by přihlédla ke konkrétním okolnostem obou případů. Nález sp. zn. II. ÚS 277/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 144) dal přednost pro stěžovatele příznivějšímu výkladu s odkazem na účel v daném případě aplikovaného zákona o půdě, kterým byla náprava následků porušení základních práv vlastníků v době totality. Ve srovnání s tím zřejmě nelze v nyní projednávaném případě absolutní přednost výkladu ve prospěch stěžovatelky dovozovat, a to s ohledem na zřejmý účel zákona o dani z převodu nemovitostí a na možnou konstrukci osvobození od daně jako výjimky z pravidla. Další nález sp. zn. II. ÚS 487/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 59), na nějž se stěžovatelka odvolává, se zabýval interpretačními alternativami v situaci, kdy pro mezeru v právu obecný soud uplatnil analogii práva k tíži daňového poplatníka. V nyní projednávaném případě se však o mezeru, resp. o interpretaci s použitím analogie práva nejedná.

Naopak v jiných svých rozhodnutích se Ústavnísoud již předestřenou problematikou zabýval a tímto dnešním nálezem se od svých předchozích závěrů neodchyluje [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 31/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 18, usn. č. 18, str. 427), nepublikované usnesení sp. zn. II. ÚS 184/02].

Ústavnísoud uzavírá, že stěžovatelce byla uložena daň na základě zákona ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny. Nemohlo proto dojít ani k porušení práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy. Právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny také nemohlo být porušeno, ostatně toto ustanovení na daný případ zjevně vůbec nedopadá. Ústavní soud proto ústavní stížnost jako nedůvodnou podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zcela zamítá.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru