Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 643/01Usnesení ÚS ze dne 11.03.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.643.01
Datum podání05.11.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 38


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 643/01 ze dne 11. 3. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. B. O., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2000, č.j. 5 Cmo 506/2000-255, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2001, č.j. 5 Cmo 636/2000-274, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 1999, č.j. 39 Cm 7/98-196, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 5. 11. 2001 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, kterými mu jednak byla uložena povinnost zaplatit částku 1 526 340,05 Kč s příslušenstvím a jednak bylo pro opožděnost odmítnuto jím podané odvolání a tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s tím, že rozhodnutí vrchního soudu je v rozporu s ústavní zásadou, podle níž jsou obecné soudy povinny poskytovat ochranu právům (čl. 90 al. Ústavy ČR). Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze [ze dne 18. 7. 2001, 5 Cmo 636/2000-274.]

Z usnesení Vrchního soudu v Praze [ze dne 11. 9. 2000, 5 Cmo 506/2000-255] vyplývá, že vrchní soud, který ve věci rozhodoval jako soud odvolací, odmítl odvolání stěžovatele pro opožděnost [§ 218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu v tehdy účinném znění, dále jen "o.s.ř."]. Z rozsudku téhož soudu [ze dne 18. 7. 2001, č.j. 5 Cmo 636/2000-274], který byl vydán v odvolacím řízení, jehož účastníkem stěžovatel nebyl, vyplývá, že jím byl (v rozsahu napadeném odvoláními jiných dvou žalovaných) potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové [ze dne 15. 3. 1999, č.j. 39 Cm 7/98-196]. Ve vztahu ke stěžovateli však rozsudek krajského soudu nabyl právní moci následujícím dnem po marném uplynutí odvolací lhůty. Stěžovatel napadá i rozsudek vrchního soudu, který vzešel z řízení, jehož účastníkem nebyl a v ústavní stížnosti výslovně označuje postup vrchního soudu za nesprávný, protože mu byla jednáním odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem. Advokát stěžovatele Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2002 sdělil, že proti rozhodnutím vrchního soudu nebylo dovolání podáváno. Dotazem k Nejvyššímu soudu bylo dne 3. 3. 2003 ověřeno, že stěžovatel nepodal dovolání ani proti usnesení vrchního soudu [11. 9. 2000, 5 Cmo 506/2000-255], ani proti jeho rozsudku [ze dne 18. 7. 2001, 5 Cmo 636/2000-274.]; dotazem k Vrchnímu soudu v Praze bylo dne 5. 3. 2003 ověřeno, že stěžovatel tento rozsudek nenapadl žalobou pro zmatečnost.

Soudce zpravodaj nejprve posuzoval ústavní stížnost z toho hlediska, zda jsou splněny podmínky pro ni stanovené v ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182 /1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona].

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto [§ 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř.], bylo přípustné dovolání. Byla-li účastníku řízení v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, bylo možné proti rozhodnutí odvolacího soudu [po 1. 1. 2001] podat žalobu pro zmatečnost [§ 229 odst. 3 o.s.ř.]

Stěžovatel ústavní stížnosti brojil proti rozhodnutí vrchního soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, avšak nenapadl toto rozhodnutí dovoláním. Dále stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu, který vzešel z řízení, jehož nebyl účastníkem a uvádí, že mu byla odejmuta možnost jednat před soudem. Zde je nutno konstatovat, že tyto své námitky mohl uplatnit v rámci podané žaloby pro zmatečnost, kterou však nepodal. Každá z těchto skutečností vede k závěru, že návrh stěžovatele je nepřípustný [§ 75 odst. 1 zákona ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona], neboť stěžovatel před jeho podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový poslední prostředek se podle ustálené a sjednocené judikatury Ústavního soudu považuje dovolání, které je přípustné (srov. např. rozhodnutí ve věci IV. ÚS 146/96 [Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, vydání 1., usn. č. 13, Praha, ročník 1996]). V případech, kdy odvolací soud odmítl odvolání, nebo nesprávným postupem odejmul stěžovateli možnost jednat před soudem, bylo [do 31. 12. 2000] dovolání na základě výše citovaných ustanovení přípustné ze zákona. V případech, kdy odvolací soud nesprávným postupem odejmul stěžovateli možnost jednat před soudem, bylo možno [po 1. 1. 2001] podat žalobu pro zmatečnost. Ústavní soud za tohoto stavu nezkoumal jiné formální náležitosti ústavní stížnosti. Posledními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytoval, byly v posuzovaném případě dovolání, resp. žaloba pro zmatečnost, které však podány nebyly, čímž vznikla překážka, která nemohla být překonána a ústavní stížnost nemohla být věcně přezkoumána.

Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3

zákona].

Vojtěch Cepl

soudce zpravodaj

V Brně dne 11. března 2003

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru