Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 642/02Usnesení ÚS ze dne 09.12.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
Trest
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.642.02
Datum podání02.10.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 228, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 642/02 ze dne 9. 12. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatelky V. Š., zastoupené advokátem JUDr. P. Č., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, čj. 5 To 65/2002-277, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 2. 10. 2002 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozhodnutí Vrchního soudu v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že obecný soud jím porušil její ústavně zaručená práva garantovaná čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 23/01, z něhož zjistil následující:

Městský soud v Praze uznal rozsudkem ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. 43 T 23/2001, stěžovatelku vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Současně jí uložil povinnost nahradit poškozenému J. V. škodu ve výši 2.950.000,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestného jednání se stěžovatelka dopustila dle skutkové věty, jež je součástí výroku rozsudku, spolu se samostatně stíhaným obviněným I. Š., tím, že dne 7. 6. 1999 dosáhli vydání rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. E 4291/98, které nabylo právní moci dne 31. 7. 1999. Tímto rozhodnutím byl zastaven výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí specifikovaných v rozsudku, nařízený tímtéž soudem dne 19. 2. 1999 v důsledku neuhrazení dluhu písemně uznaného obviněným I. Š. ve výši 3.950.000,- Kč poškozenému J. V. Ten navrhl zastavení výkonu rozhodnutí v důsledku uzavření dohody o mimosoudním vyrovnání dluhu sepsané dne 14. 5. 1999 v Advokátní kanceláři JUDr. H. K. se stěžovatelkou, s tím, že dluh ve výši 4.000.000,- Kč bude uhrazen z prodeje uvedených nemovitostí, a to 1.000.000,- Kč do 15. 7. 1999 a 3.000.000,- Kč do 31. 12. 1999. Nicméně, po prodeji specifikovaných nemovitostí za částku 4.217.500,- Kč I. A. na základě kupní smlouvy sepsané mezi ní a stěžovatelkou dne 18. 8. 1999, využila stěžovatelka získané peníze pro svou potřebu a na jiné účely a úhradu dluhu jinému věřiteli, zatímco poškozenému V. uhradila pouze částku 1.000.000,- Kč. V srpnu r. 1999 mu nepravdivě tvrdila, že nemovitost není ještě prodána, přičemž splnění slibu uhrazení dluhu se stěžovatelka a obviněný Š. snažili zmařit uzavřením dohody o zúžení rozsahu společného jmění manželů ze dne 19. 2. 1999, stěžovatelka též písemným odstoupením od dohody o mimosoudním vyrovnání dluhu ze dne 30. 12. 1999. Současný dluh vůči poškozenému V. tak činí 2.950.000,- Kč.

Stěžovatelka podala proti uvedenému rozsudku odvolání. Vrchní soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 24. 7. 2002, čj. 5 To 65/02-277, napadený rozsudek v celém rozsahu. Znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona. Stěžovatelka byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen a stanovena zkušební doba na dva roky. Soud uložil stěžovatelce dále povinnost nahradit poškozenému J. V. škodu ve výši 2.950.000,- Kč. Soud odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Nově uvedl i skutkovou větu. Podle ní se stěžovatelka dopustila stíhaného činu tím, že dne 14. 5. 1999 v Advokátní kanceláři JUDr. H. K. uzavřela s poškozeným J. V. dohodu o mimosoudním vyrovnání dluhu, na základě níž přistoupila k závazku I. Š., nar. 14. 2. 1995, zaplatit dluh ve výši 3.950.000,- Kč a část úroků z prodlení v celkové výši 4.000.000,- Kč a uznala dluh v této výši co do důvodu i výše. Stala se tak dlužníkem vedle původního dlužníka a zavázala se poškozenému dluh v této výši uhradit z prodeje nemovitostí v rozsudku specifikovaných, a to 1.000.000,- Kč do 15. 7. 1999 a 3.000.000,- Kč do 31. 12. 1999. V důsledku toho dosáhla, aby k návrhu poškozeného byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 6. 1999, sp. zn. E 4291/98, které nabylo právní moci dne 31. 7. 1999, zastaven výkon rozhodnutí prodejem uvedených nemovitostí, nařízený usnesením téhož soudu ze dne 19. 2. 1999, sp. zn. E 4291/98, v důsledku neuhrazení dluhu písemně uznaného I. Š. dne 19. 10. 1998 prohlášením o uznání dluhu ve výši 3.950.000,- Kč s úrokem z dlužné částky 18 % ročně počínaje 7. 8. 1997 do zaplacení poškozenému. Přestože nemovitosti prodala za částku 4.217.500,- Kč I. A. na základě kupní smlouvy sepsané dne 18. 8. 1999, stěžovatelka poškozenému uhradila dne 22. 8. 1999 pouze částku 1.000.000,- Kč, zbývající část peněz využila pro svoji potřebu na jiné účely a poškozenému část dluhu ve výši 2.950.000,- Kč dosud neuhradila.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a důkazy řádně ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zhodnotil a vyvodil tak skutková zjištění, která odvolací soud považoval za správná a úplná. Odvolací soud se však neztotožnil s právní kvalifikací skutkového stavu. Jednáním stěžovatelky nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, odst. 3, písm. b) trestního zákona. Čin stěžovatelky lze při zachování totožnosti skutku posoudit jako trestný čin poškozování věřitele podle ustanovení § 256 trestního zákona. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) a d) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínek ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu sám znovu rozhodl.

Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 815/2002, podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného než v zákoně uvedeného důvodu.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že jím došlo k dotčení ústavně zaručeného práva, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny) a podle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zájmy chráněnými zákonem (čl. 11 odst. 3 Listiny). Namítla, že ji soud zavázal i k náhradě škody, aniž by údajně bylo prokázáno, že poškozenému škoda skutečně vznikla. Uvádí, že obecné soudy náležitě neobjasnily, jak došlo k podpisu uznání dluhu u notáře s přímou vykonatelností, kterým její manžel I. Š. zatížil rodinný majetek

Ústavní soud vyzval dle § 32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Ten ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedl, že se s argumenty tam uvedenými zcela ztotožňuje.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatelky. Především shledal, že ústavní stížnost zcela postrádá ústavní rozměr, postrádá jakékoli ústavní argumenty a toliko obecně polemizuje s rozsahem dokazování, jak je provedly obecné soudy.

Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, patřící do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je pouze oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině a v dalších normách, jež jsou součástí ústavního pořádku. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, pokud by takové rozhodnutí bylo projevem libovůle či dokonce svévole soudce při aplikaci či interpretaci jednoduchého práva, nebo by se protivilo elementárním požadavkům spravedlnosti.

Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy se "přes veškerou její snahu" náležitě nezabývaly prokázáním skutečností týkajících se existence a vzniku nároku poškozeného na náhradu škody, zejména otázkou podpisu uznání dluhu u notáře. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž je ponecháno na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci. Řízení však musí být spravedlivé jako celek (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tudíž odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.

V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některou z uvedených zásad porušily. Soud prvého stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatelky. V odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§ 125 trestního řádu). Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění. Plně odkázal na podrobné závěry soudu nalézacího.

Stěžovatelčiny obecně formulované námitky se dotýkají otázky, zda škoda vůbec poškozenému vznikla a jak došlo k podpisu uznání dluhu u notáře manželem stěžovatelky. Má zřejmě na mysli důkazní návrh na svědecký výslech notáře JUDr. V. K., který sepsal zápis o uznání dluhu manželem stěžovatelky, jenž nebyl proveden, ačkoli jej právní zástupce stěžovatelky v řízení před obecnými soudy vznesl.

Odvolací soud se s uvedenou námitkou stěžovatelky v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Dospěl k závěru, že dokazování provedené soudem prvého stupně ústí v ucelená a logicky odůvodněná skutková zjištění. Návrh na výslech svědka JUDr. K. neshledal soud nezbytným k dalšímu objasnění. Součástí spisu byl předmětný notářský zápis sepsaný uvedeným notářem. V dohodě o mimosoudním vyrovnání mezi stěžovatelkou a poškozeným J. V., jejíž uzavření stěžovatelka nezpochybňuje, se výslovně uvádí, že dluh byl I. Š. (dlužníkem) dle notářského zápisu ze dne 19. 10. 1998 uznán a dlužník zároveň svolil k přímé vykonatelnosti notářského zápisu. Podpisy na smlouvě o finanční půjčce, o níž se uvedené uznání dluhu zmiňuje, i na dvou směnkách jsou pravými podpisy I. Š. Odvolací soud proto konstatoval, že další objasňování okolností, za nichž byl předmětný notářský zápis sepsán, nepovažuje za potřebná a účelné. Jak již Ústavní soud uvedl výše, ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale musí ve svých rozhodnutích vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (viz nález I. ÚS 362/96). Této povinnosti obecný soud dostál.

Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces i práva na obhajobu je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na své dřívější stanovisko (např. IV. ÚS 463/2000). Konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také možnost označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisového materiálu, stěžovatelka, resp. její právní zástupce, vedle výše uvedených důkazních návrhů, s nimiž se soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal, žádné další právně relevantní důkazy k prokázání svých tvrzení nenavrhla. U obecného tvrzení setrvala ostatně i v ústavní stížnosti.

Ústavní soud zkoumal, zda bylo v projednávané věci respektováno právo na spravedlivý proces jako celek. Neshledal pochybení. Stěžovatelka byla stíhána z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Bylo zaručeno její právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny). Měla zajištěn přístup k soudu, mohla se vyjadřovat ke všech důkazům i vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny). Po celou dobu soudního řízení byla zastoupena obhájcem. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, která by měla za následek porušení ústavně zaručených práv garantovaných ustanovením čl. 11 odst. 3 Listiny paušálně stěžovatelkou namítané.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, je s ohledem na jeho zařazení v Ústavě zřejmé, že jde o obecný základní článek, nikoli o ústavně garantované základní právo či svobodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, o nichž je Ústavní soud oprávněn rozhodovat. Z tohoto hlediska se jich nelze v uvedených souvislostech samostatně dovolávat.

Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 9. prosince 2003JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru