Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 640/01Usnesení ÚS ze dne 09.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkDůkaz
daň/výpočet
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.640.01
Datum podání02.11.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

337/1992 Sb., § 31


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 640/01 ze dne 9. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného advokátem JUDr. L. E., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2001, č.j. 29 Ca 354/99-39, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 7. 1999, č.j. FŘ-110/4106-b/98-0107, mimo ústní jednání, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 1. 11. 2001 podal stěžovatel ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2001, č.j. 29 Ca 354/99-39, kterým byla podle § 50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v aktuálním znění (dále jen "zákon o správě daní"), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 7. 1999, č.j. FŘ-110/4106-b/98-0107. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Luhačovicích č. 980000008 ze dne 9. 2. 1998, kterým mu byla podle § 31 odst. 5 a § 46 odst. 7 zákona o správě daní vyměřena dodatečně daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 1994 ve výši 221.260,- Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil v předchozím řízení před orgány finanční správy a ve správním soudnictví. Konkrétně namítá, že byla porušena jeho práva podle:

a) čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když Finanční úřad bez jakékoli opory v provedeném dokazování svévolně stanovil výši údajné obchodní marže, aniž to odůvodnil. Finanční ředitelství sice uvedlo řadu důvodů, nezohlednilo však jeho námitky,

b) čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a tím i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť příslušný soud je oprávněn přezkoumávat výhradně zákonnost, nikoli však jeho věcnou a skutkovou správnost,

c) čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť není dána rovnost státu a daňového poplatníka v řízení před finančními orgány v jakémkoli stupni, a tato nerovnost není zhojena ani stávající právní úpravou přezkumu rozhodnutí správních orgánů,

d) čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť byl před soudem znerovnoprávněn, když mu až do vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně nebylo doručeno vyjádření žalovaného - vedlejšího účastníka řízení před Krajským soudem v Brně, pouze v průběhu řízení byly čteny výtahy.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti se přitom zabýval pouze ústavněprávními aspekty případu, když se zaměřil pouze na výše uvedené vytýkané vady postupu a rozhodnutí účastníků řízení (sub a/ až d/).

ad a)

Pokud jde o námitku porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, Ústavní soud se s ním nemohl ztotožnit s ohledem na obsah ustanovení Listiny, kterého se stěžovatel dovolává, tak s ohledem na zákonnou úpravu postupu správce daně podle tzv. pomůcek. V daném ustanovení se pouze zákonodárci umožňuje, aby sám (nikoli výkonná moc) stanovil zákonem daně a poplatky, konkrétně jde o daň z příjmu fyzických osob. Sám stěžovatel nikterak nepopírá ústavnost stanovení této daně zákonem č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů fyzických a právnických osob, ve znění pozdějších předpisů. Jeho námitky směřují pouze proti postupu, jakým mu byla daň vyměřena a v jaké výši se tak stalo. To však není předmětem úpravy v čl. 11 odst. 5 Listiny. Samotný postup stanovení daně podle pomůcek je upraven v zákoně o správě daní a Ústavní soud ve své judikatuře tento postup uznává jako ústavní v případě, že nastaly podmínky, které tento zákon stanoví pro jeho uplatnění (srov. např. nález, sp. zn. IV. ÚS 252/95, usnesení, sp. zn. I. ÚS 285/96, z 28. 5. 1997 a především nález, Pl. ÚS 38/95 - čl. 130/1996 Sb., na jehož odůvodnění možno poukázat). Tak tomu bylo v daném případě. Samotnou ústavnost ustanovení, o která se orgány finanční správy opřely, stěžovatel rovněž nenapadá. Jde o věc postupu ve věci, což je předmětem dalších ustanovení Listiny a Úmluvy, které stěžovatel na podporu své stížnosti uvádí sub b) až d).

ad b)

Stejně jsou neopodstatněné námitky porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a tím i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť příslušný soud je oprávněn přezkoumávat výhradně zákonnost, nikoli však jeho věcnou a skutkovou správnost. Tato situace v soudním řízení v daném případě totiž nenastala, neboť stěžovatel v důsledku nedodání příslušných podkladů sám způsobil, že orgány finanční správy postupovaly podle § 31 odst. 5 zákona o správě daní, který stanoví, že v případě, že daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností nesplní některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle § 31 odst. 1 až 4, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem. V takovém případě podle § 50 odst. 5 téhož zákona platí, že při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. Tyto podmínky byly v daném případě splněny a stěžovatel nikterak v ústavní stížnosti nevyvrací, že správci daně v průběhu řízení předal pouze část účetních dokladů a že ani na jeho další výzvy k odstranění nesrovnalostí nereagoval odpovídajícím způsobem (viz č.l. 40 rozsudku 29 Ca 354/99, s. 2 až 5 rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 7. 1999, č.j. FŘ-110/4106-b/98-0107). Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a může přezkumný dohled nad jejich činností uplatnit jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V daném případě tento nesoulad nebyl zjištěn.

Ohledně námitky porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba současně uvést, že toto ustanovení plně nedopadá na správní rozhodnutí a správní rozhodování jako takové, nýbrž zaručuje soudní přezkum takových rozhodnutí v případě, že se dají podřadit pod pojem "občanských práv nebo závazků (civil rights and duties, les droits et obligations de caractere civil)", které chápou evropské orgány značně široce. Stanovení a vymáhání daní pod tento pojem přímo nespadá. Jde o akt vrchnostenské povahy, byť má majetkovou povahu. Jedná se o občanský závazek ve smyslu občanských (rozuměj veřejnoprávních), povinností. Zde nejde o soukromoprávní vztah ve výše uvedeném smyslu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo ve smyslu čl. 90 věty první Ústavy. Jde o vrchnostenský vztah, který má zajistit to, aby byly stát a veřejná správa vůbec schopny plnit svoje funkce. Z tohoto hlediska Ústavní soud ani tyto stěžovatelovy námitky nemohl uznat.

ad c)

Výše uvedené plně dopadá i na námitku porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, kde stěžovatel namítá, že v daňovém řízení není dána rovnost státu a daňového poplatníka v řízení před finančními orgány v jakémkoli stupni, a tato nerovnost není zhojena ani stávající právní úpravou přezkumu rozhodnutí správních orgánů. Znovu je třeba zdůraznit, že se nejedná o soukromoprávní vztah charakterizovaný rovností postavení jeho subjektů, nýbrž o vztah veřejnoprávní se z toho plynoucími důsledky. Stát nevystupuje jako účastník daňového řízení vůči poplatníku. Je představován právě orgány finanční správy, které zajišťují výběr daní stanovených zákonem v souladu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny, a v případě nesplnění daňové povinnosti vůbec nebo v zákonem předepsaném rozsahu ji vymáhají ve vrchnostenském postavení.

ad d)

Konečně zjevná neopodstatněnost návrhu je dána i u námitky porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kde stěžovatel namítá, že byl před soudem znerovnoprávněn, když mu až do vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně nebylo doručeno vyjádření žalovaného - vedlejšího účastníka řízení před Krajským soudem v Brně, pouze v průběhu řízení byly čteny výtahy. Jak plyne z rozsudku, sp. zn. 29 Ca 354/99, byl stěžovatel v řízení právně zastoupen. Mohl tak on, stejně jako jeho právní zástupce, využít možnosti dané § 44 odst. 1 o. s. ř. a nahlédnout do soudního spisu a činit si z něj výpisy a opisy. Jestliže této možnosti nevyužil, nelze to přičítat k tíži soudního řízení, nehledě na to, že o. s. ř. soudu neukládá povinnost doručovat žalobci vyjádření protistrany. Proto byla i tato námitka shledána zjevně neopodstatněnou.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., senát Ústavního soudu bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení byly naplněny, proto nezbylo, než návrh odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. 1. 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru