Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 638/11 #2Usnesení ÚS ze dne 12.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedliv... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
zpětvzetí návrhu
pohledávka/postoupení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.638.11.2
Datum podání02.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 526

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 638/11 ze dne 12. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavních stížnostech stěžovatelky ARGEMON INVEST, s. r. o., se sídlem Dr. Stejskala 113/2, 370 01 České Budějovice, zastoupené ve všech případech JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 30a, 370 01 České Budějovice, spojených usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 13. dubna 2011 ke společnému projednání a nadále vedených pod sp. zn. II. ÚS 638/11, směřujících proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2010, č. j. 14 Co 395/2010-58, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. prosince 2010, č. j. 18 Co 173/2010-26, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2010, č. j. 104 C 754/2009-15, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. prosince 2010, č. j. 18 Co 174/2010-40, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. února 2010, č. j. 104 C 794/2009-21, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. prosince 2010, č. j. 18 Co 175/2010-24, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2010, č. j. 104 C 771/2009-17, proti usnesení Krajského soudu v Brně 4. ledna 2011, č. j. 14 Co 255/2010-75, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. března 2010, č. j. 273 EC 2901/2009-53, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 38 Co 447/2010, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2010, č. j. 18 Co 256/2010-60, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2010, č. j. 2104 EC 1406/2009-48, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2010, č. j. 18 Co 257/2010-73, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2010, č. j. 2104 EC 1760/2009-46, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2011, č. j. 14 Co 396/2010-64, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. července 2010, č. j. 273 EC 1738/2009-56, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2011, č. j. 14 Co 391/2010-55, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. března 2010, č. j. 273 EC 1955/2009-46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanými ústavními stížnostmi, které jsou obsahově i skutkově v podstatě shodné, a proto byly usnesením pléna Ústavního soudu z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení spojeny do jedné věci, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále k porušení práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny), práva na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), jakož i práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny.

2. Ve všech výše uvedených případech rozhodovaly obecné soudy (v poslední instanci vždy Krajský soud v Brně) o náhradě nákladů řízení v řízeních o zaplacení finančních částek (jednalo o částky pohybující mírně nad hranicí jednoho tisíce korun českých), jichž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaných za jízdu veřejnou hromadnou dopravou bez platného jízdního dokladu. Obecné soudy v řízeních, jež byly zastaveny kvůli zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně z důvodu uhrazení dlužné částky žalovanými, aplikovaly při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a náhradu nákladů přiznávaly úspěšné žalobkyni (žaloby byly žalobkyní vzaty zpět poté, co žalovaní po podání žaloby dlužné částky uhradili) převážně v rozsahu 1/2 z částky (v některých případech i v jiném rozsahu podle okolností konkrétního případu), která by jí jinak náležela, nebo rozhodly o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obecné soudy (pokud tak neučinily soudy prvního stupně, potom tak vždy rozhodl Krajský soud v Brně) spatřovaly důvody zvláštního zřetele hodné (ve smyslu § 150 o. s. ř.), pro něž nebylo možno přiznat žalobkyni náhradu nákladů řízení v plné výši, zejména v tom, že žalobkyně poté, co žalovaní dluh uhradili, vzala žalobu zpět vesměs až po několika měsících po úhradě dluhu, čímž způsobila, že obecné soudy a další účastníci řízení (žalovaní) museli činit nedůvodné procesní úkony (např. vydání platebního rozkazu a podání odporu proti platebnímu rozkazu). Teprve po urgencích ze strany soudů a mnohdy až po více než 1 roku od uhrazení dlužné částky byly tyto žaloby vzaty žalobkyní zpět. Jako další důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. bylo obecnými soudy uváděno neposkytnutí dostatečné součinnosti ze strany žalobkyně spočívající v tom, že podávala žaloby ihned spolu s oznámením o postoupení pohledávky a nedala tak žalovaným žádný časový prostor pro mimosoudní vyřešení sporu, z čehož posléze obecné soudy dovozovaly, že žalovaní, přestože dluh uhradili až po podání žaloby (v jednom případě dokonce hned první den po podání žaloby), nezavinili, že řízení musela být zastavena. Jako další v neprospěch žalobkyně svědčící okolnost hodnotily obecné soudy i skutečnost, že ani žalobkyně jako postupník, ani Dopravní podnik města Brna, a. s., jako postupitel pohledávek ze smluv o přepravě osob neinformovaly v některých případech žalované o postoupení pohledávky [§ 526 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. V některých případech (např. ústavní stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 38 Co 447/2010) byla za důvod zvláštního zřetele hodný považována i sociální situace žalovaného.

II.

3. Stěžovatelka v ústavních stížnostech, které jsou v podstatě shodného obsahu a liší se jen v detailech vycházejících z konkrétních okolností věci, namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv, přičemž akcentuje zejména porušení práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení. Stěžovatelka vytýká rozhodnutím obecných soudů jejich nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost s tím, že v jejích případech došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem. Stěžovatelka v ústavních stížnostech, byť se jednotlivé případy od sebe v dílčích otázkách mírně skutkově odlišují, zpochybňuje především aplikaci § 150 o. s. ř. Stručně řečeno nesouhlasí s argumentací obecných soudů odůvodňující použití § 150 o. s. ř., které se v jednotlivých případech opíralo o různé důvody. Podle názoru stěžovatelky nepříznivé majetkové, sociální, osobní či další poměry účastníka nemohou hrát při rozhodování o použití § 150 o. s. ř. žádnou roli, zejména v situaci, kdy zavinění za zastavení řízení je jednoznačně na straně žalovaného. Pro hodnocení důvodů zvláštního zřetele hodných nemá ani žádný význam, že stěžovatelka nezasílala před podáním žalob výzvy k dobrovolnému splnění. Žalovaní měli plnit již na základě sepsaného zápisu o přepravní kontrole, kde byli dostatečně upozorněni, že jim žádná další upomínka před podáním žaloby zasílána nebude. Vyslovuje přesvědčení, že není povinností věřitele vyzývat dlužníky k plnění jejich povinností. Stěžovatelka rovněž polemizuje s argumentací obecných soudů týkající se nutnosti informovat dlužníka o postoupení pohledávek. Dovozuje přitom, že došlo k řádnému oznámení o postoupení pohledávky žalovaným. Na aplikaci § 150 o. s. ř. nemá žádný význam ani skutečnost, že stěžovatelka vzala žalobu zpět až s určitým časovým odstupem. Tato argumentace se jeví ve světle průtahů způsobených samotnými soudy i ve světle prodlevy se zaplacením ze strany žalovaných jako zcela nepřípadná. Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že nedostala procesní prostor k tomu, aby se vyjádřila k eventuálnímu uplatnění moderačního práva soudu. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06. S ohledem na kontradiktornost řízení o nákladech řízení považuje toto za porušení principu rovnosti účastníků řízení. Závěrem zdůrazňuje, že náhradu nákladu řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění a podle těchto zásad měly obecné soudy všechny věci posuzovat.

III.

4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

5. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavních stížností musel mít na zřeteli, že stěžovatelka brojí toliko proti rozhodnutím, které řeší otázku nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 109/03, sp. zn. IV.ÚS 10/98, sp. zn. I.ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV.ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).

6. Stěžovatelka v ústavními stížnostmi napadených věcech předestírá Ústavnímu soudu svůj názor o nesprávnosti aplikace § 150 o. s. ř. a předkládá dle jejího názoru správný postup při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení ovšem platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, str. 165, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 357).

7. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy uplatnily při aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou důvody, které podle jejího názoru žádnou relevanci nemají. Vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" je úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, na http://nalus.usoud.cz); pod tyto okolnosti však nelze podřadit důvody, jak správně poukazuje i stěžovatelka, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I.ÚS 305/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 38, str. 3). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě, kdy je překročen rámec, ve kterém se volná úvaha obecného soudu pohybuje, tj. v případech zcela extrémního použití (zneužití) § 150 o. s. ř., kdy obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, str. 145), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. sp. zn. II.ÚS 635/04, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, str. 695), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 317), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 654/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, str. 255). Z hlediska záruk spravedlivého procesu Ústavní soud rovněž zkoumá procesní podmínky při aplikaci § 150 o. s. ř., tj. zda účastníkům řízení byl (zejména v odvolacím řízení) vytvořen prostor pro kontradiktorní uplatnění návrhů či důkazů, které by mohly uplatnění moderačního práva ovlivnit (srov. nález II. ÚS 828/06 Sbírka nálezů a usnesení, sv. 44, str. 309).

8. Shora vymezená pochybení však Ústavní soud v projednávaných případech neshledal. Obecné soudy nutnost aplikace § 150 o. s. ř. a důvody pro existenci důvodů zvláštního zřetele hodných spatřovaly zejména v chování žalobkyně, která v mnoha případech zapříčinila, že obecné soudy i ostatní účastníci řízení museli činit procesní úkony (např. vydání platebního rozkazu a odporu proti němu), jejichž provedení ovšem nebylo vzhledem k dřívějšímu uhrazení dluhu ze strany žalovaných nutné. Vedle toho obecné soudy v jednotlivých případech posuzovaly i další okolnosti (neoznámení postoupení pohledávky, sociální situace žalovaných atd.), které svědčily pro nutnost aplikace § 150 o. s. ř. Takové důvody nepovažuje Ústavní soud za důvody, které by jakýmkoliv způsobem, natož extrémním, vybočovaly ze smyslu a účelu § 150 o. s. ř. Podstatné z hlediska ústavněprávního je, že obecné soudy ve všech ústavními stížnostmi napadených rozhodnutích označily, jaké konkrétní okolnosti, resp. jejich souhrn, považovaly za důvody hodné zvláštního zřetele. Tyto okolnosti obecné soudy v odůvodnění svých usnesení popsaly a vyložily, jak na ně nahlížely v kontextu celého případu. Jakkoliv s názory a závěry obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí a oponuje jim, nebylo možné napadené rozhodnutí považovat za způsobilé založit porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Libovůle či svévole v rozhodování soudu nespočívá v tom, že soud hodnotí postoje účastníků řízení a okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a následnému zastavení řízení, a poté je shledá za natolik hodné zvláštního zřetele, že pro ně nepřizná náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníkovi, či ji přizná pouze v omezené výši. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by musely vytýkané "vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Tak tomu v projednávaných věcech nebylo. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry obecných soudů postrádaly oporu ve skutkových zjištěních (stěžovatelka přitom tuto skutečnost ani nenamítá), či vykazovaly extrémní argumentační exces, a proto po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí konstatoval, že k porušení kautel vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny ve vztahu ke stěžovatelce nedošlo. Rovněž tak nelze v napadených rozhodnutích spatřovat porušení práva na rovnost účastníků v řízení nebo dokonce práva na ochranu vlastnictví.

9. Pokud stěžovatelka namítala, že nedostala procesní prostor k vyjádření při uplatnění moderačního práva, Ústavní soud ani tuto námitku nesdílí. V drtivé většině případů (s výjimkou ústavních stížností směřujících proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2010, č. j. 38 Co 447/2010-39, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2010, č. j. 14 Co 395/2010-58) totiž moderační právo použil již soud prvního stupně a stěžovatelka podávala proti těmto rozhodnutím odvolání, v nichž se k aplikaci § 150 o. s. ř. a tedy uplatnění moderačního práva soudu vyjadřovala. Co se týče výše citovaných věcí, zde soudy prvního stupně stěžovatelce v plném rozsahu vyhověly a teprve k odvolání žalovaného odvolací soud rozhodnutí o náhradě nákladů změnil. I v těchto případech však dostala stěžovatelka prostor k vyjádření, neboť odvolání žalovaného jí, jak vyplývá z příslušného spisu nebo z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, bylo zasláno a skutečnost, že svého oprávnění nevyužila nezakládá porušení procesních pravidel. Jestliže v této souvislosti stěžovatelka namítala porušení zásady dvojinstančnosti řízení, Ústavní soud k tomu připomíná, že právo pro oblast občanskoprávního řízení není právo na několik přezkumných instancí garantováno ani Listinou, ani Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02, přístupné v elektronické formě přes http://www.usoud.cz).

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daných případech došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru