Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 638/02Usnesení ÚS ze dne 05.05.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
základní ústa... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
retroaktivita
pokuta
PoznámkaRozhodnutí ESLP Mikrotechna proti ČR z 27. 5. 2008 č. 23177/04: stížnost týkající se porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě prohlášena nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.638.02
Datum podání30.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

50/1976 Sb., § 106 odst.3 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 638/02 ze dne 5. 5. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. s. r. o., zastoupené JUDr. A. S., Ph.D. advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2002, sp. zn. 38 Ca 293/2001, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby vydaného dne 11. června 2001, pod č.j. MHMP-54945/2001/VYS/Ca, a rozhodnutí stavebního odboru Úřadu městské části Praha 12 vydaného dne 2. dubna 2001, pod č.j. STO/3732/No/01, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí stavebního odboru Úřadu Městské části Praha 12 ze dne 2. dubna 2001, pod č.j. STO/3732/No/01, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. září 2002, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 30. září 2002 [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí (po výzvě k odstranění vad ze dne 4. listopadu 2002) ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 11. června 2002 (38 Ca 293/2001-27), jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby vydaného dne 11. června 2001, pod č.j. MHMP-54945/2001/VYS/Ca, a rozhodnutí stavebního odboru Úřadu městské části Praha 12 vydaného dne 2. dubna 2001, pod č.j. STO/3732/No/01. Označeným rozhodnutím stavebního odboru Úřadu městské části Praha 12 vydaného dne 2. dubna 2001, pod č.j. STO/3732/No/01, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 500.000,- Kč podle § 106 odst. 3 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"). Stěžovatelka současně podala i návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí stavebního odboru Úřadu Městské části Praha 12 ze dne 2. dubna 2001, pod č.j. STO/3732/No/01.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s vývody jejího odvolání proti rozhodnutí odvolacího orgánu, který potvrdil uloženou sankci, stěžovatelka namítala, že orgány veřejné moci jí uložily zaplatit tuto sankci, aniž by byl spolehlivě zjištěn stav věci, nevyhověly návrhům stěžovatelky na doplnění dokazování, a ani nebylo nepochybně prokázáno, že se stěžovatelka dopustila správního deliktu (§ 106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona). Porušení těchto ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka v tom, že prvostupňový orgán státní správy nepostupoval nestranně,

Stěžovatelka tvrdila, že těmito rozhodnutími orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), která spočívají v právu požadovat na orgánech veřejné moci jejich nezávislý a spravedlivý postup. Stěžovatelka dále tvrdila, že v řízení došlo k porušení norem hmotného (stavební zákon) i procesního práva (správní řád), v důsledku toho je rozhodnutí v rozporu s ústavně stanoveným postupem, projevem zřejmé libovůle v rozhodování a vybočuje z mezí ústavně stanoveného postupu. Stěžovatelka argumentovala rozhodnutím Ústavního soudu, sp.zn. Pl. ÚS 3/02, a požádala Ústavní soud, aby zhodnotil přiměřenost uložené sankce z hledisek naznačených v citovaném nálezu s ohledem na majetkové poměry stěžovatelky, kdy výsledkem hospodaření byla ztráta (daňová přiznání z 28. června 2000 a 29. června 2001) a dále vzhledem k tomu, že její majetek byl ve velkém rozsahu postižen záplavami v roce 2002. Stěžovatelka proto navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 38 Ca 293/2001, vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla podle § 106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona uložena rozhodnutím stavebního odboru Úřadu městské části Praha 12, dne 2. dubna 2001 (STO/3732/No/01) pokuta ve výši 500.000,- Kč, protože bez kolaudačního rozhodnutí umožnila společnosti B., s.r.o. M., užívání přistavěné části haly a vestavěné kanceláře se sociálním zařízením v původních prostorách haly na pozemku parc. č. 277/1 v katastrálním území M.

Ústavní soud (§ 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákon o Ústavním soudu) vyžádal od účastníka řízení, Městského soudu v Praze, k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu obecného soudu JUDr. K. Ch., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že uvedla, že námitky stěžovatelky, co do porušení jejích práv ve věci, nejsou důvodné a v plném rozsahu odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z nichž vyplývá, že návrhy stěžovatelky na nové ohledání na místě samém by nemohlo přinést nová zjištění rozhodná pro posouzení věci, neboť již v době vydání prvostupňového rozhodnutí bylo v právní moci rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a stavebních úprav a o povolení užívání stavby. V daném případě bylo užívání předmětných prostor v rozporu s kolaudačním rozhodnutím jednoznačně prokázáno v rámci činnosti státního stavebního dohledu. Dle jejího vyjádření neuznání opodstatněnosti žalobních námitek neznamená porušení práva na spravedlivý proces, a proto se jeví ústavní stížnost neopodstatněná. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné především připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, jak se tato jeho pravomoc projevuje v řízení, které proběhlo před těmito orgány, a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí jako orgánů veřejné moci. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného postupu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat, (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1994).

Z obsahu rozhodnutí obecného soudu i předchozích orgánů zásah do práv, kterých se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl. Označený soud přezkoumal rozhodnutí orgánů veřejné moci napadená ústavní stížností dle § 249 odst. 2 o. s. ř. , § 250h odst. 1 o. s. ř. a ve vyčerpávajícím a přiléhavém odůvodnění svého rozsudku (§ 157 odst. 1 o. s. ř.) se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelkou, totožnými s obsahem ústavní stížnosti.

Dále jádrem argumentace stěžovatelky je poukaz na nález Ústavního soudu, jímž byla v § 106 odst. 3 stavebního zákona vypuštěna spodní hranice (500.000,- Kč) pokuty za správní delikt, což podle názoru stěžovatelky znamená, že rozhodnutí soudu i orgánů veřejné moci, které vychází ještě z ustanovení § 106 odst. 3 stavebního zákona ve znění před uvedeným nálezem Ústavního soudu, je protiústavní a porušuje její základní právo podle čl. 11 Listiny. K této věci je nutno si především uvědomit, že uvedený nález Ústavního soudu byl publikován pod č. 405/2002 Sb., a nabyl účinnosti dnem 6. září 2002, a to s účinky ex nunc. K základním principům vymezujícím kategorii právního státu, kterým je i Česká republika (srov. čl. 1 Ústavy), patří princip ochrany důvěry občanů v právo, a s tím související princip zákazu zpětné účinností (retroaktivity) právních norem. Přestože zákaz retroaktivity právních norem je v čl. 40 odst. 6 Listiny výslovně upraven jen pro oblast trestního práva, je nutno z čl. 1 Ústavy dovodit působení tohoto zákazu i pro další odvětví práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. února 1997 publikovaný pod č. 63/1997 Sb.). Akcent kladený na zákaz zpětné účinnosti právních norem, jako na jeden ze základních prvků právního státu, pramení z požadavku právní jistoty. Zákaz retroaktivity spočívá v tom, že podle současné právní normy zásadně není možné posoudit lidské chování, právní skutečnosti či právní vztahy, jež se uskutečnily dříve, než právní norma nabyla účinnosti. Zákaz zpětné účinnosti právních norem vychází z principu, podle něhož každý musí mít možnost vědět, které jednání je zakázané, aby mohl být za porušení zákazu volán k odpovědnosti. Tento zákaz souvisí i s funkcí právních norem, které svým adresátům ukládají, jak se mají chovat po jejich účinnosti, a proto zásadně platí jen do budoucna.

V předmětné věci byla rozhodnutí orgánů veřejné moci vydána v roce 2001 a rozhodnutí Krajského soudu bylo vyhlášeno dne 11. června 2002, tedy všechna napadená rozhodnutí byla učiněna před účinností citovaného nálezu Ústavního soudu podle úpravy platné v době vydávání těchto rozhodnutí. S ohledem na výše uvedený princip zákazu retroaktivity nelze připustit, aby rozhodnutí vydaná podle předpisů platných v době jejich vydání byla následně posuzována podle úpravy později přijaté a v době vydání rozhodnutí neexistující. Ústavní soud proto nutně dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno ustanovení z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

Pro úplnost ještě Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky jejími neuspokojujícími majetkovými poměry dodává, že jedná se o nová tvrzení, která stěžovatelka v předchozím řízení nevznesla, tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post) (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha 1998), proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, když pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí stavebního odboru Úřadu Městské části Praha 12 ze dne 2. dubna 2001 (STO/3732/No/01), nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru