Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 634/06Usnesení ÚS ze dne 02.10.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.634.06
Datum podání22.09.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 634/06 ze dne 2. 10. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. října 2006 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupené prof. Dr. Arsene Vernym, M.E.S., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 42, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 2. 2006, č. j. 16 C 280/2005-69, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, č. j. 15 Co 159/2006-96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou dne 21. 9. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti Raiffeisen stavební spořitelně, a. s., na zaplacení náhrady škody ve výši 34.819 Kč s příslušenstvím.

Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, uzavřela se stavební spořitelnou smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření. Když se dostavila do sídla stavební spořitelny, byla požádána o doplnění dokumentace potřebné k získání úvěru, a to potvrzení týkající se účelovosti úvěru, ačkoliv podle čl. II smlouvy byl úvěr koncipován jako bezúčelový. Stěžovatelce bylo předloženo čestné prohlášení, které však odkazovalo na další dodatečné závazky plynoucí ze smlouvy, s nimiž stěžovatelka nebyla seznámena, a proto tento dokument odmítla podepsat. Stavební spořitelna poté podnikla kroky ke zpětvzetí návrhu na uzavření smlouvy, resp. k odstoupení od již uzavřené smlouvy.

Vzhledem k tomu byla stěžovatelka nucena žádat o expresní získání úvěru u jiné stavební spořitelny, čímž jí vznikla blíže vyčíslená škoda spojená s náklady na marné získání prostředků od Raiffeisen stavební spořitelny, a. s., a náklady na dodatečné sjednání dalšího úvěru.

Obecné soudy však podle stěžovatelky její žalobu na náhradu této škody zamítly z důvodu, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi včasným nevyplacením úvěru a uplatňovanými náklady. Odvolací soud pak měl k tomu doplnit, že to byla sama stěžovatelka, která vzala zpět návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, čímž poskytla stavební spořitelně součinnost vedoucí k nevyplacení úvěru. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti namítla, že k tomuto kroku se odhodlala až poté, co bylo zřejmé, že stavební spořitelna stejně svým závazkům nedostojí.

Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že čl. II úvěrové smlouvy, stanovící bezúčelovost úvěru, je neplatný pro rozpor s kogentním zněním zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, podle kterého je poskytování úvěru vázáno na financování bytových potřeb, a s čl. IV odst. 5 smlouvy, v němž je stanoveno, že dlužník se zavazuje předložit doklady potřebné k prokázání účelovosti úvěru, stěžovatelka k tomu namítá, že tato skutečnost nemůže jít k její tíži, neboť to byla stavební spořitelna, která jí předložila formulářovou smlouvu. Stěžovatelka proto vycházela z toho, že návrh smlouvy je v souladu s právním řádem a nemohla vědět, že předmětné ustanovení je neplatné. Obecné soudy proto pochybily, pokud dospěly k závěru, že stěžovatelka měla za takové situace silnějšímu a většímu smluvnímu partnerovi poskytovat dodatečně součinnost k odstranění neplatného ustanovení ze smlouvy.

Stěžovatelka proto uzavřela, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu (stěžovatelka však v této souvislosti odkazuje na čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který se týká práva na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup ze strany orgánů veřejné moci, a dovozuje, že jí napadenými rozhodnutími vznikla škoda), a právo činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno podle čl. 2 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka pak v závěru ústavní stížnosti vznáší námitku porušení práva na rovnost v řízení a práva na rozhodování nezávislým a nestranným soudcem. Porušení těchto práv dovozuje stěžovatelka z poznámky, kterou měl podle ní pronést soudce nalézacího soudu: "Původně jsem chtěl tuto věc zamítnout. Navrhuji tedy, abychom se dohodli, neb by byla škoda, kdyby Raiffeisen měla prohrát, neboť má u soudu čistý štít." Podle stěžovatelky se tato výpověď zcela vymyká ústavně zaručenému právu na nepodjatého soudce.

S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů, která stěžovatelka v souladu s § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přiložila k ústavní stížnosti.

Z odůvodnění rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 Ústavní soud zjistil, že nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování (a to nejen listinnými důkazy, ale i výslechem svědků), přičemž dospěl k závěru - stručně shrnuto -, že úvěrová smlouva byla mezi stěžovatelkou a stavební spořitelnou platně uzavřena, avšak čl. II smlouvy je neplatný s ohledem na kogentní znění zákona č. 96/1993 Sb. a rovněž odporoval čl. IV odst. 5 samotné úvěrové smlouvy. Podle nalézacího soudu byla úvěrová smlouva ve zbytku platná a úvěr mohl být za sjednaných podmínek i čerpán. Pokud stěžovatelka o jeho čerpání posléze nepožádala, nelze shledat základní prvky odpovědnosti za vzniklou škodu, tedy protiprávnost jednání a zejména příčinnou souvislost mezi takovým jednáním a škodou.

Městský soud v Praze v napadeném rozsudku, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, shledal skutková zjištění i právní závěry za správné. K tomu doplnil, že pokud stavební spořitelna předložila stěžovatelce k podpisu čestné prohlášení o účelovosti úvěru a požadovala, aby se stěžovatelka zavázala k podpisu dodatku, který měl řešit otázku účelovosti úvěru, neposkytla stěžovatelka stavební spořitelně součinnost k tomuto jednání, které směřovalo k nápravě důsledků neplatného ustanovení ve smlouvě. Stěžovatelka pak podle odvolacího soudu naopak poskytla stavební spořitelně součinnost směřující k tomu, aby úvěr poskytnut nebyl, když podepsala zpětvzetí předchozího návrhu na vklad zástavního práva k nemovitosti.

II.

Po posouzení námitek stěžovatelky a jejich konfrontaci s obsahem odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v úvodu připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v předchozích opravných prostředcích, a z hledisek běžné zákonnosti.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu tak vyplývá rámec přezkumu rozhodnutí obecných soudů prováděného Ústavním soudem v řízeních o ústavní stížnosti. Jde-li o otázku zjišťování skutkových podkladů pro rozhodování obecných soudů a otázku hodnocení důkazů, také v tomto směru je již dosavadní judikaturou jednoznačně nastaven rámec přezkumu prováděného Ústavním soudem. Ústavní soud přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.

V daném případě se téměř všechny námitky stěžovatelky koncentrovaly na výsledek hodnocení skutkového stavu obecnými soudy. Ústavní soud shledal odůvodnění napadených rozhodnutí jako konsistentní a nezakládající důvod se domnívat, že mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry skutkovými a právními existuje extrémní rozpor. Jak již uvedeno, bylo věcí obecných soudů, jakým způsobem skutkové okolnosti posoudí a zda z nich vyvodí v rovině jednoduchého práva právní závěr, zda odpovědnost stavební spořitelny je či není dána. V tomto směru postup obou obecných soudů nikterak nevybočil z mezí ústavnosti a nelze jej považovat za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud stěžovatelka v souvislosti s právem na soudní a jinou právní ochranu odkazovala na čl. 36 odst. 3 Listiny, je třeba konstatovat, že takový odkaz je zcela nepřípadný. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny totiž garantuje právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup ze strany orgánů veřejné moci. V žádném případě však nelze dovozovat, že by zamítnutí žaloby jednotlivce na náhradu škody proti jinému subjektu soukromého práva automaticky znamenalo vznik nároku na náhradu škody ve vztahu k veřejné moci. Teprve tehdy, pokud by se ukázalo, že takové rozhodnutí je samo o sobě nezákonné, nebo že bylo výsledkem nesprávného úředního postupu, může se jednotlivec domáhat náhrady takto vzniklé škody po veřejné moci. To však nebylo předmětem předchozích řízení před obecnými soudy, v nichž se stěžovatelka domáhala přiznání nároku na náhradu škody po subjektu soukromého práva.

Nepřípadná je pak podle Ústavního soudu i námitka stran porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecné soudy stěžovatelku nutily činit něco, co bylo proti její vůli. Ostatně poznámka o tom, že sama stěžovatelka neposkytla stavební spořitelně součinnost v odstranění neplatnosti příslušného ujednání smlouvy, netvořila stěžejní důvod pro zamítnutí žaloby, jímž byla neexistence příčinné souvislosti.

Konečně, pokud jde o tvrzení stěžovatelky stran nerovnosti a podjatosti rozhodujícího soudce, nemohl se jí Ústavní soud ani zabývat, neboť stěžovatelka neprokázala, že před jejím uplatněním v ústavní stížnosti využila prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud tato poznámka byla rozhodujícím soudcem v průběhu jednání skutečně učiněna, bylo na stěžovatelce, aby námitku podjatosti vznesla okamžitě nebo alespoň v řízení o odvolání tak, aby o této námitce bylo obecnými soudy rozhodnuto. Pokud stěžovatelka tuto námitku vznesla až v řízení o ústavní stížnosti, nevyužila předchozích prostředků k ochraně svých práv, a za tohoto stavu by jinak - pokud by se jednalo o jedinou námitku - byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2006

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru