Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 631/14 #1Usnesení ÚS ze dne 06.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánKRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - Jihomoravský kraj - odbor územního plánování a stavebního řádu
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Ivančice - odbor regionálního rozvoje
SOUD - KS Brno
SOUD - NSS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Správní řízení
Přestupek
pokuta
stavební úřad
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.631.14.1
Datum podání17.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 78

183/2006 Sb., § 179c, § 190 odst.5, § 178 odst.1 písm.l

200/1990 Sb., § 74 odst.1

50/1976 Sb., § 81 odst.1

500/2004 Sb., § 68, § 3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 631/14 ze dne 6. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Radomily Urbanové, zastoupené Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem Horní 32, 639 00 Brno, proti rozhodnutí Městského úřadu Ivančice, odboru regionálního rozvoje ze dne 2. dubna 2010 č. j. S-MI 719/2010-SÚ-Co5, proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 15. března 2012 č. j. JMK 32400/2012 sp. zn. S-JMK 69221/2010/OÚPSŘ, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2013 č. j. 41 A 21/2012-92 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 8 As 13/2013-50, za účasti 1) Městského úřadu Ivančice, 2) Krajského úřadu Jihomoravského kraje, 3) Krajského soudu v Brně a 4) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. února 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Společně s ústavní stížnosti stěžovatelka Ústavní soud požádala o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí správních orgánů.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 2. dubna 2010 č. j. S-MI719/2010-SÚ-Co5 uznal Městský úřad Ivančice, odbor regionálního rozvoje (dále jen "stavební úřad") žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") vinnou ze spáchání přestupku podle § 178 odst. 1 písm. l) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), kterého se žalobkyně dopustila tím, že od 7. ledna 2010 do 25. března 2010 užívala část stavby "Novostavba bytového domu vč. přípojky na veřejný vodovod, nepropustné jímky na vyvážení a elektroinstalace" na pozemku parc. č. st. X1 v k. ú. Alexovice, pod Hájkem č. or. X2, k bydlení bez kolaudačního rozhodnutí. Za tento přestupek jí uložil pokutu ve výši 50 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Krajský úřad Jihomoravského kraje změnil rozhodnutí stavebního úřadu k odvolání stěžovatelky dne 9. června 2010 tak, že ve výrokové části nahradil odkaz na § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích odkazem na § 77 cit. zákona. Ve zbytku odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 9. června 2010 žalobu, o které rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. listopadu 2011 č. j. 57 A 65/2010 - 38 tak, že rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému úřadu Jihomoravského kraje k dalšímu řízení. Krajský úřad Jihomoravského kraje následně vydal dne 15. března 2012 nové rozhodnutí č. j. JMK 32400/2012 sp. zn. S-JMK 69221/2010/OÚPSŘ. Výroková část zůstala oproti rozhodnutí ze dne 9. června 2010 nezměněna, Krajský úřad Jihomoravského kraje se v souladu s požadavkem krajského soudu zabýval hodnocením materiální stránky přestupku. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 8 As 13/2013-50 kasační stížnost stěžovatelky zamítl (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že Krajskému úřadu Jihomoravského kraje se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

II.

V převážné části ústavní stížnosti se stěžovatelka věnuje rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, uvádí námitky, které uplatňovala v předchozím řízení a dále obsáhle popisuje argumentaci správních orgánů a správních soudů, obsaženou v napadených rozhodnutích.

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále uvádí, že nebylo prokázáno skutečné porušení právních povinností ze strany stavebníků, kteří v rámci zákonných možností vynaložili veškeré úsilí, které bylo možno po nich spravedlivě požadovat, aby porušení právních povinností zabránili. Stěžovatelka uvádí, že to byli právě stavebníci, kteří svými opakovanými stížnostmi, podněty, opravnými prostředky vyvíjí tlak na stavební úřad, aby nezákonný stav, který je stavebnímu úřadu znám po léta (již z písemného oznámení stavebníků z 21. ledna 2002) konečně řešil v souladu se zákonem a kolaudační řízení zahájené dne 17. května 2001 dokončil. Stěžovatelka i její manžel jsou starobní důchodci, přičemž v předmětné nemovitosti mají malou restauraci a ubytovací služby. Oba platí své finanční závazky vzniklé při stavbě nemovitosti a dále jsou nuceni zajišťovat nemalé finanční prostředky na provoz nemovitosti a dále na živobytí. Částka ve výši 50.000,- Kč, která byla žalobkyni uložena jako pokuta, je mimo jejich finanční možnosti, přičemž ve svém důsledku by uvedená pokuta mohla mít likvidační důsledky. Stěžovatelka poukazuje zejména na tu skutečnost, že v předmětné nemovitosti po léta fakticky bydlí, byla zde až donedávna i spolu se svou rodinou hlášena k trvalému pobytu (až do jeho zrušení), platí všechny příslušné poplatky, a v dobré víře zde provozují restauraci a ubytování, což je důležitým zdrojem příjmů a zásah do této oblasti by měl pro ni existenční důsledky.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění k dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, resp. k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních norem, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Ústavní soud však v souzené věci kvalifikovaný exces či libovůli nezjistil, a neshledal ani mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy správních orgánů a obecných soudů ve správním řízení a řízení soudním, stejně tak nebylo zjištěno vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že jedinou kasační námitkou, která směřuje proti rozsudku krajského soudu, je tvrzení, že soud neměl podklad pro názor, že stěžovatelka ohrožuje užíváním nezkolaudované stavby nejen svoji bezpečnost, ale i bezpečnost svého manžela a rovněž bezpečnost sousedů a sousedních nemovitostí. Tuto námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. V odůvodnění svého rozhodnutí se přitom Nejvyšší správní soud zabýval dále důvody, proč stavební úřad zamítl návrh na kolaudaci stavby stěžovatelky, přičemž připomenul, že stavební úřad stěžovatelku informoval, že užívání stavby bez pravomocného kolaudačního rozhodnutí naplňuje znaky přestupku, za který jí může být uložena pokuta až do výše 1 000 000 Kč. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka musela vědět, že užívá nezkolaudovanou stavbu a rovněž byla poučena o tom, že takové jednání naplňuje znaky přestupku.

Nejvyšší správní soud poukázal dále na to, že účelem kolaudačního řízení je ověřit, že stavba byla postavena v souladu se stavebním povolením, že splňuje podmínky stanovené v územním rozhodnutí a ve stavebním povolení a že skutečné provedení stavby nebo její užívání neohrožuje život a zdraví osob, životní prostředí, bezpečnost práce a technická zařízení [srov. § 81 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném znění ve spojení s § 190 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb. stavební zákon]. Dokud není vydáno kolaudační rozhodnutí, není postaveno najisto, že stavba splňuje všechny požadavky na ni kladené a že neohrožuje život a zdraví osob ani jiné chráněné zájmy. Zájmy společnosti tak stěžovatelka ohrožovala již tím, že dlouhodobě užívala nezkolaudovanou stavbu, což správně konstatoval Krajský úřad Jihomoravského kraje i krajský soud. Krajský úřad pečlivě v napadeném rozhodnutí odůvodnil, v čem spatřuje společenskou nebezpečnost jednání stěžovatelky. Krajský soud správně přisvědčil tomuto hodnocení. Obstojí proto tvrzení, že je dán společenský zájem na tom, aby byly stavby užívány až poté, kdy je jejich způsobilost k užívání ověřena kolaudačním rozhodnutím. Negativní důsledky postupu stěžovatelky, uvedl Nejvyšší správní soud, nepochybně zakládají možnost negativního vlivu na sousední nemovitosti, tím spíše, pokud se jedná o stavbu umístěnou do řadové zástavby. V řízení nebylo třeba posuzovat, zda faktické poměry v nemovitosti takové nebezpečí skutečně představují. Bylo třeba hodnotit, nakolik je společensky nebezpečné, pokud stěžovatelka vědomě nerespektovala povinnost užívat pouze zkolaudovanou stavbu a rovněž to, jak se na této nebezpečnosti projevila doba, po kterou stěžovatelka nemovitost užívala.

Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Pokud jde o námitku vztahující se k výši uložené sankce, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka tuto námitku v předchozím řízení před Nejvyšším správním soudem neuplatnila, a Nejvyšší správní soud se jí proto nemohl zabývat. Uvedenou námitku proto posoudil Ústavní soud s ohledem na uvedené jako nepřípustnou. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že Krajský soud v Brně s výší uložené sankce souhlasil, neboť se nacházela na spodní hranici zákonného rozpětí stanoveného v ust. § 179 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Ústavní soud ověřil, že postup správních orgánů i správních soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci těchto orgánů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že správní orgány i správní soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s právy podle hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí správních orgánů nemohl Ústavní soud vyhovět, neboť takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru