Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 63/99Nález ÚS ze dne 15.11.2000Povinnost soudů vycházet z existujícího právního stavu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 171/20 SbNU 211
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.63.99
Datum podání04.02.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 9

99/1963 Sb., § 109 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 63/99 ze dne 15. 11. 2000

N 171/20 SbNU 211

Povinnost soudů vycházet z existujícího právního stavu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

Š. J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích,

č.j. 6 Co 2979/98-80, ze dne 10. 12. 1998, ve spojení s rozsudkem

Okresního soudu v Českých Budějovicích, č.j. 22 C 253/95-64, ze

dne 5. 10. 1998, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích

a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení

a Statku N. H., s.p., a Zemědělského družstva K., jako vedlejších

účastníků řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 6 Co

2979/98-80, ze dne 10. 12. 1998 a rozsudek Okresního soudu

v Českých Budějovicích, č.j. 22 C 253/95-64, ze dne 5. 10. 1998,

se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 2. 2. 1999, podanou

k poštovní přepravě dne 4. 2. 1999, domáhal zrušení rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 6 Co 2979/98-80, ze

dne 10. 12. 1998, kterým byl v části II. výroku potvrzen rozsudek

Okresního soudu v Českých Budějovicích, č.j. 22 C 253/95-64, ze

dne 5. 10. 1998 a v části I. výroku změněn v rámci povolené změny

návrhu stěžovatele, avšak se stejným, pro stěžovatele negativním

výsledkem, o zamítnutí návrhu.

Skutková a právní stránka případu spočívá v následujících

okolnostech. Rozhodnutím Okresního úřadu České Budějovice,

okresního pozemkového úřadu, č.j. OPÚ/R-1416/92/1177/93, ze dne

17. 5. 1993, byla schválena dohoda mezi stěžovatelem a 1.

vedlejším účastníkem, kterou se stěžovateli vydávaly blíže

specifikované nemovitosti podle § 9 odst. 1 a 2 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku (dále "zákon o půdě"). Na jejím základě byla

dne 9. 5. 1994 mezi stěžovatelem a 1. vedlejším účastníkem

uzavřena dohoda o vypořádání restitučních náhrad. Podle názoru

stěžovatele nebyl obsah dohody plněn. Pozemky mu nebyly řádně

předány a protože podle jeho tvrzení na nich hospodařil 2.

vedlejší účastník, podal stěžovatel dne 17. 11. 1995 (po uplynutí

zákonné lhůty) žalobu, kterou se domáhal, aby byla 1. a 2.

vedlejšímu účastníku uložena povinnost společně a nerozdílně

zaplatit stěžovateli náhradu mrtvého a živého inventáře a 2.

vedlejšímu účastníku vydat blíže specifikované pozemky, to vše

zbavené plevelů, zorané a připravené k setbě. Tuto žalobu zamítl

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem, č.j. 22

C 253/95-64, ze dne 5. 10. 1998. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že

z obsahu dohody ze dne 9. 5. 1994 nevyplývá povinnost vedlejších

účastníků společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli náhradu

mrtvého a živého inventáře. Je v ní pouze stanovena výše náhrady

a to, že bude vyrovnána 2. vedlejším účastníkem. K uzavření

smlouvy o postoupení pohledávky však pro nesouhlas stěžovatele

nedošlo a v dohodě není určena splatnost náhrady. Stejně tak ze

zákona o půdě neplyne povinnost předat pozemky v takto požadovaném

stavu.

Především pak své rozhodnutí Okresní soud v Českých

Budějovicích opřel o názor, že v době rozhodnutí nebylo pravomocně

pozemkovým úřadem rozhodnuto o vydání předmětných pozemků, když

Okresní úřad v Českých Budějovicích, okresní pozemkový úřad,

mezitím na návrh 1. vedlejšího účastníka povolil obnovu řízení

svým rozhodnutím OPÚ/R-738/96/1416/92 ze dne 6. 5. 1996. Toto

rozhodnutí však stěžovatel nenapadl opravným prostředkem. To

učinil až ve vztahu k novému rozhodnutí Okresního úřadu v Českých

Budějovicích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 18. 12. 1996,

čj. OPÚ/R-1516/96/1416/92, kterým tentokrát podle § 9 odst. 4

rozhodl opět o vlastnictví stěžovatele s tím, že podle § 9 odst.

5 zákona o půdě zřídil bezúplatně věcné břemeno spočívající

v povinnosti stěžovatele strpět vstup na pozemek a průjezd přes

pozemek parc. č. 460/4 v k. ú. R. Toto rozhodnutí již stěžovatel

napadl opravným prostředkem u Krajského soudu v Brně, kde

v předmětné věci 30 Ca 27/97 nebylo v době podání ústavní

stížnosti rozhodnuto.

Krajský soud následně změnil v I. části výroku rozsudek

Okresního soudu v Českých Budějovicích tak, že rozhodl o zamítnutí

povinnosti zaplatit náhradu za živý a mrtvý inventář pouze ve

vztahu k 1. vedlejšímu účastníku. Poukázal na to, že návrh není

důvodný, když v dohodě z 9. 5. 1994 není stanovena splatnost

náhrady a dosud nedošlo k postoupení pohledávky na 1. vedlejšího

účastníka, a ani není vyřešena jednoznačně otázka vlastnictví

půdy. Náhrada je podle § 20 vázána na zajišťování provozu

zemědělské nebo lesní výroby, což dosud není u stěžovatele

zajištěno. V části, týkající se návrhu na vydání pozemků 1.

vedlejším účastníkem, prvoinstanční rozsudek potvrdil. Krajský

soud opět odkázal na předčasnost žaloby, když nové rozhodnutí

Okresního úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového

úřadu, ze dne 18. 12. 1996, čj. OPÚ/R-1516/96/1416/92,

o vlastnictví stěžovatele k blíže specifikovaným pozemkům dosud

nenabylo právní moci, neboť bylo napadeno opravným prostředkem

u Krajského soudu v Brně. Podle Krajského soudu v Českých

Budějovicích má rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání pozemků

konstitutivní charakter a obecný soud to proto nemůže řešit jako

předběžnou otázku.

Toto rozhodnutí napadl stěžovatel svou ústavní stížností.

Poukázal v ní na okolnosti, za kterých obecné soudy rozhodovaly.

Žalobu podal dne 17. 11. 1995, avšak k prvnímu jednání došlo až

12. 9. 1996. Při něm byla vznesena námitka podjatosti, takže další

jednání ve věci se konalo až 6. 10. 1997 a rozhodnuto bylo až 5.

10. 1998. Tyto průtahy měly podle stěžovatele na správnost

soudních rozhodnutí rozhodující vliv, neboť odvolací soud

v odůvodnění uvedl, že jiná byla situace v době podání žaloby

a jiná v době vydání rozhodnutí. Porušeno bylo jeho právo na

spravedlivý proces, neboť je podle jeho názoru nutné dodržovat

kogentní ustanovení § 109 odst. 1 o.s.ř., které nedává soudu

možnost rozhodnout, zda přeruší řízení při splnění v něm uvedených

podmínek na rozdíl od § 109 odst. 2. Konečně uvedl, že občana

nelze zbavit vlastnických práv poukazem na nepravomocné rozhodnutí

v rámci obnovy řízení. Jeho vlastnictví bylo konstituováno

původním rozhodnutím a vkladem do katastru nemovitostí, který však

prvostupňový soud označil za nesprávný. Přitom nikdo nepožádal,

aby byl v katastru nemovitostí proveden zápis, který by

vlastnictví stěžovatele zpochybňoval. Proto navrhl zrušení obou

rozsudků s poukazem na porušení čl. 1, čl. 11, čl. 36 a čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva"), aniž to nějak blíže

rozvedl.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl zastoupen

advokátem na základě plné moci. Ústavní soud si proto vyžádal

soudní spis vedený v předmětné věci a vyjádření účastníků

a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Českých

Budějovicích se vyjádřil předseda jeho senátu JUDr. A. T. Ve svém

vyjádření plně odkázal na odůvodnění obou rozsudků, když uvedl, že

k porušení uvedených ústavně zaručených práv v řízení nedošlo.

Zdůraznil konstitutivní charakter rozhodnutí pozemkového úřadu

o vydání pozemků, takže soud nemohl řešit otázku vlastnictví

stěžovatele jako předběžnou otázku a proto nemohl ani přerušit

řízení. Rozhodování Krajského soudu v Brně pak nemohl soud nijak

ovlivnit. K porušení základních práv stěžovatele nedošlo a proto

navrhl zamítnutí návrhu. Za Okresní soud v Českých Budějovicích se

vyjádřila předsedkyně senátu Mgr. H. N. Ve svém vyjádření plně

odkázala na odůvodnění rozsudku a uvedla, že soud došel k závěru,

že stěžovatel není aktivně legitimován, takže nejde o omezení

vlastnického práva jinak, než podle zákona. Navrhla zamítnutí

návrhu.

Z vedlejších účastníků se 1. vedlejší účastník vyjádřil tak,

že poukázal na rozporné vystupování stěžovatele v soudním řízení,

kde požadoval zaplacení náhrady za živý a mrtvý inventář podle

občanského zákoníku a neakceptoval návrh na změnu žaloby, aby se

předmětem řízení stal jeho nárok na náhradu podle zákona o půdě,

ačkoli zmatečně argumentoval jeho ustanoveními. Stejně tak nebyl

zkrácen ve výroku o vydání pozemků, neboť ty mu již byly jednou

vydány a začal na nich hospodařit. Otázku vlastnictví mohl

posoudit jen obecný soud v rámci správní žaloby proti novému

rozhodnutí pozemkového úřadu. Stížnost jako zjevně neopodstatněnou

navrhuje odmítnout a současně navrhuje uložení povinnosti zaplatit

mu náklady povinného právního zastoupení. 2. vedlejší účastník

pouze odkázal na obě soudní rozhodnutí.

Na základě těchto podkladů mohl Ústavní soud posoudit

přípustnost a opodstatněnost ústavní stížnosti. Došel k závěru, že

ústavní stížnost je přípustná, i když v rozsudku krajského soudu

došlo ke změně rozhodnutí okresního soudu. Změna je jen formální,

nezakládá zákonný nárok na dovolání, neboť ve skutečnosti bylo bez

ohledu na změnu I. části výroku rozhodnuto ve shodě

s prvostupňovým rozhodnutím, takže právní postavení stěžovatele se

v důsledku změny výroku vůbec nezměnilo. Změna byla vyvolána

úpravou žalobního petitu, kterou krajský soud na návrh stěžovatele

připustil.

Pokud jde o opodstatněnost ústavní stížnosti, je třeba uvést,

že stěžovatel se dovolává porušení řady ústavně zaručených práv.

Stěžovatel oběma soudům vytýká, že:

a) v soudním řízení došlo ke značným průtahům, které měly

podle stěžovatele na správnost soudních rozhodnutí

rozhodující vliv, neboť odvolací soud v odůvodnění uvedl,

že jiná byla situace v době podání žaloby a jiná v době

vydání rozhodnutí;

b) občana nelze zbavit vlastnických práv poukazem na

nepravomocné rozhodnutí vydané v rámci obnovy řízení;

c) porušeno bylo jeho právo na spravedlivý proces, neboť je

podle jeho názoru nutné dodržovat kogentní ustanovení §

109 odst. 1 o.s.ř., které nedává soudu možnost rozhodnout,

zda přeruší řízení při splnění v něm uvedených podmínek na

rozdíl od § 109 odst. 2.

Ad a) Pokud jde o průtahy v řízení, Ústavní soud došel k závěru,

že jde o zjevně neopodstatněný návrh, pokud se týká rozhodnutí

Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť ten o prvostupňovém

rozsudku, který mu byl předložen dne 19. 11. 1998, rozhodl 10.

12. 1998. Pokud jde o průtahy v řízení před soudem prvého stupně,

nemohou být předmětem řízení před Ústavním soudem, který jednak

posuzuje již vydané pravomocné rozhodnutí a jednak se nemůže tímto

stížnostním bodem zabývat proto, že stěžovatel nevyužil možnost

podat si stížnost na průtahy v řízení, jak mu to zákon umožňuje.

Průtahy v řízení před Krajským soudem v Brně poté nemohly být

v rámci řízení v této věci vůbec posuzovány.

Ad b) Pokud by byla vzata II. část výroku Krajského soudu

v Českých Budějovicích, kterou se potvrzuje zamítnutí návrhu na

vydání pozemků vůči 2. vedlejšímu účastníku sama o sobě, bylo by

třeba návrh posoudit rovněž jako zjevně neopodstatněný. Existuje

pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice, okresního

pozemkového úřadu, č.j. OPÚ/R-1416/92/1177/93, ze dne 17. 5.

1993, byla schválena dohoda mezi stěžovatelem a 1. vedlejším

účastníkem, kterou se stěžovateli vydávaly blíže specifikované

nemovitosti podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o půdě. Stěžovatel je též

podle výpisu z katastru nemovitostí zapsán jako vlastník těchto

nemovitostí. Bylo proto zcela neopodstatněné žádat, aby obecný

soud rozhodl znovu o vydání něčeho, co již vydáno bylo. Odůvodnění

rozsudku však vychází z toho, že otázka vlastnictví stěžovatele

dosud není zcela jednoznačně vyřešena a že zde není pravomocné

rozhodnutí, na jehož základě by byl stěžovatel vlastníkem již

dříve vydaných nemovitostí. Je sice pravdou, že ve věci byla

povolena obnova řízení a bylo vydáno nové rozhodnutí Okresního

úřadu v Českých Budějovicích, okresního pozemkového úřadu, ze dne

18. 12. 1996, čj. OPÚ/R-1516/96/1416/92. Jím bylo podle § 9 odst.

4 rozhodnuto opět kladně o vlastnictví stěžovatele s tím, že podle

§ 9 odst. 5 zákona o půdě bylo zřízeno bezúplatně věcné břemeno

spočívající v povinnosti stěžovatele strpět vstup na pozemek

a průjezd přes pozemek parc. č. 460/4 v k.u. R. Toto rozhodnutí

stěžovatel napadl opravným prostředkem u Krajského soudu v Brně,

kde v předmětné věci 30 Ca 27/97 nebylo v době podání ústavní

stížnosti rozhodnuto. Proto se na právním stavu dosud nic

nezměnilo, neboť teprve pravomocné rozhodnutí (tzv. iudicium

rescissorium) ruší původní rozhodnutí. Oba soudy však vyšly

z toho, že původní rozhodnutí o vydání nemovitostí z roku 1993 je

již irelevantní, čímž zasáhly do práva na ochranu vlastnictví

zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Dodatkového

protokolu k Úmluvě.

Ad c) Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy měly ve svém

rozhodování vyjít z existujícího právního stavu založeného

původním správním rozhodnutím, které bylo rovněž zachyceno

v katastru nemovitostí. Pokud se v odůvodnění rozsudku odvolacího

soudu uvádí, že oba návrhy jsou předčasné a že jiná situace byla

v době, kdy zde existovalo pravomocné rozhodnutí o vydání

předmětných pozemků, pak odůvodnění rozsudku trpí zásadními

vadami. V době podání návrhu i v době vydání druhostupňového

rozhodnutí zde stále platil stav zjednaný pravomocným rozhodnutím

správního orgánu z roku 1993. Proto mělo být rozhodnuto podle

existujícího právního stavu, takže námitka stěžovatele, že mělo

být přerušeno řízení, není na místě. Obecné soudy nemusely čekat

na rozhodnutí o otázce, kterou nejsou v řízení oprávněny řešit,

neboť o ní bylo v době podání návrhu a rozhodování již pravomocně

rozhodnuto. Jen mimochodem Ústavní soud uvádí, že by bylo věcí 2.

vedlejšího účastníka, aby v rámci obnovy řízení napadl výsledek

soudního řízení, kdyby došlo k novému posouzení vlastnických

vztahů v daném případě. V tomto bodě Ústavní soud proto považuje

ústavní stížnost za neopodstatněnou, neboť k přerušení řízení

nebyl důvod.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je

soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto není příslušný zabývat

se konkrétními problémy vlastnických vztahů, důvody zápisů do

katastru nemovitostí a jejich důsledky při uplatňování

vlastnických práv, pokud tím současně nedochází k porušení ústavně

zaručených základních práv účastníků soudního řízení. Bude věcí

obecných soudů, aby posoudily oprávněnost žaloby za situace, kdy

svá rozhodnutí nebudou opírat o zpochybnění vlastnických práv

stěžovatele založených pravomocným rozhodnutím.

Závěry, které obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí

učinily, tak extrémně vybočují z rámce platné právní úpravy

a zasahují do ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví

zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Dodatkového

protokolu k Úmluvě (č. 209/1992 Sb.) současně do práva na

spravedlivé soudní rozhodnutí o občanských právech podle čl. 6

odst. 1 Úmluvy. Proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo

ústavní stížnosti vyhověno a byla zrušena obě soudní rozhodnutí,

neboť trpí stejnými vadami.

Pokud jde o návrh 1. vedlejšího účastníka na uložení

povinnosti zaplatit mu náklady povinného právního zastoupení,

odkazuje Ústavní soud na § 62 odst. 3 a § 83 zákona o Ústavním

soudu. S ohledem na výsledek řízení pak neshledal důvody pro

postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavnímsoudu.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. 11. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru