Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 628/02Usnesení ÚS ze dne 22.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.628.02
Datum podání24.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 39


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 628/02 ze dne 22. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Ť., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.července 2002, sp. zn. 7 Tdo 357/2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.ledna 2002, sp. zn. 6 To 263/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.7.2002, sp. zn. 7 Tdo 357/2002, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele (podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e/ trestního řádu) z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti, a dále rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.1.2002, sp. zn. 6 To 263/2001, jímž odvolací soud rozhodl tak, že z podnětu odvolání stěžovatele (dříve obžalovaného) podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu stěžovatele nově uznal vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen, podle ustanovení § 250 odst. 2 trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 trestního zákona byl výkon trestu stěžovatele podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Současně bylo stěžovateli uloženo zaplatit poškozené H., a.s., škodu ve výši 307.062,20 Kč.

Stěžovatel tvrdí, že skutková zjištění soudu I. stupně, které poté převzal a v celém rozsahu akceptoval v napadeném rozsudku odvolací soud, jsou v některých rozhodujících částech v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Tato skutečnost měla podle názoru stěžovatele "vést" dovolací soud k tomu, aby ve svém rozhodnutí akceptoval stěžovatelem uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu .

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.7.2002 stěžovatel vytýká, že v odůvodněné svého rozhodnutí použil zcela nepřijatelný restriktivní výklad shora označeného dovolacího důvodu, který měl údajně za následek omezení práva stěžovatele na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), když současně obecné soudy neposkytly právům stěžovatele náležitou ochranu a došlo tak k porušení čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 8 odst. 2 Listiny.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.7.2002, sp. zn. 7 Tdo 357/2002 se zjišťuje, že dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.1.2002, sp. zn. 6 To 263/2001, dovolací soud odmítl, podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

V odůvodnění předmětného usnesení se konstatuje, že stěžovatel podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu.

K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu (po novele trestního řádu, účinné od 24.5.2002 se jedná již o ust. § 265b odst. 1 písm. l/ trestního řádu) dovolací soud uvedl, že označený dovolací důvod se uplatní jen v případě, že rozhodnutím o řádném opravném prostředku byl obviněnému v podstatě odepřen přístup k soudu druhého stupně, když tento soud řádný opravný prostředek chybně zamítl či odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí meritorně projednal. O takové rozhodnutí se však v daném případě nejedná, neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání stěžovatele meritorně projednal, když není rozhodující, že v rozhodování neakceptoval námitky, uvedené v odvolání. Stěžovatel proto nebyl zkrácen na svém právu nechat přezkoumat rozhodnutí soudu I. stupně soudem odvolacím.

V případě dovolacího důvodu dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu dovolací soud konstatoval, že ve vztahu k námitce stěžovatele, že jako předseda představenstva H., a.s., byl oprávněn za tuto společnost jednat navenek, a z tohoto důvodu nemohl spáchat trestný čin podvodu podle § 250 trestního zákona, když by musel uvést v omyl sám sebe, je nutno vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR R 5/2002, kde se mimo jiné uvádí, že "o omylu by bylo možno uvažovat jen v případě, kdyby měl obviněný povinnost nechat si odsouhlasit nebo schválit nadřízenými řídícími pracovníky či statutárním orgánem jednotlivé podmínky odprodeje ..., a pokud by obviněný v této souvislosti uváděl nepravdivé okolnosti nebo podstatné skutečnosti zamlčel." Předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu se však vztahuje, dle názoru dovolacího soudu, pouze na případ, kdy obviněný jednal za právnickou osobu ve věci, která byla svěřena do jeho samostatného rozhodování, tj. nepotřeboval žádné schválení nebo souhlas. O takovou situaci se však v dané věci nejedná, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu, "stěžovatel požádal Fond národního majetku o souhlas s prodejem nemovitosti, přestože tři členové představenstva souhlas k prodeji nedali, ... a dozorčí rada společnosti udělila souhlas pouze v důsledku ujištění stěžovatele, že všichni členové představenstva s prodejem souhlasí. Fond národního majetku udělil souhlas s prodejem domu na základě nepravdivých informací v žádosti."

Dovolací soud závěrem shrnul, že jednání stěžovatele bylo v rozporu se stanovami předmětné a.s., když jednání stěžovatele za uvedenou právnickou osobu navenek nebylo svěřeno v této otázce do jeho výhradní pravomoci, ale bylo podmíněno předchozím schválením dalších orgánů společnosti.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Nejprve je nutno zdůraznit, že v dané věci je ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.7.2002, sp. zn. 7 Tdo 357/2002, neboť dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo ve smyslu ustanovení § 265a trestního řádu, přípustné. Skutečnost, že dovolací soud posoudil dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné, bylo již výsledkem konkrétního posouzení jak dovolání samého, tak i jím napadeného rozhodnutí, a nelze proto rozhodování o zachování lhůty k podání ústavní stížnosti vztáhnout výhradně k rozsudku odvolacího soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k odmítavému usnesení dovolacího soudu tvrdí, že dovolací soud, stejně jako obecné soudy nižších stupňů, neposkytly právům stěžovatele náležitou ochranu (dle čl. 90 Ústavy) a porušily i jeho právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny).

Nejvyššímu soudu konkrétně stěžovatel vytýká, že jím popsaná údajná pochybení soudů nižších stupňů měla "vést Nejvyšší soud ČR k akceptaci uplatněného dovolacího důvodu ( dle § 265b odst. 1 písm. l/ trestního řádu, po novele účinné od 24.5.2002)".

Jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.1.2002. sp. zn. 6 To 263/2001, zrušil tento soud z podnětu odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu napadený rozsudek soudu I. stupně a podle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu sám ve věci znovu rozhodl. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud přezkoumal v souladu s ustanovením § 254 odst. 1, odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost napadených výroků soudu I. stupně, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo a dospěl k závěru, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou úplná a správná, když soud prvního stupně ve věci jednal opakovaně a dokazování doplnil v potřebném rozsahu tak, jak mu bylo uloženo usneseními odvolacího soudu, a takto doplněné důkazy i náležitým způsobem vyhodnotil.

S ohledem na novelu trestního zákona, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. ( s účinností od 1.1.2002), kdy došlo ke stanovení výše značné škody nejméně na 500.000,-Kč, z podnětu odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a ve věci rozhodl znovu.

Odvolací soud sice ve věci znovu rozhodoval, to však za situace, kdy již s ohledem na výsledky dokazování před soudem prvního stupně, nepovažoval za nutné cokoli měnit na zjištěném skutkovém stavu věci; nejednalo se tedy o rozhodnutí, které má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, neboť odvolací soud rozhodl meritorně.

Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel v dovolání tvrzením, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ( dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g/ trestního řádu). Opodstatněnost použitého dovolacího důvodu spatřuje stěžovatel ve svém nesouhlasu s právním názorem dovolacího soudu (jakož i soudů nižších stupňů), že spáchal trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Jak již bylo výše uvedeno, své tvrzení opírá o právní závěry Nejvyššího soudu, uvedené v rozsudku tohoto soudu ze dne 19.7.2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, uveřejněného pod R 5/2002, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud však neshledal ani tento dovolací důvod za opodstatněný, když uvedl, že citovaný rozsudek se vztahuje na případ, kdy obviněný jednal za právnickou osobu ve věci, která byla výlučně svěřena do jeho samostatného rozhodování, proto jsou právní závěry z citovaného judikátu v dané věci nepoužitelné.

Z pohledu Ústavního soudu nelze rozhodnutí o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, ponechat na subjektivním náhledu jednotlivce, neboť k takovému rozhodnutí jsou oprávněny výlučně orgány k tomu z Ústavy a ze zákona povolané (čl. 90 Ústavy, čl. 39 Listiny), když nesouhlas konkrétní osoby s autoritativním (a pravomocným) rozhodnutím v této věci je zcela nerozhodný a nemůže znamenat namítané porušení Listiny a Ústavy. Jinak řečeno, rozhodnutí o tom, zda stěžovatel spáchal trestný čin podvodu, či nikoli je posouzením příslušejícím výhradně obecným soudům.

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že Ústavní soud neshledal tvrzení stěžovatele o porušení jím uvedených čl. Listiny a Ústavy, ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu za opodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti současně napadá i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.1.2002, sp. zn. 6 To 263/2001 a tvrdí, že předmětný rozsudek je protiústavní zejména z toho důvodu, že jím navržené důkazy nebyly provedeny a jejich zamítnutí nebylo řádně odůvodněno, když skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s přijatými právními závěry.

S označenou argumentací stěžovatele o údajné protiústavnosti shora označeného rozsudku odvolacího soudu nelze souhlasit.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že v předmětné trestní věci jednal soud prvního stupně opakovaně, dokazování doplnil zcela v souladu s usneseními krajského soudu. Z této skutečnosti vyplývá, že stěžovateli byl již v řízení před soudem prvního stupně vytvořen dostatečný prostor pro uplatnění jeho důkazních návrhů. K námitkám stěžovatele v této otázce je nutno připomenout, že těžiště důkazního řízení spočívá zejména v řízení před soudem nalézacím s tím, že příslušný obecný soud není povinen provádět veškeré navržené důkazy, ale je pouze povinen ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení ( viz nález ÚS ČR ze dne 24.3.1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, uveřejněný pod č. 39, Sbírky nálezů a usnesení ÚS, sv. č. 10), což se v daném případě nepochybně stalo. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud velmi podrobně rozvedl, které důkazy vzal za prokázané i jaké z nich vyvodil skutkové a právní závěry.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu

V Brně dne 22. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru