Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 623/2000Nález ÚS ze dne 30.04.2002Důsledky usnesení o zrušení trestů propadnutí majetku podle zákona o soudní rehabilitaci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoProcházka Antonín
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 55/26 SbNU 99
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.623.2000
Datum vyhlášení04.06.2002
Datum podání20.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 23 odst.2

87/1991 Sb., § 19, § 20


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 623/2000 ze dne 30. 4. 2002

N 55/26 SbNU 99

Důsledky usnesení o zrušení trestů propadnutí majetku podle zákona o soudní rehabilitaci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní

stížnosti Dr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 12. 7. 2000, č.j. 5 Co 1643/2000-39, a proti

rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 22. 3. 2000, č.j. 4

C 923/99-19, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích

a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a paní K. M.,

jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 20. 10. 2000 ústavní stížnost

stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které

napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že

došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl.

4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu byl Ústavním

soudem zjištěn následující skutkový stav věci. Stěžovatel se dne

8. 11. 1999 žalobou u Okresního soudu v Písku domáhal původně

určení vlastnického práva k blíže určeným nemovitostem v Písku.

Před zahájením jednání dne 22. 3. 2000 však svůj návrh změnil tak,

že se domáhal vydání předmětných nemovitostí, a to proti K. M-ové

(vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem). Svůj návrh

odůvodnil tak, že v roce 1950 byl uznán vinným trestným činem

vyzvědačství a velezrady a byl mu uložen mimo jiné trest

propadnutí majetku. K jeho rehabilitaci došlo usnesením Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 1990, č.j. 4 Rt

220/90-10, když došlo i ke zrušení výroku o propadnutí majetku.

Podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), se

následně domáhal vydání majetku. Rozsudkem Okresního soudu

v Písku ze dne 13. 1. 1994, sp. zn. 2 C 211/92, byl jeho návrh

zamítnut. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne

10. 5. 1994 (právní moc dne 6. 6. 1994), č.j. 6 Co 771/94-69,

rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na

prohlášení vůle odpůrkyně Karoliny Maškové k vydání domu

s pozemky potvrdil. Oba soudy dovodily, že manželé Svobodovi,

právní předchůdci odpůrkyně, nenabyli nemovitosti od státu

v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo že je nabyli na základě

protiprávního zvýhodnění. Stěžovatel dále v novém návrhu na vydání

nemovitostí uvedl, že zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."),

v ust. § 2 odst. 1 vrací majetek původním vlastníkům s účinky ex

tunc. Stěžovatel se v návrhu dovolává rozhodnutí pléna Ústavního

soudu ČR ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, kterým byl

zamítnut návrh skupiny poslanců na zrušení podmínky českého

státního občanství, obsažené v zákonu č. 87/1991 Sb. I když se

stěžovatele nesplnění podmínky českého občanství netýká, tak dle

jeho tvrzení některé části odůvodnění tohoto nálezu mají pro jeho

věc zásadní význam. Právě v tomto rozhodnutí se plénum Ústavního

soudu zabývalo otázkou rozdělování občanů do jednotlivých

kategorií z hlediska jejich restitučních požadavků. Uvádí, že

autoři ústavní stížnosti poukázali na tzv. vyšší míru křivdy,

kterou utrpěly osoby rehabilitované zákonem č. 119/1990 Sb., pro

něž nastala právně paradoxní situace, kdy jsou nuceny znovu žádat

o majetek, který jim vrátil zákon č. 119/1990 Sb. pouhým faktem

rehabilitace, a když současně je jim tento majetek znovu

vyvlastněn, pokud u restituentů nedojde ke splnění podmínek

stanovených zákonem č. 87/1991 Sb. Poslanci sice měli na mysli

osoby, které nesplňují podmínku českého státního občanství, ale

analogií je takovouto diskriminační podmínkou i podmínka "porušení

platných právních předpisů" nebo "protiprávní zvýhodnění". Proto

se stěžovatel domáhal vydání nemovitostí, když s odvoláním na

zmíněnou analogii se rovněž, ve smyslu citovaného nálezu pléna

Ústavního soudu, považuje za osobu, která sice nemůže uplatnit

nárok na vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž se

považuje za osobu patřící do skupiny těch, u nichž není vyloučeno

podání reivindikační žaloby podle občanského zákoníku.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím okresní soud návrh

zamítl s tím, že stěžovatelem upravený petit návrhu není

v souladu s hmotným právem, konkrétně s § 126 občanského zákoníku,

když u nemovitostí se lze domáhat jen jejich vyklizení. Navíc

stěžovatel není aktivně legitimován k podání takového návrhu dle

§ 126 občanského zákoníku, protože není vlastníkem nemovitostí.

Stěžovatel neprokázal svoje vlastnictví, když ve výpisu

z katastru nemovitostí je vedena jako vlastnice odpůrkyně. Tuto

skutečnost nelze pak dále dovodit ani proto, že návrh stěžovatele

na vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb. byl pravomocně

zamítnut. Novému rozhodnutí by také bránila překážka věci

rozhodnuté. Pokud se stěžovatel domnívá, že se jeho vlastnictví

obnovilo ex tunc, jedná se o názor nesprávný, který nelze dovodit

výkladem restitučních předpisů. Analogickou aplikaci rozhodnutí

pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, pak soud považuje za

nesprávnou a extenzivní, když situace navrhovatele byla odlišná.

Návrh stěžovatele podle zákona č. 87/1991 Sb. byl věcně posuzován

a zamítnut. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 1998,

sp. zn. 23 Cdo 415/98, jestliže je zrušen trestní rozsudek

a výroky o propadnutí majetku, dochází ke stavu, kdy tato osoba

získává nároky vyplývající ze zmiňovaných zrušených výroků, tedy

i nárok na vydání věci, resp. uzavření dohody o vydání věci, který

však musí být uplatněn dle zvláštního zákona, na který zákon č.

119/1990 Sb. v § 23 odst. 2 odkazuje. Tím je zákon č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím

rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že

skutkový stav byl zjištěn správně a i právní závěry jsou

v podstatě správné. Odvolací soud jen upřesnil, že žalobní petit

na vydání nemovitosti je jen (z pohledu způsobů výkonu rozhodnutí)

méně určitý, protože výkon následného rozsudku se provádí

vyklizením (§ 340 a násl. občanského soudního řádu). Dle

odvolacího soudu by však ani k návrhu na vyklizení stěžovatel

nebyl aktivně legitimován, jak uvedl soud prvního stupně. Námitku

stěžovatele o obnovení jeho vlastnického práva pak odvolací soud

považuje za nedůvodnou. Odvolací soud neshledává rozpor mezi

zákonem č. 87/1991 Sb. a zákonem č. 119/1990 Sb. Vychází přitom ze

zamítavého nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn.

I. ÚS 67/97, a konstatuje, že aplikace obou zákonů je propojena

§ 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení § 23 odst. 2 zákona

č. 119/1990 Sb. stanovilo, že podmínky uplatňování nároků ze

zrušených trestních rozsudků dle zákona č. 119/1990 Sb., jakož

i způsob a rozsah náhrad a nároků, budou upraveny zvláštním

zákonem. I Ústavní soud vychází z toho, že i když došlo

v důsledku zrušení výroku trestního rozsudku o trestu propadnutí

jmění k obnově vlastnických práv, nelze tyto skutečnosti spojovat

s tím, že by ty osoby, které v mezidobí nemovitosti nabyly

zákonným způsobem, ze zákona tohoto vlastnického práva pozbyly.

Osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. se tedy musely

svých práv ve vztahu k propadlému majetku domáhat podle zákona č.

87/1991 Sb. a musely prokazovat, že ten, kdo jejich původní

nemovitosti drží, je získal způsobem, odporujícím tehdy platným

právním předpisům. Stěžovatel se těchto práv v jiném řízení

domáhal, byl shledán oprávněnou osobou, ale nebyly shledány

podmínky pro vydání nemovitostí. Za situace, kdy stěžovatel

uplatnil svůj nárok na vydání nemovitostí žalobou podle zákona

restitučního, který je speciální normou, nemůže se svých práv

úspěšně domoci žalobou podle obecného zákona, to je podle

občanského zákoníku, ze shodných důvodů. Nález Ústavního soudu, na

který stěžovatel poukazuje, sice připouští možnost, aby se

oprávněné osoby domáhaly svých práv i žalobou podle občanského

zákoníku, ale to pouze v těch případech, kdy jinou možnost domoci

se svých práv nemají. V posuzovaném případě však musí mít přednost

právní norma speciální, to je zákon č. 87/1991 Sb. Lze proto

uzavřít, že jestliže osoba oprávněná podle § 19 zákona č. 87/1991

Sb. podala žalobu podle uvedeného zákona a v řízení nebyla

úspěšná, neboť nebyly shledány podmínky pro vydání věci

(nemovitosti), nemůže se již úspěšně domoci reivindikační žalobou

podle občanského zákoníku téhož nároku, protože nemá vlastnický

titul. Okresní soud správně rozhodl, pokud návrh zamítl, proto byl

rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu

potvrzen.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu

podává stěžovatel ústavní stížnost a navrhuje jejich zrušení, když

nejprve znovu konstatuje zjištěný a výše uvedený skutkový stav

věci, zejména odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů ve věci

jeho reivindikační žaloby a následně poté uvádí argumenty obdobné

jako v předchozím soudním řízení. Tedy podle jeho názoru

extenzivně a na základě analogie legis lze na všechny osoby, které

neuspěly při uplatnění svého nároku dle zákona č. 87/1991 Sb.,

vztáhnout názor Ústavního soudu vyslovený v citovaném nálezu, sp.

zn. Pl. ÚS 9/99, "....jakkoliv tyto osoby (bez státního občanství,

ale jinak splňující podmínky zákona č. 87/1991 Sb.) nemohou

uplatnit nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., nelze

v jejich případě a priori vyloučit uplatnění práva na reivindikaci

podle občanského zákoníku". Podle stěžovatele zákonem č. 119/1990

Sb. došlo k obnově původního právního stavu před vynesením

rozsudku. To znamená, že došlo i k obnovení právního stavu ve věci

konfiskovaného majetku a tuto obnovu právního stavu nelze vyložit

jinak, než že se původní vlastník, tj. restituent či osoba

postupující cestou reivindikační žaloby, stala znovu vlastníkem

uvedených nemovitostí.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání

navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel

oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny

prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto

byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji

projednal.

Předsedkyně senátu 5 Co Krajského soudu v Českých

Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na

právní názor vyslovený v rozsudku odvolacího soudu s tím, že

zrušením rozsudku ukládajícího trest propadnutí majetku nedochází

přímo k obnově vlastnického práva, ale pro nabytí vlastnictví je

nutné úspěšně uplatnit nároky dle zákona č. 87/1991 Sb. Rozhodnutí

pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, se týká osob

nesplňujících podmínku státního občanství. U těchto osob, na něž

se restituční zákony nevztahují, Ústavní soud v citovaném

rozhodnutí pouze a priori nevylučuje možnost podat reivindikační

žalobu. Ta však může být dle jejího názoru úspěšná jen tehdy,

pokud žalobce vlastnické právo nepozbyl, např. tehdy, když mu byl

majetek odňat bez právního důvodu (např. zabrán v trestním

řízení), což je také restitučním důvodem podle zákona č. 87/1991

Sb. V souzené věci však žalobce vlastnictví pozbyl uložením trestu

propadnutí majetku a získat zpět jej mohl pouze podle zákona č.

87/1991 Sb., což se však nestalo. Reivindikační žaloba dle

občanského zákoníku musí být proto neúspěšná, neboť žalobci

(stěžovateli) v současné době nesvědčí žádný vlastnický nabývací

titul. Nesvědčí mu ani titul zákonný (v souvislosti se zákonem č.

119/1990 Sb.), jak se snad stěžovatel domnívá.

Vedlejší účastnice paní M. ve vyjádření k ústavní stížnosti

prostřednictvím svého právního zástupce rovněž dovozuje, že

citované rozhodnutí pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, se

na posuzovaný případ nevztahuje, a zákonem č. 119/1990 Sb. nedošlo

automaticky k obnovení vlastnického práva, ale o vydání

nemovitostí bylo nutné žádat postupem dle zákona č. 87/1991 Sb.

Soudkyně Okresního soudu v Písku nepovažuje ve svém vyjádření

právní názor uvedený stěžovatelem za správný a odkazuje dále na

odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí soudu prvního

stupně.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může

uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených

zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud,

s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR),

zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých

rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu

proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení"

dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo

přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však

Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy

nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená

v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10

Ústavy ČR, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako

celek spravedlivé. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených

listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná a ke stěžovatelem

namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.

Ústavní soud konstatuje ve smyslu své konstantní judikatury,

že cílem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých

majetkových křivd z období let 1948 až 1989 s vědomím, že je

nemožné napravit všechny majetkové křivdy z uvedeného období.

Důvod existence restitučních předpisů, jak ostatně plyne

i z citovaného nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, je umožnit nápravu

některých majetkových křivd, protože jejich náprava podle obecných

předpisů občanského práva by nebyla možná, a to např. z toho

důvodu, že je nutné čelit námitce vydržení nebo v případě

reivindikační žaloby je pak nutné, jak správně konstatovaly obecné

soudy, prokázat existenci vlastnického práva, k jehož obnovení ale

zrušením výroku o propadnutí majetku nedošlo a oprávněná osoba se

vlastníkem věci stává opět až úspěšným uplatněním svých nároků ve

smyslu speciálních restitučních předpisů, tedy v posuzovaném

případu dle zákona č. 87/1991 Sb. K této otázce zaujalo stanovisko

plénum Ústavního soudu dne 11. 3. 1997, sp. zn. Pl. ÚS st. 4/97

(viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS

20/97, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 7, č. 45, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997), a také se

k ní vyslovil Ústavní soud ve svém nepublikovaném usnesení ze dne

21. 9. 2001, sp. zn. IV. ÚS 305/01, kde odkázal na citované

stanovisko a konstatoval, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele

o obnovení vlastnického práva samotným zrušením výroku

o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. Za situace,

kdy stěžovatel základ svého nároku ve sporu o reivindikační

žalobu, a tím i své tvrzené vlastnické právo, založil toliko na

svém nesprávném právním názoru na účinky zrušení výroku

o propadnutí majetku, tak obecné soudy zcela v souladu se zákonem

jeho žalobu zamítly, když i s tímto jeho názorem se důsledně

vypořádaly.

Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu je nadto

zřejmé, že stěžovatel se i v řízení před Ústavním soudem opakovaně

dovolává svého právního názoru, že zákonem č. 119/1990 Sb. došlo

automaticky k obnovení původního právního stavu a v důsledku

zrušení výroku o propadnutí majetku došlo k obnovení jeho

vlastnického práva a tedy, že musí být úspěšný se svou

reivindikační žalobou i za situace, kdy nebyl úspěšný v řízení

podle zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru Ústavního osudu tak nelze

ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů v žádném

případě hodnotit jako odporující ústavně zaručeným základním

právům, když jejich protiústavnost je stěžovatelem založena toliko

na jeho nesouhlasu se zcela ústavně konformním právním názorem

obecných soudů. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily

z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když

postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do

jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny.

Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní

soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který

nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces

znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení,

v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování

podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na

spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního

soudu, ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve

Štrasburku, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch

v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo

a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající

skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovateli nikdo nebránil, aby

se se svým tvrzeným nárokem obrátil na obecný soud, který jej

následně projednal, a to zcela v souladu s výše uvedeným

požadavkem práva na spravedlivý proces. Za této situace Ústavnímu

soudu nepřísluší, aby využil svých mimořádných pravomocí a zasáhl

svým nálezem do nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud tak

ani z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností

napadených rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je nutno v celém rozsahu podle § 82 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. 4. 2002

Odlišné stanovisko ke sp. zn. II.ÚS 623/2000

Jak jsem se již několikrát v podobných případech vyjádřil, nemohu souhlasit s přijatým právním názorem senátu v této věci.

Pokud byl soudem zrušen odsuzující rozsudek, včetně trestu vedlejšího, tj. propadnutí majetku, nutno na osobu, které se to týkalo, pohlížet tak, jako kdyby tento majetek nikdy nepozbyla. Zrušením rozsudku, včetně trestu vedlejšího, pro jeho nezákonnost spáchanou v době totalitního teroru, se obnovuje původní vlastnictví postižené osoby v plném rozsahu ex tunc.

Toho je si vědom i zákon č. 119/1990 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť v § 23 neodkazuje na potřebu nových zákonů pro obnovení vlastnického práva, nýbrž na potřebu vydání vlastnictví. Tímto požadavkem § 23, zákona o rehabilitacích, se odstraňuje současně možnost námitky vydržení.

Je paradoxem, že v katastrech nemovitostí přesto, že byly konfiskačními rozsudky zrušeny, jsou i nadále vedeny a odvozuje se z nich základní vlastnický vztah současných držitelů.

JUDr. Antonín Procházka

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru