Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 623/04Usnesení ÚS ze dne 21.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědění
právo na... více
Věcný rejstříklhůta
Dědění
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.623.04
Datum podání03.11.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 58, § 175k


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 623/04 ze dne 21. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti J. M., zastoupené JUDr. V. S., směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 221/2003, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 12 Co 50/2002, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2000, č. j. 20 C 9/99-46, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a 3) Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a V. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 221/2003, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 12 Co 50/2002, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2000, č. j. 20 C 9/99-46. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1, a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že jí obecné soudy neprominuly zmeškání soudcovské lhůty, ač pro tento postup byly podle § 58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podmínky. Tuto lhůtu přitom považuje za podstatně méně rigidní než zákonné lhůty. Přitom žalobu mohla podat až poté, co jí bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 1998 s doložkou právní moci, neboť v opačném případě by byla žaloba předčasná. Tato doložka, o niž žádala již v roce 1998, byla soudem na doručené usnesení vyznačena až 20. 1. 1999, navíc byl nesprávně označen den právní moci 1. 1. 1999, a zásilka s takto označeným usnesením byla soudem zaslána jako obyčejná listovní zásilka. Přitom stěžovatelka byla v době od 25. 1 do 3. 2. 1999 mimo místo svého bydliště. Obecné soudy rovněž nepřihlédly k její argumentaci, že podle § 175k odst. 2 o. s. ř., tak jak toto ustanovení vyložil Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozhodnutí ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. 20 Co 18/97, marné uplynutí soudcovské lhůty pro podání žaloby na uplatnění dědického práva nemá vzhledem k povaze lhůty za následek zamítnutí žaloby.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 20 C 9/99, a z něj zjistil, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 1998, č. j. 2 D 401/98-28, bylo stěžovatelce uloženo, aby do jednoho měsíce od právní moci usnesení podala u Okresního soudu v Olomouci žalobu, že nejsou dány důvody pro vydědění uvedené v závěti a prohlášení o vydědění, a že jí náleží dědické právo po zůstaviteli J. M. Žalobu doručila stěžovatelka soudu 16. 2. 1999 a zároveň požádala o prodloužení soudcovské lhůty k jejímu podání. Tvrdila, že usnesení obdržela 10. 12. 1998, a 22. 12. 1998 je zaslala zpět s žádostí o vyznačení doložky právní moci, která byla vyznačena až dne 20. 1. 1999, a usnesení bylo zasláno zpět jako obyčejný dopis. Protože v době doručení (25. 1. - 3. 2. 1999) byla na školení výpočetní techniky, převzala dopis s usnesením až po soudem stanovené lhůtě k podání žaloby. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 1999, č. j. 2 D 401/98-32, byl návrh na prodloužení soudcovské lhůty k podání žaloby zamítnut s odůvodněním, že návrh na prodloužení lze podat pouze do uplynutí soudcovské lhůty. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2000, č. j. 20 C 9/99-46, byla žaloba zamítnuta. Soud dospěl jednak k závěru, že žaloba byla podána stěžovatelkou po lhůtě soudem k tomu stanovené, a dále dovodil, že důvody vydědění byly dány. Proti rozsudku se stěžovatelka odvolala. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen, když se odvolací soud ztotožnil s právním názorem soudu prvého stupně. Přitom dovodil, že marným uplynutím lhůty stanovené na základě ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., zaniká právní zájem na určení sporné dědické záležitosti. Proti oběma rozsudkům podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, č. j. 30 Cdo 221/2003-119, bylo řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvého stupně zastaveno, a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto.

Ústavní soud již v minulosti projednával skutkově i právně obdobnou věc, a to pod sp. zn. I. ÚS 230/98 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 11. Usnesení č. 47. str. 351). Tehdy Ústavní soud dovodil, že lhůta, která může být uložena účastníkovi podle § 175k odst. 2 o. s. ř.

k podání návrhu na rozhodnutí o sporné skutečnosti u soudu, je lhůta soudcovská. To jest lhůta, jejíž posouzení závisí na volné úvaze soudu. Svojí povahou je to však lhůta hmotněprávní a prekluzivní, což lze dovodit z dikce ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., podle něhož nepodá-li účastník ve stanovené lhůtě návrh na rozhodnutí o sporné skutečnosti, soud v řízení o dědictví pokračuje. Znamená to, že pokud lhůta marně uplyne, soud ihned po skončení lhůty má v řízení o dědictví pokračovat a musí rozhodnout i o této sporné skutečnosti, neboť o ní nebylo rozhodnuto ve sporném řízení. Ústavní soud se ztotožnil i s právním závěrem, že po marném uplynutí lhůty právní zájem na určení sporného práva v rámci samostatného řízení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. zanikl, a soud proto posoudí spornou skutečnost v rámci dědického řízení.

Na takto vyloženém právním názoru nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit. Proto závěrům obecných soudů o tom, že žalobu stěžovatelky bylo z důvodu jejího pozdního podání třeba zamítnout, nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.

Není ani správný názor stěžovatelky, že právní moc usnesení, kterým byla stanovena lhůta k podání žaloby, nebylo možné vyznačit ke dni 1. 1. 1999, neboť se nejednalo o pracovní den. Podle ustáleného vykladu ustanovení § 159 o. s. ř. rozhodnutí, proti němuž je přípustné odvolání, nabývá právní moci dnem následujícím po uplynutí odvolací lhůty (viz. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. Str. 613). Proto den právní moci zásadně může být nepracovním dnem, na rozdíl od posledního dne odvolací lhůty.

Z vyložených důvodů Ústavní soud neshledal v posuzovaném případě žádný zásah do základních práv a svobod, zaručených stěžovatelce ústavním pořádkem. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru