Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 622/10 #1Nález ÚS ze dne 19.10.2010Náhrada nákladů řízení státu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Opatrovník
Náklady řízení
žaloba/na plnění
Smlouva o dílo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 211/59 SbNU 85
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.622.10.1
Datum vyhlášení03.11.2010
Datum podání04.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 148 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Právo státu na náhradu nákladů řízení je limitováno tím, co tento skutečně platil. Uloží-li obecný soud neúspěšnému účastníku řízení náhradu nákladů ve výši, jež je ve zřejmém nepoměru vůči částce, již stát platil, poruší tím právo účastníka řízení na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky INECON, s. r. o. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. 10. 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve výrocích II. a III. rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 209/2009-99 ze dne 3. 12. 2009 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

V řízení před krajským soudem se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 1395.309 Kč s příslušenstvím. Krajský soud žalobě co do částky 217.329,50 Kč vyhověl a ve zbytku žalobu zamítl, přičemž žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky vrchní soud rozsudek krajského soudu potvrdil v meritorní části a stěžovatelce dále uložil povinnost zaplatit České republice – Krajskému soudu v Praze náhradu nákladů řízení ve výši 53.981 Kč za zastoupení vedlejšího účastníka opatrovníkem v řízení před soudem prvního stupně a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 73.137,40 Kč s odůvodněním, že vedlejší účastník uspěl v řízení v rozsahu 68 %, a v tomto rozsahu by mu tedy náležela náhrada nákladů řízení. Protože ale náklady řízení hradil stát jako odměnu ustanoveného opatrovníka, přiznal náhradu nákladů vrchní soud jemu. Výši náhrady vrchní soud určil s odkazem na vyhlášku č. 484/2000 Sb. a s vyloučením vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif).

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ve vztahu k meritornímu posouzení Ústavní soud neshledal pochybení ani na straně krajského, ani vrchního soudu, a proto ústavní stížnost v této části odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Ve vztahu k otázce nákladů řízení pak Ústavní soud připomněl, že i na rozhodování o nákladech řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. V dané věci vrchní soud sice správně postupoval dle zásady úspěchu v řízení, Ústavní soud se však již neztotožnil s vrchním soudem určenou výší nákladů. České republice - Krajskému soudu v Praze totiž bylo uloženo zaplatit opatrovníku vedlejšího účastníka pouze částku 3.392 Kč za právní pomoc v prvoinstančním řízení a dodatečně pak ještě částku 1.428 Kč za pomoc v odvolacím řízení. Mezi sumou, kterou Česká republika jako náhradu nákladů řízení inkasovala, a sumou, kterou následně za zastoupení vedlejšího účastníka coby osoby neznámého pobytu vynaložila, byl naprostý, prima faciae nepřijatelný nepoměr.

Podle Ústavního soudu je smyslem právní úpravy náhrady nákladů řízení napravit škodu na majetku některého účastníka (či jiného subjektu), vzniklou mu financováním procesu. Vychází se z filozofie, podle níž ten, kdo se odůvodněně rozhodl bránit své právo u soudu, by neměl být zbytečně a nepřiměřeně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít. Zákon pak pro tuto nápravu stanoví taková pravidla, aby rozvržení břemene nákladů bylo pro jednotlivé aktéry co možná nejspravedlivější. S odkazem na svůj nález sp. zn. II. ÚS 851/07 Ústavní soud připomněl, že institut náhrady nákladů řízení má jednak funkci preventivní, jednak (ve vztahu k neúspěšnému účastníku řízení) funkci sankční. I funkci sankční je však třeba vnímat jen jako povinnost účastníka nahradit náklady, jejichž vznik zapříčinil. Stát proto nemá právo účastníka za to, že ve svém procesu neuspěl, jakkoliv jinak finančně postihovat.

Ve vztahu k právu státu na náhradu účelně vynaložených nákladů Ústavní soud s poukazem na ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu uvedl, že toto právo státu je výslovně a jednoznačně limitováno tím, co skutečně platil. Pokud v posuzované věci vydaná rozhodnutí zavázala stát, aby za opatrovnictví v obou stupních řízení uhradil advokátu vedlejšího účastníka 4.820 Kč, pak nelze po stěžovatelce žádat náhradu ve výši 127.118,40 Kč, neboť takovou bez jakýchkoliv pochybností neplatil. Opačný závěr, který učinil vrchní soud v napadeném rozsudku, je v rozporu s citovaným ustanovením občanského soudního řádu. Protože vrchní soud rozhodl zjevně v rozporu s citovaným ustanovením zákona, došlo jeho postupem v porušení stěžovatelčiných práv zakotvených v článcích 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny, a Ústavní soud proto napadené rozhodnutí ve výrocích II. a III. zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 622/10 ze dne 19. 10. 2010

N 211/59 SbNU 85

Náhrada nákladů řízení státu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 19. října 2010 sp. zn. II. ÚS 622/10 ve věci ústavní stížnosti INECON, s. r. o., IČ: 48151246, se sídlem Okružní 1144, 500 03 Hradec Králové, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009 č. j. 11 Cmo 209/2009-99 vydaného ve sporu o zaplacení částky 1 395 309 Kč s příslušenstvím, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a F. S. jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

I. Výrokové části II a III rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009 č. j. 11 Cmo 209/2009-99 se ruší.

II. Ve zbývající části (ohledně výrokové části I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009 č. j. 11 Cmo 209/2009-99) se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že rozhodnutím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadený rozsudek vzešel z obchodního sporu, v němž se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi řízení zaplacení částky 1 395 309 Kč s příslušenstvím. Ve věci rozhodl nejprve Krajský soud v Praze, který žalobě rozsudkem ze dne 3. 3. 2009 č. j. 46 Cm 186/2006-68 vyhověl jen co do částky 217 329,50 Kč, a ve zbytku ji zamítl. Právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Protože vedlejšímu účastníkovi byl pro neznámý pobyt ustanoven opatrovník, posledním výrokem přiznal krajský soud tomuto opatrovníkovi náhradu nákladů ve výši 3 392 Kč a uložil ji zaplatit České republice.

Vrchní soud v Praze nyní napadeným rozhodnutím k odvolání stěžovatelky rozsudek prvé instance v zamítavé části potvrdil. Výrok o nákladech řízení změnil tak, že za zastoupení vedlejšího účastníka opatrovníkem stěžovatelku zavázal k zaplacení částky 53 981 Kč České republice - Krajskému soudu v Praze. Na nákladech odvolacího řízení pak stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice - Krajskému soudu v Praze 73 137,40 Kč. Pokud jde o meritum věci, vyhodnotil vrchní soud odvolání jako nedůvodné. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně označil za správné a odůvodnění jeho rozsudku za podrobné a přesvědčivé. Ve svém rozhodnutí na něj odkázal a pouze stručně jej doplnil výkladem o významu mezinárodních nákladních listů a časové souvislosti vystavení příslušných faktur a uskutečnění mezinárodních přeprav pro učiněná skutková zjištění. Změnu výroku o nákladech řízení zdůvodnil tím, že žalovaný vedlejší účastník uspěl v řízení z 68 %av tomto rozsahu by měl právo na náhradu nákladů řízení. Protože ale náklady daného řízení neplatil on, ale zaplatil je stát jako odměnu pro ustanoveného opatrovníka, bylo třeba uložit stěžovatelce poměrnou část těchto nákladů státu nahradit. Odvolací soud k tomu uvedl, že podle ustáleného výkladu se odměna jako součást nákladů řízení takto vzniklých státu stanoví dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších vyhlášek, nikoliv dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, podle které se však stanoví odměna advokáta - opatrovníka účastníka neznámého pobytu. Při rozhodování o nákladech odvolacího řízení vycházel soud ze stejné úvahy, ovšem s tím rozdílem, že v odvolacím řízení byla stěžovatelka zcela neúspěšná.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyložila svou skutkovou verzi případu tak, jak ji prezentovala již v podané žalobě; vedlejší účastník jako objednatel uzavřel s obchodní společnosti NOPO, s. r. o., jako zhotovitelem smlouvu na dodávku dohodnutého počtu rámů za sjednanou cenu. Cena zboží byla zhotovitelem vyúčtována několika fakturami, přičemž vedlejší účastník uhradil pouze částečně jednu z nich. Pohledávky z titulu nezaplacené ceny za dílo postoupil zhotovitel stěžovatelce, která se obrátila na soud. V ústavní stížnosti rozvádí, které důkazy na podporu svých tvrzení předložila a co z nich, jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, vyplývá. Na rozdíl od obou obecných soudů je přesvědčena, že NOPO, s. r. o., svůj závazek ze smlouvy o dílo řádně splnila a dokončené dílo předala vedlejšímu účastníkovi k mezinárodní přepravě, který k němu nabyl vlastnické právo a vyvezl jej do SRN. To vyplývá jak z předložených mezinárodních nákladních listů, tak i z místa nakládky a faktu, že vystavení faktur za rámy je s uskutečněním mezinárodní přepravy v časové souvislosti. Stěžovatelka v dané souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu, jímž byly stanoveny podmínky, podle kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod; patří sem i svévolná aplikace práva, jíž schází smysluplné odůvodnění. Dále namítá, že opačný postoj soudů není nijak přesvědčivě odůvodněn. Krajský soud jednotlivé důkazy jen stroze popsal, aniž by je hodnotil ve vzájemné souvislosti. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak neobsahuje stran hodnocení důkazů dokonce žádnou úvahu. Přitom judikatura Ústavního soudu jako podmínku ústavně souladného rozhodnutí uvádí i řádné a vyčerpávající zdůvodnění.

Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, jak byla v rámci odvolacího řízení upravena povinnost vypořádat náklady řízení. Především po ní nelze spravedlivě požadovat, aby zaplatila České republice za zastupování vedlejšího účastníka opatrovníkem náklady dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., když Česká republika platí opatrovníkovi odměnu dle advokátního tarifu, tedy několikanásobně nižší. Česká republika by se takto bezdůvodně obohatila o částku 59 589 Kč.

II.

Ústavní soud si pro posouzení věci jednak vyžádal příslušný spis od krajského soudu a jednak poskytl účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení možnost se k obsahu návrhu vyjádřit.

Vrchní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že k závěrům tam uvedeným nemá čeho dodat.

Vedlejší účastník přípis nepřevzal. Nejprve mu jej soud doručoval na adresu "Dukelská 867, Mladá Boleslav", která byla uvedena v rubrice návrhu. Odtud se zásilka vrátila s poznámkou, že adresát je na ní neznámý a nemá zde schránku. Na adrese "17. listopadu 1331, Mladá Boleslav", která je u vedlejšího účastníka zapsána jako místo podnikání v obchodním rejstříku, poštu rovněž nepřebírá. V centrální evidenci obyvatel má vedlejší účastník jako adresu trvalého pobytu uvedenu adresu sídla Magistrátu města Mladá Boleslav.

Nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení (§ 63 zákona o Ústavním soudu). Řízení o ústavní stížnosti bylo zahájeno po novelizaci občanského soudního řádu provedené s účinností od 1. 7. 2009 zákonem č. 7/2009 Sb. Od základu jím byla změněna právní úprava doručování; byl opouštěn paternalistický přístup, který jí dominoval, a nově se naopak vychází ze zásady, že každý si má svá práva střežit především sám. Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v § 46b občanského soudního řádu, ze kterého mimo jiné vyplývá, že není principiálně významné, zda se adresát na adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Současně z tohoto ustanovení vyplývá, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na takto vymezenou "formální" adresu tím, že předem sdělí soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena. Jde o legitimní tlak na adresáta, přičemž je věcí jeho svobodného rozhodnutí, zda bude aktivní ve snaze zajistit si možnost spolehlivého doručování, s tím ovšem, že následky opačného rozhodnutí ponese sám.

Podle ustanovení § 46b písm. b) občanského soudního řádu je adresou pro doručování u podnikající fyzické osoby adresa místa podnikání nebo adresa zástupce pro doručování uvedená ve smlouvě, ve sporu z této smlouvy, a má-li podnik fyzické osoby organizační složku, i adresa sídla organizační složky. Vedlejší účastník je zapsán v obchodním rejstříku, a jeho adresou pro doručování ve smyslu občanského soudního řádu je tedy adresa "Mladá Boleslav, 17. listopadu 1331, PSČ 293 01". Podle ustanovení § 49 odst. 4 občanského soudního řádu se přípis poučující o možnosti vyjádřit se k návrhu spojený s výzvou ke sdělení, zda vedlejší účastník souhlasí s upuštěním od ústního jednání, považuje za doručený.

III.

Ústavní soud přezkoumal návrh a spisový materiál týkající se předmětného sporu, načež dospěl k závěru, že návrhu lze vyhovět pouze v části týkající se nákladů řízení, ve zbytku, tedy v části vztahující se k meritu sporu, je třeba jej odmítnout.

A.

Ve svých rozhodnutích Ústavní soud tradičně konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; stěžovatelka si toho je ostatně, jak v podání výslovně uvedla, dobře vědoma. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.

V té části, kde stěžovatelka napadá posouzení vlastního nároku, tedy argumentuje ve prospěch důvodnosti a oprávněnosti žalobou uplatněné pohledávky, byl návrh vyhodnocen jako zjevně neopodstatněný. Jde o to, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů. Ústavní soud provedené dokazování nepřehodnocuje, a to ani v tom směru, jaké důkazy byly či nebyly provedeny a proč, ani v tom směru, jaká skutková zjištění z nich soudy učinily. A to ani tehdy, pokud se sám se stanoviskem obecného soudu (obecných soudů) neztotožňuje. K prolomení této zásady dochází leda výjimečně, pokud jsou přijaté právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními či z nich v žádné možné interpretaci rozhodnutí nevyplývají. V posuzované věci krajský soud provedl řadu důkazů a učinil z nich závěr, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno o oprávněnosti části jí vystavených faktur; neprokázala totiž, že příslušné zboží vyrobila a ve svém závodu žalovanému vedlejšímu účastníkovi předala. Takový závěr je možný a soud jej učinil v mezích své pravomoci. Argumentuje-li stěžovatelka, že z předložených důkazů jednoznačně vyplývá splnění závazku ze smlouvy o dílo zhotovitelem, jestliže dílo bylo předáno vedlejšímu účastníku a ten k němu nabyl vlastnické právo, jde jen o její snahu vtáhnout Ústavní soud do instančního přezkumu ve věci vydaných rozsudků, což je v rozporu s jeho posláním.

Stran stěžovatelkou zpochybňované kvality odůvodnění napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud, byť po jistém váhání, k závěru, že ani zde není prostor pro jeho zásah. Je třeba přisvědčit stěžovatelce v tom, že řádné odůvodnění rozhodnutí je jednou z podmínek jeho ústavní konformity. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že porušení principu zákazu libovůle promítající se do porušení práva na spravedlivý proces může nastat v důsledku absence či nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí obecného soudu. Principu práva na spravedlivý proces totiž odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Nejsou-li zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 - N 175/38 SbNU 399, I. ÚS 74/06 - N 175/43 SbNU 17, I. ÚS 2568/07 - N 20/48 SbNU 213). Je nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a respektovala procesní pravidla, ale aby také jejich odůvodnění odpovídala kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť jen náležitě odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny. V posuzované věci posouvá stručnost odůvodnění potvrzujícího výroku, jakož i to, že v zásadě veškerá skutková zjištění a veškeré své právní úvahy odvolací soud nahradil odkazem na prvoinstanční rozhodnutí, napadený rozsudek na samou hranici ústavnosti. Nicméně nakonec se zde Ústavní soud přiklonil k závěru, že zdůvodnění lze v dané podobě akceptovat, a to především s ohledem na formulaci odvolání (a průběh odvolacího jednání), kde stěžovatelka v podstatě jen zopakovala procesní stanovisko, které zastávala v řízení před krajským soudem, přičemž zdůvodnění jeho rozsudku lze hodnotit jako dostatečně podrobné a transparentní. Zvlášť akcentovala jen skutková zjištění učiněná z mezinárodních nákladních listů, k čemuž se ale vrchní soud v odůvodnění napadeného rozsudku, byť rovněž velmi stručně, vyjádřil.

B.

Jiný závěr ovšem Ústavní soud činí, pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení. Budiž připomenuto, že Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se uchyluje jen zcela výjimečně, v zásadě jen když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05 - N 94/41 SbNU 253). Jde totiž o to, že ochrana základních práv se váže především k řízení ve věci samé, a nikoliv k řízení o nákladech řízení, které samo o sobě není podstatou záležitosti, kterou soud projednává. Na druhou stranu Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (viz zejména nález sp. zn. I. ÚS 653/03 - N 69/33 SbNU 189 a rozhodnutí na něj navazující), a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, a že z hlediska kritérií spravedlivého procesu může otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavněprávní dimenze např. tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

Jak bylo řečeno, odvolací soud napadeným rozhodnutím změnil výrok o nákladech v řízení před soudem prvního stupně. Argumentoval nutností postupovat důsledně dle zásady úspěchu v řízení; v tom Ústavní soud žádný problém neshledává. Ne tak již v interpretaci, podle které se odměna jako součást nákladů vzniklých státu stanoví dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., zatímco odměna advokáta, který byl ustanoven opatrovníkem účastníka neznámého pobytu, se vypočte dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (vrchní soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 35/2007).

Ústavní soud se shodnou problematikou již v minulosti zabýval ve věci sp. zn. II. ÚS 1654/09 (usnesení ze dne 30. 7. 2009; ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz); obdobný návrh tehdy odmítl. Budiž zdůrazněno, že bylo rozhodováno usnesením, nynější posun právního názoru tedy nezakládá důvod postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu a obracet se na plénum Ústavního soudu. V daném případě šlo ale o přezkum rozhodnutí s bagatelním meritem, a tedy i náklady řízení, které soud státu vůči procesně neúspěšnému stěžovateli přiznával, se pohybovaly v řádu několika tisíc korun. Rozdíl mezi odměnou vyplácenou opatrovníkovi účastníka neznámého pobytu a odměnou "účtovanou" státem tak nebyl nikterak markantní. Pohlížeje na věc touto optikou, se proto Ústavní soud tehdy přiklonil ke stanovisku, že jde o otázku interpretace procesních předpisů, která již s ohledem na nominální výši příslušných částek není způsobilá dosáhnout ústavněprávní roviny. Teprve reálie případu nyní posuzovaného plně odhalují nepřijatelnost praxe obecných soudů, založené a ustálené na výkladu popsaném shora, v narativní části. Nyní byla stěžovatelka napadeným rozhodnutím zavázána, aby České republice - Krajskému soudu v Praze nahradila poměrnou část nákladů za řízení v prvém stupni ve výši 53 981 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 73 137,40 Kč. Přitom České republice - Krajskému soudu v Praze bylo uloženo zaplatit opatrovníkovi procesně úspěšnějšího vedlejšího účastníka částku 3 392 Kč za právní pomoc v prvoinstančním řízení a dodatečně pak usnesením č. j. 46 Cm 186/2006-113 částku 1 428 Kč za pomoc v odvolacím řízení, kde vedlejší účastník procesně uspěl zcela. Mezi sumou, kterou Česká republika jako náhradu nákladů řízení inkasovala, a sumou, kterou následně za zastoupení vedlejšího účastníka, coby osoby neznámého pobytu, vynaložila (s nepřímými náklady řízení, tedy náklady na zajištění chodu soudů, zde pochopitelně kalkulovat nelze), je naprostý, prima facie nepřijatelný nepoměr.

Pokud jde o náklady řízení, občanský soudní řád vymezuje jednak jejich druhy, tedy jakési kvalifikované kategorie výdajů vynaložených na řízení jeho účastníky a dalšími osobami, dále upravuje pravidla pro placení nákladů, tedy vlastní financování procesu, pravidla pro náhradu těchto nákladů a pravidla pro rozhodování o nich. Smyslem právní úpravy náhrady nákladů řízení je napravit škodu na majetku některého účastníka (či jiného subjektu), vzniklou mu financováním procesu. Vychází se z filozofie, podle níž ten, kdo se odůvodněně rozhodl bránit své právo u soudu, by neměl být zbytečně a nepřiměřeně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít. Zákon pak pro tuto nápravu stanoví taková pravidla, aby rozvržení břemene nákladů bylo pro jednotlivé aktéry co možná nejspravedlivější. V nálezu sp. zn. II. ÚS 851/07 ze dne 11. 6. 2009 (N 139/53 SbNU 731) Ústavní soud konstatoval: "Náklady řízení plní dvě významné funkce. Jde o funkci preventivní a o funkci sankční. Přístup k soudnímu řízení bez nutnosti jakýchkoliv výdajů s sebou nese riziko jeho zneužívání (zbytečného či svévolného souzení, sudičství). Proti takovým případům by měla právní úprava nákladů řízení působit preventivně. Účastník řízení, který svým protiprávním jednáním (např. porušením povinnosti vyplývající ze smlouvy, nerespektováním vlastnického práva jiného subjektu apod.) zapříčinil, že druhá strana musí bránit svá práva v soudním řízení, zásadně ponese sankci v podobě povinnosti nahradit náklady řízení, které takto vzniknou (Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání doplněné o předpisy evropského práva. Linde Praha, 2008. str. 331).". I funkci sankční je tedy třeba vnímat jen jako povinnost účastníka nahradit náklady, jejichž vznik zapříčinil. V žádném případě nemá stát právo účastníka za to, že ve svém procesu neuspěl, jakkoliv jinak finančně postihovat.

V posuzované věci soud v napadeném rozhodnutí postupoval podle zásady úspěchu ve věci, která ve sporném řízení nutně dominuje. Podle ní soud účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, resp. náhradu nákladů poměrně rozdělí, byl-li procesní úspěch jen částečný (§ 142 a násl. občanského soudního řádu). Zákon hovoří o potřebných nákladech, čímž nepochybně míní náklady skutečně vynaložené, neboť náklady nevynaložené by mohly být sotva označeny za potřebné. Tento závěr navíc podporuje i fakt, že ten, kdo náklady žádá, také jejich vynaložení prokazuje.

Ve vztahu ke státu se toto obecné východisko promítlo do ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož "stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.". Právo státu žádat náhradu nákladů řízení je tedy výslovně a jednoznačně limitováno tím, co skutečně platil. Pokud v posuzované věci vydaná rozhodnutí zavázala stát, aby za opatrovnictví v obou stupních řízení uhradil advokátovi vedlejšího účastníka 4 820 Kč, pak nelze po stěžovatelce žádat náhradu ve výši 127 118,40 Kč, neboť takovou bez jakýchkoliv pochybností neplatil. Opačný závěr, který učinil vrchní soud v napadeném rozsudku, je v rozporu s citovaným ustanovením občanského soudního řádu. Otázka, podle jakého podzákonného předpisu má obecný soud počítat odměnu za poskytnutou právní pomoc, je podružná.

Ústavní soud si je vědom toho, že občanský soudní řád v ustanovení § 148 odst. 1 používá minulého času - "platil", což by mohlo navodit úvahu o vyloučení jeho aplikace na dané případy. Výkladem nicméně nelze než dovodit, že tato formulace použití ustanovení nebrání. U státu lze s pravděpodobností blížící se jistotě očekávat solventnost, a je-li tedy k úhradě nákladů opatrovníkovi soudem zavázán, pro účely rozhodování o náhradě této úhrady lze mít za to, že již platil. Ostatně obdobná úvaha byla základem pro vypořádání povinnosti platit soudní poplatek v rozhodnutích, jimiž soud přiznával nárok na jeho náhradu účastníkovi-poplatníkovi, který jej sám nedopatřením či z jiného důvodu do okamžiku rozhodnutí nezaplatil.

Argumentovat tím, že stejnou sumu nákladů řízení (tedy počítanou dle vyhlášky č. 484/2000 Sb.) by stěžovatelka platila i v situaci, kdy by vedlejší účastník využil svého práva a advokáta k poskytnutí právní pomoci si v řízení sám zvolil, nelze. To je jen hypotetická úvaha, a ta do rozhodování o nákladech řízení, jehož smyslem je vypořádat částky - jak bylo řečeno - reálně vynaložené, nepatří.

S ohledem na výše uvedené Ústavnísoud dospěl k závěru, že rozhodl-li vrchní soud v rozporu s kogentním ustanovením zákona, zasáhl nepřípustně do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i jejího práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

IV.

Na základě výše uvedených závěrů Ústavnísoud části návrhu týkající se nákladů řízení podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl, ve zbytku pak ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odmítl.

Od ústního jednání ve věci bylo upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavnímsoudu), neboť s tím účastníci souhlasili a od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru