Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 621/2000Nález ÚS ze dne 15.05.2002Nápadně nevýhodné podmínky podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Tíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 59/26 SbNU 125
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.621.2000
Datum vyhlášení04.06.2002
Datum podání19.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 621/2000 ze dne 15. 5. 2002

N 59/26 SbNU 125

Nápadně nevýhodné podmínky podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci stěžovatele F.

K., o ústavní stížnosti ze dne 12. 10. 2000 proti rozhodnutí

Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, ze dne 6.

9. 1999, čj. PÚ-2421/R-652.1/92-Ha, a proti rozsudku Krajského

soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2000, čj. 22 Ca 467/99-29, za účasti

Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu,

a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového

úřadu, ze dne 6. 9. 1999, čj. PÚ-2421/R-652.1/92-Ha, a rozsudek

Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2000, čj. 22 Ca

467/99-29, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala

zákonem stanovené náležitosti, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená

rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu,

a Krajského soudu v Ostravě. Domnívá se, že jimi došlo k porušení

jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost

splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním

soudu").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis

Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 467/99, a spis Okresního

úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, týkající se řízení

o restitučních nárocích stěžovatele, uplatněných podle zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"zákon o půdě"), z něhož zjistil následující:

Ze spisu Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového

úřadu, vyplývá, že stěžovatel podáním ze dne 4. 11. 1992 uplatnil

u příslušného pozemkového úřadu restituční nárok na vydání pozemků

pův. poz. parc. č. 126/1, role, o výměře 0,5232 ha, a pův. poz.

parc. č. 125, role, o rozloze 0,2212 ha, v katastrálním území Š.

Tyto nemovitosti převedl stěžovatel na stát dvěma kupními

smlouvami. Kupní smlouvou ze dne 4. 6. 1959, uzavřenou mezi

stěžovatelem a Generálním investorem bytové a občanské výstavby

při Krajském národním výboru v Ostravě, o prodeji části pozemku

pův. poz. parc č. 126/1 za kupní cenu 10.296,- Kčs. Kupní smlouvou

ze dne 27. 2. 1968, uzavřenou mezi stěžovatelem a Městským

národním výborem v Havířově, o prodeji pozemku pův. poz. parc. č.

125 za kupní cenu 2.164,80 Kčs. Obě kupní smlouvy stěžovatel

považoval za smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných

podmínek [§ 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě]. Protože nebyly

uzavřeny dohody o vydání pozemků mezi žadatelem a osobami

povinnými, zahájil pozemkový úřad v souladu s ustanovením § 9

odst. 9 zákona o půdě řízení o podaném návrhu.

V případě pozemku pův. poz. parc. č. 126/1 pozemkový úřad

zjistil, že kupní smlouva ze dne 4. 6. 1959 byla uzavřena v době,

kdy na pozemku již probíhaly stavební práce. Stát se tedy pozemku

zmocnil a nakládal s ním jako vlastník, aniž by takovému úkonu

předcházelo jakékoli řízení, anebo aniž by k takovému postupu byl

oprávněn ze zákona. Za této situace projev vůle stěžovatele nebyl

svobodný a tuto kupní smlouvu proto uzavřel v tísni. Pozemkový

úřad dále dovodil, že vzhledem k tomu, že v době uzavření kupní

smlouvy byl již pozemek zabrán pro výstavbu, stěžovatel nemohl

jejím uzavřením pozbýt zdroj obživy, a prodej pozemku pro něj tedy

nemohl být nápadně nevýhodný, když i kupní cena byla stanovena

podle cenového předpisu platného v době prodeje pozemku. Pozemkový

úřad proto návrhu na vydání pozemku pův. poz. parc. č. 126/1

nevyhověl, neboť obě podmínky, tedy tíseň a nápadně nevýhodné

podmínky, musí být při uzavření kupní smlouvy splněny kumulativně.

Pokud jde o prodej pozemku pův. poz. parc. č. 125, stěžovatel

uvedl, že v době před uzavřením kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1968

byl předvolán na Městský národní výbor v Havířově, kde mu bylo

sděleno, že tento pozemek je určen k výstavbě řadových garáží

a pokud pozemek neprodá, bude mu vyvlastněn. Stěžovatel však

nepředložil žádné důkazy, které by prokázaly, že mu skutečně bylo

před uzavřením kupní smlouvy vyhrožováno vyvlastněním.

Z dostupných listin pozemkový úřad zjistil, že výstavba řadových

garáží na uvedeném pozemku byla řádně povolena, navíc podle tehdy

platného zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, důvod pro

vyvlastnění pozemku v tomto případě nebyl dán. Pozemkový úřad

proto dospěl k závěru, že druhou kupní smlouvu stěžovatel

neuzavřel pod tíhou bezprávné pohrůžky a není tedy splněna ani

první podmínka pro vydání pozemku podle zákona o půdě. Vzhledem

k tomu, že kupní cena byla stanovena v souladu s tehdy platným

cenovým předpisem, pozemkový úřad dovodil, že podmínky

při uzavírání této kupní smlouvy nebyly nápadně nevýhodné.

V odůvodnění opravného prostředku stěžovatel uvedl, že oba

pozemky obhospodařoval společně se svou rodinou. Výnos z pozemků

představoval podstatný zdroj obživy pro něj i pro jeho manželku,

děti a nemocnou matku, protože jeho pracovní výdělek byl nízký

a manželka nepracovala. Největší užitek poskytoval pozemek pův.

poz. parc. č. 126/1, který byl nejúrodnější a navazoval přímo

na hospodářství. Asi jeden rok před sepsáním kupní smlouvy byly na

pozemku započaty stavební práce, aniž by ke vstupu na pozemek

stěžovatel dal povolení. Za této situace již nemohl pozemek dál

využívat k zemědělské výrobě a musel proto vysekávat příkopy

a neužitky, aby zabezpečil krmení pro krávu, která byla pro výživu

jeho rodiny nezbytná. Když byl v roce 1968 nucen prodat i pozemek

pův. poz. parc. č. 125, nemohl již krávu chovat. Neoprávněným

zásahem státu byl připraven o půdní základnu a tím se zhoršila

životní úroveň jeho rodiny. Za nápadně nevýhodné podmínky u obou

kupních smluv stěžovatel považuje nízkou cenu a zejména pak

okolnost, že pozemky sloužily k obživě jeho rodiny.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 6. 2000, čj. 22

Ca 467/99-29, uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.

V případě převodu pozemku pův. poz. parc. č. 126/1 se Krajský soud

v Ostravě ztotožnil se závěrem pozemkového úřadu, že kupní smlouva

byla uzavřena v tísni, a vzhledem k tomu, že ani stěžovatel tento

závěr nijak nezpochybňoval, soud se dál zabýval pouze otázkou, zda

kupní smlouva byla uzavřena současně i za nápadně nevýhodných

podmínek. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že

v daném případě nebylo prokázáno, že kupní cena byla stanovena

v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem a nelze tak usoudit na

neadekvátnost peněžitého plnění, a tedy na nápadně nevýhodné

podmínky. Tento závěr nezpochybnil ani stěžovatel, když pouze

uvedl, že cena byla nízká. K námitce stěžovatele, že pozemky

zemědělsky využíval, krajský soud uvedl, že tomu tak nemohlo být

v době před uzavřením kupní smlouvy, neboť v důsledku jejich

využití ke stavebním účelům, z nich v této době již stěžovatel

žádný hospodářský užitek neměl. Žádný z provedených důkazů tedy

existenci nápadně nevýhodných podmínek neprokazuje.

Ohledně pozemku pův. poz. parc. č. 125 krajský soud potvrdil

závěr pozemkového úřadu, že kupní smlouva ze dne 27. 2. 1968

nebyla uzavřena v tísni. Námitku stěžovatele, že smlouvu podepsal

pod pohrůžkou vyvlastnění nemovitosti, soud považoval za

neprokázanou, když zápis z jednání, jak uvedl sám stěžovatel,

nebyl pořízen, a provedení jiných důkazů stěžovatel nenavrhl. Za

situace, kdy nebyla prokázána tíseň při uzavírání této kupní

smlouvy, považoval krajský soud za nadbytečné zabývat se zkoumáním

nápadně nevýhodných podmínek.

Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní

stížností. Tvrdí, že orgány veřejné moci, které napadená

rozhodnutí vydaly, svým postupem porušily jeho ústavně zaručené

právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), když

z provedených důkazů vyvodily nesprávné právní závěry a příslušný

právní předpis pak nesprávně interpretovaly. Kupní smlouva ze dne

4. 6. 1959 byla podepsána v době, kdy stát již na předmětných

pozemcích vykonával stavební práce, ačkoli k tomu původní vlastník

- stěžovatel nedal svolení. Stát si tak počínal vůči předmětu

vlastnictví stěžovatele svémocně, bezprávně mu odebral hlavní

obsah vlastnického práva, spočívající v právu předmět vlastnictví

držet, užívat, požívat a nakládat s ním, čímž došlo k porušení

ústavně garantovaného práva vlastnit věc (čl. 11 odst. 1 Listiny).

Stěžovatel nutně potřeboval předmětné pozemky pro obživu svou

a své rodiny a rozhodně neměl zájem je prodávat. Faktickým

bezprávným jednáním státu byl k prodeji dohnán, přičemž kupní

cena, která mu byla vyplacena, zdaleka nebyla ekvivalentem ztráty,

kterou stěžovatel prodejem utrpěl. Stěžovatel v ústavní stížnosti

namítá, že orgány veřejné moci vyložily skutečnost, že stát začal

pozemky stěžovatele bezprávně držet a užívat, jako argument

v neprospěch stěžovatele, když konstatují, že ke dni uzavření

kupní smlouvy již stěžovatel pozemky fakticky neužíval, nepožíval

a nedržel, a tudíž se jeho hospodářská situace podpisem smlouvy

nemohla zhoršit. Dále uvádí, že vytvoření nápadně nevýhodných

podmínek bylo v jeho případě výsledkem dlouhou dobu trvajícího

procesu a tento stav nelze vázat jen na okamžik podpisu pro

stěžovatele nevýhodné kupní smlouvy. Stěžovatel se domnívá, že

nápadně nevýhodné podmínky nelze posuzovat pouze s ohledem na to,

zda kupní cena byla stanovena podle tehdy platných cenových

předpisů a pokud ano, lze ji proto považovat za adekvátní, ale je

zde nutno zohlednit fakt, že podpisem kupní smlouvy stěžovatel

pozbyl vlastnictví k věci, která byla pro něj a pro jeho rodinu

existenčně důležitá.

Podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní

soud Okresní úřad v Karviné, okresní pozemkový úřad, a Krajský

soud v Ostravě jako účastníky řízení a 1) Město Havířov, 2) Českou

republiku, zastoupenou Okresním úřadem v Karviné, 3) Lesy ČR,

s. p., 4) OKD, a. s., Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz a 5)

Pozemkový fond České republiky jako vedlejší účastníky řízení, aby

se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.

Okresní úřad v Karviné, okresní pozemkový úřad, ve svém

vyjádření uvádí, že v případě kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1968 se

nejednalo o pozemek, který byl použit pro výstavbu dříve, než bylo

provedeno majetkoprávní vypořádání, přičemž existence tísně při

jejím uzavírání nebyla prokázána ani jinými důvody. Situace

popsaná v ústavní stížnosti se proto vztahuje pouze na kupní

smlouvu ze dne 4. 6. 1959. Připouští, že kupní cena, kterou

stěžovatel v obou případech obdržel, byla bezpochyby nízká,

nicméně byla stanovena podle závazných cenových předpisů, tehdy

platných, a stejně byly oceněny i nemovitosti ostatních vlastníků,

kteří v té době kupní smlouvy se státem uzavírali. Pozemkový úřad

dále uvádí, že při posuzování existence tísně zohlednil fakt, že

předmětné pozemky tvořily jeden z hlavních zdrojů obživy

stěžovatelovy rodiny. Tato situace však již netrvala v době

podpisu kupní smlouvy, neboť pozemky byly zabrány pro výstavbu asi

jeden a čtvrt roku předtím, a proto již nemohly vlastníkovi

poskytovat užitek. Pozemkový úřad dále dovozuje, že obě podmínky

pro vydání nemovitosti podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) musí

existovat kumulativně v době, kdy je právní úkon učiněn. Pokud

existence, byť jedné z těchto podmínek (v tomto případě se jedná

o zhoršení možnosti obživy), právnímu úkonu časově předchází,

nelze dovodit naplnění uvedeného restitučního důvodu. Pozemkový

úřad ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatuje, že v daném

případě byl i přes značný časový odstup zjištěn všemi dostupnými

prostředky skutečný stav věci, všechny shromážděné důkazy řádně

zhodnoceny a právní závěr učiněn v souladu se zákonem o půdě.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření Ústavnímu soudu

navrhuje, aby ústavní stížnost zamítl. Námitku stěžovatele, že

napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny,

považuje za nedůvodnou, neboť toto ustanovení zaručuje především

ochranu existujícího vlastnického práva, nikoliv nároku na něj

(v tomto odkazuje na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS

115/94). Krajský soud se domnívá, že ani s tvrzením, že došlo

k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze souhlasit, když krajský

soud v posuzované věci nařídil jednání, napadené správní

rozhodnutí přezkoumal a věci rozhodl, přičemž ze skutečnosti, že

krajský soud opravný prostředek neshledal důvodným, nelze dovodit

porušení práva na soudní ochranu. Krajský soud ve svém vyjádření

dále konstatuje, že podaná ústavní stížnost staví Ústavní soud do

pozice další instance v hierarchii obecných soudů, která by byla

oprávněna přezkoumávat meritorně pravomocný rozsudek.

Lesy ČR, s. p., ve svém vyjádření uvádí, že závěry učiněné

v napadených rozhodnutích považují za právně i věcně správná

a navrhují Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost zamítl.

OKD, a. s., Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz, se ve svém

vyjádření ztotožňuje se závěry učiněnými v napadených rozhodnutích

a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Dále upozorňuje

na skutečnost, že pozemky byly po převodu do vlastnictví státu

zastavěny převážně rodinnými domky, a odkazuje na ustanovení § 11

odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

Město Havířov se přípisem ze dne 15. 2. 2001 svého postavení

vedlejšího účastníka vzdalo. Okresní úřad v Karviné, finanční

referát, se přípisem ze dne 19. 2. 2001 svého postavení vedlejšího

účastníka vzdal. Pozemkový fond České republiky se přípisem ze dne

9. 2. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není

vrcholem soustavy obecných soudů a že není oprávněn zasahovat do

jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud

soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83

Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že

interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých

případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny

a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva.

V takových případech je pravomoc Ústavního soudu dána.

S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval

především ústavností interpretace aplikovaných ustanovení zákona

o půdě.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, klíčové pojmy

zákona o půdě je nutné interpretovat ve specifickém kontextu

restitučního zákonodárství, které má za cíl zmírnit následky

některých majetkových křivd způsobených jednotlivcům totalitním,

nedemokratickým režimem v období let 1948-1989. Tento režim se

vyznačoval výběrem ekonomicky či sociálně definovaných

a determinovaných skupin, které v důsledku určitého společenského

znaku (vlastnictví výrobních prostředků, např. půdy) považoval za

nepřátelské a vyvíjel na ně cílený individualizovaný dlouhodobý

nátlak. V důsledku tohoto trvalého nátlaku byly životní aktivita

i svoboda vůle těchto osob vážně ochromeny a činily tak ve vztahu

k věcem, které vlastnily, právní úkony, které by v právním státě

neučinily (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 30/2000, Ústavní soud

ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 157 a násl.). Klíčové

pojmy zákona o půdě, tj. pojmy tísně a nápadně nevýhodných

podmínek, je proto třeba vykládat tak, aby mohl být naplněn výše

uvedený cíl restitučního zákonodárství, tj. zmírnění následků

křivd.

Ústavní soud se nejprve zaměřil na okolnosti podpisu kupní

smlouvy ze dne 4. 6. 1959. Z obsahu spisů a napadených rozhodnutí

vyplývá, že předmětem této smlouvy byl pozemek pův. poz. parc. č.

126/1. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že byla naplněna podmínka

tísně, neboť smlouva byla uzavřena v době, kdy na pozemku již

probíhaly stavební práce, aniž by k tomu dal stěžovatel jako

vlastník svolení, a za této situace nebyl projev vůle stěžovatele

svobodný. Existenci nápadně nevýhodných podmínek na straně

stěžovatele pozemkový úřad neshledal, neboť v důsledku dřívějšího

zabrání pozemku pro výstavbu mu již nemohl pozemek v době podpisu

smlouvy poskytovat užitek. Stěžovatel nemohl tedy přijít o zdroj

obživy. Kupní cena byla stanovena podle cenového předpisu platného

v době prodeje pozemku. Toto rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil

Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem.

S uvedeným závěrem se Ústavní soud neztotožňuje. Požadavek

nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona

o půdě je nutno posuzovat vždy v konkrétním případě,

s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Musí se jednat o takové

podmínky, které by se zřetelně odlišovaly od podmínek, za nichž by

uzavírala podobnou smlouvu kterákoli jiná osoba a které by tak

byly specifické jen ve vztahu k prodávajícímu, a to k jeho

neprospěchu. Ústavní soud v minulosti již několikrát judikoval, že

nápadně nevýhodnými podmínkami ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1

písm. k) zákona o půdě nelze rozumět vždy jen rozpor s cenovými

předpisy, ale i jiné další okolnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS

256/01, a ostatně i Nejvyšší soud ČR ve stanovisku občansko

právního kolegia z 15. 7. 1993, Cpjn 50/93, Sbírka soudních

rozhodnutí a stanovisek č. 34/1993).

Při posouzení nápadně nevýhodných podmínek pozemkový úřad ani

krajský soud v daném případě nezohlednily skutečnost, kterou

stěžovatel tvrdil již v řízení před pozemkovým úřadem a opakoval

ji i v odůvodnění svého opravného prostředku (srov. č. l. 5 spisu

Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 467/99), totiž, že výnos

z pozemků, které spolu se svou rodinou obhospodařoval,

představoval podstatný zdroj obživy pro něj i pro jeho rodinu,

když manželka stěžovatele nikde nepracovala, protože se starala

o malé děti a nemocnou matku, které byl stěžovatel věcným břemenem

zavázán poskytovat bezplatně obživu, a stěžovatelův výdělek byl

nízký. Ztrátou pozemku pův. poz. parc. č. 126/1, který sám

stěžovatel považoval za nejúrodnější a který přímo navazoval na

jeho usedlost, se tedy životní úroveň rodiny nepochybně snížila.

Skutečnost, že jako důvod neexistence nápadně nevýhodných

podmínek pozemkový úřad i krajský soud uvedly, že v důsledku

dřívějšího zabrání pozemku pro výstavbu již pozemek nemohl

stěžovateli v době podpisu smlouvy poskytovat užitek, považuje

Ústavní soud za interpretaci extrémní, která zasáhla do práva

stěžovatele domoci se právními prostředky nápravy dřívějších

majetkových křivd a vybočila z mezí ústavnosti. Ze spisového

materiálu, ale i z obou napadených rozhodnutí vyplývá, že

stěžovatel nemohl v době uzavření kupní smlouvy pozemek využívat

jen proto, že se na něm začalo protiprávně stavět. Ústavní soud se

ztotožňuje s názorem stěžovatele, že nápadně nevýhodné podmínky

v daném případě byly výsledkem dlouhodobě trvajícího procesu.

Křivda, jež pro něho měla citelné, nikoli jednorázové, nýbrž

trvající ekonomické důsledky, nastala okamžikem neoprávněné

dispozice jeho pozemkem pro účely výstavby. Tím vytvořené nápadně

nevýhodné podmínky trvaly i v době podpisu kupní smlouvy dne 4.

6. 1959. Pokud pozemkový úřad i krajský soud použily uvedenou

skutečnost nikoli ve prospěch stěžovatele, ale naopak k jeho tíži,

nutno jejich interpretaci (a následnou aplikaci) pojmu nápadně

nevýhodných podmínek považovat za postup v příkrém rozporu

s cílem zákona o půdě, tedy za výklad extrémní (srov. nález sp.

zn. IV. ÚS 256/01).

Poté se Ústavní soud zaměřil na posouzení okolností při

uzavření kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1968. Zjištění, zda byla

v době uzavření této kupní smlouvy naplněna podmínka tísně, je

otázkou skutkového dokazování. Ze spisového materiálu

i z napadených rozhodnutí vyplývá, že se s posouzením existence

tísně při uzavírání této kupní smlouvy pozemkový úřad vypořádal,

když zjistil, že výstavba řadových garáží na vykoupených pozemcích

byla řádně povolena, výhrůžky vyvlastněním stěžovatel žádným

konkrétním důkazem neprokázal, navíc důvod pro vyvlastnění pozemku

v tomto případě nebyl dán, a dospěl k závěru, že v tomto případě

znak tísně, ve smyslu zamýšleném zákonem o půdě, naplněn nebyl.

Tento závěr potvrdil v napadeném rozhodnutí i krajský soud.

Ústavní soud nemá důvod konstatovat, že by v tomto případě došlo

k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

Z konstatovaného stavu tísně při podpisu kupní smlouvy ze dne 4.

6. 1959 zajisté nelze bez dalšího dovodit přítomnost tísně i při

podpisu kupní smlouvy, jež byla uzavřena takřka o celých devět let

později.

K námitce porušení čl. 11 odst. 1 Listiny Ústavní soud

odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které citované

ustanovení chrání konstituované vlastnické právo a nikoli tvrzený

nárok na něj. Stěžovatelově námitce, že napadenými rozhodnutími

došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny,

proto nelze přisvědčit.

Třebaže Ústavní soud vyhověl stížnosti toliko částečně, byl

nucen podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit

napadená rozhodnutí v celém rozsahu, neboť jejich výroková část

není nijak strukturována.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. května 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru