Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 618/04Usnesení ÚS ze dne 19.01.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
základní ústavní principy/demokr... více
Věcný rejstříkTrestný čin
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.618.04
Datum podání02.11.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 224 odst.3, § 187 odst.4 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 618/04 ze dne 19. 1. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V.L., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 794/2004, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 11 To 14/2004, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 2 T 12/2002, za účasti Krajského soudu v Plzni, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá .

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví.

Tvrdí, že obecné soudy jimi porušily jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), [stěžovatel měl zřejmě na mysli čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť písm. c) uvedený odstavec čl. 6 neobsahuje] a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 2 T 12/2002, z něhož zjistil následující:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 12. 2003, čj. 2 T 12/2002-2084, uznal stěžovatele vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona. Za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Trestného jednání se stěžovatel dle skutkové věty, jež je součástí výroku rozsudku, dopustil společně se spoluobžalovaným W.H. dvěma útoky. Prvý útok byl spáchán tím, že obžalovaný H. za vědomé a chtěné spolupráce se stěžovatelem v přesně nezjištěné době koncem měsíce července, začátkem měsíce srpna 2000, v objektu č. 57 v obci B., umístil výrobní zařízení sestávající ze součástí popsaných v rozhodnutí, a v přesně nezjištěné době předcházející dni 14. 11. 2001 vyrobil nejméně 300 gramů metamfetaminu, jenž je zařazen do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, a dne 14. 11. 2001 v době mezi 15. a 16. hodinou nejméně 300 gramů uvedené látky předal v P. stěžovateli. Ten metamfenamin od H. převzal v úmyslu prodat jej podle předchozí dohody občanu M.D. za částku 35,- DM za gram. M.D. dne 14. 11. 2001 přicestoval do ČR, aby uvedenou látku převzal a zajistil její transport do SRN a její následný prodej zájemcům sídlícím v SRN. Dne 14. 11. 2001 M.D. uvedenou látku od stěžovatele v Ch. skutečně převzal a ukryl ji ve sklepních prostorách domu č. 636 ve V., za účelem jejího dalšího transportu do SRN.

Druhý útok byl spáchán tím, že obžalovaný H. obdobným jednáním, jak výše bylo popsáno, v době od 10. 12. do 12. 12. 2001 vyrobil nejméně 200 gramů metamfetaminu, který poté odvezl do P., kde jej ukryl v pronajatém pokoji č. 10 v hotelu K. Stěžovatel v téže době dojednal se souhlasem obžalovaného H. prodej uvedené látky s občanem M.D. za částku 35,- DM za gram. M.D. za účelem koupě uvedené látky přicestoval nejpozději dne 14. 12. 2001 v dopoledních hodinách do Ch., kde se setkal s L.L., která jej v době kolem 11,30 hod. dovezla do P. V době po 14,00 hod. se všichni setkali v restauraci hotelu K., odkud stěžovatel a M.D. odešli do pokoje č. 10, kde M.D. převzal objednaných 200 gramů metamfetaminu, které pak uložil do stěžovatelova osobního automobilu zn. BMW Coupe. Stěžovatel, M.D. a L.L. pak odcestovali do V., kde M.D. uvedenou látku ukryl ve sklepních prostorách domu č. 636, odkud jej v přesně nezjištěné době prostřednictvím H.J.G. dopravil do SRN za účelem jeho prodeje svým odběratelům.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání stěžovatel i obžalovaný H. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 11 To 14/2004, odvolání obou zamítl, neboť je shledal nedůvodnými.

Stěžovatel proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 794/2004, dovolání odmítl.

Stěžovatel napadl rozhodnutí všech obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Rozvádí svou argumentaci, kterou odůvodnil dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Domnívá se, že skutek stěžovatele nebyl správně právně posouzen. Soudy se podle jeho názoru nevypořádaly s tím, zda jeho jednání skutečně naplňovalo ve všech směrech kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, tedy spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Stěžovatel je si vědom ustálené praxe obecných soudů, podle níž se uvedenou formulací rozumí organizovaná skupina působící nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky. Upozorňuje však, že pojem "více" se v trestním zákoně vyskytuje na více místech a komentář jej přitom vykládá odlišně.

Konkrétně je pojem "více" použit ještě v ustanovení § 224 odst. 3 trestního zákona ve slovním spojení "více osob" a komentář uvádí, že se musí jednat nejméně o tři osoby. Ustanovení § 148 odst. 3 písm. a) trestního zákona i ustanovení § 148a odst. 2 písm. a) trestního zákona používá formulaci "spáchá-li činy uvedené v odstavci 1 nebo 2 nejméně se dvěma osobami". Pokud by zákonodárce měl v úmyslu za kvalifikovanou podstatu předmětného trestného činu považovat působení organizované skupiny působící alespoň ve dvou státech, nic by mu nebránilo, aby to vyjádřil stejným způsobem. Ostatně i ve výkladovém ustanovení § 89 odst. 4 písm. b) trestního zákona zákonodárce používá slovní spojení "před více než dvěma osobami současně přítomnými". V ustanovení § 219 odst. 2 písm. a) trestního zákona se hovoří o dvou nebo více osobách. Je tedy zřejmé, že trestní zákon vykládá pojem "více" dvěma rozdílnými způsoby, což nelze připustit.

Stěžovatel nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, který v této souvislosti odkazuje na ustanovení § 28 odst. 1 trestního zákona § 34 písm. i) trestního zákona a na nadpis ustanovení § 35 odst. 1 trestního zákona. Upozorňuje, že tato ustanovení, v nichž je též pojem "více" použit, se nicméně nedotýkají podmínek trestnosti. Připomíná, že pro stanovení podmínek trestnosti zákonodárce pro vyjádření vícečetnosti používá zcela přesných pojmů, nikoli tedy pojmů umožňujících různý výklad.

Stěžovatel polemizuje i s argumentací odvolacího soudu, který poukázal na závažnost nelegálního obchodu s omamnými a psychotropními látkami v mezinárodní trestné činnosti a připomněl řadu mezinárodních úmluv, z nichž plyne pro Českou republiku řada závazků. Je toho názoru, že respektování mezinárodních závazků může vést ke změně zákonné úpravy, nelze jím však ospravedlnit účelový výklad, který by ve svém důsledku rozšiřoval zákonem jasně stanovené podmínky trestnosti. Takový postup by ve svém důsledku vedl ke svévolnému zásahu do kompetencí moci zákonodárné a narušil tím princip právní jistoty. Interpretace, kterou soudy v uvedené věci použily, je podle názoru stěžovatele v rozporu s pravidly gramatického, logického, systematického i zákonné výkladu právní normy.

Stěžovatel je přesvědčen o tom, že teleologický výklad práva byl vždy, je a bude zdrojem nezákonností, nespravedlnosti a tedy zvůle, což nesmí mít místa v rozhodování orgánů právního státu. Ustálený výklad ustanovení § 187 odst. 4 písm. c) trestního zákona, konkrétně pojmu "ve více státech" stěžovatel považuje za praxi nesprávnou, proto dovolání podal i z důvodu uvedeného pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Ústavní soud vyzval dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Plzni, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vrchní soud v Praze uvedl, že k posuzované otázce již zaujal stanovisko, které vyložil v bodech VIII. a X. odůvodnění svého usnesení. Na tyto své závěry nyní účastník odkázal. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že v rovině trestně právní odkazuje na odůvodnění svého napadeného usnesení. K rovině ústavně právní je Nejvyšší soud toho názoru, že napadeným usnesením nedošlo k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele. Účastník je přesvědčen o tom, že právní posouzení případu proběhlo v zákonných mezích a nikterak tedy nezasáhlo rovinu práv ústavních. Proto Nejvyšší soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky stanovené zákonem. Zaměřil se zejména na posouzení otázky její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti se ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozumí okolnost, že napadeným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je tedy nutné vyřešit otázku, zda je napadený akt způsobilý porušit ústavně garantovaná práva.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto úkolem Ústavního soudu zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93, sv. 1, str. 123 a z něj vyplývající konstantní judikaturu Ústavního soudu).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces bylo všemi napadenými soudními rozhodnutími porušeno tím, že byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, ač se soudy všech stupňů nevypořádaly s tím, zda jeho jednání naplňovalo ve všech směrech kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu podle odstavce 4 citovaného zákonného ustanovení. Pochybení spatřuje výlučně v nesprávném výkladu pojmu "ve více státech", ve kterých má působit organizovaná skupina, ve spojení s níž spáchal předmětný trestný čin, kdy soudy ve shodě s komentářem k trestnímu zákonu dospěly k závěru, že postačí, aby tato organizovaná skupina působila nejméně ve dvou státech. Stěžovatel namítá, že takovýto výklad pojmu "více" je v rozporu s jazykovým, logickým a systematickým výkladem tohoto pojmu a v této souvislosti poukazuje na ustanovení § 224 odst. 3 trestního zákona, kde je pojem "více osob" interpretován komentářem a judikaturou jako nejméně tři osoby. Dle stěžovatele Nejvyšší soud ČR zavádí praxi zcela rozdílného výkladu téhož zákonného pojmu "více" a soudy všech stupňů při výkladu pojmu "organizovaná skupina působící ve více státech" rozšiřují výkladem podmínky trestnosti.

Ústavní soud především konstatuje, že zcela shodnou námitku stěžovatel uplatnil v odvolání podaném proti odsuzujícímu rozsudku a zejména v dovolání (včetně podrobného zdůvodnění) a soudy odvolací i dovolací, tj. Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR, se s touto námitkou řádně v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu vypořádaly.

Ústavní soud nezjišťuje, zda výklad zákona učiněný obecnými soudy je výkladem správným, ale pouze to, zda obecnými soudy zvolený výklad nevybočuje z mezí, které dává soudní moci při jejich činnosti ústavní pořádek ČR. Toliko v těchto mezích Ústavní soud přezkoumal důvody ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře (srov. I. ÚS 339/03) uvedl, že k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, jak naznačuje ve své ústavní stížnosti stěžovatel, by musela právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy: obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů. Při hodnocení svévolnosti a iracionálnosti výkladu práva, a tedy při hodnocení ústavnosti rozhodování obecných soudů, vezme Ústavní soud v potaz vedle argumentů obsažených v samotném napadeném rozhodnutí též argumenty obsažené v ustálené judikatuře obecných soudů a v právní doktríně. Je skutečností, že trestní zákon užívá pro vyjádření četnosti určitých skutečností různé výrazy, a to buď výrazy zcela konkrétní - "více než dvěma osobami" (§ 89 odst. 4), "na dvou nebo více osobách" [§ 219 odst. 2 písm. a)], "nejméně se dvěma osobami" [např. § 124 odst. 2 písm. a), 148 odst. 3 písm. a), 148a odst. 2 písm. a), 171b odst. 2 písm. b), 235 odst. 2 písm. b)] nebo v řadě ustanovení pouze obecný pojem "více" ve spojení s počítaným předmětem [např. § 28 odst. 1, 34 písm. j), 35, 89 odst. 17, 124b odst. 3 písm. a), 179 odst. 2 písm. b), 187 odst. 4 písm. a) a c), 224 odst. 3, 234a odst. 2 písm. c)]. Vzhledem k tomu, že trestní zákon nestanoví výkladové pravidlo pro pojem "více", bylo nezbytné, aby výklad tohoto pojmu, a to za pomoci veškerých metod výkladu, byl určen pro aplikaci jednotlivých ustanovení soudní praxí a dále i právní teorií.

Podle zásad jazykového výkladu, který představuje prvotní posouzení aplikované normy, slovům, výrazům a termínům použitým v textu zákona je třeba za situace, kdy právní předpis neobsahuje zákonnou definici, rozumět v tom smyslu, který mají v obecném základu spisovného jazyka (srov. B., J., Č., J., G., A.: Teorie práva, 2001, s. 151). Podle Slovníku spisovného jazyka českého (zpracovaný lexikografickým kolektivem Ústavu pro jazyk český ČSAV pod vedením ak. H., P. 1989, díl sedmý V-Y, s. 79, 80) je pojem "více" číslovka neurčitá, vyjadřující větší počet, větší množství, opakem je méně 1 [lze ji vykládat též jako několik (např. po více let z domu nevyšel, slyšeli na chodbě více hlasů); ve slovních spojeních více - je rovněž zřejmé, že je použit s významem více než jeden, jako např. víceslovný, vícedenní, vícehlas apod.]. Při použití zásad jazykového výkladu lze tedy dospět k závěru, že interpretace pojmu více států provedená obecnými soudy je správná.

Ústavní soud se k povaze intepretace práva opakovaně vyjádřil. Za nosný názor lze považovat zejména názor, který Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97: Jazykový výklad představuje prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). "Soudcův úkol není omezen na zjišťování a uskutečňování legislativních rozhodnutí. Soudce může činit hodnotové úsudky (akty nezbytně obsahující volní elementy), tj. vynést na světlo a vložit do svých rozhodnutí ty hodnotové koncepty, které jsou inherentní ústavnímu řádu, ale které nejsou vůbec či jsou pouze částečně vyjádřeny v jazyku psaných zákonů. Při výkonu tohoto úkolu je soudce povinen vyvarovat se svévole, jeho rozhodnutí musí být založeno na racionálních argumentech".

Ústavní soud ve své analýze přihlédl nejen k argumentaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, ale též k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu ČR, z níž napadené rozhodnutí Vrchního soudu vychází a na niž odkazuje, a k dobové právní literatuře. Pojem "ve více státech" byl od 1.7.1990 (tj. od účinnosti zákona č. 175/1990 Sb., kterým byla do ustanovení § 187 trestního zákona - mimo jiné - vložena nová okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to "spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech") s přihlédnutím ke všem souvislostem, v nichž byl tento pojem užit, postupně soudní praxí vykládán a je v současné době jednoznačně interpretován jako "nejméně ve dvou státech" (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tvo 79/2001, 5 Tdo 409/2003, 3 Tdo 385/2004, 6 Tdo 1041/2004). Stejný výklad zastává i právní teorie - výklad doktrinální (JUDr. A.S. a další: Trestná činnost spojená se zneužíváním drog a formy jejího řešení, P. 2002, str. 61). Účel a smysl novelizace citovaného ustanovení trestního zákona objasnily s odkazem na mezinárodní závazky České republiky (Jednotná úmluva o omamných látkách, vyhl. č. 47/1965 Sb., sdělení č. 458/1991 Sb., Úmluva o psychotropních látkách, vyhl. č. 62/1989 Sb., a Úmluva proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami, sdělení č. 462/1991 Sb.) obecné soudy a Ústavní soud se s jejich závěry užitými při teleologickém výkladu aplikované normy plně ztotožňuje. Zcela shodně je judikaturou vykládán pojem "ve více státech" i pokud se jedná o ustanovení § 124b odst. 3 písm. a) a § 124e odst. 3 písm. a) trestního zákona. Rovněž v dalších ustanoveních trestního zákona obsažený pojem "více" není vykládán jako "nejméně tři", nýbrž jednoznačně k aplikaci určitého ustanovení postačí i existence "dvou" předmětných skutečností (§ 28 odst. 1, § 34 písm. k), marginální rubrika § 35 trestního zákona). Námitka stěžovatele, že se uvedená ustanovení nedotýkají podmínek trestnosti, a tudíž k nim nelze přihlížet, není v této souvislosti relevantní. Při systematickém posouzení trestního zákona, výskyt termínu více v obecné části s významem dva a více, který v rámci obecné části trestního zákona skutečně nelze zpochybňovat, potvrzuje správnost interpretace téhož termínu obsaženého ve zvláštní části, jak ji učinily obecné soudy.

Námitka stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR zavádí praxi rozdílného výkladu téhož zákonného pojmu "více", což dovozuje z ustáleného výkladu pojmu "více osob" v ustanovení § 224 odst. 3 trestního zákona, je nedůvodná. Výklad tohoto pojmu v citovaném ustanovení byl rovněž jistě určen mnohaletou soudní judikaturou jako "nejméně tři osoby". Nicméně toto ustanovení nebylo v posuzované věci obecnými soudy ani interpretováno ani aplikováno, stěžovatelových ústavně zaručených práv se tedy nikterak nedotýká.

Z jazykového, systematického, doktrinálního i teleologického výkladu je zřejmé, že více států bez dalšího exaktního vymezení, lze vykládat jako alespoň dva. Interpretaci pojmu provedenou obecnými nelze považovat ani za překvapivou, neboť se shoduje s ustálenou praxí obecných soudů, a je podporována i právní teorií.

Vzhledem ke shora uvedenému nelze dospět k závěru, že pojem "více", užitý v trestním zákonu, je vždy interpretován jako počet "nejméně tři", neboť takovýto výklad je judikaturou ustálen toliko ve vztahu k počtu osob. Stěžovatel také v ústavní stížnosti, shodně jako v dovolání, argumentuje ustanovením § 224 odst. 3 trestního zákona, ve kterém se pojem "více" týká počtu osob. V posuzovaném případě však bylo jednání stěžovatele kvalifikováno jako jednání naplňující i znak skutkové podstaty uvedený v ustanovení § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., v němž se předmětný pojem vztahuje k počtu států. Pojmem "ve více státech" nepochybně měla být vyjádřena jako okolnost zvyšující nebezpečnost trestného činu pro společnost a podmiňující použití vyšší trestní sazby ta skutečnost, že se jedná o trestnou činnost s mezinárodním prvkem, a pokud zákonodárce užil při formulaci předmětného ustanovení obecný pojem "více", ponechal tak prostor pro výklad tohoto pojmu ve vztahu k počtu států na soudní judikatuře. Nejvyšší soud ČR v usnesení, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, uvedl, že při interpretaci pojmu "více" je nutné zohlednit, ve vztahu k jakému předmětu je tento pojem užit, zdůraznil, že na počet osob a na počet států není možné aplikovat zcela shodná pravidla a podrobně odůvodnil zásadní rozdíl v posuzování počtu osob a počtu států v souvislosti s pojmem "více". S tímto odůvodněním, jakož i s odůvodněním výkladu předmětného pojmu obsaženého v jiných stanoveních trestního zákona, se Ústavní soud ztotožňuje a na toto pro stručnost odkazuje.

Nabízí-li se jak výklad zákona, který vede k popření smyslu zákonné úpravy, tak výklad, který vede k naplnění tohoto smyslu, je racionální a ústavně žádoucí, aby obecná justice zvolila výklad druhý.

Takovýmto postupem obecná justice nijak nezasahuje do výlučné kompetence zákonodárce (a zasahovat nemůže), ale naopak, v souladu s Ústavním soudem preferovaným principem objektivního teleologického výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 publikovaný jako č. 98/2004 Sb.), naplňuje účel zákona a prezumovanou vůli racionálního zákonodárce.

Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí obecných soudů nikterak nezasáhla do ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 19. ledna 2006

StanislavBalík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru