Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 618/01Nález ÚS ze dne 20.02.2002Nesprávné poučení o lhůtě, v níž je možno podat dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 20/25 SbNU 153
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.618.01
Datum vyhlášení20.02.2002
Datum podání24.10.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 5, § 240


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 618/01 ze dne 20. 2. 2002

N 20/25 SbNU 153

Nesprávné poučení o lhůtě, v níž je možno podat dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele J. B., za účasti účastníka řízení Nejvyššího soudu ČR

a vedlejšího účastníka Městského soudu v Praze, proti usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2001, č. j. 25 Cdo 980/2001-42,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2001, č. j. 25

Cdo 980/2001-42, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 24. 10.

2001, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR

ze dne 23. 8. 2001, č. j. 25 Cdo 980/2001-42, a to pro porušení

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání

v projednání a rozhodnutí věci samé.

Shora uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání

stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1.

2001, č. j. 18 Co 535/2000-26, s odůvodněním, že dovolání bylo

podáno opožděně. V odůvodnění svého rozhodnutí dále dovolací soud

uvedl, že z obsahu spisu zjistil, že zástupci žalobce (v řízení

před Ústavním soudem stěžovatele) i žalované byl rozsudek

Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2001, č. j. 18 Co

535/2000-26, doručen dne 14. 2. 2001 (středa) a téhož dne tedy

nabyl právní moci, takže lhůta k podání dovolání uplynula dnem

14. 3. 2001 (středa). Dovolání žalobce (v řízení před Ústavním

soudem stěžovatele) proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu

bylo podáno k poštovní přepravě dne 13. 4. 2001.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ČR ve

shora citovaném rozhodnutí sice správně aplikoval závěrečná

ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu č. 17 zák. č. 30/2000

Sb., ale nevěnoval dostatečnou pozornost obsahu poučení, kterého

se dostalo stěžovateli v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

19. 1. 2001. Obsah poučení citovaného rozsudku je totiž podle

stěžovatele v rozporu s ust. § 240 odst. 1 občanského soudního

řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění před novelou provedenou zák.

č. 30/2000 Sb., a to pokud jde o tam stanovenou délku lhůty

k podání dovolání. Odvolací soud, ač správně v době již účinné

novely o. s. ř. aplikoval při rozhodování ve věci samé dosavadní

znění o. s. ř. (před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb.), při

koncipování obsahu poučení k podání dovolání tak již nepostupoval

a poučil stěžovatele o délce lhůty k podání dovolání podle

novelizovaného znění o. s. ř., tedy tak, že lhůta k podání

dovolání činí dva měsíce. Stěžovatel se tímto poučením odvolacího

soudu řídil a dovolání podal v této dvouměsíční lhůtě. Pokud by

Nejvyšší soud ČR nesprávné poučení zjistil, uvádí dále stěžovatel,

měl postupovat analogicky jako v případě, kdy by bylo v důsledku

nesprávného poučení podáno opožděně odvolání (ust. § 204 odst.

2 o. s. ř. před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb.).

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti odkázal na právní názor

Ústavního soudu vyslovený v jeho rozhodnutích, sp. zn. II. ÚS

160/94 (Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.3, str. 353

a násl.) a sp. zn. IV. ÚS 240/95 (Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu, sv. 5, str.295 a násl.).

K posouzení celé věci si Ústavní soud vyžádal spis, vedený

u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25C 173/2000.

Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR,

které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 3. 12. 2001. V tomto svém

vyjádření Nejvyšší soud ČR setrval na své argumentaci obsažené

v ústavní stížností napadeném rozhodnutí a navrhl Ústavnímu soudu,

aby ústavní stížnost odmítl. Současně dovolací soud uvedl, že

netrvá na ústním projednání věci ve smyslu ust. § 44 odst. 2 zák.

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Dále si Ústavní soud vyžádal i vyjádření Městského soudu

v Praze. Ve svém vyjádření, které Ústavnímu soudu došlo dne 8. 1.

2002, Městský soud v Praze připustil nedostatek ve svém

rozhodnutí, spočívající v nesprávném poučení o lhůtách k podání

dovolání, a navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by bylo

ústavní stížnosti jako důvodné vyhověno. V dalším podání, které

Ústavní soud obdržel dne 23.1. 2002 dal městský soud souhlas

k upuštění od ústního projednání věci ve smyslu ust. § 44 odst.

2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2001, č. j.

18 Co 535/2000-26, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně

a kterým byla v uvedené právní věci vyslovena přípustnost dovolání

podle ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou

provedenou zák. č. 30/2000 Sb., obsahuje na str. 6 poučení, že

"...Dovolání lze podat za podmínek ust. § 237 a násl. o. s. ř. do

dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu

soudu R v Brně prostřednictvím soudu I. stupně."

Podle ust. části dvanácté, hlavy I., bodu č. 17 zák. č.

30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným

přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1. 1.

2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních

předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních

předpisů (tj. zejména podle ustanovení o. s. ř. - zákona č.

99/1963 Sb., ve znění před novelizací provedenou zákonem č.

30/2000 Sb.). V daném případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu

vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů,

při posuzování dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo

tedy nutno ve smyslu již citovaného bodu č. 17 přechodných

ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., přihlížet k ustanovením o. s. ř.

ve znění před novelizací zák. č. 30/2000 Sb., tedy ve znění

platném do 31. 12. 2000, upravujícím dovolání, tedy k ustanovením

§ 236 až § 243d cit. zák.

Ve smyslu ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou

provedenou zák. č. 30/2000 Sb., je dovolání přípustné proti

rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo

rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud

ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože

jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Podle ust. § 240 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou

provedenou zák. č. 30/2000 Sb., může účastník podat dovolání do

jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu,

který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno

opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.

V odstavci 2 cit. ust. se dále uvádí, že zmeškání lhůty uvedené

v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li

dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci přípustnost

dovolání vyplývala z ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., ve znění před

novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb., neboť odvolací soud sám

připustil proti svému rozhodnutí dovolání ve smyslu ust. § 239

odst. 1 cit. zák. Ve svém rozhodnutí však odvolací soud poskytl

stěžovateli nesprávné poučení o délce lhůty, ve které je možné

toto dovolání podat. Stěžovatel se řídil tímto nesprávným poučením

o délce lhůty k podání dovolání, a tak dovolání podal opožděně.

I když novely o. s. ř. z doby po listopadu 1989 svým obsahem

i smyslem daly průchod zásadě odpovědnosti účastníka řízení za

ochranu jeho práv ("každý nechť si střeží svá práva"), neznamená

to ještě, že obecné soudy jsou pro tuto zásadu již zcela vyvázány

ze své povinnosti poskytnout účastníkům řízení účinnou součinnost

tam, kde je to - z procesního hlediska - k ochraně práva nezbytně

zapotřebí, a to tak a v takovém rozsahu, aby ústavní zásady

plynoucí především z Listiny byly v řízení před ním respektovány;

opačný přístup by ve svých důsledcích vedl k tomu, že by obecné

soudy výkon spravedlnosti účastníkům odepřely (denegatio

iustitiae), což již samo o sobě je zřetelným výrazem

protiústavnosti.

Ve svém rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 65/93 (Sbírky nálezů

a usnesení Ústavního soudu sv. 1, str. 213 a násl.), Ústavní soud

vyslovil právní názor, že ve smyslu ust. § 5 o. s. ř. mají obecné

soudy povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich

procesních právech a povinnostech, přičemž občanské soudní řízení

je jednou ze záruk zákonnosti (ust. § 3 o. s. ř.); má-li být

splněn uvedený účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen

na řízení dle části čtvrté hlavy první o. s. ř., v němž řízení

zpravidla končí, ale též na řízení dle téže části hlavy třetí

o. s. ř., to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek

další opravný prostředek (dovolání) připouští.

Podle pozdějšího usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS

312/97 (Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.9, str. 463

a násl.), odvolací soud povinnost poskytnout účastníku poučení

o možnosti podání dovolání nemá. V uvedeném rozhodnutí Ústavní

soud uvedl, že v žádném ustanovení o. s. ř. není stanovena

povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání.

Ústavní soud v uvedeném usnesení poukázal na rozdíl mezi funkcí

institutů odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného

opravného prostředku, který je přípustný vůči každému rozsudku.

Naproti tomu dovolání má charakter mimořádného opravného

prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných

ustanoveních o. s. ř. Možnost využití tohoto prostředku závisí na

tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání dovolání. Ze

skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu

nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto

vyvozovat, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní

ochrana.

I když otázka, zda povinnost obecných soudů poskytnout

účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech zahrnuje

i povinnost odvolacího soudu poskytnout účastníkovi řízení poučení

o možnosti podat proti svému rozhodnutí mimořádný opravný

prostředek, jakým je dovolání, je v soudní praxi řešena rozdílně,

je nepochybné, že takový nedostatek v činnosti soudní moci, jakým

je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníků

řízení, nemůže jít k tíži těch, kteří se na soud s důvěrou

obracejí jako na ochránce svých práv a svobod. Nebylo by proto

spravedlivé, aby pochybení soudu v projednávaném případě

spočívající ve vadném poučení o délce lhůty k podání dovolání

odvolacím soudem, šlo k tíži účastníka řízení (v řízení před

Ústavním soudem stěžovatele), a to tím spíše, že v právním státě

by měla platit zásada, že soud právo zná.

Dle čl. 90 Ústavy, jsou soudy povolány především k tomu, aby

zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Dle čl. 36 odst. 1 Listiny, se každý může domáhat stanoveným

postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve

stanovených případech u jiného orgánu.

Dle ust. § 3 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zák.

č. 30/2000 Sb., je občanské soudní řízení jednou ze záruk

zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení. Každý má právo

domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo

porušeno.

Jestliže v posuzovaném případě dovolací soud nepřihlédl ke

skutečnosti, že stěžovateli bylo odvolacím soudem poskytnuto vadné

poučení o délce lhůty k podání dovolání, a dovolání stěžovatele

odmítl jako opožděné, aniž došlo k meritornímu projednání

stěžovatelova dovolání, odňal tímto soud stěžovateli jeho právo na

soudní ochranu (odmítnutí spravedlnosti - denegatio iustitiae),

a porušil tak stěžovatelovo základní právo domáhat se svého práva

u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1

Listiny. Rovněž dovolací soud nedostál své povinnosti vyplývající

z čl. 90 Ústavy (povinnost soudů poskytnout zákonem stanoveným

způsobem ochranu právům).

Ve svých rozhodnutích, sp. zn. II. ÚS 160/94 a IV. ÚS

240/95, na které stěžovatel odkazuje ve své ústavní stížnosti,

Ústavní soud konstatoval, že odmítl-li odvolací soud odvolání pro

údajnou opožděnost a v důsledku toho se odvoláním věcně nezabýval,

odňal tímto postupem účastníkovi řízení možnost jednat před soudem

a porušil tím jeho ústavně zaručené právo na soudních ochranu.

Uvedený právní názor v projednávané věci nelze použít, neboť ve

výše uvedených předchozích řízeních byla předmětem sporu otázka,

zda obecný soud správně posoudil, jestli odvolání (řádný opravný

prostředek) bylo skutečně podáno opožděně, či nikoli, ne avšak

problematika objektivně opožděného podání mimořádného opravného

prostředku - dovolání, a to v důsledku poskytnutí nesprávného

poučení odvolacím soudem.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy

a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných

soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud

oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím

těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl

k závěru že, ze strany jednajícího soudu byl porušen čl. 36 odst.

1 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od

ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění

věci. Vzhledem k tomu, že účastník řízení, jakož i vedlejší

účastník vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání,

a také vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání

nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání

s poukazem uvedené upuštěno.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle ust.

§ 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, ústavní stížnosti vyhověl, a podle ust. § 82 odst. 3

písm. a) cit. zák. napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne

23. 8. 2001, č. j. 25 Cdo 980/2001-42, zrušil.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. února 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru