Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 615/15 #2Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
odůvodnění
Poškozený
Svědek
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.615.15.2
Datum podání01.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 615/15 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele a) T. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava, b) M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, a c) J. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2012, č. j. 54 T 3/2010-7393, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2013, č. j. 4 To 22/2013-7667, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 4 Tdo 574/2014-130, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

1. Včas podanými třemi ústavními stížnostmi, které splňují podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud usnesením ze dne 5. 5. 2015 tyto ústavní stížnosti spojil z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení ke společnému projednání, neboť se jedná o věci, které skutkově spolu souvisejí, jedná se o rozhodnutí vydané v rámci jednoho řízení a týkají se téže věci, takže stěžovatelé napadají shodná rozhodnutí obecných soudů.

2. V záhlaví označeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byli stěžovatelé uznáni vinnými pokusem trestného činu spočívajícího ve zvlášť závažném zločinu podvodu dle ustanovení § 21 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Za toto jednání jim byly uloženy tresty odnětí svobody, a to T. K. na dobu 6 roků, J. F. na 7 roků a 8 měsíců a M. M. na 7 roků a 10 měsíců (poslednímu spoluobžalovanému M. D. pak na 6 roků). Podle ustanovení § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byli všichni obžalovaní pro výkon trestů odnětí svobody zařazeni do věznice s ostrahou. Podle ustanovení § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byly obžalovaným T. K. a J. F.i uloženy také tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to na dobu 5 roků u obžalovaného T. K. a na dobu 7 roků u obžalovaného J. F. Podle ustanovení § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obžalovanému M. M dál uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti rozhodce ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), a to na dobu 10 let.

3. Uvedeného pokusu trestného činu se měli stěžovatelé (stručně vyjádřeno) dopustit tím, že v návaznosti na neuspokojení původních spekulativních záměrů a frustrace z neúspěšných řízení ve sporech s poškozenými, vytvořili model úkonů, zdánlivě zákonných, které vyústily v předstíraném rozhodčím řízení s předem dohodnutým výsledkem, v plném rozsahu vyznívajícím ve prospěch společností, jejichž jednateli byli stěžovatelé K. a F. (stěžovatel M. vystupoval v roli rozhodce). Tato rozhodčí řízení navenek navozovala dojem důvěryhodnosti a vykazovala naplnění procesních podmínek standardního rozhodčího řízení. To vše činili stěžovatelé v úmyslu docílit neoprávněného získání většího objemu finančních prostředků od poškozených společností, přičemž již ve fázi uzavírání inkriminovaných rozhodčích doložek využívali lstí omylu či tísně zástupců těchto poškozených společností. Zároveň dle soudů stěžovatelé učinili vše, aby došlo k dokonání trestného činu, avšak výhradně v důsledku realizované právní obrany poškozených subjektů se podvodně vylákané finanční prostředky nedostaly do dispozice obžalovaných, čímž nebyl dokonán znak kvalifikované skutkové podstaty podvodu dle ustanovení § 209 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, jímž je způsobení škody velkého rozsahu.

4. Krajský soud, po dlouhém a důkladném zhodnocení skutkového stavu a vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů, dospěl k závěru, že nelze specifikovat jeden konkrétní usvědčující faktor stěžovatelů, avšak jednotlivé nepřímé důkazy postačí k prokázání viny stěžovatelů s tím, že uceleným dokazováním a na podkladě pečlivého a logického vyhodnocení nejmarkantnějších důkazů byla vyvrácena obhajoba obžalovaných založená na tvrzení, že jejich aktivity nebyly konfliktní se zákonem. Ucelený řetězec nepřímých důkazů tak při komplexním systémovém i chronologickém vyhodnocení vedl soud I. stupně k uznání viny stěžovatelů i přesto, že se dle soudu jednalo o sofistikovanou trestnou činnost, která vybočuje z rámce běžných trestních věcí.

5. Vrchní soud se s hodnocením dotčené trestní kauzy ze strany soudu I. stupně plně ztotožnil a konstatoval, že krajský soud provedl veškeré důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti, a provedené důkazy hodnotil na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž nevytrhával jednotlivé důkazy z kontextu provedeného dokazování, ale přihlížel k jejich vzájemným vazbám a souvislostem. Proto i odůvodnění napadeného rozsudku stran zásadních skutkových zjištění odvolací soud považoval za odpovídající. Naopak k námitkám stěžovatelů předestřeným v jejich odvoláních uvedl, že ty prakticky polemizují se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, neboť odvolatelé v nich opakují svou verzi a obhajobu, a jedná se tak o jejich vlastní hodnocení provedených důkazů, na základě kterého vytváří vlastní skutková zjištění, v rámci kterých popírají především subjektivní stránku jejich jednání, tj. podvodný úmysl.

6. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněná. Dovolací argumentaci týkající se nedostatečného popisu skutku, v němž se údajně neodráží posléze použitá právní kvalifikace činu, zpochybnění subjektivní stránky činu pouhým poukazem na její neexistenci bez bližších důvodů, zpochybnění existence škody apod. Nejvyšší soud považoval za argumentaci, jíž se v dostatečné míře zabývaly soudy obou stupňů, kdy na jejich rozhodnutí (s nímž se plně ztotožnil) v plné míře odkázal. Ve svém vlastním hodnocení pak odmítl námitky týkající se opomenutí klíčových důkazů, extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, porušení práva obviněných na spravedlivý proces či porušení principu subsidiarity trestní represe. Stejně tak Nejvyšší soud odmítl, že by byl odsouzeným odepřen přístup k soudu druhého stupně ve smyslu splnění podmínek pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí či že by ve věci rozhodoval orgán, který měl být vyloučen.

7. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele a) porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip výhrady zákona při označení trestnosti jednání a druhů trestů dle čl. 39 Listiny, neboť rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost výroku o vině a zcela nedostatečné odůvodnění, skutková zjištění představují svévoli soudní moci a nemají naprosto žádnou oporu v provedených důkazech a rovněž právní hodnocení je v extrémním rozporu s hmotným právem. Stěžovatel opakovaně odmítá, že by se pokusil spáchat dotčenou trestnou činnost, přičemž dopodrobna rekapituluje a hodnotí důkazy, které dle obecných soudů dosvědčily jeho vinu. Jejich závěry však pokládá za absurdní a spekulativní s tím, že jej pouze měly za každou cenu uznat vinným, ačkoli zde není žádný důkaz o tom, že by zinscenoval rozhodčí řízení a předem dohodl jeho výsledek. Úvahy soudů tak pokládá za zjevnou svévoli soudní moci založenou na pocitech a dojmech či chybných právních vývodech, a nikoliv na faktech a důkazech. Zároveň stěžovatel napadá vyřízení věci před odvolacím a dovolacím soudem, jež i přes jeho precizní a podrobnou odvolací a dovolací argumentaci nesjednaly nápravu a s jeho námitkami se vůbec nevypořádaly. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel rozporuje skutečnost, že soudy jednání odsouzených kvalifikovaly jako trestný čin podvodu, ačkoli nevysvětlily, v čem mělo podvodné jednání tkvět.

8. Dle stěžovatele b) (rozhodce ve fingovaných rozhodčích řízeních) porušila napadená rozhodnutí obecných soudů jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a také právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 2 Listiny. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel předně napadá porušení principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení, neboť jednání obžalovaných s poškozenými bylo soukromoprávní povahy, kdy soudy jejich odsouzením nechránily zájmy společnosti, nýbrž neúspěšné strany rozhodčího řízení. Skutkový stav zjištěný soudem je chybně právně kvalifikován, kdy též závěr o výši škody či úmyslném zavinění je v extrémním nesouladu s vykonanými zjištěními. Stejně tak tento stěžovatel odmítá závěry obecných soudů, že podpisy poškozených na rozhodčích smlouvách byly vylákány lstí (uvedením někoho v omyl). Obsáhle napadá zjištěnou důkazní situaci, kdy vyzdvihuje, že zde neexistují přímé důkazy a nepřímé důkazy jsou nedostatečné, takže soudy pochybily, pokud neprovedly další navrhované důkazy, které by odstranily pochybnosti. Dále stěžovatel tvrdí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno sociální marginalizací obviněných (obraz rozhodce jako podvodníka), přičemž tato marginalizace vyústila v rozdělení účastníků řízení na "zlé a dobré" a navodila deformaci důkazů (například ve věci hodnocení věrohodnosti svědků a jejich výpovědí), což ústilo v libovůli ze strany soudů. Závěrem stěžovatel argumentuje, že nebyla dodržena zásada jednoty žaloby a skutku, kdy opět vyzdvihuje, že nelze kriminalizovat rozhodce za jeho právní názor, což se v jeho případě stalo.

9. Stěžovatel c) ve shodě se stěžovatelem a) tvrdí, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a princip výhrady zákona při označení trestnosti jednání a druhů trestů dle čl. 39 Listiny s tím, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost výroku o vině a zcela nedostatečné odůvodnění, skutková zjištění představují svévoli soudní moci a nemají naprosto žádnou oporu v provedených důkazech a rovněž právní hodnocení je v extrémním rozporu s hmotným právem. Stěžovatel se pozastavuje nad formulacemi použitými ve výroku o jeho vině, kdy odmítá zde vyřčené závěry, neboť má za to, že dotčená rozhodčí řízení probíhala řádně a vyznačovala specifika tohoto mimosoudního řešení sporů, jež jsou aprobována i v zákoně o rozhodčím řízení. Dále dopodrobna rekapituluje jednotlivé důkazy a jejich hodnocení ze strany obecných soudů, s nimiž zevrubně polemizuje. Dochází k závěru, že zde není žádný důkaz o tom, že by zinscenoval rozhodčí řízení a předem dohodl jeho výsledek, kdy úvahy nalézacího soudu jsou zjevnou svévolí soudní moci založenou na pocitech a dojmech či chybných právních vývodech, a nikoliv na faktech a důkazech. Dle jeho názoru není vůbec skutkově vymezeno, že by uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu, či zamlčel podstatné skutečnosti s úmyslem způsobit poškozeným škodu. Zde zdůrazňuje, že pouze konal jako jednatel dotčené společnosti svou povinnost a vymáhal po dlužnících škodu, přičemž byl odsouzen za procesní úspěch v rozhodčích řízeních. Podobně jako stěžovatel a) polemizuje i s právním hodnocením věci (kvalifikace jeho jednání jako podvodu) a napadá nedostatečné přezkoumání jeho námitek v odvolacím a dovolacím řízení.

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavních stížností a dospěl k závěru, že tyto představují zjevně neopodstatněné návrhy ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavních stížnostech, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

12. Ústavní soud musí předně uvést, že ústavní stížnosti všech stěžovatelů se vyznačují především polemikou s nedostatečně zjištěným skutkovým stavem věci, resp. s údajně nedostatečně provedeným dokazováním, kdy dle jejich názoru soudy chybně hodnotily provedené důkazy a zároveň nezohlednily či neprovedly důkazy jimi navrhované. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní práva. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].

13. Taková pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v případě stěžovatelů neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle; naopak zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že se ve všech napadených rozhodnutích soudy řádně a velmi podrobně vyjádřily k provedeným důkazům, přičemž náležitě rozvedly, z jakého důvodu považují jednotlivé důkazy za důležité pro prokázání viny stěžovatelů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá o zjištěné skutečnosti svědčící o vině stěžovatelů. Přitom Ústavní soud neshledal důvod z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat závěry obecných soudů, byť nepopírá, že o vině stěžovatelů (což ostatně uznaly i obecné soudy) vypovídají skutečně toliko nepřímé důkazy.

14. Zde však připomíná svoji judikaturu, dle které použité nepřímé důkazy, mají-li posloužit k jednoznačnému závěru o vině, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musejí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí eventuálního úmyslu [nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11)]. Klíčové přitom je, aby bylo možno trestní řízení jako celek považovat za spravedlivé (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2779/07), aby z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že dotčený stěžovatel je pachatelem skutku uvedeného v obžalobě a existence pochybností nenarušuje zcela zásadním způsobem koherenci argumentu o logicky propojeném řetězci nepřímých důkazů (se zřetelem k pravidlu in dubio pro reo). Provedenými důkazy tedy musí být jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost), prokázáno, že to byli stěžovatelé, kdo se dopustili předmětných trestných činů [srov. a contr. nález sp. zn. I. ÚS 3622/10 ze dne 16. 6. 2011 (N 114/61 SbNU 669)].

15. Tyto principy však obecné soudy v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu respektovaly, když se z obsahu spisu a napadených rozhodnutí podává, že i přes absenci přímých důkazů shromáždily značné množství důkazů nepřímých, které vypovídají o pokusu stěžovatelů spáchat dotčený trestný čin. Zároveň se soudy dopodrobna věnovaly hodnocení provedených důkazů, a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, kdy věc důvodně posuzovaly se zřetelem ke specifikům dotčené trestné činnosti, při níž již z podstaty věci bude prokázání viny velmi složité a náročné. Pokud přitom stěžovatelé s tímto hodnocením nesouhlasí, musí jejich námitky Ústavní soud odmítnout, neboť pro jeho posouzení napadených rozhodnutí je klíčové, že celé řízení jako celek bylo spravedlivé a důkladně odůvodněné závěry obecných soudů se nevyznačují libovůlí, nýbrž tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno dovodit jen jediný závěr o vině stěžovatelů.

16. Stejně tak z rozhodnutí obecných soudů plyne, že se náležitě zabývaly i dalšími navrhovanými důkazy ze strany stěžovatelů, přičemž opakovaně dospěly k závěru, že jejich provedení není k prokázání skutkového stavu nezbytné. V procesu dokazování přitom soudy nemají povinnost provést všechny navrhované důkazy, avšak vždy se musejí vypořádat s tím, proč některé důkazy neprovedly. Takto ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům Ústavní soud již dříve uvedl, že se jedná z hlediska kautel ústavního práva o relevantní pochybení tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 z dne 8. 1. 2003 a mnohé další). V opačném případě do procesu dokazování a hodnocení důkazů nemůže Ústavní soud zasahovat, což stalo i v případě stěžovatelů, neboť obecné soudy řádně zjistily skutkový stav věci, postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a zároveň se vypořádaly též s důvodností provedení dalších důkazů navrhovaných stěžovateli (viz především s. 55-56 rozsudku krajského soudu, s. 33 a s. 35 a násl. usnesení vrchního soudu a s. 21-22 usnesení Nejvyššího soudu).

17. Pokud dále stěžovatelé zpochybňují nedostatečný popis skutku, v němž se údajně neodráží posléze použitá právní kvalifikace činu (včetně dalších skutečností rozhodných pro určení viny a výše trestu), musí i zde Ústavní soud konstatovat, že těmito otázkami se důkladně zabývaly již obecné soudy (viz s. 34 a s. 39 rozhodnutí vrchního soudu nebo též odkaz dovolacího soudu na s. 21). Zároveň je nutno konstatovat, že i v této věci stěžovatelé odmítají především závěry vyřčené v napadených rozhodnutích obecných soudů, aniž by však přednášeli relevantní ústavně právní argumentaci.

18. Jestliže stěžovatelé soudí, že jejich aktivita byla vedena v rámci soukromoprávních vztahů s poškozenými, kdy plně využívali svých práv daných právním řádem, musí Ústavní soud uvést, že obecné soudy náležitě prokázaly, že tak tomu nebylo, neboť cílem stěžovatelů bylo vylákat podvodem z poškozených společností značné finanční prostředky. Možnosti dané právním řádem tak stěžovatelé nevyužívali, nýbrž se je snažili zneužít k vlastnímu nezákonnému prospěchu a spáchali tak činy společensky škodlivé, které musí být hodnoceny jako trestné činy. Ústavní soud přitom uznává, že trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv (srov. též kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012). Zároveň však zdůrazňuje, že uvedené nevylučuje možný postih účastníků soukromoprávních vztahů, pokud ti překročí meze dané právním řádem a dopustí se trestné činnosti. V případě stěžovatelů nastala ona druhá varianta a jejich trestní postih byl plně na místě, neboť odrážel závažnost trestné činnosti, kterou se pokusili spáchat.

19. Celkově tedy musí Ústavní soud konstatovat, že argumenty stěžovatelů obsažené v ústavních stížnostech lze pokládat pouze za pokračující polemiku s vyslovenými skutkovými a potažmo též právními závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat, neboť zjištěný skutkový stav považuje za dostatečně prokázaný a závěry soudů jsou přesvědčivě odůvodněné. Zde navíc vyzdvihuje, že se obecné soudy se všemi námitkami stěžovatelů předestřenými v ústavních stížnostech dostatečně a velmi obsáhle vypořádaly již v napadených rozhodnutích, a to i přes značnou skutkovou i právní složitost posuzovaného případu.

20. Po přezkoumání ústavními stížnostmi napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

21. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru