Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 615/06 #1Nález ÚS ze dne 23.05.2007K náležitostem příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Mělník
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - Okresní státní zastupitelství Mělník
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/ tajemství listovní a jiných záznamů a zpráv
základní práva a svobody/svoboda osobní
základní ústavní principy/demokratický prá... více
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
trestní oznámení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 88/45 SbNU 291
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.615.06.1
Datum vyhlášení19.06.2007
Datum podání13.09.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 4, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 13, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 88


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecný soud, který rozhodne o vině především na základě záznamu odposlechu telekomunikačního provozu, aniž by návrh na příkaz k odposlechu a záznamu byl soudem efektivně přezkoumán a aniž by byly zaznamenány ve spise všechny relevantní skutečnosti odůvodňující jeho vydání, porušuje ústavně garantovaná práva a svobody zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele P.H. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 23. května 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2006 sp. zn. 13 To 165/2006 a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. července 2005 sp. zn. 2 T 594/2002. Ve zbývající části ústavní stížnost zamítl.

Narativní část

Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže. Jeho odvolání bylo napadeným rozsudkem krajského soudu zamítnuto jako nedůvodné. U hlavního líčení byly stěžovatelem uplatněny námitky týkající se oprávnění k odposlechu telefonní stanice stěžovatele.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Hlavním důkazem, na základě kterého byl stěžovatel odsouzen, byl záznam odposlechu telekomunikačního provozu. Příkaz k odposlechu telekomunikačního provozu však nebyl dostatečně odůvodněn, zejména dle názoru Ústavního soudu neobsahoval závěr o tom, že odposlouchávané telefonní stanice používá stěžovatel, a z čeho konkrétně vyplývá, že mají být zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení vedené proti stěžovateli. Příkaz k odposlechu lze vydat jen v řádně zahájeném trestním řízení pro zákonem kvalifikovanou trestnou činnost a musí být podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání takového trestného činu. Příkaz musí být individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice. Pokud tato skutečnost nevyplývá ze zjištění, že se jedná o majitele telefonní stanice, musí být zdůvodněno, na základě jakých zjištění je dovozováno, že ji má v držení a že ji skutečně používá. Konečně příkaz musí alespoň v minimální míře konkrétně uvést, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny a z čeho je to vyvozováno. V tomto konkrétním případě soud postupoval formálně, bez skutečného posouzení materiálních podmínek pro nařízení odposlechu. Ústavnímu soudu tak nezbylo než konstatovat porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 a čl. 13 Listiny ze strany obecných soudů.

Ústavní soud zamítl návrh stěžovatele na vyřazení a zničení takto získaných záznamů odposlechů telekomunikačního provozu.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007

N 88/45 SbNU 291

K náležitostem příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 23. května 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2006 sp. zn. 13 To 165/2006 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. července 2005 sp. zn. 2 T 594/2002, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b) trestního zákona, zčásti ve formě spolupachatelství a zčásti ve stadiu pokusu, a ze spáchání trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona ve spolupachatelství.

1. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2006 sp. zn. 13 To 165/2006 a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. července 2005 sp. zn. 2 T 594/2002 se zrušují.

2. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace návrhu

1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 12. září 2006, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozsudků a současně navrhuje, aby bylo předsedkyni senátu soudu prvního stupně uloženo, aby ze spisu vyřadila a zničila všechny záznamy o odposlechu telekomunikačního provozu stanic č. Xač. Y v jakékoliv formě. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů o jeho vině je založeno především na záznamu odposlechu telekomunikačního provozu stanic č. Xač. Y. Příkaz k nim směřoval proti obviněnému R. Š., který byl v té době stíhán pro jiné trestné činy, ačkoliv účastníkem veřejně dostupné služby elektronických komunikací mobilní telefonní stanice (dále jen "majitel telefonní stanice") č. Y byl ve skutečnosti stěžovatel, což byla, jak vyplynulo z důkazů, policii známá skutečnost. Odposlech svého telefonního čísla považuje za účelový s ohledem na to, že kriminalista S., který k němu dal podnět, zřejmě ani neví, kdy a od koho telefonní kontakty na obviněného R. Š. získal. Vyšetřovatel M. nijak skutečnosti tvrzené kriminální službou neprověřoval. Pravdivost údajů v návrhu na vydání příkazu nepřezkoumávala a neprověřovala ani soudkyně, která odposlechy nařídila. Považuje za nepřípustné, aby k odposlechu mohlo dojít jen na základě ničím nepodloženého tvrzení, že telefonní číslo někdo užívá, a z toho vyvozuje, že kontrolní mechanismy selhaly. S ohledem na vadnost postupu ohledně odposlechu svého telefonního čísla považuje za procesně nepřípustné i získání záznamů odposlechů druhé telefonní stanice č. X, protože se soudní příkaz týká obou. Namítá rovněž, že v řízení nebylo postaveno najisto, že je mužem hovořícím v odposlechnutých telefonátech, neboť hovory byly vedeny ve slangové mluvě. Policejním orgánem zpracovaný výkladový slovník považuje za pouhou spekulaci, stejně jako obdobně provedené ztotožnění hlasů. K přehrávání odposlechů soudu vytýká, že při něm nebylo patrné, kterých obžalovaných a jakých vytýkaných skutků se jednotlivé přehrávky týkaly.

II.

Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení

3. Krajský soud v Praze poukázal na to, že ústavní stížnost je koncipována jako další opravný prostředek, neboť stěžovatel uplatňuje stejné námitky jako v odvolacím řízení, a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Námitky stěžovatele považuje za nedůvodné, a proto navrhuje, aby byla jeho ústavní stížnost odmítnuta, případně zamítnuta.

4. Okresní soud v Mělníku uvedl, že veškeré právní názory byly vyjádřeny v rozsudku. Nesouhlasí s názorem, že se opíral o nezákonné a nepoužitelné důkazy s tím, že se jedná o opakování obhajoby stěžovatele, a uvedl, že přehrání záznamu odposlechu proběhlo v hlavním líčení v souladu s trestním řádem. Proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.

5. Okresní státní zastupitelství v Mělníku uvedlo, že se výhradami stěžovatele ke způsobu pořízení záznamu odposlechu mobilních telefonů zevrubně zabývaly nejen obecné soudy, které je shledaly nedůvodnými, ale před nimi i Ústavní soud, který obsahově podobnou ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 27. srpna 2001 sp. zn. II. ÚS 468/01 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno). Navrhlo, aby byla ústavní stížnost i v tomto případě odmítnuta, neboť ji pokládá za nedůvodnou.

6. Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

III.

Posouzení formálních náležitostí

7. Před posouzením merita věci je Ústavní soud vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Tato povinnost je v posuzovaném případě dána především s ohledem na argumentaci Okresního státního zastupitelství v Mělníku.

8. Ústavní soud konstatuje, že rozsudek odvolacího soudu převzal stěžovatel dne 17. července 2006, ústavní stížnost tedy byla podána v zákonem stanovené lhůtě. Ústavní stížnost byla zpracována advokátem, kterého za účelem svého zastupování v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel zmocnil. Byla podána v dostatečném počtu stejnopisů a byly k ní připojeny stejnopisy obou napadených rozsudků. Podání obsahuje tvrzení o porušení konkrétních ústavně zaručených základních práv i toho, v čem je toto porušení spatřováno. Konečně o tomto předmětu řízení doposud nebylo meritorně rozhodováno, neboť usnesením ze dne 27. srpna 2001 sp. zn. II. ÚS 468/01 sice byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele směřující proti postupu souvisejícímu s odposlechem jeho telefonní stanice, avšak bez věcného projednání, zčásti pro opožděnost a zčásti pro nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva.

9. Ústavní stížnost tedy nevykazuje formální vady a je přípustná.

IV.

Rekapitulace rozhodných skutečností

10. Ze spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 2 T 594/2002 a jeho příloh Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. V trestní věci vedené pod ČVS: OVV-14/10-99 sdělil policejní orgán R. Š. obvinění pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit odcizením dvou osobních automobilů. Toto trestní stíhání probíhalo ve stupni utajení "vyhrazené" a dne 2. února 1999 v něm byl soudkyní Okresního soudu v Děčíně (sp. zn. V 4/99) vydán příkaz k odposlechu telekomunikačního provozu na stanicích č. Xač. Y na dobu tří měsíců. Dne 7. dubna 1999 bylo stěžovateli a dalším osobám sděleno obvinění pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 4 trestního zákona a trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona, které bylo následně rozšiřováno. V tomto trestním řízení bylo policejním orgánem zjištěno, že stanice č. Y byla obchodní společností Eurotel Praha, spol. s r. o., dne 11. července 1996 poskytnuta stěžovateli.

11. U hlavního líčení, konaného Okresním soudem v Mělníku dne 26. července 2004, byly obhájcem stěžovatele uplatněny námitky týkající se oprávnění k odposlechu telefonní stanice stěžovatele a toho, jak byl obsah jeho záznamu policejním orgánem vysvětlen; totéž bylo zopakováno dne 7. září 2004. V důsledku těchto námitek byl dne 6. prosince 2004 soudem vyslechnut policista V. M. a poté ještě dne 6. dubna 2005 policisté M. S. a opětovně V. M. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. července 2005, který je napaden ústavní stížností, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b) trestního zákona, zčásti ve formě spolupachatelství a zčásti ve stadiu pokusu, a ze spáchání trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona ve spolupachatelství, kterých se měl dopustit s M. G., R. Š., B. Z., V. ZaR. S., a to celkem v 23 případech odcizení osobních motorových vozidel na různých místech různým osobám, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a bylo mu uloženo nahradit škodu. Jeho odvolání bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2006, který je rovněž napaden ústavní stížností, zamítnuto jako nedůvodné.

V.

Právní východiska

12. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatnit jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Význam tohoto základního principu fungování orgánů veřejné moci se zvyšuje tam, kde orgány veřejné moci vstupují do oblasti základních práv a svobod na základě ústavněprávní licence k takovému postupu.

13. Právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, plynoucí z čl. 13 Listiny, spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku jeho důstojné existence a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit na důkaz úcty k právům a svobodám člověka a občana (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 536/2000, N 29/21 SbNU 251).

14. Jestliže ústavní pořádek připouští průlom do této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy pouze zásah do základního práva nebo svobody člověka ze strany státní moci, jestliže jde o zásah nezbytný ve výše uvedeném smyslu. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládajících se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování (srov. nález sp. zn. II. ÚS 502/2000, N 11/21 SbNU 83).

15. Je třeba zdůraznit, že efektivní soudní kontrola provádění jakýchkoliv operativně pátracích prostředků, s přesahem do oblasti základních práv a svobod, je naprosto nezbytnou podmínkou spravedlivého procesu v trestním řízení (srov. § 2 odst. 4 alinea secunda trestního řádu).

16. Z hlediska ústavního pořádku je porušení tajemství zpráv podávaných telefonem možné jen v případech a způsobem stanoveným zákonem. Zákonná úprava zásahu do tohoto práva musí být formulována tak, aby nebyla popřením tohoto základního lidského práva, a tomu musí také odpovídat i její interpretace. Podústavní právo v § 88 trestního řádu umožňuje bez souhlasu majitele či oprávněného uživatele telefonní stanice provádět odposlech jeho komunikace jen v trestním řízení vedeném pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být podle téhož zákonného ustanovení písemný a odůvodněný. Z toho vyplývá, že musí být vydán ve vztahu k určité osobě, proti níž se již trestní stíhání pro uvedené trestné činy vede nebo vůči níž je důvodné podezření, že se takových trestných činů dopustila. Pokud je řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění vyloženo, o jaké indicie se takový závěr opírá. Pouhé trestní oznámení samo o sobě, není-li doloženo alespoň indiciemi, z nichž lze důvodné podezření dovozovat, nepostačuje k nařízení odposlechů, neboť totiž nepostačuje ani k zahájení řízení k objasnění a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle § 158 trestního řádu. Může tedy být vydán jen v řádně zahájeném trestním řízení pro zákonem kvalifikovanou trestnou činnost a musí být podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání takového trestného činu. Příkaz musí být individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice. Pokud tato skutečnost nevyplývá ze zjištění, že se jedná o majitele telefonní stanice, musí být zdůvodněno, na základě jakých zjištění je dovozováno, že ji má v držení a že ji skutečně používá nebo že ji v minulosti v nikoliv nepodstatné míře používala a že tak bude s vysokou pravděpodobností činit i v budoucnu. Konečně musí příkaz alespoň v minimální míře konkrétně uvést, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny a z čeho je to vyvozováno.

17. Co do podstaty ke shodným kritériím posuzování relevantních skutečností pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dospěla i doktrína. I ta totiž vymezila formální náležitosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu tak, že se musí jednat o soudní příkaz písemný a odůvodněný, v němž musí být, vedle uložení povinnosti provedení příslušného druhu telekomunikačního provozu, uvedeno telefonní číslo a místo odposlechu nebo jinak specifikován druh a místo odposlechu, majitel a uživatel telefonní či jiné stanice uvedením jména a příjmení, adresy, příp. i zaměstnání a dalších potřebných identifikačních údajů, jakož i trestný čin naznačený v § 88 odst. 1 trestního řádu, pro nějž se vede trestní řízení, a účel odposlechu a záznamu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 679, bod 14; Růžička, M.: Komentář k trestnímu řádu. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Systém Aspi 1998, bod 7).

18. Jen takto vydaný příkaz odpovídá znění a smyslu úpravy tohoto institutu na úrovni podústavního práva a ústavněprávním požadavkům, jak byly vyloženy výše. Je samozřejmé, že těmto požadavkům musí dostát i návrh státního zástupce na vydání soudního příkazu (resp. i podnět policejního orgánu k němu) a musí k němu být přiloženy odpovídající důkazy. V opačném případě je v souladu s principy soudního rozhodování, vyplývajícími z čl. 90 Ústavy, nutno návrh státního zástupce zamítnout (srov. nález sp. zn. II. ÚS 93/04, N 75/33 SbNU 239, nález sp. zn. II. ÚS 336/06 ze dne 28. března 2007, N 56/44 SbNU 719, aj.).

19. Nelze tedy připustit praxi, která setrvá stroze na formálních náležitostech a zcela rezignuje na posouzení materiálních podmínek pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Posouzení těchto podmínek musí být patrné v odůvodnění příkazu, aby tak byl zcela zřejmý ústavně souladný postup soudu.

20. Pouze záznam odposlechu telekomunikačního provozu, který byl proveden na základě příkazu plně vyhovujícímu shora uvedeným požadavkům, je v souladu s ústavním pořádkem procesně použitelným důkazem v trestním řízení, v němž byl vydán, nebo v souladu s § 88 odst. 4 trestního řádu i v jiném trestním řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 6/93, N 22/1 SbNU 159).

VI.

Závěry ve vztahu k napadeným rozhodnutím

21. V posuzovaném případě byl soudkyní Okresního soudu v Děčíně na návrh státního zástupce vydán dne 2. února 1999 příkaz k odposlechu telekomunikačního provozu na účastnických telefonních stanicích č. XaY, a to počínaje dnem vydání příkazu na dobu tří měsíců. Tento příkaz byl odůvodněn tím, že je vydáván v trestní věci R. Š., obviněného z trestného činu podle § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b) trestního zákona, který je zvlášť závažným trestným činem podle § 41 odst. 2 trestního zákona. Dále je konstatován návrh státního zástupce obsahující tvrzení, že "na základě provedeného šetření orgánů kriminální policie je odůvodněn závěr, že obviněný v trestné činnosti pokračuje a používá při ní mobilní telefony shora uvedených čísel". Totožné tvrzení, aniž by bylo jakkoliv rozvedeno či doloženo, přitom obsahuje i podnět policejního orgánu k návrhu státního zástupce. Konečně je konstatováno, že soudkyně přezkoumala návrh státního zástupce a dospěla k závěru, že jsou splněny podmínky § 88 trestního řádu pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu na obou uvedených mobilních telefonních číslech s tím, že "na základě předloženého spisového materiálu lze důvodně předpokládat, že budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení, jak jsou uvedeny v návrhu státního zástupce". Ve spise se přitom nenachází žádný doklad o tom, že by byl zjišťován majitel odposlouchávaných předmětných telefonních stanic, resp. vztah obviněného R. Š. k němu, resp. indicie o konkrétním minulém využívání předmětných telefonních stanic odůvodňující předpoklad, že je bude v relevantní míře využívat v budoucnu.

22. Postup Okresního soudu v Mělníku, který posléze věc projednával, je třeba označit za korektní a ústavně souladný, pokud reagoval na námitky stěžovatele ve vztahu k tomuto důkazu tím, že výslechem příslušných policistů přezkoumával postup policejního orgánu předcházející vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Takový postup totiž plně zapadá do principu, podle něhož je i porušení základních práv a svobod ze strany soudu v souladu s čl. 4 Ústavy napravitelné obecnými soudy, jak Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi vždy zdůrazňuje při výkladu zásady subsidiarity ústavní stížnosti.

23. Totéž však nelze uvést ohledně závěrů, které z doplněného dokazování obecné soudy obou stupňů vyvodily, neboť jsou v extrémním nesouladu s takto vykonanými zjištěními (srov. nález III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).

24. Po výsleších příslušných policistů totiž skutková situace zůstala stejná, jako byla před nimi, neboť nikdo z nich k žádnému objasnění právně relevantních skutečností odůvodňujících příkaz ze dne 2. února 1999 nepřispěl - nikdo si na konkrétní okolnosti nevzpomněl. Naopak z těchto výslechů vyplynulo, že postup policejního orgánu vykazoval znaky účelově svévolného přístupu k odposlechům, což vzhledem k závažnosti takového zásahu do lidských práv je nepřijatelné.

25. Soud prvního stupně konstatoval, že příkaz ze dne 2. února 1999 splňuje náležitosti stanovené v § 88 trestního řádu a že z výslechů nezjistil pochybení ze strany policejních orgánů, neboť nebyla prokázána předchozí znalost policistů o tom, že jedno z odposlouchávaných telefonních čísel je stěžovatele. Odvolací soud se s těmito závěry zcela ztotožnil a uvedl, že nebylo prokázáno záměrné uvedení mobilní telefonní stanice stěžovatele v návrhu na příkaz k odposlechu a záznamu, kdy pouhá skutečnost eventuálního předchozího styku některého z policistů s tímto číslem sama o sobě pro takový závěr svědčit nemůže. Výslechy příslušných policistů však neměly mít za cíl jen vyšetření důvodnosti námitky stěžovatele o tom, že uvedení jeho telefonního čísla bylo ze strany policistů účelové, nýbrž především prošetření existence všech právně významných skutečností, které k vydání příkazu k odposlechům měly vést. Na činnost všech orgánů veřejné moci totiž dopadá zásada quod non est in actis, non est in mundo (co není ve spise, není na světě), a není tedy možné bez dalšího předpokládat existenci všech stanovených podmínek pro jejich postup, pokud o tom neexistuje žádný relevantní záznam.

26. Ústavní soud proto nesdílí názor obecných soudů, že příkaz ze dne 2. února 1999 splňuje všechny na něj kladené podmínky tak, jak byly rozvedeny výše. Především z něho není zřejmé, z čeho pramenil závěr orgánů veřejné žaloby a potažmo soudu o tom, že obě telefonní stanice využívá právě R. Š, a z čeho konkrétně vyplývá, že mají být zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení, které se v té době proti němu vedlo pro konkrétně specifikovanou trestnou činnost. Z odůvodnění příkazu je také zřejmé, že se orgány veřejné žaloby a potažmo soud vůbec nezabývaly tím, kdo je majitelem předmětných telefonních stanic, a nemohly se tudíž ani zabývat otázkou, zda a jaký je vztah mezi takovou osobou a uživatelem, pokud se jedná o rozdílné osoby, resp. v jaké míře R. Š. uvedené telefonní stanice v minulosti využíval. Ani ze spisu nevyplývá, že by se těmito okolnostmi vůbec některý orgán přípravného řízení zabýval, a poprvé je zjišťoval až soud prvního stupně na základě opakovaných námitek obhajoby.

27. Tento přístup k zásadním otázkám souvisejícím se zásahem do osobnostní sféry toho, jehož hovory mají být odposlouchávány, je možné označit za rezignaci na přezkumnou funkci soudu a je v naprostém rozporu s čl. 4 a 90 Ústavy a jako takový je naprosto neakceptovatelný (srov. citovaný nález sp. zn. II. ÚS 336/06).

28. Ústavní soud tedy podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů zcela vyhověl. Podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu konstatuje porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 a čl. 13 Listiny v tom, že stěžovatel byl odsouzen především na základě záznamu odposlechu telekomunikačního provozu jeho mobilní telefonní stanice, aniž by návrh na příkaz k tomuto odposlechu a záznamu byl soudem efektivně přezkoumán a aniž by byly zaznamenány ve spise všechny relevantní skutečnosti odůvodňující jeho vydání. Proto byly podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu oba napadené rozsudky zrušeny.

29. Ústavní soud se přitom nezabýval dalšími námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, neboť jejich posouzení nemohlo na rozhodnutí nic změnit. Napadená rozhodnutí pak zrušil nejen ve vztahu ke stěžovateli, ale v souladu se svojí ustálenou rozhodovací činností aplikoval institut beneficia cohaesionis, pokud šlo o čtyři jeho spoluobviněné (srov. sp. zn. III. ÚS 188/99, N 156/16 SbNU 157).

VII.

Závěry ve vztahu k "jinému zásahu"

30. Dále se Ústavní soud zabýval návrhem na vyřazení a zničení takto získaných záznamů odposlechů, který směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. S ohledem na charakter záznamu odposlechnutého telekomunikačního provozu představuje jeho existence zásah do základního práva podle čl. 13 Listiny, týkající se konkrétního jednotlivce coby účastníka veřejně dostupné služby elektronických komunikací, bez ohledu na to, zda se trestní řízení vede proti němu či nikoliv a zda v něm bude uznán vinným a odsouzen či nikoliv. Vždy se jedná o záznamy vztahující se k osobní integritě, ke kterým mohou mít za určitých podmínek přístup i jiné osoby a orgány veřejné moci, než kterých se týká trestní řízení, v němž byly provedeny. I v té souvislosti je třeba zvažovat, zda se jedná o zásah nezbytný v demokratické společnosti ve vztahu k dosažení legitimního cíle, přičemž zásah musí být přiměřený onomu legitimnímu cíli (srov. čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

31. Ústavněprávní licence k zásahu do osobní integrity, resp. v posuzovaném případě k "produktům" osobní integrity, je oprávněná jen v kvalifikovaném trestním řízení a za splnění stanovených podmínek, jak bylo uvedeno výše. V nyní posuzovaném případě však k řádnému odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, v důsledku absence efektivnísoudní kontroly, nedošlo. Orgány veřejné moci tudíž nedisponují oprávněním nakládat s takto vzniklými záznamy, a tudíž je nelze použít jako důkaz v trestním řízení. Nejde tedy o odposlechy a záznamy, kterými byly zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení. Dopadá proto na ně v plné míře ustanovení § 88 odst. 5 trestního řádu, ze kterého vyplývá, že je nutno je předepsaným způsobem zničit. Proto návrh na jejich vyřazení ze spisu a zničení je nadbytečný. Kromě toho by Ústavní soud ani nemohl o takovém návrhu rozhodnout, neboť ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí veřejné moci a nikoliv proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", a v rámci takového řízení, pokud Ústavní soud vyhovuje ústavní stížnosti, napadené rozhodnutí zruší. Jen v případě, že porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívá v jiném zásahu, než je rozhodnutí, a tudíž nepřichází do úvahy jeho zrušení, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v tomto porušování pokračoval, a přikáže mu, pokud je to možné, aby obnovil stav před porušením. Proto návrh na vyloučení všech forem záznamu odposlechu telekomunikačního provozu podle § 82 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu zamítl.

VIII.

Procesní akcesoria

32. Od ústního jednání bylo v souladu s § 44 odst. 2 zákona Ústavnímsoudu upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci řízení s tímto postupem souhlasili.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru