Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 613/04Usnesení ÚS ze dne 20.09.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkTrestný čin
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.613.04
Datum podání29.10.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb., čl. 6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 613/04 ze dne 20. 9. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. V.Š., zastoupeného advokátkou JUDr. J.T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003 ve věci sp. zn. 9 To 97/03, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2003 ve věci sp. zn. 5 Tdo 779/2003, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003 ve věci sp. zn. 9 To 156/02 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2002 ve věci sp. zn. 20 T 7/2001, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svým návrhem napadá rubrikovaná rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho názoru porušeno ústavní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a tím k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudky obecných soudů byl stěžovatel shledán vinným, že dne 11. 3. 1996 ve S., jako ředitel a prokurista obchodní společnosti H., a. s. neoprávněně půjčil Z.V., předsedovi představenstva obchodní společnosti Z., a. s., v hotovosti částku 2,960.000 Kč, kterou cestou běžného účtu společnosti H., a. s. (dále jen "poškozená") vedeného u I., odčerpal z revolvingového úvěru, uzavřeného mezi poškozenou a I. Stěžovatel tak učinil podle odůvodnění obecných soudů v rozporu se smlouvou o revolvingovém úvěru, v rozporu s úvěrovými podmínkami I., pro úvěry podnikatelům a také v rozporu se svou pravomocí a bez souhlasu představenstva poškozené společnosti.

Stěžovatel přitom odčerpal z uvedeného úvěru uvedenou částku, přestože finanční prostředky z tohoto úvěru byly určeny na financování provozních potřeb poškozené a podle bodu 18, písm. c) Úvěrových podmínek I., pro podnikatele se poškozená společnost zavázala po dobu platnosti smlouvy o úvěru neposkytnout peněžní půjčku. Tím měl stěžovatel způsobit poškozené společnosti škodu ve výši nejméně 2,960.000 Kč.

Za uvedený skutek byl stěžovatel nejprve rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích shledán vinným trestným činem zpronevěry, později byl stejným krajským soudem (poté co byl Vrchním soudem v Praze na základě odvolání státního zástupce původní prvoinstanční rozsudek zrušen a nalézacímu soudu byla věc vrácena k novému projednání) stěžovatel shledán vinným trestným činem podvodu. Následné odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením odmítl, toto usnesení však bylo na základě dovolání stěžovatele usnesením Nejvyššího sudu zrušeno a byl v něm vysloven závazný právní názor, že skutek je nutno případně kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry. Nový rozsudek Vrchního soudu v Praze tak 17. 12. 2003 pravomocně uznal stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002 a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, přičemž podle § 60a odst. 1, odst. 2 trestního zákona mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků za současného vyslovení dohledu. Proti tomuto rozsudku podal pak stěžovatel ještě dovolání, čistě však z důvodu vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že obecné soudy několikrát změnily právní kvalifikaci skutku, a to za prakticky nezměněné důkazní situace. Stěžovatel dále zpochybňuje naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, jestliže nedošlo ke vzniku škody. Naplnění dané skutkové podstaty navíc u stěžovatele brání podle jeho mínění subjektivní stránka trestného činu, která u něj nebyla prokazatelně naplněna. Bezdůvodným měněním právní kvalifikace a nedostatečným prokázáním a odůvodněním naplnění konkrétní skutkové podstaty tak měly obecné soudy porušit jeho právo na spravedlivý proces.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření zdůrazňuje, že důvody zrušení jeho prvního rozsudku v předmětné věci byly dány nejasností a neúplností skutkových zjištění a také tím, že se nalézací soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Krajskému soudu přitom nebylo nařízeno, jak má být ten který důkaz či jejich souhrn hodnocen; soudu prvého stupně bylo toliko uloženo, aby věc v potřebném rozsahu projednal a znovu rozhodl. Podle názoru krajského soudu proto nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces a z toho důvodu krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Ke stejnému návrhu se přiklonil ve svém vyjádření i Vrchní soud v Praze, který upozornil na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje svou obhajobu, se kterou se soudy všech tří stupňů vypořádaly.

Návrh na odmítnutí ústavní stížnosti učinil ve svém vyjádření i Nejvyšší soud, který poukazoval na marné uplynutí lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Vyjádření Nejvyššího soudu se však vztahuje pouze k prvnímu ze dvou rozhodnutí tohoto soudu, stěžovateli tak začala lhůta běžet později, než se domníval Nejvyšší soud, který v době vyjádření neměl k dispozici spisový materiál.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k meritornímu přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, musel zjistit, zda je podání stěžovatele přípustné z hlediska dodržení lhůty ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Při zkoumání přípustnosti návrhu Ústavní soud zjistil, že za poslední možný opravný prostředek je možno považovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2004, které bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 7. 9. 2004. Podání stěžovatele bylo poté doručeno Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2004. O dodržení zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti tak nemůže být pochyb.

Z pohledu samotného obsahu ústavní stížnosti musí Ústavní soud nejprve předeslat, že plní roli orgánu ochrany ústavnosti a nepředstavuje tedy další instanci obecného soudnictví. Možnosti přezkumu rozhodnutí obecných soudů jsou proto omezeny principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, stejně tak jako oprávněními vycházejícími z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jež podmiňují zásah Ústavního soudu porušením některého z ústavně zaručených základních práv a svobod.

Stěžovatel návrh na zrušení rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů odůvodňuje tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, ke kterému mělo dojít tím, že obecné soudy kvalifikovaly skutek v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Podstata tohoto tvrzení stěžovatele spočívá v tom, že obecné soudy kvalifikovaly skutek stěžovatele jako trestný čin (ať již podvodu nebo zpronevěry), ačkoli nebylo na základě provedeného dokazování jasně prokázáno, že by byly naplněny dva podstatné znaky těchto skutkových podstat, a to 1. subjektivní stránka trestného činu v podobě alespoň eventuálního úmyslu a 2. vznik škody.

Tomuto názoru stěžovatele však Ústavní soud nemůže přisvědčit a za plně uspokojivé považuje odůvodnění Nejvyššího soudu, které se touto otázkou také zabývalo. Trestný čin zpronevěry totiž stěžovatel dokonal ještě předtím, než se Z.V. dopustil podvodného jednání vůči poškozené, protože stěžovatel poškodil jmenovanou společnost již v okamžiku, kdy naložil s jejími finančními prostředky v rozporu s účelem, ke kterému byly určeny. Škoda tak vznikla poškozené nikoli až okamžikem, kdy Z.V. nevrátil půjčený finanční obnos, jak se domnívá stěžovatel, ale již okamžikem, kdy stěžovatel překročil své pravomoci a disponoval finanční částkou z uvedeného revolvingového úvěru způsobem, který byl v úvěrové smlouvě výslovně zapovězen.

Pochyb nemůže být ani ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, protože stěžovatel jako prokurista poškozené společnosti musel vědět, že s penězi z revolvingového úvěru nemůže svévolně disponovat. Tím, že porušil úvěrové podmínky, si stěžovatel (svým způsobem) přisvojil cizí věc, čímž způsobil škodu poškozené společnosti, jejímž byl prokuristou, již tím, že konáním stěžovatele porušila poškozená smluvní vztah s I., založený úvěrovou smlouvou.

Obstát nemůže ani argument stěžovatele, že odsouzení Z.V. za trestný čin podvodu, jehož se mimo jiné dopustil podvodným vylákáním finanční částky z poškozené, musí zbavit trestněprávní odpovědnosti stěžovatele. Trestný čin totiž - jak již bylo opakovaně řečeno - spáchal stěžovatel tím, že disponoval se svěřenou věcí, ačkoli k tomu neměl oprávnění a nikoli tím, že půjčil finanční částku právě Z.V., jenž v té souvislosti spáchal trestný čin podvodu.

Stěžovateli je pouze možno přisvědčit, že dlouhotrvající soudní řízení a nejednotnost v právních názorech dotčených obecných soudů ohledně posouzení jednání stěžovatele může budit určité rozpaky. Současně se však ale Ústavní soud nedomnívá, že by postupem těchto soudů byl stěžovatel omezen ve svém přístupu ke spravedlivému procesu, když o jeho vině a o kvalifikaci jeho jednání se vždy rozhodovalo jen na úrovni soudu odvolacího, kterému byl ze strany soudu dovolacího přikázán právní názor. Takové pojetí procesu vychází z hierarchického pojetí soudnictví, z devolutivního účinku odvolání a z apelačně-kasační koncepce současného trestního soudnictví. Dodržování (z hlediska procesní ekonomie někdy neefektivních) procesních předpisů obecných soudů přitom nemůže být hodnoceno jako porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, stejně tak nemůže být vnímána ani nejednotnost hodnocení právní kvalifikace skutku stěžovatele soudy různých stupňů, neboť je třeba zohledňovat princip nezávislosti soudů podle čl. 81 Ústavy České republiky, přičemž tato nezávislost je v rámci systému soudnictví vnitřně korigována právě zmíněným principem hierarchičnosti a závaznosti právního názoru vyššího soudu pro rozhodování soudu stupně nižšího.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2006

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru