Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 61/93Nález ÚS ze dne 22.12.1993Převody vlastnictví k věcem v národním majetku do majetku občanů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Státní podnik
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 2/1 SbNU 17
EcliECLI:CZ:US:1993:2.US.61.93
Datum podání20.08.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

111/1990 Sb., § 6 odst.1, § 6 odst.2

364/1990 Sb., § 1, § 2

92/1991 Sb., § 45


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 61/93 ze dne 22. 12. 1993

N 2/1 SbNU 17

Převody vlastnictví k věcem v národním majetku do majetku občanů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 22. 12. 1993

v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů Ing. P.Š. a Mgr.

M.Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 1993,

sp. zn. 22 Ca 39/93, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako

účastníka řízení

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Krajského

soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 1993 sp. zn. 22 Ca 39/93, jímž bylo

potvrzeno zamítavé rozhodnutí Státního notářství v Šumperku ze dne

5. 10. 1992, čj. 1 R I, II 2769/2 ve věci registrace kupní smlouvy

ze dne 28. 8. 1990 o převodu domu čp. 913 v J.a dohody o společném

osobním užívání pozemku, a to p. č. 2683 stavební plocha, a to

v podstatě z toho důvodu, že tato rozhodnutí se opírají o aplikaci

§ 2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. o nakládání s majetkem

svěřeným státnímu podniku, ačkoliv tento zákonný předpis je

v rozporu s Listinou základních práv a svobod, neboť umožňuje

zásah do vlastnického práva způsobem porušujícím článek 11, odst.

l a 4 Listiny základních práv a svobod. V ustanovení § 2

citovaného zákonného opatření se totiž stanoví, že právní úkony

uvedené v § 1 tohoto zákonného opatření, mezi nimi smlouvy

o převodu vlastnictví, které státní podnik učinil v době od 1.

května 1990 do účinnosti tohoto zákonného opatření, tj. do 30.

srpna 1990, je povinen oznámit do 31. 10. 1990 svému zakladateli,

který posoudí jejich platnost. Nebude-li takový právní úkon ve

stanovené lhůtě oznámen, je neplatný. Jestliže znění ustanovení

§ 2 zákonného opatření č. 364/90 Sb. neumožňuje jiný výklad než

ten, že zakladatel státního podniku je oprávněn se zpětnou

účinností rušit platnost smluv uzavřených v období od 1. 5. do

30. 8. 1990, jde vlastně o jakési skryté zpětné vyvlastnění již

jednou nabytého vlastnického práva rozhodnutím zakladatele

podniku, a to navíc vyvlastnění bez práva opravných prostředků

a bez ochrany u soudu, neboť by vlastně nemohl zkoumat, jaké

důvody vedly zakladatele státního podniku ke zrušení smlouvy.

Z uvedených důvodů navrhují proto vydání nálezu, že rozsudkem

Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 1992 sp. zn. 4 Cz 89/91,

rozhodnutím Státního notářství v Šumperku ze dne 5. 10. 1992 čj.

1 R I, II 27/69/92 - 41 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze

dne 30. 3. 1993 sp. zn. 22 Ca 39/93 bylo porušeno právo

navrhovatelů vlastnit majetek, právo na jeho ochranu a možnost

vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva jen ve

veřejném zájmu na základě zákona a za náhradu zakotvené v

článku 11, odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

Účastník Krajský soud v Ostravě uvedl ve svém vyjádření, že

posuzováno z hlediska ustanovení článku 95 odst. 2 Ústavy ČR a §

109 odst. 2 o. s. ř., zákonného opatření předsednictva Federálního

shromáždění č. 364/1990 Sb., jehož smyslem bylo z důvodu obecného

zájmu chránit národní majetek před neuváženým rozprodejem,není

toto zákonné opatření v rozporu s Ústavou ČR ani jiným zákonem.

Navíc toto zákonné opatření již pozbylo účinnosti dnem 31. 3.

1991, kdy byl vydán zákon č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu

státu na jiné osoby.

Vedlejší účastník s. p. Státní léčebné lázně Jeseník uvedl, že

plně respektuje citované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.

Ústavní stížnost není opodstatněna.

Stěžovatelé, kteří veškerou pozornost soustřeďují v podstatě

jen na výklad a dopad ustanovení § 2 zákonného opatření č.

364/1990 Sb. o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku,

pomíjí tu základní skutečnost, že v době, kdy kupní smlouva, k níž

se věc vztahuje, byla uzavřena, vázal ústavní zákon č. 100/1990

Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb.,

Ústava Československé Federativní republiky, a ústavní zákon č.

143/1968 Sb. o československé federaci,převod majetku státu do

vlastnictví občanů nebo právnických osob na splnění podmínek

upravených zákonem Federálního shromáždění. Za takový zákon lze

nepochybně považovat hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb., jenž

v ustanovení § 69 odst. 3 umožňoval převody vlastnictví k věcem,

které jsou v národním majetku, jen pokud to připouštějí prováděcí

předpisy a současně stanovil, že převody do vlastnictví občanů se

provádějí podle ustanovení občanského zákoníku. Předpisem

připouštějícím takový převod byla posléze vyhláška Federálního

ministerstva financí č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním

majetkem, podle níž státní podniky mohly převádět vlastnictví

k věcem v národním majetku za podmínek stanovených v § 14 odst.

1 - 4, 6 - 8 a 11 uvedené vyhlášky, jakož i převádět do

vlastnictví občanů ten národní majetek, o který neprojevily zájem

socialistické organizace, pokud šlo o věci, které mohly být

předmětem osobního vlastnictví, nebo o věci uvedené v § 14 odst.

10 písm. a-c této vyhlášky (§ 31 odst. 3). Zákon č. 103/1990

Sb., kterým byl změněn a doplněn hospodářský zákoník, zrušil však

v článku IV. bod 15, mimo jiné i citované ustanovení § 31 odst.

3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. Jestliže tedy do nabytí účinnosti

zákona č. 103/1990 Sb., tj. do 1. května 1990, bylo státním

podnikům v rámci hospodaření s národním majetkem umožněno za

podmínek uvedených v § 31 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb.

převádět národní majetek i do vlastnictví občanů, byla tato

možnost počínaje 1. květnem 1990 již vyloučena.

V období následujícím po 1. květnu 1990 neexistoval tedy

- paradoxně s výjimkou již citovaného ustanovení § 2 zákonného

opatření č. 364/1990 Sb. umožňujícího za stanovených podmínek

konvalidaci právních úkonů uvedených v § 1 opatření a učiněných

státním podnikem v době od 1. května 1990 do 30. srpna 1990

- právní předpis, jenž by umožňoval státnímu podniku převod

majetku ve státním vlastnictví do vlastnictví občanů. Také zákon

č. 111/1990 Sb. o státním podniku, vymezující majetkové postavení

podniku tak, že věci, s nimiž podnik hospodaří, jsou ve státním

vlastnictví (§ 6 odst. 1), přiznal totiž podnikům právo majetek,

se kterým hospodaří, držet, užívat jej a nakládat s ním jen

v souladu s právními předpisy (§ 6 odst. 2). Ke změnám umožňujícím

smluvní převod majetku ve státním vlastnictví do vlastnictví

občanů nedošlo ani vydáním zákona č. 427/1990 Sb. o převodech

vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické

osoby, týkajícího se movitých a nemovitých věcí, které jako

majetková podstata provozních částí organizací působících

v oblasti služeb, obchodu a jiné než zemědělské výroby tvoří nebo

mohou tvořit soubor, který je ucelenou hospodářskou nebo

majetkovou jednotkou (§ 2 odst. 1) a stanovícího jako způsob

prodeje veřejnou dražbu těchto provozních jednotek (část druhá),

stejně jako ani vydáním zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu

majetku státu na jiné osoby, jenž majetek podniku pro účely tohoto

zákona definuje jako souhrn věcí, ke kterým má podnik právo

hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn

práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku (§ 2) a stanoví

jako způsob převodu majetku podniku privatizační projekt (§ 5).

Navíc zákon č. 92/1991 Sb. v ustanovení § 45 odst. 1, 2 výslovně

stanoví, že podniky (jimiž zákon v § 1 odst. 1 rozumí vedle

státních podniků také státní peněžní ústavy, státní pojišťovny

a jiné státní organizace) nemohou mimo obvyklé hospodaření

uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo

hospodaření, nakládat se svými majetkovými účastmi na podnikání

právnických osob, ani tyto zakládat, s výjimkami povolenými

v odůvodněných případech příslušnou vládou. K určité modifikaci

v této oblasti došlo teprve zákonem č. 210/1993 Sb., kterým se

mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu státu na

jiné osoby ve znění dalších zákonů a zákon č. 265/1992 Sb.

o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a to

v tom směru, že podniky nadále nemohou uzavírat smlouvy o převodu

vlastnictví majetku sloužícího k provozování jejich podnikatelské

nebo jiné hospodářské činnosti, popřípadě sloužícího ke kulturním

a sociálním potřebám, k němuž mají právo hospodaření, nakládat se

svými majetkovými účastmi na podnikání právnických osob, ani tyto

zakládat, či majetek do podnikání těchto osob nově vkládat, rovněž

s výjimkami povolenými v odůvodněných případech vládou (§ 45 odst.

1, 2).

Ustanovení § 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb., v němž se

stanoví, že státní podniky do dne účinnosti zákona o podmínkách

převodů majetku státu nemohou mimo obvyklé hospodaření uzavírat

smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo

hospodaření, v podstatě tedy jen deklarovalo stav, jaký v období

od 1. května 1990 v této oblasti existoval. Navíc pro stěžovatele

z jiných důvodů tak rozporné ustanovení § 2 zákonného opatření č.

364/1990 Sb. upravovalo za podmínek uvedených v citovaném

ustanovení problematickou možnost jakési konvalidace právních

úkonů uvedených v § 1 citovaného zákonného opatření, které státní

podnik učinil v době od 1. května 1990 do účinnosti tohoto

zákonného opatření, za podmínky, že státní podnik tyto právní

úkony oznámil do 31. 10. 1990 svému zakladateli,oprávněnému

posoudit jejich platnost. Tato podmínka v projednávané věci

splněna nebyla.

K zákonnému opatření č. 364/1990 Sb. možno ještě dodat, že jeho

předkladatelé (Tisk 75, Důvodová zpráva str. 1) vycházeli

z mylného předpokladu, že v této době neexistoval účinný právní

prostředek, kterým by bylo možno dispozicím s národním majetkem

vedoucím k jeho rozptylování apod. zabránit, neboť platný zákon

o státním podniku svěřoval rozhodování o nakládání se svěřeným

národním majetkem do výlučné působnosti těchto podniků. Ve

skutečnosti však, jak již uvedeno, neexistoval v období od 1. 5.

1990 právní předpis umožňující státním podnikům převod majetku ve

státním vlastnictví do vlastnictví občanů, s výjimkou možnosti

uvedené konvalidace.

Ústavnísoud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost zamítl.

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. prosince 1993

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru