Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 61/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Karlovy Vary
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.61.11.1
Datum podání06.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 187

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 211, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 61/11 ze dne 20. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2010 č. j. 6 To 433/2010 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 6. 2010 č. j. 2 T 88/2009-109, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů. Domnívá se, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Okresní soud v Karlových Varech napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestního zákona"), za což jej odsoudil podle § 187 odst. 1 trestního zákona, § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle § 56 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Zároveň zrušil výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 1 T 12/2009 ze dne 11. 11. 2009 a všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále stěžovatele podle § 226 písm. a) trestního řádu zprostil obžaloby okresního státního zástupce pro skutek kvalifikovaný podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, kterého se měl dopustit způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku. Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání státního zástupce rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu zrušil a odsoudil stěžovatele podle § 187 odst. 1 trestního zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Rovněž stejným způsobem zrušil výrok o trestu již citovaného rozsudku sp. zn. 1 T 12/2009 a na něj obsahově navazující rozhodnutí. Ve zbytku odvolací soud ponechal rozhodnutí prvostupňového soudu v platnosti. Odvolání stěžovatele proti témuž rozsudku soud podle § 256 trestního řádu zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 226/06, II. ÚS 1975/08 či I. ÚS 608/06 namítá extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními a tvrdí, že obecné soudy ve věci pochybily tím, že se, pokud jde o hodnocení důkazů, nevypořádaly s jeho obhajobou a provedenými důkazy způsobem odpovídajícím základním principům trestního řádu, čímž měly porušit jeho právo na spravedlivý proces i princip presumpce neviny, vzhledem k tomu, že jejich závěry lze stěží označit za nepochybné, jednoznačné s nejvyšším stupněm jistoty. Soudy při rozhodování o jeho vině i přes námitky, které v řízení uplatňoval, vycházely pouze z původní výpovědi jediného svědka, který je osobou nevěrohodnou, neboť ve větší míře užívá omamné a psychotropní látky a v každé své výpovědi uváděl zcela jiný průběh událostí. Práva stěžovatele zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny obecné soudy porušily tím, že jej uznaly vinným ze spáchání trestného činu na základě výslechu svědka v přípravném řízení, jehož se kvůli postupu policejního orgánu nemohl fakticky zúčastnit jeho obhájce, a naopak nevycházely z výpovědi svědka v hlavním líčení, kdy již jeho výslechu přítomen byl. Přitom odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 282/2000. Za nepřijatelný a porušující jeho právo na svobodnou volbu advokáta stěžovatel považuje závěr odvolacího soudu, jímž se měl soud vypořádat s předchozí námitkou, a sice že se jeho obhájce měl nechat zbavit mlčenlivosti a vypovídat.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Plzni, který sdělil, že v rámci veřejného zasedání neprováděl žádné významné doplnění dokazování a ani důkazy provedené soudem prvního stupně neopakoval. Z hlediska ustanovení § 263 odst. 7 trestního řádu byl proto vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně. Námitky procesního charakteru rovněž přezkoumal a své úvahy promítl do odůvodnění rozhodnutí s tím, že se s nimi již plně vypořádal ve svém rozhodnutí nalézací soud, v podrobnostech na něj proto odkázal. Dle názoru krajského soudu stěžovatel podal ústavní stížnost, aniž by vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, neboť ve věci bylo možno podat postupem dle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu z důvodů uvedených v § 165b odst. 1 písm. l) trestního řádu dovolání.

Okresní soud v Karlových Varech ve vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné již u hlavního líčení a v odvolání, kterými se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích zabývaly a shledaly je nedůvodnými, proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

Vyjádření obou účastníků byla stěžovateli zaslána k replice. Stěžovatel se k nim ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i spisu vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 2 T 88/2009, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Výhrady obsažené v projednávané ústavní stížnosti svojí povahou směřují proti postupu obecných soudů při provádění a hodnocení důkazů, přičemž stěžovatel pouze opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu trestního řízení a s jejichž podstatou se obecné soudy již vypořádaly.

V minulosti Ústavní soud již mnohokráte konstatoval, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem tak není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů, jimž není instančně nadřízen. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Na straně druhé je však oprávněn a povinen posoudit, zda řízení bylo jako celek spravedlivé a zda jím nebyly porušeny stěžovatelovy ústavně zaručené práva a svobody.

Ve své dosavadní judikatuře Ústavní soud vymezil případy pochybení v procesu dokazování mající za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jedná se o případy tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud konstatoval, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je ve vztahu k procesu dokazování povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04).

V projednávané věci však Ústavní soud taková pochybení, jež by odůvodňovala jeho zásah, neshledal.

Ústavní soud má za to, že orgány činné v trestním řízení v dané věci shromáždily všechny nezbytné i pro meritorní rozhodnutí podstatné důkazy, které nalézací soud ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu řádně vyhodnotil. Své úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, řádně popsal v odůvodnění svého rozsudku, z něhož je patrno, jak se vypořádal s otázkou věrohodnosti svědka V. i se změnou jeho výpovědi u hlavního líčení a z jakých důvodů dospěl k závěru, že z výpovědi jmenovaného svědka z přípravného řízení lze jako z důkazu vycházet. Ústavní soud v jeho hodnocení důkazů neshledal logický rozpor či projev svévole. Za těchto okolností mu tedy nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecným soudem. K stěžovatelem zmíněné zásadě presumpce neviny a z ní vyplývajícímu pravidlu in dubio pro reo lze doplnit, že jeho uplatnění je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů má důvodné pochybnosti o vině obžalovaného a nemůže je odstranit (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/02). Z toho, co již bylo uvedeno výše, vyplývá, že v projednávané věci neměly soudy o vině stěžovatele pochybnost a své závěry též v napadených rozsudcích řádně odůvodnily. Nelze jim proto porušení těchto zásad vytknout.

Názoru stěžovatele, že byla zkrácena jeho práva na obhajobu z důvodu, že výpověď svědka V. z přípravného řízení byla soudy použita jako důkaz, přestože výslechu svědka nemohl být přítomen ani on sám ani jeho obhájce, a nemohl mu tudíž klást otázky, nelze přisvědčit. S námitkou se již vypořádal nalézací soud, který v této souvislosti vyslechl jako svědka vyšetřovatele por. P., jehož výpověď konfrontoval s tím, co v hlavním líčení obhájce sdělil ke způsobu a času svého vyrozumění o výslechu, a s tím, jak vylíčil obsah telefonického rozhovoru s vyšetřovatelem. V odůvodnění napadeného rozsudku potom soud srozumitelně vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že výslech svědka v přípravném řízení byl proveden procesně řádným způsobem a je jako důkaz použitelný. Argumentu obhajoby o procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka z přípravného řízení nepřiznal právní relevanci ani odvolací soud, který této otázce věnoval v rámci odůvodnění svého rozsudku dostatečnou pozornost. Úvahy soudů obou stupňů v tomto směru se dle názoru Ústavního soudu pohybují v ústavním rámci. Z ústavněprávního hlediska je pak nutno považovat za významnou i skutečnost, že stěžovatel měl možnost klást svědkovi otázky v hlavním líčení. Proto i odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 282/2000 je nepřípadný, neboť procesní situace v této věci, v níž byl stěžovatelem citovaný nález vydán, byla podstatně odlišná od té, která nastala v projednávaném případě. Jen pro úplnost lze uvést, že v konstatování soudu, že proti výpovědi vyšetřovatele "stojí námitka obhájce, který jako svědek by mohl být vyslechnut pouze za podmínek zbavení mlčenlivosti klientem, avšak nemohl by již obžalovaného v tomto řízení zastupovat jako obhájce", nelze spatřovat porušení práva na svobodnou volbu advokáta.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud v projednávané věci neshledal, že by postupem obecných soudů v trestním řízení bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces i další namítaná práva garantovaná Listinou. Obecné soudy obou stupňů dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru