Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 606/2000Usnesení ÚS ze dne 04.12.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříksoudce/podjatost
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.606.2000
Datum podání11.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 278 odst.1, § 30

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 606/2000 ze dne 4. 12. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele R. V., zastoupeného advokátem JUDr. J. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2000, čj. 2 To 79/2000-108, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2000, čj. Nt 115/98-82, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 11. 10. 2000 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími, jimiž zamítly návrh na povolení obnovy řízení, porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 115/98. z něhož zjistil následující:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 46 T 2/95, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 1997, sp. zn. 11 To 60/97, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků. Návrhem, doručeným Městskému soudu v Praze dne 5. 8. 1998, stěžovatel požádal o povolení obnovy tohoto řízení. Tvrdil, že korunní svědek R. T., který ho usvědčoval z trestné činnosti, zásadně změnil svou výpověď a učinil prohlášení, že před švýcarskými trestními orgány vypovídal nepravdivě. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 1998, čj. Nt 115/98-21, jeho návrh na povolení obnovy řízení zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na dřívější změny ve výpovědích svědka T. (nejdříve popíral účast stěžovatele a později ho usvědčil), které byly dostatečně zhodnoceny v původním řízení. Jeho nynější výpověď ve spojení s dalšími zjištěnými skutečnostmi postrádá hodnotu nového důkazu. Vrchní soud v Praze v řízení o stížnosti, podané stěžovatelem proti uvedenému usnesení, svým rozhodnutím ze dne 28. 12. 1998, čj. 11 To 95/98-42, stížnost jako nedůvodnou zamítl s odkazem na správný postup soudu I. stupně, který zhodnotil všechny původní výpovědi svědka T. s tím, že jeho konečná výpověď byla v mnohých směrech potvrzována i dalšími důkazy. Dospěl k závěru, že případná nová výpověď tohoto svědka by nemohla dosavadní skutková zjištění změnit. Proti zmíněnému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel ústavní stížnost. Poukázal v ní na ochotu navrhovaného svědka vypovídat před soudem, soud však nabízenou výpověď již dopředu odmítl, a to přesto, že se jedná o zásadní důkaz ve věci. Tím porušil stěžovatelovo právo dle čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud svým nálezem ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 95/99, obě rozhodnutí obecných soudů zrušil. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obecné soudy porušily čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a v konečném důsledku i čl. 38 odst. 2 Listiny, když neakceptovaly požadavek na provedení závažného důkazu. Poukázal na zásadní postavení R. T. v trestní věci stěžovatele, jehož prohlášení nasvědčuje tomu, že svou původní výpověď hodlá změnit. Tato skutečnost může být dle názoru Ústavního soudu novým důkazem, který musí být prověřen a zhodnocen. Za situace, kdy je svědek ochoten před soudem vypovídat, není dán rozumný důvod, proč by neměl být přímo soudem vyslechnut. Bude na soudu, aby poté zvážil skutečnosti jím uváděné, přímo reagoval na jeho případná tvrzení a zabýval se i podrobnostmi ve vztahu k jeho dřívějším výpovědím. Jen po takovém postupu lze dojít k závěru o tom, zda nabízený důkaz lze označit za takový, který byl soudu dříve neznámý a který by mohl sám o sobě nebo se skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

V rámci nového řízení soud I. stupně vyslechl při veřejném zasedání, konaném dne 10. 4. 2000, navrhovaného svědka R. T. a poté znovu rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení. K námitce stěžovatele na podjatost soudce rozhodl, že předseda senátu Mgr. J. K. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Z odůvodnění jeho usnesení Ústavní soud zjistil, že svědek R. T. vypovídal v souladu se svým prohlášením ze dne 9. 4. 1998. Ve své výpovědi zdůraznil, že švýcarská policie ho k nepravdivé výpovědi proti stěžovateli zmanipulovala psychickým vydíráním, neboť mu vyhrožovala dvacetiletým trestem odnětí svobody. Proto vypovídal dle přání policie. Ve výkonu trestu se od své sestry dozvěděl o odsouzení stěžovatele, litoval svého jednání a po propuštění z vězení se rozhodl vše uvést na pravou míru. Soud I. stupně zhodnotil obě odlišné výpovědi svědka a dospěl k závěru, že jeho výpověď z 29. 11. 1994 je v souladu s řadou nepřímých důkazů. Naopak výpověď z 10. 4. 2000 posoudil jako nevěrohodnou a zcela osamocenou. Pokud jde o námitku podjatosti, soud I. stupně konstatoval, že předseda senátu při projednávání návrhu stěžovatele postupoval bez neodůvodněných průtahů, bez osobní zaujatosti a v respektu k zákonu.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel po jeho vyhlášení stížnost. V písemném odůvodnění stížnosti namítal, že předseda senátu hodnotil výpověď vyslechnutého svědka subjektivním způsobem, což svědčí o jeho podjatosti. Dle jeho přesvědčení svědek při výslechu vypovídal logicky a podrobně vysvětlil, proč původně vypovídal jinak. Soud jeho výpověď zpochybnil pouze proto, aby odůvodnil zamítnutí návrhu. V této souvislosti stěžovatel kritizoval důkazy, které svědčí v jeho neprospěch. Zdůraznil, že soud na danou věc aplikoval kolektivní odpovědnost, tj. odpovědnost za cizí zavinění, které zákon nezná. Stěžovateli není zřejmé, na základě čeho dospěl soud k závěru, že svědek byl zločinnou drogovou organizací činěn odpovědným za jeho odsouzení. Závěrem namítl, že soud nehodnotil výpověď svědka v souladu se závěry Ústavního soudu.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 6. 2000, čj. 2 To 79/2000-108, stížnost jako nedůvodnou zamítl. Po přezkoumání správnosti napadeného usnesení a postupu řízení, jež jeho vydání předcházelo, konstatoval, že soud I. stupně správně nové svědecké výpovědi R. T. neuvěřil a při jejím hodnocení důsledně vycházel z ust. § 278 odst. 1 tr. řádu. V této souvislosti zdůraznil, že vina stěžovatele byla prokázána i dalšími důkazy, rozvedenými podrobně v odsuzujícím rozsudku. K námitce, že soud nehodnotil nově provedený důkaz v souladu s nálezem Ústavního soudu, uvedl, že soud splnil pokyn Ústavního soudu, když provedl osobní výslech navrženého svědka. Upozornil však na to, že Ústavní soud nemůže obecným soudům ukládat, jak mají provedené důkazy hodnotit. Dle jeho názoru soud I. stupně splnil veškeré požadavky uvedené v citovaném nálezu a jeho nové rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Důvodnou neshledal ani stížnost proti výroku , kterým soud I. stupně rozhodl, že předseda senátu není vyloučen z úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele. V této souvislosti upozornil na to, že důvody vyloučení soudce je třeba opřít o takové zjištěné skutečnosti, na jejichž základě lze učinit spolehlivý závěr o poměru soudce k projednávané věci nebo osobám, kterých se předmětný úkon dotýká, popř. k jinému orgánu trestního řízení. Takové skutečnosti z obsahu spisu nevyplývají a nenamítá je ani stěžovatel. Navíc Mgr. K. nerozhodoval jako samosoudce, ale spolu s ostatními členy senátu.

Rozhodnutí obou obecných soudů stěžovatel napadl projednávanou ústavní stížností. Poukazuje na jeden z principů spravedlivého procesu, jímž je povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Tvrdí, že soud I. stupně sice v souladu s nálezem Ústavního soudu vyslechl korunního svědka R. T., poté však účelově a bez konkrétních důkazů zpochybnil pravdivost jeho výpovědi. Rozporná argumentace, kterou soud použil v odůvodnění svého rozhodnutí, povšechný odkaz na předpoklad, že svědek byl zločinnou drogovou organizací činěn odpovědným za svědectví proti stěžovateli, a odkaz na nepřímé důkazy, které postrádají logiku, nemohou při posuzování viny stěžovatele obstát a svědčí o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že i Vrchní soud v Praze v podstatě převzal nelogické argumenty soudu I. stupně a jeho rozhodnutí mechanicky potvrdil. Ani s námitkou podjatosti se nevypořádal v souladu se skutečností. Dle názoru stěžovatele pro vyslovení námitky podjatosti soudce nepřicházejí v úvahu pouze zjištěné osobní či příbuzenské vztahy ke stěžovateli, ale i k jeho obhájci. V daném případě státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze JUDr. B. držela obhájce stěžovatele v r. 1997 v rozporu se zákonem ve vazbě, takže poměr mezi těmito účastníky nemůže být prokazatelně nestranný. Stěžovatel je přesvědčen, že odůvodnění obou napadených usnesení pro svoji povšechnost a z nich plynoucí procesní i věcnou vágnost zakládají nepřezkoumatelnost takových rozhodnutí a vedou k omezení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud vyzval dle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.

Městský soud v Praze poukázal na svůj postup po vydání nálezu Ústavního soudu, kdy v rámci nového řízení o povolení obnovy řízení vyslechl svědka R. T., kterého za tím účelem předvolal z Jugoslávie. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl důvody, proč jeho výpověď hodnotil jako nepravdivou a účelovou. Především konkrétní povaha případu, jak vyplývá z hodnocení důkazů, ale také bezprostřední vjemy z projevu svědka opravňovaly soud k závěru, že jeho výpověď je nepravdivá a hrubě odporující kontextu ostatních důkazů. K závěru o vztahu stěžovatele a vyslechnutého svědka ke zločinné drogové organizaci, která se zabývala pašováním drog přes hranice, ho vedly důkazy, provedené a zhodnocené v rámci trestního řízení, a nikoli možné napojení některého člena senátu na tuto organizaci, o němž se zmiňuje stěžovatel v ústavní stížnosti. Městský soud se domnívá, že námitky v ústavní stížnosti jsou vznášeny tak, že relativně méně významné, podpůrné či zcela na okraj uváděné důvody a argumenty soudu jsou předkládány jako nosné a rozhodující a jsou vytrženy z kontextu.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že v rámci řízení o stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že soud I. stupně při svém rozhodování o návrhu na obnovu řízení neporušil zákon. Stěžovatel měl možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Bylo zachováno i jeho právo na obhajobu. V souladu s nálezem Ústavního soudu vyslechl navrženého svědka, tento důkaz podrobně zhodnotil a v odůvodnění usnesení pečlivě zdůvodnil, proč jeho výpovědi neuvěřil. Poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž reagoval na všechny uplatněné námitky stěžovatele.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Rozhodnutí obecných soudů může zrušit tehdy, pokud shledá, že jimi byly porušeny ústavně zaručené základní práva nebo svobody stěžovatelů. Takové porušení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Jestliže článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, rozumí se tím, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Při rozhodování je soudce vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy), při výkonu své funkce je nezávislý (čl. 82 Ústavy). Pokud obecné soudy postupovaly v dané věci v souladu s ustanoveními trestního řádu, jež upravují průběh řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a svůj postup řádně odůvodnily, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl ve svém celku nespravedlivý. Právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možno vykládat tak, že je způsobilé zajistit úspěch v řízení.

Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 95/99, byla důvodem pro zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů skutečnost, že soudy neprovedly v rámci řízení o povolení obnovy řízení navrhovaný důkaz výslechem svědka R. T., spokojily se s jeho prohlášením učiněným v cizině, z něhož vyvodily konečné závěry o jeho věrohodnosti a přesvědčivosti. S ohledem na zásadní důležitost tohoto důkazu, od jehož provedení se odvíjí úvaha o tom, zda ho lze označit za takový důkaz, který by mohl sám o sobě nebo se skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci a v konečném důsledku vést k povolení obnovy řízení, spatřoval Ústavní soud v neprovedení výslechu jmenovaného svědka porušení ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a v konečném důsledku i práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Obecné soudy v novém řízení vycházely z ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, podle něhož může být obnova trestního řízení povolena jen tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Za nový důkaz ustálená soudní judikatura považuje i důkaz dříve provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení, např. výpověď svědka, který v řízení o obnově podstatně změnil svoji výpověď. V takovém případě musí být hodnoceny i důvody, které vedly k obsahové změně důkazu (viz R 72/80). Soud I. stupně znovu projednal návrh stěžovatele a při veřejném zasedání dne 10. 4. 2000 vyslechl jako svědka R. T.. Poté opětovně návrh zamítl a s jeho rozhodnutím se ztotožnil i soud II. stupně. Podstatou stěžovatelových námitek, uplatněných v ústavní stížnosti, je jeho nespokojenost s vyhodnocením provedeného důkazu, jež podle něj vede v konečném důsledku k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a k porušení jeho práv na spravedlivý proces. Ústavní soud však konstatuje, že Městský soud v Praze se poté, když splnil pokyn Ústavního soudu a vyslechl navrženého svědka, důsledně zabýval hodnocením jeho výpovědi, a to v souladu s ust. § 134 odst. 2 tr. řádu, s přihlédnutím k tomu, co tento svědek vypověděl ve svých dřívějších výpovědích. Nový důkaz hodnotil i v souvislosti s dalšími, dříve provedenými důkazy, neboť vina stěžovatele byla prokázána nejenom výpovědí R. T., kterou učinil před policejními orgány ve Švýcarsku, ale i důkazy dalšími, rozvedenými podrobně v odsuzujícím rozsudku Městského soudu v Praze. Pokud stěžovatel nyní brojí i proti důkazům, provedeným soudy při rozhodování o vině stěžovatele, a poukazuje na jejich nesprávné hodnocení v řízení o obnově, Ústavní soud poukazuje na to, že soud hodnotil novou výpověď svědka v kontextu s dalšími usvědčujícími důkazy, jejichž zákonnost již v řízení o povolení obnovy nemohl přezkoumávat (viz R 35/88). Svůj závěr o nevěrohodnosti nového důkazu a o důvodech, které ho k takovému závěru vedly, řádně, srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil.

Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými, ani nahrazovat jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud pouze reaguje na hluboké nesrovnalosti mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými právními závěry na straně druhé. Jen v případě, že by se právní závěry soudů dostaly do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními, mohl by takový jejich postup založit protiústavnost. Příkrý nesoulad Ústavní soud v daném případě neshledal. Obecné soudy se při hodnocení námitek stěžovatele striktně řídily ust. § 278 odst. 1 tr. řádu. Jejich úvaha o tom, že změněná výpověď svědka R. T. nemůže sama o sobě ani ve spojení s ostatními provedenými důkazy odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, má beze zbytku oporu v provedeném dokazování. Ústavní soud k tomu dodává, že hodnocení důkazů soudy v rámci podmínek, za nichž může být povolena obnova řízení, při respektování příslušných procesních postupů, jež je odlišné od vlastního hodnocení stěžovatelem, není způsobilé založit porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, včetně jeho oprávnění domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Ústavní soud nepovažoval za důvodnou ani další námitku stěžovatele, že rozhodnutí Vrchního soudu o námitce podjatosti nebylo učiněno v souladu se skutečností, když státní zástupkyně JUDr. B. v r. 1997 držela údajně v rozporu se zákonem obhájce stěžovatele ve vazbě. Především je nutno vycházet z obsahu samotné námitky podjatosti, vznesené stěžovatelem ve stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1998. Stěžovatel v ní namítal podjatost předsedy senátu Mgr. K., který rozhodl bez jediného důkazu o vině stěžovatele a v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení postupoval v rozporu se zákonem. Na pokyn Ústavního soudu o této námitce rozhodl Městský soud v Praze při veřejném zasedání dne 10. 4. 2000 a jeho rozhodnutí nevyloučit předsedu senátu z prováděných úkonů potvrdil Vrchní soud v Praze jako správné. V odůvodnění svého usnesení ze dne 2. 6. 2000 se Vrchní soud podrobně zabýval důvody vyloučení soudce dle § 30 odst. 1 tr. řádu, mezi něž nelze zařadit namítané skutečnosti, jež se týkají rozhodovací činnosti soudu I. stupně. Rovněž jeho závěr, že ani z obsahu spisu nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že předseda senátu je k projednávané věci, stěžovateli, popř. dalším osobám uvedeným v § 30 odst. 1 tr. řádu osobně zaujat, odpovídá skutečnosti a je z ústavního hlediska akceptovatelný. K vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah konkrétního soudce k věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nezávisle a nestranně rozhodovat. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svůj nález ve věci sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001, ve kterém mimo jiné řešil i otázky náležitostí námitky podjatosti a zákonných hledisek rozhodování o ní. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na vztah mezi státní zástupkyní JUDr. B. a jeho obhájcem, touto námitkou se Ústavní soud nezabýval, neboť nebyla předmětem řízení o vyloučení soudce. Z obsahu spisu ani nevyplývá, že by stěžovatel vznesl v souladu s ust. § 30 odst. 1 tr. řádu námitku podjatosti státní zástupkyně, na jejíž negativní poměr k jeho obhájci nyní poukazuje.

Ústavnísoud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že by soudní řízení o návrhu na povolení obnovy řízení jako celek nebylo spravedlivé. Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 4. prosince 2001JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru