Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 605/07 #1Nález ÚS ze dne 26.07.2007Náhrada nákladů zastoupení při vyloučení věci k samostatnému projednání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stano... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
procesní postup
Clo
Poznámkastejně jako I. ÚS 462/07
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 118/46 SbNU 117
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.605.07.1
Datum vyhlášení07.08.2007
Datum podání08.03.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 39 odst.2, § 60 odst.7

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rozhodnutí, kterým soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení, nesmí být zatíženo libovůlí. Nepřiznání náhrady nákladů zastoupení z důvodu jejich uhrazení v jiném řízení bylo v dané věci v rozporu s § 60 soudního řádu správního, i v rozporu s očekáváním, které svým postupem vyvolal u účastníka řízení soud. Tím zasáhl do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele R. D. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 26. července 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 190/2005-42.

Narativní část

Stěžovatel se správní žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení sedmnácti rozhodnutí celního ředitelství. Městský soud vyloučil jednotlivá rozhodnutí k samostatnému projednání s ohledem na jejich „specifika“. V dané věci vyhověl stěžovateli a zrušil jedno z napadených rozhodnutí. Nepřiznal však náhradu nákladů zastoupení, a to z důvodu jejich přiznání v jiné věci a neúčelnosti podané repliky.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

V dané věci stěžovatel přizpůsobil své další procesní úkony očekávání, jež bylo vyvoláno postupem městského soudu. Vyloučením jednotlivých rozhodnutí k samostatnému projednávání vytvořil městský soud u stěžovatele očekávání účelnosti důslednějšího zkoumání jednotlivých rozhodnutí a činění dalších procesních úkonů k nim. Tím vznikly stěžovateli dodatečné náklady. Městský soud svým postupem rovněž nevylučoval účelnost dalších úkonů, které stěžovatel v rámci řízení učinil (repliky, upozornění na jiné soudní rozhodnutí).

Ústavní soud v této souvislosti připomněl zásadu důvěry jednotlivce v akty veřejné moci. Orgány veřejné moci musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly. V dané věci městský soud odmítl přiznat stěžovateli náhradu nákladů zastoupení, neboť ta mu byla přiznána v jiném ze samostatných řízení. Tento argument přitom neměl oporu v zákoně a byl neočekávatelný z hlediska předchozího postupu, čímž městský soud vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc podle čl. 2 odst. 2 Listiny. Zároveň tím fakticky přiznal neúčelnost samotného vyloučení k samostatnému projednávání a činění samostatných úkonů pro jednotlivá řízení. Sám přitom takovýto postup, a tím i vznik dalších nákladů na straně stěžovatele, vyvolal. Uvedeným postupem tak zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 605/07 ze dne 26. 7. 2007

N 118/46 SbNU 117

Náhrada nákladů zastoupení při vyloučení věci k samostatnému projednání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 26. července 2007 sp. zn. II. ÚS 605/07 ve věci ústavní stížnosti R. D. proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 190/2005-42, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 190/2005-42 se ve výroku II ruší.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadl stěžovatel shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") v jeho výroku II. Tímto rozhodnutím městský soud vyhověl stěžovatelově žalobě a zrušil rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství Praha (dále též jen "žalovaný") č. j. 10874/03-21/15 ze dne 22. 3. 2005 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále uložil žalovanému zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 2 000 Kč (tj. ve výši zaplaceného soudního poplatku) do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Soud v odůvodnění mimo jiné uvádí, že stěžovatel podal žalobu proti celkem 17 rozhodnutím žalovaného, přičemž uvedl, že jednotlivá napadená rozhodnutí spolu skutkově souvisejí. Věc byla původně vedena pod sp. zn. 5 Ca 151/2005, soud však přezkoumání jednotlivých rozhodnutí vyloučil z důvodu přehlednosti řízení k samostatnému projednání, a to svým usnesením ze dne 24. 5. 2005 č. j. 5 Ca 151/2005-16. Výrok o nákladech řízení soud odůvodnil tak, že požadovaná náhrada za právní zastoupení stěžovatele advokátem ve výši 2 558,50 Kč (dva úkony právní služby a dva paušální poplatky po zvýšení o 19% DPH) již byla přiznána ve věci vedené pod sp. zn. 5 Ca 151/2005. Dále uvedl, že náklady za repliku k vyjádření žalovaného ze dne 1. 11. 2005 nebyly vynaloženy důvodně, neboť replika jen opakuje důvody již uvedené v žalobě.

Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedeného výroku, jímž mu soud jako úspěšnému žalobci nepřiznal ve správním soudnictví náhradu nákladů zastoupení s tím, že postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soud nejdříve vyloučením věc rozdělil na samostatná řízení a vyzval stěžovatele k zaplacení 2 000 Kč soudního poplatku za každý takto nově vzniklý případ. Stěžovatel potom "provedl vyjádření a doplnění žaloby" dne 10. 8. 2005, kde upozornil na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005, jenž rozhodoval podobnou stěžovatelovu věc (stěžovatel toto rozhodnutí neměl v době podání žaloby v držení). Následně se soud stěžovatele dotázal, zda souhlasí s možností projednat věc bez přítomnosti účastníků, vyzval jej, aby doložil, že je jeho zástupce plátcem DPH, a zaslal stěžovateli vyjádření žalovaného k žalobě. Přípisem ze dne 1. 11. 2005 stěžovatel reagoval jak na toto vyjádření, tak na dotaz soudu. Soud nakonec žalobě vyhověl, avšak nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení s tím, že náhrada byla přiznána v jiné věci. Tento postup soudu je dle stěžovatele v rozporu s postupem předepsaným zákonem (§ 60 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění, dále jen "s. ř. s."), neboť stěžovatel měl ve věci plný úspěch, a má tedy nárok na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Náhradu nelze nepřiznat ani odkazem na jiné řízení, ani odkazem na důvody hodné zvláštního zřetele (§ 60 odst. 7 s. ř. s.), kterým však soud ani neargumentoval. Ostatně takové důvody nemohou existovat, neboť stěžovatelův právní zástupce za účelem hospodárnosti a efektivnosti navrhl společné projednání (jde o snížení nákladů i na straně soudu, který by tak nebyl nucen vyhotovovat a doručovat celou řadu samostatných listin). Avšak městský soud věc rozdělil a učinil samostatné výzvy. Odůvodnění výroku o nákladech nevyhovuje ani ustanovení § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, jehož účelem je zabránit vydávání neurčitých či nesrozumitelných rozhodnutí, kdy naopak písemné vyhotovení rozhodnutí má být spolehlivým pramenem poznání úvah soudu (stěžovatel zde poukázal na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 10 Co 277/2005). Popsaným postupem měl být podle stěžovatele porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky [stížnost dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 176/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 3, nález č. 34, svazek 6, nález č. 89], neboť náležité odůvodnění je zárukou proti možné libovůli. Soud ani neuvedl, jaké zákonné ustanovení zakládá možnost nepřiznat náhradu nákladů zastoupení poukazem na jiné řízení, a jeho rozhodnutí tak není přezkoumatelné.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi, Městskému soudu v Praze, a vedlejšímu účastníkovi, Celnímu ředitelství Praha.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že soud právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušil. Stěžovatel sice podal žalobu společnou, avšak současně uvedl, že neshledá-li soud podmínky pro společné projednávání, nechť postupuje dle ustanovení § 39 odst. 2 s. ř. s., což soud učinil. Byť šlo o rozhodnutí téhož žalovaného, měla rozhodnutí "svá specifika", a pokud by bylo rozhodnuto jediným rozsudkem, bylo by rozhodnutí nepřehledné. Městský soud připouští, že nepřiznání náhrady za úkon ze dne 10. 8. 2005, který stěžovatel učinil po výzvě soudu, aby návrh řádně odůvodnil, a ke kterému přiložil kopii rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 58 Ca 49/2003, "na který bez bližšího poukázal", nebylo odůvodněno. Předložení rozsudku soud podle předsedkyně senátu nepožadoval a rozsudek pro své rozhodnutí nepoužil. Nepřiznání náhrady nákladů za repliku žalobce ze dne 1. 11. 2005 bylo odůvodněno.

Celní ředitelství Praha, vedlejší účastník řízení, na výzvu Ústavního soudu dne 27. 6. 2007 sdělilo, že se vzdává možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel podal současně více ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí téhož soudu o zásadně shodném obsahu. Přitom již 7. 6. 2007 nálezem sp. zn. I. ÚS 462/07 (Sbírka rozhodnutí, svazek 45, nález č. 94) takové ústavní stížnosti Ústavní soud vyhověl a výrok o náhradě nákladů řízení v dané věci napadeného rozsudku Městského soudu v Praze zrušil. Vzhledem k tomu, že nyní napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno za stejných okolností a bylo i shodně odůvodněno, neshledal Ústavní soud důvod se od zmíněného nálezu sp. zn I. ÚS 462/07 odchýlit, a proto nyní pouze poukazuje na jeho podstatné části.

Stěžovatel namítal, že k porušení základního práva na spravedlivý proces mělo dojít vydáním výroku o nákladech řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí o nákladech řízení integrální součástí řízení. Rozhodnutím o nákladech řízení může být zasaženo do práva na spravedlivý proces, např. postupem, jenž je extrémním či neočekávatelným vybočením z postupu, jenž lze na základě obsahu pravidel řízení očekávat [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 26, nález č. 57) nebo nález ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 305/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 38, nález č. 136) či nálezy ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 198/07, 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 či 4. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 129/06 (Sbírka rozhodnutí, svazek 45, nález č. 74, svazek 44, nález č. 15 a č. 2)]. Rozhodování o nákladech řízení se z pohledu obecných soudů může jevit jako oblast "jednoznačně podružná" (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06, Sbírka rozhodnutí, svazek 44, nález č. 14), což však neznamená, že nejde o aplikační akty s významnými dopady na práva účastníků řízení, neboť mj. významně ovlivňují úvahu o tom, zda je úsilí o ochranu práva ve svém celku účelné. Způsob, jímž soud rozhodne o některé ze složek nákladů řízení, může vést k podstatnému omezení v přístupu k soudu, což není z hlediska čl. 36 Listiny akceptovatelné (srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 40, nález č. 56). Rozhodnutí, kterým soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení, nesmí být zatíženo libovůlí (srov. např. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06, Sbírka rozhodnutí, svazek 42, nález č. 162). Ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít.

Stěžovatel namítal, že městský soud jej nejdříve rozdělením sporu přiměl k učinění několika samostatných písemných procesních úkonů, spadajících do rámce odborné právní pomoci, a poté odmítl přiznat jakoukoli náhradu za tyto úkony. Ústavní soud v minulosti opakovaně podtrhl důležitost důvěry jednotlivce v akty veřejné moci (srov. např. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 27). Bez této důvěry není výkon veřejné moci v demokratickém státě možný, resp. je velmi nákladný. Prvek důvěry je tak i funkční podmínkou výkonu liberální a demokratické veřejné moci, a proto je třeba důvěru v akty veřejné moci chránit, a tak i "soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup. ... Důvěra v soudní rozhodování ... patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu." (srov. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 131). Orgány veřejné moci musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly (srov. nález ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 120).

Městský soud v Praze vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze 17 původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání, jasná pobídka, aby znova zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady (jde jak o kancelářské a poštovní výlohy, tak o práci věnovanou studiu a zpracování dokumentů a o vypracování procesních reakcí). Poté soud vydal výrok, kterým ve svém důsledku popřel, že takové samostatné úkony bylo třeba činit. Odkázal přitom na jiné řízení, avšak není zřejmé, o jaké ustanovení tento svůj postup opřel, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Ústavnísoud nemohl akceptovat názor, že replika stěžovatele ze dne 1. 11. 2005 byla neúčelná, neboť nic v předloženém spise obecného soudu nesvědčí o tom, že stěžovatel musel vědět, jak se soud staví k argumentaci žalovaného (soud například neavizoval, že by považoval vyjádření žalovaného za vyjádření, jež nepřináší nic nového, a že tudíž stěžovatel nemusí znova na námitky reagovat). Stěžovatel tak musel zohlednit i variantu, že soud považuje argumenty obsažené ve vyjádření za důvodné, a pro tento případ jim musel oponovat, přičemž tak musel učinit písemně, neboť soud přinejmenším naznačil, že věc bude chtít rozhodnout bez ústního jednání. Soud ve vyjádření k ústavní stížnosti označil za zbytečný úkon ze dne 10. 8. 2005, jímž stěžovatel mj. upozornil na rozhodnutí jiného soudu v obdobné věci. V napadeném rozhodnutí soud vůbec tento postup neodůvodnil, což je v rozporu s pravidly spravedlivého procesu. Avšak ani ex post vytvořená argumentace (viz vyjádření účastníka k ústavní stížnosti) není přiléhavá, neboť zcela pomíjí povinnost soudů pečovat o celkovou harmonii rozhodnutí (viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 647/02). Soud nesmí pomíjet informaci o tom, na základě jakých důvodů o obdobné věci rozhodl jiný soud, byť o ni nežádal. V daném případě navíc žalovaný prezentoval různé rozhodování o podobné věci jako něco běžného, ačkoli takový stav podrývá ideu spravedlnosti. Navíc soud stěžovatele i zde ke konání vyzval, když žádal prohloubení předestřené argumentace, jíž se stěžovatel domáhal přiznání odkladného účinku.

Pokud Městskýsoud v Praze v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť použil argument v zákoně (§ 60 s. ř. s.) neobsažený a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu. Soud tedy nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud podotýká, že výše uvedené právní názory nutně neznamenají, že soud musí náhradu zastoupení za úkony činěné ve velmi podobných věcech přiznat vždy v plné výši a že by nemohl na základě konkrétní normy podústavního práva a na základě přesvědčivého výkladu v té či oné míře zohlednit podobnost věci.

Ústavnísoud závěrem dodává, že Městský soud v Praze náležitě neodůvodnil, proč vůbec věc vyloučil k samotnému projednání. Poukaz na "přehlednost" řízení takovým odůvodněním není. Zvolený postup může být problematický i z hlediska povinnosti řídit se předchozími rozhodnutími, neboť např. v nálezu ze dne 16. 3. 2006 Ústavní soud Městskému soudu v Praze připomněl tento právní názor Nejvyššího správního soudu: "Jako obiter dictum považuje Ústavní soud za účelné odkázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 53/2004 ze dne 21. 4. 2005 (viz www.nssoud.cz), který kritizoval praxi "umělého navyšování počtu řízení ve věcech, kde je takové navyšování bezúčelné". Podle Nejvyššího správního soudu "jedním ze způsobů takového umělého navyšování je právě i nevhodné rozdělování řízení tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod. Tento postup ... zatěžuje jak strany soudního sporu (například nezdůvodněnou multiplikací soudního poplatku), tak i soudy samotné. To je zvláště nevhodné v situaci ... přetíženosti soudů, kdy toto další umělé zvyšování přetíženosti vede ... k poškození účastníků ostatních řízení, jejichž spory narůstající soudní zahlcenost nutně dále prodlužuje, aniž by přitom bylo toto zvýšené úsilí i finanční výdaje jak na straně účastníků, tak na straně státu, vyváženo tím, že by byla účinněji poskytnuta ochrana právům účastníků. Lze proto uzavřít, že tehdy, kdy soudy zbytečně komplikují řízení např. jejich bezúčelným rozdělováním, vzdalují se od raison d'etre své ústavně zakotvené existence, jímž je právě umožnit co nejspravedlivěji a nejefektivněji průchod právům a spravedlnosti."" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 664/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 40, nález č. 56).

S ohledem na shora uvedené tedy Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru