Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 604/02 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2004Účinky rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, jímž tento soud vzal na vědomí smírné urovnání mezi stěžovateli a vládou ČR

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuzastaveno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDiskriminace
Nájem
Byt
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 7/32 SbNU 487
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.604.02.1
Datum podání13.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 13

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3, § 710

40/1993 Sb., čl.

99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 604/02 ze dne 26. 2. 2004

U 7/32 SbNU 487

Účinky rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, jímž tento soud vzal na vědomí smírné urovnání mezi stěžovateli a vládou ČR

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 26. února 2004 sp. zn. II. ÚS 604/02 ve věci ústavní stížnosti M. Č. a spol. proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem z 26. 4. 2001 sp. zn.15 C 246/93 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 27. 6. 2002 sp. zn. 11 Co 532/2001 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 22. 7. 2002 sp. zn. 11 Co 532/2001 ohledně nájemních práv k bytům.

Řízení se zastavuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2002 se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví. Tvrdili, že postupem obecných soudů byla porušena ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to jak samostatně, tak ve spojení s čl. 14 Úmluvy, a že dále jednáním města Ú. byly porušeny čl. 1, 3 a 8 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 2 odst. 1 a 3 Dodatkového protokolu č. 4 k Úmluvě, čl. 3 odst. 1 nebo čl. 4 tohoto Dodatkového protokolu č. 4, a to jak samostatně, tak ve spojení s čl. 14 Úmluvy.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé popsali své právní postavení ve vztahu k bytům v jejich nájmu, které původně užívali. Poté popsali protiprávní jednání města Ú. (v původním řízení prvního žalovaného). Dne 24. 2. 1993 byli stěžovatelé úředníky bytového odboru Obvodního úřadu města Ú. za asistence městské policie vystěhováni z bytů a naloženi do vlaku jedoucího na Slovensko včetně svého osobního majetku. Tvrdí, že je úředníci bytového odboru a městská policie dříve opakovaně upozorňovali, že po rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se musí odstěhovat na Slovensko, kde údajně dostanou byty, práci a sociální podporu. K vystěhování mělo dle tvrzení městské policie dojít na základě žádosti stěžovatelky M. Č., která se měla dne 12. 2. 1993 dostavit na městskou policii a požádat o pomoc při stěhování své rodiny na Slovensko (o této skutečnosti existuje úřední záznam podepsaný vrchním policejním komisařem N., členem zastupitelstva města D. a komisařem městské policie L., jenž nicméně není nikým ze stěžovatelů podepsán). Právním podkladem pro přestěhování stěžovatelů a dalších členů jejich rodiny mělo být podle nich samých usnesení č. 326/92 Rady města Ú. ze dne 17. 12. 1992, v němž se rada zabývala realizací vyhlášky města Ú. č. 22/1992, která byla později zrušena nálezem Ústavního soudu, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 96/1994 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 38/93, uveřejněn rovněž ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 1, nález č. 14].

Stěžovatelé po příjezdu do Ch. J. na Slovensku zjistili, že pro ně místní úřady nemohou nic udělat, neboť nemají na Slovensku trvalý pobyt. Asi měsíc proto pobývali na nádraží a pak se vrátili zpět do Ú. Byty, které původně užívali, nalezli zapečetěné a zamčené. Jejich žádost, aby je opět mohli užívat, město Ú. Stěžovatelé byli v důsledku toho nuceni přebývat v parku. Teprve v listopadu a prosinci roku 1993 byla jejich neutěšená bytová situace částečně řešena přidělením bytů do užívání.

Tímto postupem však nedošlo podle názoru stěžovatelů ke zhojení protiprávního jednání města. Poškodila je skutečnost, že nově přidělené byty se nacházely v jednom domě a jejich těsným soužitím docházelo ke konfliktům, čímž se narušily vzájemné rodinné vztahy. Nově přidělené byty nebyly stejné kvality ani rozměrů ve srovnání s těmi, které obývali před vystěhováním. Nájemní smlouvy k nim byly se stěžovateli uzavřeny na dobu určitou, do vyřešení soudního sporu (s výjimkou stěžovatelky A. H., s níž sice byla sepsána nájemní smlouva na dobu neurčitou, byla však podepsána třemi křížky, neboť stěžovatelka je negramotná; k platnému právnímu úkonu tak bylo třeba notářského zápisu). Stěžovateli panu P. M. byl později přidělen do nájmu byt II. kategorie o velikosti 3 + 1 na dobu neurčitou. Stěžovatelé M. A G. Č. se v roce 2001 odstěhovali na Slovensko do Ch. J., kde od té doby žijí, a jimi obývaný byt o velikosti 1 + 1 IV. kategorie byl přidělen do užívání stěžovatelce A. H.

Stěžovatelé podrobně vylíčili i průběh řízení před obecnými soudy a namítali nesprávnost jejich postupu i jednotlivých jejich rozhodnutí (poukazovali na průtahy v řízení, nesprávně vyměřený soudní poplatek, ustanovení opatrovníka pro doručování, neprovedení navrženého důkazu atd.). Obecné soudy podle jejich názoru pochybily, když zamítly jejich žalobu za použití § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník"), podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných, aniž by došlo k ukončení nájemního poměru k jejich řádně užívaným bytům ve smyslu ustanovení § 710 občanského zákoníku ani jiným způsobem předepsaným zákonem.

V následující obsáhlé části ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně kvalifikovali jednotlivé skutečnosti popsané v předchozích částech ústavní stížnosti z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a následně navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 4. 2001 č. j. 15 C 246/93-329 zčásti zastavil řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby manželů G. a M. Č. (stěžovatelů) vůči městu Ú. (dříve první žalovaný) týkající se určení, že trvá jejich nájemní vztah k bytu č. 4 o velikosti 1 + 1, bez příslušenství, IV. kategorie, ve čtvrtém patře domu č. 106/5 v ulici B. v Ú., dále, aby byl stěžovatelům umožněn přístup do tohoto bytu a jeho užívání. Ve zbytku obecný soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení.

Stěžovatelé se proti rozsudku odvolali.

Odvolací petit zněl po upřesnění právní zástupkyní stěžovatelů při ústním jednání před odvolacím soudem tak, že se manželé M. G. Č. (stěžovatelé) vůči městu Ú. (v původním řízení první žalovaný) domáhají určení, že ke dni podání žaloby (21. 5. 1993) jsou nájemci bytu č. 4, o velikosti 1 + 1, bez příslušenství, IV. kategorie, nacházejícího se v domě č. 106/5 v ulici B. v Ú. Manželé I. a O. J. (stěžovatelé) se vůči manželům B. a J. H. (v původním řízení třetí žalovaní) domáhají určení, že trvá jejich nájemní vztah k bytu č. 5, o velikosti 2 + 1, bez příslušenství, IV. kategorie, nacházejícímu se v prvním patře domu č. 159/8 v Ř. v Ú., a žalovaní jsou povinni umožnit uvedeným stěžovatelům přístup do tohoto bytu a jeho užívání a vydat jim nájemní smlouvu. A. H. (stěžovatelka) se vůči manželům V. a Martě J. (dle opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2002 č. j. 11 Co 532/2001-395 jméno správně zní "Marii") (v původním řízení druzí žalovaní) domáhala určením, že trvá nájemní vztah k bytu č. 4 o velikosti 2 + 1, II. kategorie, nacházejícímu se v prvním patře domu č. 214/54 v M. ulici v Ú., a žalovaní jsou povinni uvedené stěžovatelce umožnit vstup do bytu, jeho užívání a vydat jí nájemní smlouvu k němu. P. M. (stěžovatel) se vůči městu Ú. (v původním řízení první žalovaný) domáhal určení, že byl k datu podání žaloby (21. 5. 1993) nájemcem bytu č. 3, o velikosti 2 + 1, II. kategorie, nacházejícího se v prvním patře domu č. 214/54, v ulici M. v Ú. V případě, že návrhu na změnu rozsudku prvního stupně nebude vyhověno, v odvolacím petitu se navrhovalo, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 6. 2002 č. j. 11 Co 532/2001-383 ve znění opravného usnesení ze dne 22. 7. 2002 č. j. 11 Co 532/2001-395 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Dne 16. 6. 2003 byl Ústavnímu soudu doručen přípis nazvaný "doplnění a částečné zpětvzetí ústavní stížnosti II. ÚS 604/02". Tímto přípisem stěžovatelé, jak uvádějí, reagují na výsledek skončeného řízení o jejich stížnosti proti České republice ze dne 3. 3. 1998 podané k Evropské komisi pro lidská práva. Rozhodnutím ze dne 27. 8. 2002 prohlásil Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") jejich stížnost vedenou pod č. 40226/98 za částečně přijatelnou. Následně začaly strany sporu (stěžovatelé a Česká republika, reprezentovaná vládou) jednat o smíru. Dne 26. 5. 2003 obě strany podepsaly prohlášení o smírném urovnání, které Evropský soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2003 vzal na vědomí, a rozhodl o vyškrtnutí jejich stížnosti ze seznamu. Kopie obou rozhodnutí Evropského soudu stěžovatelé přiložili.

Stěžovatelé z uzavřeného a potvrzeného smíru dovodili, že se již nemohou před Ústavním soudem domáhat nápravy těch skutečností, k nimž došlo přede dnem 21. 7. 1997, což je den podání jejich předchozí ústavní stížnosti. Vzali tak podle svých slov zpět část ústavní stížnosti týkající se tvrzeného porušení čl. 3 a 8 Úmluvy, a to jak samostatně, tak i ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy.

Stěžovatelé se cítí být dotčeni na svých právech garantovaných v ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy samostatně i ve spojení s čl. 14 Úmluvy, neboť dobu, která uplynula od jimi určeného data (21. 7. 1997) do konečného rozhodnutí odvolacího soudu (20. 6. 2002), nelze považovat za přiměřenou. Stěžovatelé dále namítají, že ve věci nerozhodoval v prvním stupni nestranný soud. Své tvrzení o údajné podjatosti soudu podrobně odůvodňují postupem soudu při vyměření soudních poplatků, jejichž výměr byl následně odvolacím soudem zrušen, přičemž soud prvního stupně stěžovatele řádně nepoučil o možnosti požádat o jejich prominutí. Dále v této souvislosti připomínají, že soud jejich právní zástupkyni v řízení před obecnými soudy vyzýval k doložení plných mocí, které již měly být ve spise přítomny. Podjatost soudu pak stěžovatelé dovozují i úvahami, že je zřejmě pro soud nepřijatelná představa, že by "cikáni" mohli vyhrát soudní spor s městem Ú. Tvrdí, že řada lokálních politických představitelů je známa svými protiromskými postoji. Domnívají se proto, že podjatost soudu je výsledkem působení politických vlivů.

Stěžovatelé dále namítají, že výklad § 3 odst. 1 občanského zákoníku provedený obecnými soudy je natolik "extenzivní", že vybočuje z rámce ústavnosti. Odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190/94 (Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 87), podle něhož za použití citovaného ustanovení nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka. Takový postup by vedl k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé se domnívají, že k takové aplikaci obecnými soudy v daném případě "došlo, když svými rozsudky zbavily majitele jeho zákonné povinnosti strpět nájemní vztah nájemníků v domě, kde těmto nájemníkům svědčí právoplatný nájem k bytům, přičemž zároveň oba soudy připravily stěžovatele o jejich zákonné právo svoje byty, k nimž jim svědčila právoplatně uzavřená nájemní smlouva, po právu užívat". Obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces, když důkazy svědčící o okolnostech opuštění bytů stěžovateli hodnotily v jejich neprospěch. Stěžovatelé namítají, že se obecné soudy náležitě nezabývaly právním posouzením tvrzení, že stěžovatelé byty opustili "dobrovolně". Uvádějí, že tento pojem český právní řád nezná, používá nicméně pojmy obsahově totožné, totiž absence tísně a zvlášť nevýhodných podmínek, za nichž byl činěn právní úkon. Připomínají, že těmito pojmy se Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zabýval. Dělo se tak sice v souvislosti s uplatňováním restitučních nároků, dle názoru stěžovatelů jsou však tyto závěry relevantní všeobecně, přičemž obecné soudy judikaturu Ústavního soudu týkající se těchto pojmů v daném případě nerespektovaly.

Stěžovatelé připomínají, že údajně byli v souvislosti s rozdělením ČSFR upozorňováni, že se musí vystěhovat. Svou vůli odjet z města projevili na základě těchto zkreslených informací, tento projev tak nelze považovat za vážný, a jejich právní úkon je proto neplatný. Zdůrazňují dále, že předmětné byty opustili za nápadně nevýhodných podmínek, kdy od města neobdrželi srovnatelné protiplnění.

Z toho stěžovatelé dovozují, že jejich právní úkony spočívající v opuštění předmětných bytů jsou absolutně neplatné. Stěžovatelé připomínají kogentní ustanovení § 710 občanského zákoníku o zániku nájmu bytu, přičemž ani jeden z uvedených způsobů v daném případě nenastal.

Namítají, že odvolací soud opomenul provést jimi navržený důkaz výslechem svědka ohledně okolností, za nichž stěžovatelé byty opustili. Odvolací soud se však důkazním návrhem nezabýval, což je v rozporu se závěry, které Ústavní soud vyslovil k problému opomenutých důkazů v nálezu sp. zn. I. ÚS 413/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 4).

Stěžovatelé připomínají, že v průběhu soudního řízení došlo ke změně poměrů, neboť předmětné byty byly dány do nájmu jiným nájemcům. Objekty, v nichž se byty nacházejí, byly následně prodány třetím osobám. V návaznosti na to stěžovatelé upravovali svoje žalobní návrhy, přičemž se jejich postup obrátil proti nim samým, když v odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že nyní na projednání a rozhodnutí věci není na straně stěžovatelů právní zájem. Vinou časových prodlev způsobených soudy tak došlo k takovému stavu, že soudy již nemají o čem rozhodovat. Z toho stěžovatelé dovodili, že došlo rovněž k dotčení ustanovení čl. 13 Úmluvy.

Usnesením Ústavního soudu č. j. II. ÚS 604/02-88 ze dne 12. 3. 2003 byl v souladu s ustanoveními § 36 odst. 1, § 37 odst. 2 a § 38 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyloučen z projednávání a rozhodování věci soudce zpravodaj JUDr. A. P., neboť se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti.

Rozhodnutím předsedy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003 podle § 40 odst. 3 zákona o Ústavním soudu byla věc stěžovatelů, vedená pod sp. zn. II. ÚS 604/02, v souladu s Rozvrhem práce Ústavního soudu přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. V. C.

Vzhledem k tomu, že funkční období JUDr. V. C. [ve smyslu čl. 84 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] dne 15. 7. 2003 skončilo, byla věc v souladu s Rozhodnutím pléna Ústavního soudu o pravidlech rozdělení agendy ze dne 21. 8. 2003 přidělena 11. soudci jmenovanému prezidentem republiky, jímž se s účinností od 29. 8. 2003 stala JUDr. D. L. Podle Rozvrhu práce Ústavního soudu s účinností od 1. 10. 2003 byla věc přidělena JUDr. P. R. (nestálému členu II. senátu Ústavního soudu). Ten dne 4. 11. 2003 prohlásil, že se cítí být v dané věci podjatý z titulu své dřívější funkce ministra spravedlnosti České republiky.

Ústavní soud usnesením ze dne 6. 11. 2003 č. j. II. ÚS 604/02-105 vyloučil JUDr. P. R. podle § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu z projednávání a rozhodování věci. Věc byla rozhodnutím místopředsedy Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2003 podle § 40 odst. 3 zákona o Ústavním soudu přidělena v souladu s Rozvrhem práce Ústavního soudu JUDr. J. M. jako soudci zpravodaji.

K projednávané ústavní stížnosti se vyjádřil podle § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vládní zmocněnec pro zastupování České republiky před Evropským soudem JUDr. V. A. S. Ve svém vyjádření shrnul průběh řízení před Evropským soudem v posuzované věci stěžovatelů a vyložil obsah smírného urovnání stížnosti. Vláda České republiky se v něm zavázala do tří měsíců ode dne, kdy jí bude oznámeno rozhodnutí Evropského soudu, zaplatit stěžovatelům celkovou částku 900 000 Kč (bod 2). "Tato částka napravuje veškerou újmu, kterou Česká republika postupem svých orgánů mohla stěžovatelům způsobit, včetně nákladů řízení..." (bod. 3). "Stěžovatelé se vzdávají veškerých dalších nároků vůči České republice opírajících se o skutečnosti, na nichž se zakládá stížnost, a považují toto smírné urovnání stížnosti za konečné řešení stížnosti" (bod 5). Výše uvedenou částku vláda České republiky ve lhůtě k tomu stanovené stěžovatelům uhradila.

Z hlediska dalšího posouzení věci se Ústavnímu soudu jeví jako zásadní otázka, jaké účinky má na řízení o ústavní stížnosti smírné urovnání mezi stěžovateli a vládou České republiky podepsané oběma stranami 26. 5. 2003 a následný rozsudek Evropského soudu z 29. 7. 2003, jímž tento soud uvedené smírné urovnání vzal na vědomí a na jeho základě vyškrtl stížnost podanou stěžovateli v r. 1998 ze seznamu. Stěžovatelé dali svým podáním ze dne 11. 6. 2003 najevo, že smírné urovnání vliv na pokračování jejich řízení před Ústavním soudem má, neboť jím motivovali "doplnění a částečné zpětvzetí" své ústavní stížnosti.

Ústavní soud musel primárně řešit, zda lze s ohledem na uzavřený smír i rozsudek Evropského soudu v řízení o ústavní stížnosti pokračovat.

Stížnost k Evropské komisi pro lidská práva i posuzovanou ústavní stížnost podali titíž stěžovatelé. Předmětem obou stížností jsou stejné skutečnosti, přirozeně v různých stadiích svého vývoje, neboť stížnost ke Komisi byla podána v r. 1998 a ústavní stížnost v r. 2002. Evropský soud ukončil řízení o stížnosti stěžovatelů konečným rozsudkem.

Ústavní soud proto nejprve odpověděl na otázku, zda konečné rozhodnutí ve věci učiněné mezinárodním soudem nepředstavuje pro Ústavní soud překážku rei iudicatae. Ústava vtahuje ustanovením čl. 10 do českého práva velkou skupinu mezinárodních smluv a soudy jsou jimi vázány (princip monismu). Žádné ustanovení ústavního pořádku nicméně neinkorporuje do českého práva rozhodnutí mezinárodního soudu učiněné na základě mezinárodní smlouvy, jež je podle čl. 10 Ústavy součástí právního řádu. Toto rozhodnutí proto nemá uvnitř České republiky srovnatelné účinky jako rozhodnutí českých soudů (princip dualismu). Z Ústavy ani z jiné součásti ústavního pořádku proto nelze pro Ústavní soud dovodit existenci překážky rei iudicatae z důvodu, že mezinárodní soud ve věci konečným způsobem rozhodl.

Zákon o Ústavním soudu ve svém § 35 odst. 1 stanoví, že "Návrh na zahájení řízení je nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto zákonem.". Konečný rozsudek mezinárodního soudu není "nálezem Ústavního soudu". Nikde jinde v zákoně o Ústavním soudu se nestanoví, že by takový rozsudek znamenal nepřípustnost návrhu na zahájení řízení před ním. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že rozsudek Evropského soudu z 29. 7. 2003 nevytváří sám o sobě překážku rei iudicatae a nebrání projednání věci před Ústavním soudem.

Ústavní soud byl dále nucen vyjasnit otázku závaznosti obsahu rozsudku Evropského soudu z 29. 7. 2003, jímž je i smírné urovnání uzavřené mezi stěžovateli a vládou České republiky z 26. 5. 2003, jež Evropský soud vzal na vědomí s tím, že "se zakládá na dodržování lidských práv" stanovených Úmluvou a Protokoly k ní.

Ústavní soud nemá žádných pochybností o tom, že obsah závazného rozsudku Evropského soudu ve věci proti České republice představuje pro Českou republiku závazek, jenž pro ni vyplývá z mezinárodního práva. Česká republika je povinna nejen podle mezinárodního práva, ale i s odkazem na ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy takové závazky dodržovat. Ústavní soud je ústavním orgánem České republiky, a proto i jemu je ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy adresováno. Je tedy povinen závazky České republiky vyplývající z obsahu rozsudku Evropského soudu v rámci svých kompetencí dodržet. Stejný závěr vyplývá ostatně i z ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy, podle něhož Ústavní soud rozhoduje o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak. V dané věci není Ústavní soud povinen rozsudek "provést", neboť jeho obsah provedla v rámci svých kompetencí vláda České republiky. Uvedené ustanovení Ústavy je však možno interpretovat smysluplně toliko na pozadí všeobecné povinnosti Ústavního soudu "dodržovat" rozhodnutí mezinárodních soudů s tím, že obsah některých z nich je nad rámec této všeobecné povinnosti povinen dokonce "provést". Speciální povinnost "provádět" závazná rozhodnutí mezinárodního soudu bez současně přítomné všeobecné povinnosti "dodržovat" je coby mezinárodní závazky České republiky je pojmově nemyslitelná.

Ústavní soud proto musel následně řešit, zda mu v řízení o ústavní stížnosti nebrání pokračovat obsah rozsudku Evropského soudu (smírné urovnání) z 29. 7. 2003.

Tím se přesunula pozornost Ústavního soudu k obsahu smírného urovnání, jež vzal Evropský soud ve svém závazném rozsudku z 29. 7. 2003 na vědomí jako konformní s Úmluvou a Protokoly. Podle bodu 2 tohoto urovnání z 26. 5. 2003 vláda je povinna stěžovatelům ve tříměsíční lhůtě po oznámení rozhodnutí Evropského soudu uhradit celkovou částku 900 000 Kč. Podle bodu 3 "tato částka napravuje veškerou újmu, kterou Česká republika postupem svých orgánů mohla stěžovatelům způsobit, včetně nákladů řízení". Konečně, podle bodu 5 "stěžovatelé se vzdávají veškerých dalších nároků vůči České republice opírajících se o skutečnosti, na nichž se zakládá stížnost, a považují toto smírné urovnání stížnosti za konečné řešení stížnosti".

Stěžovatelé vyložili obsah smírného urovnání ve svém "doplnění a částečném zpětvzetí ústavní stížnosti" z 11. 6. 2003 tak, že "na základě uzavřeného smíru se již nemohou domáhat projednání před Ústavním soudem těch skutečností, ke kterým došlo před podáním na Ústavní soud ze dne 21. 7. 1997... a je možno ústavní stížností napadat pouze ty skutečnosti, ke kterým došlo po uvedeném datumu". Na základě uzavřeného smíru vzali zpět svou ústavní stížnost "pro porušení čl. 3 a čl. 8, a to jak samostatně, tak ve spojení s čl. 13 a s čl. 14".

Ústavní soud využil ustanovení § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a obrátil se na vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem, aby se k tomuto aspektu jako zástupce druhé strany smírného urovnání vyjádřil. Vládní zmocněnec vyložil jeho obsah a konstatoval, že vláda České republiky dohodnutou částku 900 000 Kč stěžovatelům ve stanovené lhůtě uhradila. Ačkoli podle jeho názoru lze mít jisté výhrady k postupu Evropského soudu z hlediska subsidiární povahy jeho zásahu v dané věci (v čl. 35 odst. 1 Úmluvy zakotvené pravidlo vyčerpání účinných vnitrostátních prostředků nápravy), neobstojí vedle sebe dvojí sankce, jedna mezinárodní a jedna vnitrostátní, za totéž porušení práv garantovaných Úmluvou, ledaže by prvně uplatněná sankce byla nedostatečná.

Vládní zmocněnec vyložil, co rozumí pojmem "skutečností, na nichž se zakládá stížnost". Za takové skutečnosti je podle jeho názoru možné považovat ty, které Evropský soud nevyloučil z meritorního přezkumu, resp. je prohlásil za přijatelné. Tento svůj názor nicméně nijak argumentačně nedoložil. Za rozhodné datum, které vymezuje rozsah skutečností, na něž se smírné urovnání vztahuje, považuje den 29. 7. 2003, kdy Evropský soud svým rozsudkem smírné urovnání schválil a rozhodl o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu. Dodává, že jako dostatečnou satisfakci za potenciální vzniklou újmu včetně pokrytí dalších nároků stěžovatelů vztahujících se ke skutečnostem, na nichž se zakládá stížnost, stěžovatelé akceptovali částku 900 000 Kč. Veškerá odpovědnost orgánů České republiky za případné porušení stěžovateli tvrzených článků Úmluvy, které Evropský soud označil za přijatelné, je pokryta smírným urovnáním, na něž stěžovatelé přistoupili, a uhrazením dohodnuté částky vládou České republiky zanikla.

Ústavní soud konstatuje, že obě strany smíru interpretují rozdílně jeho temporální i věcné účinky. Stěžovatelé považují za rozhodné datum 21. 7. 1997, kdy podali předchozí ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Tuto ústavní stížnost (zejména proti průtahům v řízení před obecnými soudy) Ústavní soud dne 24. 9. 1997 odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 268/97 (nepublikováno) jako návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatelé v "doplnění a částečném zpětvzetí ústavní stížnosti" nijak nevysvětlují, v čem spatřují právní význam právě tohoto data. Vládní zmocněnec naopak považuje za rozhodné datum, které vymezuje rozsah skutečností, na něž se smírné urovnání vztahuje, den 29. 7. 2003, tj. den vynesení rozsudku, jímž ho Evropský soud vzal na vědomí.

K věcnému rozsahu svého částečného zpětvzetí ústavní stížnosti v důsledku uzavřeného smíru se stěžovatelé vyjádřili jen implicitně. Pokud vzali zpět svou ústavní stížnost pro porušení čl. 3, 8, 13 a 14 Úmluvy, změnili tím toliko odůvodnění své ústavní stížnosti, nikoli její petit, který i nadále napadá původně napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem. Domnívají se tak zřejmě, že z věcného hlediska nemá uzavřený smír na jejich ústavní stížnost vliv. Vládní zmocněnec naopak tvrdí, že smírem uzavřeným se stěžovateli jsou pokryty pouze ty skutečnosti, ve vztahu k nimž Evropský soud prohlásil stížnost přijatelnou.

Za těchto okolností nepovažuje Ústavní soud za účelné ani potřebné polemizovat či naopak stvrzovat některou z uvedených rozdílných interpretací stran smíru. "Mezinárodním závazkem", který je povinen dodržet, je pro něj závazný rozsudek Evropského soudu, který dosažený smír vzal na vědomí a akceptoval jej z hlediska jeho souladu s Úmluvou a Protokoly. Smír tak dostal novou právní kvalitu, jež je odlišná od právní kvality vlastního smluvního urovnání uzavřeného mezi stěžovateli a vládou České republiky. Ústavní soud se tak cítí být oprávněn interpretovat smírné urovnání výlučně v kontextu závazného rozsudku Evropského soudu ze dne 29. 7. 2003, jehož součástí toto smírné urovnání je.

Za klíčový pro svůj další postup ve věci považuje Ústavní soud výklad výše citovaného bodu 5 smírného urovnání. Nejprve vyložil obrat "skutečností, na nichž se zakládá tato stížnost". Nepovažuje za nutné určit, zda se jedná či nejedná o skutečnosti, které nastaly do dne vynesení rozsudku Evropského soudu (29. 7. 2003) nebo do dne uzavření smíru (26. 5. 2003) nebo dokonce jen do data, které uvádějí stěžovatelé (21. 7. 1997). Petitem ústavní stížnosti se napadají rozsudky Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2001 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2002. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelé sice navrhují rovněž kasaci usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2002, tímto usnesením soud však toliko opravil nesprávně uvedené křestní jméno Marty J. (správně Marie). Jedná se tedy jen o opravné usnesení, které nemá autonomní existenci a není z hlediska právního postavení stěžovatelů relevantní. Oba tyto rozsudky jsou výslovně zmíněny v narativní části rozsudku Evropského soudu, jímž bylo smírné urovnání vzato na vědomí, v části nazvané "Skutkový stav" ("En faits"), v bodech 25 a 26. Ústavní soud tak považuje za nesporné, že Evropský soud vzal na zřetel při svém rozhodování o dosaženém smírném urovnání i obě napadená rozhodnutí.

Následně se Ústavní soud zaměřil na výklad obratu "stěžovatelé se vzdávají veškerých dalších nároků vůči České republice... a považují toto smírné urovnání za konečné řešení věci" (the Applicants waive any furher claims against the Czech Republic... and regard this friendly settlement as a final settlement of the case").

Úmluva ve svém čl. 35 odst. 1 výslovně uvádí, že před podáním stížnosti na její porušení je třeba vyčerpat všechny vnitrostátní právní prostředky nápravy. V opačném případě je stížnost prohlášena za nepřijatelnou. Jinými slovy, "nápravný" mechanismus Úmluvy stojí na principu subsidiarity vstupu Evropského soudu do záležitosti teprve tehdy, když vnitrostátní mechanismy selžou. Právě za toto definitivní selhání vnitrostátních mechanismů může Evropský soud přiznat úspěšnému stěžovateli spravedlivé zadostiučinění. Smírné urovnání spojené s pekuniární kompenzací možné újmy stěžovatelů vstupuje do hry dříve, než Evropský soud shledá selhání vnitrostátních mechanismů výrokem o porušení Úmluvy (Protokolů), tedy v době, kdy ještě pouze existuje spor mezi stěžovatelem a smluvním státem, zda byla či nebyla Úmluva porušena. Tento spor nemůže Evropský soud zásadně řešit do doby, než stěžovatelé nevyužijí neúspěšně všechny účinné vnitrostátní prostředky nápravy, které mají k dispozici. Evropský soud považuje ve smyslu své ustálené judikatury za takový prostředek nápravy i ústavní stížnost k Ústavnímu soudu České republiky.

Jestliže se Evropský soud rozhodl vzít autoritativně na vědomí smírné urovnání ještě dříve, než Ústavní soud ve věci rozhodl, akceptoval tím, že rozhodnutí o ústavní stížnosti není nutné a že lze již v této fázi o věci definitivně a závazně rozhodnout (rozsudkem o smírném urovnání). V důsledku toho vyškrtl stížnost ze seznamu, vzal na vědomí, že strany nebudou žádat o postoupení věci velkému senátu a že smírné urovnání všech namítaných skutečností (včetně obou napadených rozsudků obecných soudů) je nejen v souladu s Úmluvou a Protokoly, ale i konečným řešením případu. Příčilo by se zcela duchu Úmluvy, principu subsidiarity, logice i samotnému rozsudku Evropského soudu, kdyby po vyškrtnutí věci ze seznamu měla tato věc dále pokračovat řízením na vnitrostátní úrovni před Ústavním soudem.

V popsaných souvislostech je třeba rozumět i obratu zřeknutí se "veškerých dalších nároků vůči České republice". Jedním z takových procesních nároků stěžovatelů byl jejich nárok na to, pokračovat v probíhajícím řízení o jejich ústavní stížnosti a dosáhnout případně zrušujícího výroku Ústavníhosoudu ve vztahu k oběma napadeným rozsudkům českých obecných soudů. Uzavřením smluvního urovnání se stěžovatelé tohoto svého dalšího nároku vůči České republice (jejímu Ústavnímu soudu) založeného na skutečnostech, na nichž se zakládala stížnost k Evropskému soudu, vzdali.

Ústavnísoud následně přikročil k posouzení účinků "doplnění a částečného zpětvzetí ústavní stížnosti" stěžovatelů ze dne 11. 6. 2003 ve světle toho, že se svého nároku pokračovat v řízení před Ústavním soudem a dosáhnout jeho kasačního výroku vzdali. Stěžovatelé svým "částečným zpětvzetím" implicitně potvrdili původní petit své ústavní stížnosti. Jejich vůle vyjádřená v podání k Ústavnímu soudu ze dne 11. 6. 2003 je tedy jiná, než ona, již vyjádřili v bodě 5 smírného urovnání dne 26. 5. 2003.

Ústavnísoud se proto musel vyjádřit k relevanci později vyjádřené vůle stěžovatelů (ze dne 11. 6. 2003). Za situace, kdy ani Úmluva ani zákon o Ústavním soudu danou otázku neřeší, byl Ústavní soud nucen přikročit k přiměřenému použití zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") za použití § 63 zákona o Ústavním soudu. Ustanovení § 99 o. s. ř. ("Soudní smír") ve svém odstavci 3 přiznává smíru schválenému soudem "účinky pravomocného rozsudku". To znamená, že obsah smíru je závazný pro účastníky a pro všechny orgány (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Smír tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.). Je tedy zřejmé, že změnit obsah soudního smíru jednostranným projevem vůle jednoho z jeho účastníků je právně nemožné. Projev vůle stěžovatelů ze dne 11. 6. 2003 je proto pro Ústavní soud irelevantní. Ke stejnému závěru nutno dospět i s poukazem na čl. 1 odst. 2 Ústavy. Rozsudek Evropského soudu ze dne 29. 7. 2003 obsahující smírné urovnání představuje pro Ústavní soud "mezinárodní závazek". Obsah tohoto "mezinárodního závazku" pojmově nemůže být měněn jednostranným projevem vůle subjektu podléhajícího jurisdikci České republiky a učiněným podle vnitrostátního, nikoli mezinárodního práva (podáním v rámci řízení o ústavní stížnosti).

Za daných okolností dospěl Ústavnísoud k závěru, že se stěžovatelé platně zřekli svého nároku pokračovat v řízení o své ústavní stížnosti i z něj vyplývajícího nároku dosáhnout případně jeho zrušujícího výroku ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů. V důsledku toho podle § 77 zákona o Ústavním soudu zastavil řízení.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru