Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 601/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /prá... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
odškodnění
Poškozený
procesní nástupnictví
legitimace/aktivní
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.601.15.1
Datum podání27.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 13

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a odst.1

99/1963 Sb., § 107 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 601/15 ze dne 20. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Moniky Kaválkové a Ing. Romana Krajíčka, obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, č. j. 30 Cdo 2609/2014-278, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2015 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále se stěžovatelé dovolávají též čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud zejména následující skutečnosti.

3. Žalobou ze dne 14. 8. 2007 se rodiče stěžovatelů domáhali přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"). Tato škoda měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 330/93.

4. Po úmrtí otce stěžovatelů (jednoho z žalobců) vstoupili do tohoto kompenzačního řízení vedle jejich matky jako právní nástupci též stěžovatelé, kteří později upřesnili své žalobní nároky tak, že se jedná o nově uplatněné nároky coby účastníků původního nepřiměřeně dlouhého řízení sp. zn. 6 C 330/93, do něhož také vstoupili jako právní nástupci zemřelého otce.

5. V průběhu opětovného projednání žaloby před městským soudem (po předchozím částečném zrušení již dříve vydaného rozsudku a vrácení věci k novému projednání ze strany Krajského soudu v Brně - viz rozsudek tohoto soudu ze dne 5. 6. 2013, č. j. 44 Co 350/2012-223) zemřela též druhá původní žalobkyně - matka stěžovatelů. S ohledem na tuto skutečnost městský soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2014, č. j. 36 C 183/2007-241, řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že předmětné nároky žalobců nepřechází na dědice a s odkazem na předchozí rozsudek krajského soudu též doplnil, že takto měl ve vztahu k nároku původního žalobce na zadostiučinění řízení zastavit již při předchozím projednání věci.

6. Toto rozhodnutí městského soudu následně potvrdil Krajský soud v Brně rozhodnutím ze dne 20. 3. 2014, č. j. 44 Co 68/2014-260. V jeho odůvodnění odmítl odkaz stěžovatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, neboť zde vyřčené závěry se dle odvolacího soudu vztahují pouze k situaci, kdy k právnímu nástupnictví došlo v posuzovaném (průtahovém) řízení a přiměřeného zadostiučinění se domáhá v soudním sporu již sám právní nástupce. Jelikož však v tomto řízení se zadostiučinění původně domáhali pouze rodiče stěžovatelů jako původní účastníci posuzovaného řízení, kteří v průběhu kompenzačního řízení zemřeli, muselo být řízení zastaveno, neboť tento nárok je nárokem osobní povahy, který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho smrtí tento nárok zaniká, neboť z povahy věci nepřechází na dědice.

7. Dovolání stěžovatelů usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností odmítl Nejvyšší soud, když potvrdil, že nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení byl v rozhodné době nárokem osobní povahy, který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho smrtí tento nárok zaniká. Svojí povahou je totiž velmi úzce spjat s postiženou fyzickou osobou a má za účel formou konstatování porušení práva a popřípadě přiměřeným finančním obnosem zmírnit nemajetkovou újmu způsobenou účastníkovi řízení nesprávným úředním postupem. K argumentaci stěžovatelů pak doplnil, že přiznává-li Evropský soud pro lidská práva právním nástupcům stěžovatele aktivní legitimaci (locus standi) k pokračování v řízení před ním, děje se tak výhradně na základě jeho procesního postupu a nejsou tím zakládány hmotněprávní nároky, které vnitrostátní právo nezná (například dědění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě).

8. Stěžovatelé nesouhlasí s tímto právním názorem dovolacího soudu ve věci charakteru nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení. Zdůrazňují, že v jejich konkrétním případě je naprosto evidentní, že předmětná újma se zcela bezprostředně dotýkala přímo i jich samotných, a to zejména proto, že i v důsledku zátěže způsobené dotčenými průtahy oba rodiče (právní předchůdci v posuzovaném řízení) zemřeli. Zároveň připomínají, že "majetkem" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě může být buď nejen "existující majetek", ale také majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději (espérance légitime)", že budou konkretizovány. Rovněž tak zdůrazňují, že i Evropský soud pro lidská práva přiznává v těchto případech aktivní legitimaci právním nástupcům k pokračování ve sporu, takže postup dovolacího soudu je rozporný se zásadou priority řešení v rámci státu před řešením na mezinárodní úrovni. Dále stěžovatelé napadenému rozhodnutí vytýkají, že při posuzování charakteru tohoto nároku dovolací soud zcela pominul obecnou povinnost posuzovat každý případ individuálně dle jeho konkrétních okolností, neboť se prý v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesvědčivým způsobem nevypořádal se všemi relevantními námitkami směřujícími k závěru, že právě v případě stěžovatelů je namístě jejich procesní nástupnictví a namísto toho odkázal toliko na své dřívější obecné závěry. Zde stěžovatelé argumentují též porušením rovnosti subjektů spočívajícím v tom, že zatímco těm "šťastnějším", kteří se stali po svých zemřelých předcích sami účastníky posuzovaných průtahových řízení, soudy přiznávají nárok na odškodnění i za dobu, kdy se ještě řízení účastnil následně zemřelý účastník, a naopak druhým "méně šťastným", kteří se účastníky posuzovaných řízení z jakýchkoli důvodů nestali, tento nárok upírají, to vše bez rozumného, resp. relevantního důvodu.

9. Dále pak stěžovatelé nesouhlasí se způsobem, jakým se dovolací soud "vypořádal" s dovoláním v části tzv. nákladového výroku, kdy tento jeho postup považují za projev nepřípustné svévole. Dle jejich názoru totiž v dovolání údajně uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to nejprve obecně a následně také tyto důvody přípustnosti blíže specifikovali. Stejně tak poukázali i na nespravedlnost nesprávného postupu soudů zakládající i ústavněprávní vadu, která spočívá v odnětí práva na soudní projednání a rozhodnutí věci a odepření práva na ochranu majetku, jelikož úspěšný účastník v soudním řízení má nejen důvodné očekávání, nýbrž i nárok na to, aby v kontextu s rozhodnutím věci samé bylo rozhodnuto i o nároku na náhradu nákladů řízení. Toto nepochybné vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání tedy dle stěžovatelů dovolací soud buď přehlédl či z jiného důvodu nepřípustně ignoroval. Proto považují za nepřípustný formalismus porušující právo na spravedlivý proces, hodnotil-li dovolací soud jimi vyjádřené předpoklady přípustnosti dovolání tak, že údajně neuvedli žádné.

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé v prvé řadě rozporují ustálené pojetí práva na náhradu nemateriální újmy za nesprávný úřední postup jako právo ryze osobní povahy, které - stejně jako jiná obdobná práva na peněžité zadostiučinění - nepřechází na dědice zemřelé fyzické osoby, a tudíž zemře-li poškozený žalobce, je třeba řízení dle ustanovení § 107 odst. 5 občanského soudního řádu zastavit. Ústavní soud však po zvážení všech argumentů stěžovatelů (a s přihlédnutím též ke konkrétním okolnostem nyní projednávaného případu) dospěl k závěru, že přehodnocení současné právní praxe se nejeví jako důvodné, neboť ustálená judikatura nenese znaky protiústavnosti.

13. Vycházel přitom z úvahy, že za práva ryze osobní povahy lze považovat taková práva, která jsou spjata s osobní integritou dotčené osoby a jejichž plnění bylo omezeno jen na tuto osobu, neboť k ní (a pouze k ní) mají velmi úzký vztah a plnění osobě odlišné by ztrácelo věcné opodstatnění. Takto se Ústavní soud ztotožňuje s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu v tom smyslu, že také nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle zákona o odpovědnosti za škodu je nárokem osobní povahy, který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení, neboť svojí povahou je velmi úzce spjat s postiženou fyzickou osobou a má za účel formou konstatování porušení práva a popřípadě přiměřeným finančním obnosem zmírnit nemajetkovou újmu způsobenou tomuto účastníkovi řízení nesprávným úředním postupem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3255/2012). Není-li tedy poskytnuta náhrada ještě za života této osoby, nemůže po její smrti již plnit svůj účel (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008).

14. V této souvislosti je vhodné rovněž připomenout, že nárok na přiměřené zadostiučinění podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu má dvojí povahu. Jednak jde o právní základ nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, zároveň je jím však realizováno i právo na účinný prostředek ochrany ve smyslu čl. 13 Úmluvy (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Žádost o přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu tak v sobě zahrnuje nejen požadavek na zaplacení určité peněžité částky, ale především morální odškodnění za nesprávný úřední postup v podobě konstatování porušení práva. Jak přitom již ve své dřívější judikatuře správně poznamenal Nejvyšší soud, je proto i představitelné a myslitelné, že blízký příbuzný či pozůstalý původního účastníka řízení bude mít subjektivní zájem na pokračování v řízení už z toho důvodu, aby bylo naplněno právo na spravedlivý proces, aniž by chtěl mít z řízení zahájeného za života nebožtíka majetkový prospěch (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010; viz také rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 12. 2000 ve věci Malhous proti České republice, stížnost č. 33071/96).

15. Na druhé straně je však nezbytné zdůraznit, že ztratí-li fyzická osoba způsobilost být účastníkem řízení v průběhu tohoto řízení, soud musí vždy posoudit, zda tato skutečnost sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat s právním nástupcem účastníka, přičemž ztráta způsobilosti být účastníkem řízení brání pokračovat v řízení zejména tam, kde práva a povinnosti, o něž v řízení jde, jsou podle hmotného práva vázány na osobu účastníka a nepřecházejí na právní nástupce. Již dříve přitom Ústavní soud konstatoval, že takovým právem je (s ohledem na svou povahu) i ústavně zaučené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu [usnesení sp. zn. I. ÚS 160/99 ze dne 20. 7. 1999 (U 48/15 SbNU 283)], neboť nelze rozporovat, že přiměřenost délky soudního řízení je součástí práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny či čl. 6 odst. 1 větou první Úmluvy. Jestliže tedy, jak již bylo řečeno, nárok na zadostiučinění za průtahy v řízení dle zákona o odpovědnosti za škodu představuje kompenzační následný prostředek ochrany tohoto práva ve smyslu čl. 13 Úmluvy, přičemž i Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že tento institut lze považovat za účinný a dostupný prostředek nápravy pro případ nesplnění požadavků na přiměřenou délku řízení (viz konečné rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007 ve věci Vokurka proti České republice, stížnost č. 40552/02), a reflektuje dřívější porušení práva na spravedlivý proces (z důvodu nepřiměřené délky řízení), tedy práva, které je ryze osobní povahy a nemůže přecházet na právní nástupce osoby, do jejichž práv bylo nepřiměřenou délkou řízení zasaženo, podává se, že na tyto právní nástupce nemůže "automaticky" přejít ani kompenzační právo na přiznání přiměřeného zadostiučinění za dříve vzniklé průtahy. Zde se projevuje specifický charakter kompenzačního řízení, jehož účastníkem je na jedné straně osoba, do jejíhož práva na spravedlivý proces bylo zasaženo, a na druhé straně stát, který prostřednictvím svých orgánů způsobil zásah do tohoto základního práva. Za této situace tedy není myslitelné, aby do pozice žalobce požadujícího přiměřené zadostiučinění mohli vstoupit právní nástupci osoby, do jejíchž práv bylo zasaženo, neboť dotčené kompenzační řízení se striktně dotýká pouze právního vztahu mezi nimi (zasaženými ve svém právu na spravedlivý proces) a státem, který je za tuto škodu zodpovědný.

16. Správnost této úvahy potvrdil ve své dřívější judikatuře též Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3197/12 ze dne 13. 3. 2014), který odmítl, že by dříve vyslovené právní názory ohledně právního nástupnictví v kompenzačních řízeních dle § 31a zákona o odpovědnosti za škodu v judikatuře Nejvyššího soudu byly výrazem libovůle a nebyly ústavně konformní. V této souvislosti také tehdy rozhodující senát odmítl odkaz na praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP") a jeho pojetí procesního nástupnictví, čímž argumentují v ústavní stížnosti též stěžovatelé, kdy zdůraznil, že z žádného rozhodnutí této soudní instance není zřejmé, že z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyplývá závazek jejích smluvních států inkorporovat do svých právních řádů - převoditelný, resp. způsobilý přechodu - hmotněprávní nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým soudním řízením. Nyní rozhodující senát přitom neshledal, že by bylo nezbytné tyto závěry vstříc specifickým okolnostem případu současných stěžovatelů jakkoli přehodnocovat. Ve vztahu ke konkrétním rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva, na něž odkazují též stěžovatelé, pak Ústavní soud v již citovaném rozhodnutí uvedl, že projednávané případy Hartman proti České republice a Malhous proti České republice jsou právní věci, k jejichž projednání došlo před účinností novely zákona o odpovědnosti za škodu, kterou bylo do tohoto zákona vloženo ustanovení § 31a, jímž byl (hmotněprávní) nárok na náhradu nemajetkové újmy v podústavním právu založen (viz čl. 36 odst. 4 Listiny). Případ Sikó proti Maďarsku potom odlišuje okolnost (adekvátně reflektovaná rovněž v judikatuře Nejvyššího soudu), že v řízení před ESLP vystupující stěžovatel byl taktéž účastníkem (části) nepřiměřeně dlouhého řízení před národním (maďarským) soudem. Konečně ve věci Colozza proti Itálii nebyla předmětem posouzení ESLP otázka nepřiměřené délky soudního řízení, nýbrž otázka řádného doručení a z ní se odvíjející porušení práva být slyšen před soudem.

17. Výše uvedené přitom nikterak nevylučuje, že za určitých okolností může nepřiměřená délka řízení zasáhnout též do práva na spravedlivý proces právního nástupce původně poškozeného účastníka kompenzačního řízení, a to obzvláště za situace, kdy tento právní nástupce vstoupí do původního průtahového řízení a stane se jeho účastníkem. Jak ostatně (v souladu s judikaturou ESLP) již dříve vyřkl Nejvyšší soud (Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010), při posuzování délky řízení v případě právních nástupců účastníka řízení, ve které mělo být porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, je nutno přihlédnout i k době, po kterou řízení probíhalo za účasti právního předchůdce žalobce (žalobců) - fyzických osob. Míru odškodnění této újmy je však nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. též rozsudek ESLP ze dne 10. 11. 2004 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 v téže věci, odst. 66), a to třeba i tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života.

18. V těchto situacích je však nezbytné trvat na podmínce, aby eventuálně tito právní nástupci opětovně nárokovali zadostiučinění za průtahy vzniklou nemajetkovou újmu dle zákona o odpovědnosti za škodu v novém kompenzačním řízení, ve kterém by bylo ministerstvo (a popřípadě následně soudy) povinno náležitě posoudit, zdali též tyto osoby byly nepřiměřeně zasaženy ve svých právech nastalými průtahy v řízení a zdali je jejich nárok na přiměřené zadostiučinění opodstatněný; jak již dříve uvedl Nejvyšší soud: v každém případě se při stanovení odškodnění přihlíží ke kritériím podle ustanovení § 31a odst. 3 cit. zákona ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009). Z důvodu ryze osobní povahy dotčeného práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tedy musí být tato úvaha předmětem nového řízení, neboť již z výše uvedeného vyplývá, že nelze jakkoli presumovat, že pokud byl do svého práva na spravedlivý proces zasažen právní předchůdce, že by stejně tak (či dokonce ve stejném rozsahu) byl zasažen též právní nástupce tohoto původního žalobce.

19. Z výše uvedených skutečností tedy vyplývá, že Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelům ve věci posouzení charakteru nároku na přiměřené zadostiučinění požadované dle zákona o odpovědnosti za škodu. Za této situace tedy neshledal, že by právní výklad poskytnutý obecnými soudy (včetně Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí) nedůvodně zasahoval do základních práv a svobod stěžovatelů, takže by byl nezbytný zásah Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů. Naopak zastavení kompenzačního řízení z důvodu úmrtí právních předchůdců stěžovatelů (žalobců v kompenzačním řízení) bylo jediným možným vyústěním nastalé procení situace, a to s ohledem na předmět žaloby, jímž bylo právo ryze osobního charakteru, které s ohledem na svoji podstatu nepřechází na právní nástupce původních žalobců.

20. Ústavní soud musí odmítnout též námitky stěžovatelů ve vztahu k nákladovému výroku, jimiž rozporují skutečnost, že jim nebyla přiznána náhrada nákladů řízení i přesto, že jejich právní předchůdkyně byla alespoň zčásti v řízení úspěšná, a namítají, že se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí s jejich argumentací řádně nezabýval. Zde musí Ústavní soud předně vyzdvihnout, že k problematice nákladů řízení se ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

21. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelů důvody, pro které by bylo nezbytné přehodnotit nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům obecnými soudy, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu. Ústavní soud sice musí konstatovat, že v rozhodnutí soudu I. stupně absentuje jakékoli rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, tuto vadu však zhojil krajský soud, který ve výroku svého rozhodnutí vyřkl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to s ohledem na ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Z důvodu zastavení řízení pro úmrtí žalobců ostatně žádný jiný výrok nebyl myslitelný, neboť citované ustanovení občanského soudního řádu stanoví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. V nyní posuzovaném případě pak nebylo možno vzít do úvahy tzv. zásadu procesního zavinění (ustanovení § 146 odst. 2 citovaného zákona), podle níž je k náhradě nákladů řízení povinen ten, kdo zavinil, že muselo být zastaveno. Jelikož posuzované řízení nebylo zastaveno zaviněním jedné ze strany, nýbrž objektivně nastalými skutečnostmi, nemohly soudy rozhodnout jinak, než že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud II. stupně tak rozhodl v souladu s meritorním výrokem, přičemž tímto postupem neporušil principy základního práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedené však neznamená, že by se těchto nákladů nemohli eventuálně domáhat stěžovatelé v rámci nově započatého kompenzačního řízení (viz výše). Pokud by prokázali, že skutečně došlo k zásahu do jejich práv nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného jejich právními předchůdci, mohli by eventuálně žádat též úhradu těchto nákladů, neboť jak již dříve uvedl Nejvyšší soud (a Ústavním soud se s ním plně ztotožňuje), poškozenému náleží i náhrada škody spočívající v nákladech, které jím byly účelně vynaloženy na nápravu nesprávného úředního postupu (viz rozsudek Nejvyššího sudu ze dne 26. 1. 2011, č. j. 30 Cdo 1277/2009 - 73).

22. Za této situace, kdy samotný nákladový výrok Ústavní soud nepovažoval za vadný, tedy nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatelů ve věci nedostatečného vypořádání se s jejich námitkami předestřenými v dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Zde Ústavní soud připomíná, že ve svém rozhodování zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Taková situace, jak plyne se shora řečeného, však v nyní projednávaném případě nenastala, neboť závěry obecných soudů ve věci nákladového výroku plně respektují zákonnou úpravu, takže i za situace, kdy by Ústavní soud uznal pochybení Nejvyššího soudu z hlediska opomenutí některých námitek vznesených v dovolání, by eventuální derogační rozhodnutí bylo čistě formalistickým a ve své podstatě by ani stěžovatelům nepřineslo chtěný výsledek.

23. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, jím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru