Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 598/2000Nález ÚS ze dne 04.07.2001K právu na přiznání nákladů řízení (právního zastoupení) - ocenění předmětu řízení ve sporu o určení neplatnosti smlouvy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 100/23 SbNU 23
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.598.2000
Datum vyhlášení04.07.2001
Datum podání06.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 9 odst.3 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001

N 100/23 SbNU 23

K právu na přiznání nákladů řízení (právního zastoupení) - ocenění předmětu řízení ve sporu o určení neplatnosti smlouvy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti

stěžovatelů Ing. M. T., a A. T-ové, proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. 62 Co 248, 249/2000, za účasti

Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a M. E-ové, jako

vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2000, sp. zn.

62 Co 248, 249/2000, se v části týkající se náhrady nákladů řízení

zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 3. 10. 2000, která byla doručena

Ústavnímu soudu 6. 10. 2000, se stěžovatelé domáhají zrušení

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. 62 Co

248, 249/2000, ve výrocích týkajících se nákladů řízení z důvodu

porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatelé ve své stížnosti uvádějí, že dne 26. 10. 1991

uzavřeli jako kupující kupní smlouvu o převodu nemovitosti,

přičemž za převod byla dohodnuta cena ve výši 600 tis. Kč.

Platnost této smlouvy byla napadena právním nástupcem

prodávajícího žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (sp. zn. 9

C 407/98). Tato žaloba byla uvedeným soudem zamítnuta a toto

rozhodnutí bylo potvrzeno shora citovaným rozsudkem Městského

soudu v Praze. Stěžovatelé však nesouhlasí s rozhodnutím soudů

obou stupňů o výši náhrady nákladů řízení v části, která se týká

odměny za zastupování advokátem. Dle jejich názoru je součástí

náhrady nákladů řízení i odměna advokáta ve výši stanovené

ustanoveními advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, tj.

vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách

advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších

předpisů. Obecné soudy pochybily tím, že svá rozhodnutí ohledně

výše náhrady nákladů odůvodnily právními předpisy, které se

vztahují k soudním poplatkům a judikaturou k těmto právním

předpisům. Za rozhodující ji třeba pokládat ustanovení § 9 odst.

3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Podle citovaného ustanovení se za tarifní hodnotu ve věci určení

neplatnosti právního úkonu považuje částka 10.000 Kč jen

v případech, jde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož

předmětem je věc nebo plnění neocenitelné. V daném případě se však

jednalo o určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti, jejíž

hodnota byla účastníky této smlouvy stanovena na 600 tis. Kč.

Z tohoto vyplývá, že obecné soudy nesprávně považovaly za tarifní

částku 10.000 Kč. V důsledku toho došlo ke snížení náhrady nákladů

řízení. Stěžovatelé argumentují tím, že předchozí advokátní tarif

(vyhláška č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních

právníků za poskytování právní pomoci), obdobná ustanovení vůbec

neobsahoval a tak k odstranění pochybností, které řešil Městský

soud v Praze analogickým použitím právních předpisů o soudních

poplatcích, bylo do nového advokátního tarifu zahrnuto ustanovení

§ 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Současně poukazují na to, že výše odměn by v zásadě měla

odpovídat náročnosti a odpovědnosti právních služeb, přičemž

přístup obecných soudů tento princip popírá. Uvedeným postupem

Městského soudu v Praze mělo být porušeno právo na řádné

odůvodnění rozhodnutí, které je prvkem práva na spravedlivý

proces.

Z obsahu spisu obvodního soudu bylo zjištěno, že Městský soud

v Praze ve svém rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně

stanovil tarifní hodnotu částkou 10.000 Kč podle § 9 odst. 3 písm.

a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Svůj závěr zdůvodnil tím, že

vypuštěním poznámky 2 k položce 1 sazebníku soudních poplatků

(příloha zákona č. 549/1991 Sb.) zákonem č. 35/1995 Sb. nastal

stav, který existoval za účinnosti zákona č. 116/1966 Sb.,

o soudních poplatcích, a proto je použitelná tehdejší judikatura

(R 14/76), která pokládala za rozhodující, zda předmět právního

vztahu (práva), o jehož určení jde, je penězi ocenitelný. Je-li

předmětem řízení určení vlastnictví k věci, jde o předmět penězi

ocenitelný, zatímco je-li předmětem řízení určení neplatnosti

smlouvy, jako je tomu v daném případě, nelze tento předmět penězi

ocenit (R 33/79).

K výzvě Ústavního soudu uvedl Městský soud v Praze jako

účastník řízení, že v napadaného rozsudku řádně odůvodnil výrok

o nákladech řízení podle § 157 odst. 2 o. s. ř. V odůvodnění

vysvětlil, že předmětem řízení je deklarace neplatnosti právního

úkonu, a nikoliv nemovitost, jejíž hodnota představuje 600 000 Kč,

jak mylně uvádějí stěžovatelé. Proto odvolací soud ve smyslu § 9

odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. vyšel z tarifní hodnoty

věci ve výši 10 000 Kč, z níž podle § 6 odst. 1 a § 7 citované

vyhlášky činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby

advokáta 1 000 Kč. Z těchto důvodů uvedený účastník vyslovil

názor, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a navrhuje

ústavní stížnost zamítnout. Vedlejší účastnice paní M. E-ová se

k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním

závěrem obecných soudů ohledně výše nákladů právního zastoupení.

Tyto soudy dospěly k závěru, že je-li předmětem řízení určení

neplatnosti smlouvy, pak nelze tento předmět penězi ocenit;

náklady právního zastoupení se stanoví na základě § 9 odst. 3

písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. tak, že výše tarifní hodnoty

činí 10 000 Kč. Ústavní soud je nucen konstatovat, že se

s názorem obecných soudů neztotožňuje. Citované ustanovení

stanovuje, že "částka 10 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve

věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, neplatnosti

právního úkonu, nejde-li o určení práva k věci penězi ocenitelné

nebo nejde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem

je věc nebo plnění penězi ocenitelné." Z tohoto ustanovení

jednoznačně vyplývá, že částka 10 000 Kč se považuje za tarifní

hodnotu ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen pokud

předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Lze

tedy dovodit, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem

daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka 10

000 Kč za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že

citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního

úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný,

a kdy nikoliv, pak není možné vycházet z názoru, že vždy když je

předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, nelze tento předmět

penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat,

zda lze předmět právního úkonu (tj. plnění) ocenit a v závislosti

na tom stanovit i výši náhrady nákladů. V souvislosti s tím je

možno poukázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2.

1999, sp. zn. 10 Cmo 91/99 (publ. Obchodní právo č. 5/99), ve

kterém se uvedený soud zabýval výší náhrady nákladů řízení

v případě řízení o určení platnosti právního úkonu odstoupení od

smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že předmětem právního úkonu

odstoupení není žádné plnění, a tak nelze při výpočtu náhrady

nákladů právního zastoupení postupovat podle § 8 odst. 1 vyhlášky

č. 177/1996 Sb. Ve vztahu k danému případu je však rozhodující, že

k tomuto svému závěru dospěl na základě porovnání rozdílné situace

při určováním platnosti odstoupení a určování neplatnosti smlouvy

samotné, jejíž předmětem by bylo nějaké peněžité plnění.

V daném případě vedlejší účastnice podala žalobu na určení

neplatnosti právního úkonu - kupní smlouvy ze dne 26. 10. 1991.

Předmětem této kupní smlouvy byl prodej nemovitosti, a to domu č.

p. 416 se stavební parcelou p. č. 676/2 a zahradou p. č. 676/1,

vedené Katastrálním úřadem Praha - město na LV č. 416 pro k. ú.

Vysočany za cenu 600.000 Kč. Předmětem právního úkonu byla tedy

věc nemovitá, která je penězi ocenitelná, v důsledku čehož nelze

vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v ustanovení § 9 odst.

3 citované vyhlášky. Na doplnění je třeba uvést, že dle názoru

Ústavního soudu nelze na daný případ aplikovat judikát, na který

městský soud odkazuje, neboť se váže k jiné právní normě, resp.

pokud se odhlédne od toho, že se jedná o dva různé právní

instituty, k odlišnému právnímu textu. V dané věci totiž nejde

o stanovení hodnoty předmětu řízení, kterým je určení neplatnosti

smlouvy (viz R 33/79), nýbrž o stanovení hodnoty předmětu smlouvy,

která se stala předmětem daného řízení (příslušný judikát se týká

položky 1 písm b) přílohy 1 k zákonu č. 116/1966 Sb. /zrušen

zákonem č. 147/1984 Sb./, ve které se uvádělo, že pokud nelze

předmět řízení penězi ocenit, činí soudní poplatek 60 Kč).

Z výše uvedeného vyplynulo, že obecný soud při svém

rozhodování neakceptoval příslušnou právní normu. Je proto namístě

poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III.

ÚS 269/99 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, č. 33),

týkající se podmínek, za jakých má nesprávná aplikace jednoduchého

práva obecnými soudy za následek porušení základních práv

a svobod. Dle tohoto nálezu základní práva a svobody v oblasti

jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně

obsahově navazují komplexy norem jednoduchých. Porušení některé

z těchto norem mj. v důsledku svévole (např. nerespektováním

kogentní normy) zakládá porušení základního práva a svobody.

Kromě toho, i když se dané otázky mohou jevit ve srovnání

s vlastním předmětem řízení jako méně významné, je třeba vzít

v úvahu, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem

stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení

vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí,

pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na

právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tím, že obecný soud

náhradu nákladů ve výši stanovené v souladu s citovaným právním

předpisem stěžovatelům nepřiznal, odepřel jim tím právo zakotvené

v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.

3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 15/99, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS,

sv. 13, č. 50).

Ústavní soud z uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1

Listiny ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, vyhověl

a rozsudek Městskéhosoudu v Praze v napadené části podle § 82

odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního se nelze odvolat.

V Brně dne 4. července 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru