Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 598/02Usnesení ÚS ze dne 25.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.598.02
Datum podání10.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 598/02 ze dne 25. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti L. D., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2001, č. j. 39 T 5/99-1284, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2002, č. j. 2 To 217/2001-1366, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení,

takto:

Návrh se odmítá .

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2002, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"). Stěžovatel současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2002, č. j. 2 To 217/2001-1366.

Svou ústavní stížnost stěžovatel odůvodňuje tím, že jeho trestní stíhání nebylo zahájeno řádně v souladu s § 160 odst. 1 trestního řádu, když popis skutku ve sdělení obvinění ze dne 9. 7. 1997 není formulován tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.

Další zásah do svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje v tom, že v průběhu hlavního líčení bylo jeho jednání kvalifikováno souběžně jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 a 4 trestního zákona a zároveň, jak vyplývá z protokolů o hlavním líčení nebo z vyrozumění o konání hlavního líčení, bylo označováno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 trestního zákona. Stěžovatel namítá, že tímto postupem byla v průběhu celého hlavního líčení způsobena jeho nejistota ohledně právní kvalifikace, v důsledku čehož nemohl řádně a v plném rozsahu uplatnit svoji obhajobu.

Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje také v tom, že nebyl předem vyrozuměn o výslechu svědka RNDr. C. K., který byl proveden dožádaným Okresním soudem Praha-východ dne 1. 3. 2001. Dále namítá, že veřejné zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 28. 5. 2002 proběhlo v jeho nepřítomnosti, ačkoliv svoji neúčast řádně a včas omluvil a požádal o odročení.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně ve věci, sp. zn. 39 T 5/99, z jehož obsahu zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 a 4 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání stěžovatel i krajský státní zástupce.

O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rubrikovaným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a sám ve věci rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným spácháním trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 a 4 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let. Stěžovatel byl dále zčásti zproštěn obžaloby, neboť část skutku označeného v žalobním návrhu nebyla trestným činem.

Z obsahu spisu Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 12. 12. 2002, č. j. 3 Tdo 834/2002-1443, odmítl s odůvodněním, že se jedná zčásti o dovolání podané z jiného důvodu, než připouští zákon [§ 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu], a zčásti z důvodu, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být u podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu [§ 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu].

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci, aby se k projednávané věci vyjádřili.

Z obsahu vyjádření předsedy senátu 39 T Krajského soudu v Brně vyplývá, že ve sdělení obvinění jsou uvedeny alespoň obecným způsobem doba, místo a postavení obviněného při postihovaném jednání, je proto na místě se domnívat, že skutek je definován dostatečně na to, aby nemohl být zaměněn s jiným jednáním. To, že skutek popsaný ve sdělení obvinění byl v průběhu následujícího trestního řízení blíže specifikován a konkretizován zejména uvedením zcizovaných knižních titulů, nemá vliv na totožnost skutku. Pokud jde o rozdílnou právní kvalifikaci jednání v některých dokumentech obsažených ve spisu, uvádí Krajský soud v Brně závěr, že určujícím kritériem je, jaká právní kvalifikace je uvedena v obžalobě. K námitce stran nepřítomnosti stěžovatele při výslechu svědka RNDr. C. K. vyjádření konstatuje, že ani obžalovaný, ani obhájce nenamítali nic proti výpovědi svědka, jež byla v průběhu hlavního líčení čtena, navíc z materiálního hlediska uvedená výpověď nepřinesla nic nového. Krajský soud v Brně navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Předseda senátu 2 To Vrchního soudu v Olomouci k jednotlivým argumentům stěžovatele uvedl, že pokud jde o obsah sdělení obvinění, nemá kmenový spisový materiál k tomu, aby se k tvrzení stěžovatele mohl podrobněji vyjádřit, dále uvádí, že obhajoba v průběhu řízení obdobnou námitku neuplatnila, a domnívá se, že sdělení obvinění bylo formulováno tak, že ke zkrácení stěžovatelova práva na obhajobu nedošlo. Pokud jde o problém změny právní kvalifikace skutku, odkazuje vyjádření na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, neboť v něm se soud touto námitkou zabýval. Pokud jde o námitku neúčasti stěžovatele při veřejném zasedání odvolacího soudu, domnívá se Vrchní soud v Olomouci, že ze spisového materiálu lze ověřit splnění všech podmínek pro konání veřejného zasedání bez přítomnosti odvolatele. Závěrem Vrchní soud v Olomouci navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Ústavní soud podaný návrh posoudil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o argumentaci stěžovatele ohledně nedostatků sdělení obvinění, uvádí Ústavní soud následující. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel ani jeho obhájce během celého řízení námitky týkající se sdělení obvinění neuplatnili. Naopak z protokolu o výslechu obviněného v přípravném řízení (č. l. 355 a násl.) vyplývá, že obviněný po poučení, kterému rozuměl, a po obdržení obvinění prohlásil, že tomuto porozumívá a bude ve věci vypovídat (č. l. 356). V řízení právní zástupce stěžovatele pouze navrhl změnu právní kvalifikace na trestný čin neoprávněného užívání cizí věci dle § 249 odst. 2 trestního zákona. Ústavní soud však konstatuje, že i za situace, kdy by sdělení obvinění vykazovalo namítané vady, je nepřípustné, aby se jimi Ústavní soud zabýval, a to zejména s ohledem na zásadu subsidiarity vyjádřenou v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle níž Ústavní soud může zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (viz též nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 243). Nad rámec předchozího závěru Ústavní soud podotýká, že z obsahu spisu vyplývá, že v průběhu celého řízení stěžovatel možnosti nápravy tvrzené protiústavnosti vyšetřovatele v přípravném řízení nevyužil, ač mu byla tato možnost dána (§ 167 trestního řádu ve znění účinném v rozhodné době). Dále je nutno podotknout, že v procesu, který byl započat, lze případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ústavní soud ve své judikatuře (zejména se zřetelem na vymezení postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy České republiky) několikrát vyslovil názor, že ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v přípravném trestním řízení akceptovat jen výjimečně. Za této situace Ústavní soud považuje argumentaci stěžovatele, již zakládá na porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) Evrospké úmluvy, za nedůvodnou.

Z ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny vyplývá, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Sdělení obvinění je úkon, kterým je většinou pouze zahájeno celé trestní řízení, v němž jsou obviněnému přiznávány zvláštní povinnosti a práva - mezi nimi například právo na obhajobu - které musejí být orgány činnými v trestním řízení dodržovány. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu k této otázce pouhé sdělení obvinění (podle § 160 odst. 1 trestního řádu ve znění účinném v rozhodné době) nebylo samo o sobě způsobilé k tomu, aby mohlo přezkoumávanou věc posunout do ústavněprávní roviny. Samotné sdělení obvinění totiž nebylo pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, proti kterému by bylo možno podat ústavní stížnost, čemuž odpovídala i forma zachycení tohoto úkonu trestního řízení, jíž byl pouhý záznam. Ústavní stížnost by tedy po vyčerpání dostupných prostředků mohla přicházet v úvahu za situace, kdy by vznesené obvinění bylo spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možno odčinit jinak, jako například v případě vzetí do vazby, zadržení atd. (viz k tomu usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 408/99 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, str. 353).

Dále se Ústavní soud zabýval námitkou rozporu v právní kvalifikaci souzeného skutku. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že stěžovatel na chybné označení ustanovení trestního zákona (§ 247 odst. 1 a 4, jindy § 248 odst. 1 a 4) poukazoval ve svém odvolání. Odvolací soud se touto námitkou zabýval v odůvodnění svého rozsudku (tak na č. l. 1399 a násl) a závěrem konstatoval, že rozhodné je, že stěžovateli byla doručena obžaloba, která mu kladla za vinu spáchání trestného činu krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 a 4 trestního zákona. Na základě toho byly námitky obhajoby odmítnuty.

Výhradu stěžovatele týkající se nesprávného uvádění právní kvalifikace sledovaného skutku ve spisovém materiálu je nutné sledovat z několika rovin, neboť její hodnocení může vést jak k závěru, že se jedná pouze o formální pochybení při vedení spisu, tak k závěru, že došlo ke změně právní kvalifikace skutkového děje.

V případě posouzení této otázky jako pochybení formálního rázu při vedení protokolu je zcela namístě postup podle ustanovení § 57 odst. 1 trestního řádu, kdy je stěžovateli jako procesní prostředek nápravy pochybení poskytnuta možnost podat proti takovému protokolu námitku. O takové námitce pak rozhoduje soud, o jehož protokol jde. Chybné označení ustanovení trestního zákona se nevyskytovalo pouze v protokolech o hlavním líčení, ale i v jiných písemnostech. Proto je nutno uvažovat i druhou zmíněnou možnost, tedy potencionální změnu právní kvalifikace. V tomto případě však Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele jsou neopodstatněné, neboť ustanovení § 225 odst. 2 trestního řádu soudu ukládá, aby vyrozuměl obžalovaného o změně právní kvalifikace pouze za podmínky, že se bude jednat o posouzení skutku podle přísnějšího ustanovení trestního zákona. Vzhledem k tomu, že trestní sazba u trestného činu krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 a 4 trestního zákona a trestného činu zpronevěry podle ust. § 248 odst. 1 a 4 trestního zákona je totožná, na soud se povinnost upozornit obžalovaného na změnu právní kvalifikace nevztahovala. I po prozkoumání spisového materiálu Ústavní soud dospěl podle jeho obsahu k závěru, že ke změně právní kvalifikace v průběhu celého řízení nedošlo, soudy nadto stěžovateli opakovaně sdělily, že rozhodující je kvalifikace uvedená v obžalobě, čímž přispěly k zachování jeho právní jistoty.

Ústavní soud se zabýval námitkou stěžovatele, že nebyl předem vyrozuměn o výslechu svědka RNDr. C. K., který byl proveden - s ohledem na zdravotní indispozici svědka - dožádaným Okresním soudem Praha-východ dne 1. 3. 2001. Z obsahu spisu vyplývá, že RNDr. C. K. podával vysvětlení v rámci přípravného řízení, v následném hlavním líčení však jako svědek vyslechnut nebyl. Z protokolu o výslechu svědka dožádaným soudem vyplývá, že stěžovatel ani jeho obhájce se dotyčného úkonu neúčastnili, ačkoliv alespoň obhájce stěžovatele byl o termínu výslechu řádně vyrozuměn (č. l. 1260). Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny nezakotvuje obecnou povinnost soudů jednat vždy a za každých okolností v přítomnosti účastníků řízení, nýbrž toliko právo každého účastnit se jednání ve své věci. Jestliže se tedy ani stěžovatel ani jeho právní zástupce k jednání před soudem nedostavili, ač o jeho konání byl advokát informován, nelze takový postup soudu, který jednal v nepřítomnosti stěžovatele, považovat za protiústavní. Nadto u hlavního líčení dne 5. 4. 2001 byl čten protokol o výpovědi svědka RNDr. C. K. a stěžovatel uvedl, že k výpovědi zásadní výhrady nemá. Byla mu tedy poskytnuta možnost uplatnit své právo na obhajobu, jak je garantováno ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy (čl. 38 odst. 2 Listiny). Za této situace tedy nelze stěžovateli přisvědčit, že byl napadeným postupem na svých právech zkrácen.

Pokud jde o námitku stěžovatele, jež se týká neúčasti na veřejném zasedání odvolacího soudu dne 28. 5. 2002, zjistil Ústavní soud z obsahu spisu následující. Stěžovatel se řádně omluvil z důvodu nemoci. Předseda senátu kontaktoval ošetřující lékařku stěžovatele, která mu sdělila, že lze předpokládat, že stěžovatel je schopen účasti na veřejném zasedání (č. l. 1348). Předseda senátu vyzval telegramem stěžovatele a jeho obhájce, aby se k veřejnému zasedání dostavili, nebo aby v případě trvání na odročení veřejného zasedání předsedovi senátu zaslali novou lékařskou zprávu, ve které bude výslovně uvedeno, zda je stěžovatel schopen či neschopen účasti u veřejného zasedání (č. l. 1349). Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 28. 5. 2002 pak vyplývá, že stěžovatel se nedostavil, přičemž nová lékařská zpráva předložena nebyla. Předseda senátu tedy usnesením rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obžalovaného (č. l. 1352).

V řízení o dovolání si Nejvyšší soud opatřil lékařskou zprávu o způsobilosti stěžovatele být osobně přítomen veřejného zasedání před odvolacím soudem (viz č. l. 1444) a dovodil, že tato nepřítomnost zakládá dovolací důvod. V konkrétním případě však podle názoru Nejvyššího soudu toto pochybení ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu nevede.

Ústavní soud se zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě nepřítomnost stěžovatele při veřejném zasedání odvolacího soudu, jež zakládá porušení jednoduchého práva, je způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Z ustanovení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Evropské úmluvy a z čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny vyplývá, že účastníku řízení je mimo jiné zaručeno právo na veřejné projednání jeho věci, právo na osobní účast při projednávání své věci, právo na vyjádření se ke všem prováděným důkazům a právo na obhajobu. Podle názoru Ústavního soudu nelze zmíněná ustanovení chápat tak, že za každých okolností musí být při jednání obžalovaný přítomen. Být přítomen na jednání je právem, které musí být každému soudem poskytnuto. V případě stěžovatele je třeba zkoumat možné porušení jeho práva na osobní účast při projednávání věci a práva vyjádřit se ke všem důkazům. Ze spisového materiálu (č. l. 1351 až 1361) vyplývá, že při předmětném veřejném zasedání nebyly provedeny žádné důkazy, když návrhy na doplnění dokazování přednesené obhájcem stěžovatele byly zamítnuty. Rovněž je třeba poukázat na to, že stěžovatel byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn. Vzhledem k přítomnosti obhájce stěžovatele a k výše zmíněné skutečnosti, že v dotyčném veřejném zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, Ústavní soud konstatuje, že se uvedený stav negativním způsobem na procesním postavení stěžovatele neodrazil a že stěžovatel nebyl zkrácen na svém právu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

V této souvislosti lze odkázat rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž v prvním stupni pojem spravedlivého řízení v zásadě obsahuje možnost pro obžalovaného být přítomen líčení. Avšak jeho přítomnost v odvolacím řízení takový význam nezbytně nemá. Ani v případě, že odvolací soud má úplnou pravomoc přezkoumat skutkovou podstatu i právní posouzení věci, čl. 6 Evropské úmluvy neimplikuje vždy právo na veřejné zasedání a právo stanout před odvolacím soudem osobně. Mimo jiné musí být vzaty v úvahu okolnosti řízení a způsob, jímž byly před odvolacím soudem vyjádřeny a chráněny zájmy obhajoby, zejména s ohledem na otázky, v nichž měl soud rozhodnout, a na jejich význam pro obžalovaného (tak viz případ Belziuk proti Polsku, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ročník 1998, č. 2, str. 34).

Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Nedospěl ani k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práv ve smyslu ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. a), c) a d) Evropské úmluvy, jak tvrdí stěžovatel. Tato ustanovení garantují právo na soudní ochranu, přirozeně je však nelze vykládat jako garanci práva na úspěch v řízení. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 25. března 2004

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru