Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 596/02Nález ÚS ze dne 05.05.2004Nárok na náhradu škody za dobu strávenou ve vazbě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 64/33 SbNU 141
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.596.02
Datum vyhlášení25.05.2004
Datum podání09.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

58/1969 Sb., § 5

82/1998 Sb., § 9


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 596/02 ze dne 5. 5. 2004

N 64/33 SbNU 141

Nárok na náhradu škody za dobu strávenou ve vazbě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 5. května 2004 sp. zn. II. ÚS 596/02 ve věci ústavní stížnosti F. H. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 27. 6. 2002 sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 5. 2000 sp. zn. 8 Co 1009/2000, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody za dobu strávenou ve vazbě.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.

Stěžovatel uvedl, že v trestním řízení sp. zn. 3 T 3/97 Okresního soudu v Jindřichově Hradci byl zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu znásilnění. Za dobu strávenou ve vazbě se proti vedlejší účastnici řízení České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody (ušlý výdělek).

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále též "soud prvního stupně" nebo "nalézací soud") ze dne 28. 2. 2000 č. j. 4C 813/98-82 bylo žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uloženo zaplatit stěžovateli částku 78 234 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalované strany však Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") napadeným rozsudkem zamítl.

Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nemůže podle něj obstát úvaha odvolacího soudu, pro nějž bylo rozhodující to, že v den vzetí do vazby stěžovatel neměl uzavřen žádný pracovní poměr ani neměl se žádným konkrétním zaměstnavatelem nástup do zaměstnání ujednán. Poukázal v této souvislosti na závěr nalézacího soudu, který dovodil, že sama skutečnost, že navrhovateli skončil pracovní poměr jediný den před tím, než byl vzat do vazby, nemůže vést a priori k závěru, že navrhovatel by po dobu vazby nepracoval a žádný ušlý výdělek by mu nevznikl. Podle stěžovatele se odvolací ani dovolací soud touto logickou úvahou neřídily a ve svém důsledku porušily stěžovatelovo základní právo na náhradu škody.

Stěžovatel dále tvrdil, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno i jeho základní právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny. Porušení těchto práv spatřoval v důsledku chybného postupu odvolacího soudu, který - ač sám neprováděl žádné dokazování, neboť těžiště dokazování se soustředilo u okresního soudu - zcela negoval a přehodnotil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Tento postup je podle stěžovatele v rozporu s úpravou procesního postupu podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu a s judikátem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/1992, který lze vztáhnout i na řízení občanskoprávní.

Stěžovatel konečně odvolacímu a dovolacímu soudu vytkl, že při posuzování nároku žalobce nevyčerpaly všechny v úvahu přicházející právní důvody, pro které by žalobci finanční plnění mělo být přiznáno. Oba soudy posoudily jeho nárok jen v úzké intenci uplatněného nároku na ušlý výdělek a neposoudily jej v širších souvislostech obecného nároku na náhradu škody či nároku na finanční zadostiučinění za imateriální újmu za rok strávený ve vazbě podle § 13 a § 853 občanského zákoníku a § 20 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, anebo podle obecného principu spravedlnosti, humánnosti a dobrých mravů ve smyslu § 3 občanského zákoníku.

II.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti opatřil vyšetřovací spis Policie České republiky, okresního úřadu vyšetřování v Jindřichově Hradci, ČVS: OVV-483/96 a spisy Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 3 T 3/97 a sp. zn. 4 C 813/98.

Dne 28. 8. 1996 byl stěžovatel zadržen, bylo mu sděleno obvinění z trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona a usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 8. 1996 byl vzat do vazby.

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 3 T 3/97-214 ze dne 30. 6. 1997 ve spojení s usnesením Krajského soud v Českých Budějovicích č. j. 3 To 667/97-240 ze dne 8. 9. 1997 byl stěžovatel obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) trestního řádu, tj. proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal. Na základě usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 1997 č. j. 3 T 3/97-220 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 1997 č. j. 3 To 668/97-233 byl stěžovatel dne 6. 8. 1997 propuštěn z vazby na svobodu.

Stěžovatel se žalobou proti vedlejší účastnici domáhal náhrady škody (včetně příslušenství) spočívající ve ztrátě na výdělku za dobu strávenou ve vazbě, tj. od 28. 8. 1996 do 6. 8. 1997, podle zákona č. 58/1969 Sb. Rozsudkem ze dne 28. 2. 2000 č. j. 4C 813/98-82 Okresní soud v Jindřichově Hradci jeho žalobě vyhověl. Nalézací soud dovodil, že stěžovatel si vazbu ve smyslu § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 58/1969 Sb. nezavinil sám, takže odpovědnost státu za škodu není vyloučena. Nalézací soud dále zjistil, že stěžovatel v době vzetí do vazby nikde nepracoval, neboť předcházející den skončil jeho pracovní poměr. Na základě provedených důkazů učinil nalézací soud závěr, že stěžovatel by pracoval i v době, kdy vykonával vazbu. Při určení výše škody vycházel nalézací soud z tzv. pravděpodobného výdělku podle § 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, a s ohledem na skutečnost, že stěžovatel se domáhal náhrady škody v nižší výši, nalézací soud jeho návrhu v plném rozsahu vyhověl.

K odvolání vedlejší účastnice však Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozhodnutím změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že návrh stěžovatele zamítl. Odvolací soud konstatoval, že nebyl prokázán právní základ nároku stěžovatele, tj. nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl v okamžiku vzetí do vazby s konkrétním zaměstnavatelem ujednáno navázání pracovního poměru. Podle odvolacího soudu úvaha ve smyslu § 136 občanského soudního řádu je namístě pouze tam, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší (nikoli základem) uplatněného nároku a tuto výši pak soud určí podle své úvahy. Podle odvolacího soudu stěžovatel neunesl své důkazní břemeno a neprokázal, že mu vzetím do vazby vznikla škoda.

Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Dovolací soud připustil, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání vazby nelze podmiňovat okolností, že pracovní poměr trval ke dni vzetí do vazby. K odškodnitelné ztrátě na výdělku ve smyslu ustanovení § 445 a násl. občanského zákoníku může výjimečně dojít například i tehdy, když poškozený v době vzetí do vazby sice nepracoval, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit, a jen v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo. Tato výjimka však podle dovolacího soudu může založit nárok na odškodnění pouze tehdy, prokáže-li poškozený, že měl již uzavřenu pracovní smlouvu nebo jinou dohodu, na jejímž základě měl dosáhnout určitého příjmu, případně alespoň že měl uzavření pracovního nebo obdobného poměru sjednáno; Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8. 1988 sp. zn. 1 Cz 47/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991. V konkrétní věci stěžovatele vzal dovolací soud za prokázané, že stěžovatel nebyl v době vzetí do vazby zaměstnán a ani neměl sjednáno uzavření nového pracovního poměru u konkrétního zaměstnavatele, případně že by se s ním alespoň dohodl na době nástupu a pracovním zařazení. Stěžovatel vznik škody neprokázal a v tomto smyslu dovolací soud dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím spočívajícím na nesprávném právním posouzení věci.

Na argument stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, odpověděl Nejvyšší soud tak, že stěžovatel ve skutečnosti nenapadá skutková zjištění odvolacího soudu, nýbrž jeho odlišný právní názor na předpoklady vzniku nároku na náhradu škody, tedy jeho právní závěry.

Dovolací soud konečně neshledal opodstatněnou ani výtku stěžovatele, že odvolací soud neposoudil jeho nárok též z hlediska nároků na náhradu nemateriální újmy podle § 13 občanského zákoníku. Z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě je zřejmé, že žalobce uplatnil nárok na náhradu újmy materiální, a nikoli jiné újmy vyvolané jeho pobytem ve vazbě. Pouze k náhradě za ztrátu na výdělku se také vztahovala veškerá tvrzení žalobce i prováděné důkazy, a proto je zřejmé, že vzhledem ke skutkovému vymezení uplatněného nároku žalobcem nepřicházelo jiné právní posouzení než podle § 21 zákona č. 58/1969 Sb. a § 445 a násl. občanského zákoníku v úvahu.

III.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti učiněném k výzvě Ústavního soudu odkázal Krajský soud v Českých Budějovicích zcela na odůvodnění svého rozsudku napadeného ústavní stížností. Konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil v části shodné námitky, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Konstatoval, že stěžovatel nevysvětluje konkrétně, jakým způsobem se napadená rozhodnutí obecných soudů týkají jeho ústavně zaručených práv a svobod. Argumentuje sice čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 Listiny, ty však obecně odkazují na konkrétní zákonnou úpravu. V rámci ústavní stížnosti jen opakuje tvrzení a právní názory uplatněné již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vypořádal. Doplnil, že skutkově byl žalobní návrh stěžovatele vymezen jako náhrada ušlého výdělku za dobu vazby, nikoli jako přiměřené zadostiučinění nebo náhrada nemajetkové újmy v penězích, tedy ochrana osobnosti podle § 13 občanského zákoníku.

Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti Ústavnímu soudu navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Konstatovala, že právní závěry odvolacího a dovolacího soudu vycházejí z platné judikatury. Námitky stěžovatele se podle vedlejší účastnice v podstatě shodují s námitkami uplatněnými v dovolání a směřují do způsobu hodnocení důkazů, takže je nelze s ohledem na specifické postavení Ústavního soudu relevantně uplatňovat v rámci řízení o ústavní stížnosti.

Ústavní soud zaslal výše citovaná vyjádření účastníka a vedlejších účastníků stěžovateli prostřednictvím jeho právního zástupce na vědomí.

Ústní jednání ve věci se s ohledem na souhlasy všech účastníků i vedlejších účastníků s upuštěním od jednání nekonalo (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů v intencích stěžovatelem namítaných porušení základních práv a svobod a dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Základní právo na odškodnění ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny má pouze ten, jemuž byla škoda způsobena nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Uvalení vazby na osobu obviněnou z trestného činu samo o sobě nezákonným rozhodnutím není, pokud je toto rozhodnutí učiněno v souladu s čl. 8 odst. 4 a 5 Listiny, resp. v souladu s trestním řádem. Vazba neztrácí svou zákonnou kvalitu tím, že osoba obviněná a později obžalovaná z trestného činu byla nakonec obžaloby zproštěna proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchala. Jestliže zákon č. 58/1969 Sb. [dnes zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů] zakládá odpovědnost státu za škodu způsobenou vedle nezákonného též zákonným rozhodnutím o vazbě, pokud byl obžalovaný později zproštěn obžaloby, poskytuje vyšší zákonný standard ochrany práv. Jde bezpochyby o moudrý a vítaný počin zákonodárce, který si nadevše cení osobní svobody jednotlivce, nikoli však o plnění závazného pokynu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Stejně tak ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., dále jen "Úmluva") stipuluje právo na odškodnění tomu, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními čl. 5. Ustanovení čl. 5 odst. 1 Úmluvy přitom činí výjimky z práva na svobodu a osobní bezpečnost v případech zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ani ostatní účastníci nezpochybňují, že uvalení vazby na stěžovatele bylo v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí i po celou dobu trvání vazby zákonné a ani v trestním spisu neshledal Ústavní soud žádné indicie zpochybňující zákonnost vazby vykonané na stěžovateli. Ústavní soud proto uzavírá, že ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny není na daný případ vůbec aplikovatelné.

Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, k němuž mělo dojít tím, že odvolací soud podle tvrzení stěžovatele neoprávněně zcela negoval a přehodnotil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, konstatuje Ústavní soud, že ani toto ustanovení Listiny na daný případ nedopadá. Jeho obsahem je garance, že o věci spadající do pravomoci soudů bude rozhodovat zákonný soud, tj. soud místně, věcně i funkčně příslušný. Nikdo a nic přitom nezpochybňuje skutečnost, že o odvolání vedlejší účastnice proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci rozhodoval zákonný odvolací soud, tj. Krajský soud v Českých Budějovicích, a v jeho rámci zákonní soudci určení k tomu rozvrhem práce. Vedle toho se s tímto argumentem stěžovatele bezezbytku vypořádal Nejvyšší soud, který přesvědčivě vysvětlil, že odvolací i dovolací soud se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně nijak neodchýlily ani jej nepřehodnotily. Od nalézacího soudu se lišily jen v právních závěrech, které ze skutkových okolností vyvodily.

Poté, co Ústavnísoud shledal, že ustanovení čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítal, nejsou na daný případ aplikovatelná, musí Ústavní soud v rovině údajného porušení práva na spravedlivý proces konstatovat, že z vlastní argumentace stěžovatele stran vzniku škody ve formě ušlého výdělku, jeho dokazování a hodnocení provedených důkazů ze strany obecných soudů již nevyplývá nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Totéž platí i o jeho tvrzení, že obecné soudy měly jeho nárok posoudit v širších souvislostech obecného nároku na náhradu škody či nároku na finanční zadostiučinění za imateriální újmu. Ostatně i s tímto tvrzením se Nejvyšší soud přesvědčivě vypořádal poukazem na skutečnost, že stěžovatel v žalobě i po celou dobu řízení svůj tvrzený nárok vymezil skutkově jako nárok na náhradu škody ve formě ušlého výdělku. V občanském soudním řízení přitom platí, že žalobce musí mimo jiné unést břemeno tvrzení; soud jej v tomto k újmě druhé strany suplovat nemůže.

Ústavnísoud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci "jednoduchého" práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatele by tak ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Naopak, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

V tomto ohledu Ústavnísoud konstatuje, že z ústavní stížnosti ani ze spisové dokumentace se nepodává žádné zásadní porušení procesních pravidel v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce byl na soudní jednání řádně předvoláván, věc byla projednávána v jeho přítomnosti, měl možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, s jeho námitkami se soudy v odůvodnění napadených rozhodnutích vypořádaly. Spor byl veden o podmínky vzniku náhrady škody podle předpisů občanského (nikoli ústavního) práva hmotného, jejichž posouzení je v rukou obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem. Nelze přitom říci, že by se jejich závěry ocitly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, když se obecné soudy přiklonily k té interpretaci, kterou stěžovatel nesdílel a která pro něj znamenala ztrátu pře. Ústavnímu soudu se proto nejeví právní závěry obecných soudů jako svévolné nebo vybočující z jejich ustálené judikatury zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavnísoud konstatuje, že k porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu podle čl. 36 odst. 3 Listiny nedošlo, a proto ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nedůvodnou zamítá.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru