Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 594/06Usnesení ÚS ze dne 21.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro neodstraněné vady - § 43/1/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.594.06
Datum podání03.09.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

551/1991 Sb., § 3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 594/06 ze dne 21. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) TAMDA, a. s., se sídlem Hudcova 70a, Brno, 2) Orgapol, akciová společnost, se sídlem Příkop 8, Brno, obou zastoupených JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem v Brně, Křížová 18, a 3) Movianto, a. s., se sídlem Hudcova 49, Brno, bez právního zastoupení, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. března 2006, č. j. 29 Odo 1036/2003-218, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2003, č. j. 1 Ko 55/2003-174, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelky se včas podanou ústavní stížností domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze k odvolání navrhujících věřitelek (stěžovatelek) usnesením ze dne 18. června 2003, č. j. 1 Ko 55/2003-174, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2002, č. j. 59 J 65/2001-149. Odvolací soud sice na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že dlužnice (Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR - dále jen "VZP ČR") nepodléhá režimu § 1a zákona o konkursu a vyrovnání, neboť nejde o právnickou osobu, jejíž dluhy stát převzal nebo za něž se zaručil, avšak ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že navrhujícím věřitelkám se nepodařilo doložit splatné pohledávky vůči dlužnici, poněvadž nebyla dosud pravomocně skončena nalézací řízení, v nichž je o důvodnosti tvrzených nároků rozhodováno.

Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. března 2006, č. j. 29 Odo 1036/2003-218, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud neshledal napadené rozhodnutí odvolacího soudu za po právní stránce zásadního významu. To se týkalo jak posouzení závěru odvolacího soudu, že věřitelky nedoložily své splatné pohledávky vůči dlužnici, neboť posouzení "spornosti" pohledávek jednotlivých navrhujících věřitelek nemá samo o sobě judikatorní přesah, tak i tvrzení dovolatelek, že usnesení soudů nižších stupňů jsou v rozporu se závěry obsaženými ve stanovisku, citovanými v dovolání. Závěr, že osvědčení úpadku dlužníka a osvědčení majetku dlužníka, postačujícího k úhradě nákladů konkursu, není náležitostí návrhu na prohlášení konkursu, ani podmínkou konkursního řízení, obsažený v bodu VII. stanoviska, str. 174 (350), je v dovolání citován mimo kontext posuzovaného případu. Uvedená věta se vztahuje (jak plyne z příslušného bodu stanoviska) k náležitostem návrhu na prohlášení konkursu ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání a k podmínkám konkursního řízení, za nichž lze takový návrh vůbec projednat. V posuzované věci však návrh na prohlášení konkursu za projednatelný pokládán byl, a byl též meritorně přezkoumán. Napadené rozhodnutí již proto s tímto bodem stanoviska v rozporu být nemůže. Také věta, podle níž věřitel může návrh na prohlášení konkursu podat i pro splatnou pohledávku, o níž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, pomíjí další část právní věty bodu VIII. stanoviska, str. 176 /352/, ze které byla vyňata a podle které dále platí, že "povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování, není však povinností konkursního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (navrhovatele konkursu) skutečně existuje". Závěry odvolacího soudu jsou tedy i potud v obecné rovině s cit. stanoviskem souladné. Nejvyšší soud ČR konečně poukázal na to, že s účinnosti od 1. ledna 2004, prostřednictvím novely provedené zákonem č. 455/2003 Sb., byl zákon č. 551/1991 Sb. doplněn v § 3 o větu druhou, podle které majetek, se kterým hospodaří Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, nemůže být předmětem konkursu ani vyrovnání podle zvláštního právního předpisu. V této podobě platí uvedené ustanovení dosud, přičemž z něj takto vyplývá, že na majetek dlužnice od uvedeného data konkurs prohlásit nelze.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly porušení zásady rovnosti účastníků soudního řízení, jehož se ve vztahu jak k účastníkům, tak i ke třetím osobám (ostatním zdravotním pojišťovnám v České republice) dopustily obecné soudy. Stěžovatelky vyjádřily přesvědčení, že Nejvyšší soud ČR, pokud VZP ČR vyjmul z působnosti zákona o konkursu a vyrovnání, založil tím nerovnost v postavení mezi subjekty soutěžícími na trhu veřejného zdravotního pojištění, potažmo nerovnost účastníků soudního řízení. Podle názoru stěžovatelek je zcela nepřijatelné, aby VZP ČR nebyla podrobena režimu zákona o konkursu a vyrovnání a všechny ostatní byly. Přitom dlouhodobá existence úpadkového stavu VZP ČR je zcela evidentní. Dle jejich názoru neobstojí odkazy Nejvyššího soudu ČR, kterým odůvodnil nepřípustnost dovolání. Podle stěžovatelek jde u otázky, zda lze či nelze prohlásit konkurs na majetek VZP ČR, o otázku zásadního právního významu. Závěrem stěžovatelky uvedly, že pokud obecné soudy opíraly svůj názor o nemožnosti prohlásit konkurs na majetek VZP ČR o § 3 věta druhá zákona č. 551/1991 Sb., je třeba nahlížet na takové ustanovení jako na ustanovení, které je v rozporu s Ústavou ČR, resp. Listinou základních práv a svobod, a mělo by být zrušeno.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly stěžovatelky účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelky dovolávaly ochrany svých ústavně zaručených práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

K tvrzení stěžovatelek, že napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na nesprávném posouzení věci, Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v Úmluvě a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod.

Námitky stěžovatelek obsažené v ústavní stížnosti směřovaly především proti tomu, že dovolací soud odmítl jejich dovolání jako nepřípustné, protože v něm neshledal věc po právní stránce zásadního významu. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod právní závěr Nejvyššího soudu ČR, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Ústavní soud je toho názoru, že posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., je v zásadě výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR a je plně v souladu s jeho posláním zajišťovat z pozice vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a trestním řízení jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší soud ČR dle přesvědčení Ústavního soudu této své povinnosti řádně dostál. Je třeba rovněž poukázat na to, že Nejvyšší soud ČR nepřípustnost dovolání odůvodnil tím, že závěr odvolacího soudu, na kterém postavil své rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, a to že stěžovatelky nedoložily své splatné pohledávky vůči dlužnici (VZP ČR), nemá potřebný judikatorní přesah. Návrh na prohlášení konkursu nebyl tedy primárně zamítnut proto, že by to vylučovala právní úprava [právní úprava (§ 3 zákona č. 551/1991 Sb.) v době podání návrhu prohlášení konkursu nezakazovala], ale proto, že obecné soudy nedospěly k závěru, že by byl osvědčen úpadek a tedy byly splněny podmínky pro prohlášení konkursu. V tomto směru nejsou tedy argumenty, kterými stěžovatelky namítají porušení zásady rovnosti účastníků řízení, relevantní. Rovněž tak nemá význam námitka, že obecné soudy založily nerovnost v postavení mezi subjekty soutěžícími na trhu veřejného zdravotního pojištění. K podání ústavní stížnosti za třetí osoby (ostatní zdravotní pojišťovny) nejsou stěžovatelky i s ohledem na § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), oprávněny.

Pokud stěžovatelky zpochybňují stávající právní úpravu, podle níž nemůže být majetek VZP ČR, s nímž hospodaří, předmětem konkursu, nemohl se Ústavní soud touto částí ústavní stížnosti zabývat vůbec, neboť napadená rozhodnutí, jak již bylo řečeno výše, nebyla o § 3 zákona č. 551/1991 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2004, opřena. Stěžovatelky navíc zrušení citovaného ustanovení v petitu ústavní stížnosti ani nenavrhly.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelek 1) a 2) podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Ve vztahu ke stěžovatelce 3) Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona, neboť tato stěžovatelka přes výzvu ve lhůtě nedoložila plnou moc udělenou advokátovi pro zastupování před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. listopadu 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru