Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 593/16 #1Usnesení ÚS ze dne 09.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zá... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/vražda
svědek/výpověď
soud/rozvrh práce
soudce/vyloučení
soud/senát
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.593.16.1
Datum podání19.02.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 30 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 593/16 ze dne 9. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. L., právně zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. 6 Tdo 823/2015, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015 sp zn. 8 To 46/2013 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 50 T 11/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 2. 2016, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Krajský soud v Ústí nad Labem uznal stěžovatele vinným účastenstvím ve formě organizátorství na trestném činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"). Stěžovatel měl předat obálku s identifikačními údaji a 10 000 USD určenými jako odměna za usmrcení poškozeného. Za toto jednání mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 13 let. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze zamítl. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel spolu se obžalovaným V. P. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 6. 2014, 6 To 731/2014. V celé části týkající se stěžovatele zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, včetně dalších rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. 8 To 46/2013 poté opět odvolání stěžovatele zamítl. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. 6 Tdo 823/2015.

3. Hlavní námitkou stěžovatele v ústavní stížnosti je to, že ve věci rozhodoval odvolací senát Vrchního soudu v Praze ve složení předseda JUDr. Jiří Lněnička, JUDr. Martin Zelenka a JUDr. Petr Smrž, přestože soudci přidělenými k senátu 8 To jsou dle rozvrhu práce JUDr. Alexandra Nováková, JUDr. Jiří Lněnička a JUDr. Petr Smrž - v tomto složení senát rozhodoval také ve věci stěžovatele v rámci prvního odvolacího řízení. Nejvyšší soud po projednání dovolání akceptoval změnu ve složení senátu s odůvodněním nemoci JUDr. Alexandry Novákové a nastoupením zastupujícího soudce Martina Zelenky. Stěžovateli však dle jeho tvrzení nebyla změna obsazení senátu sdělena, takže nemohl včas uplatnit pochybnost o nestrannosti soudce. Ve vyrozumění o veřejném zasedání byla JUDr. Alexandra Nováková i nadále uvedena jako předsedkyně senátu, tudíž stěžovatel uvedené obsazení senátu důvodně očekával. JUDr. Nováková však u jednání nebyla přítomna. Nejvyšší soud nesdělení změny v obsazení soudu sice odvolacímu soudu vytkl, ale neshledal to závažnou chybou. V rozporu s hodnocením Nejvyššího soudu to stěžovatel za závažnou chybu považuje, neboť složení soudu je chráněno ústavním právem na zákonného soudce. Stěžovateli tak není zřejmé, na základě jakých důkazních skutečností dospěl Nejvyšší soud k arbitrárnímu tvrzení, že změna musela být evidentní.

4. Určení zastupování senátu v rozvrhu práce, kdy senát 8 To je zastupován soudci senátu 3 To a 7 To, je podle názoru stěžovatele příliš obecné, jelikož není stanoveno pravidlo pro určení konkrétního soudce zastupujícího člena senátu v případě jeho nepřítomnosti. Účastník při takovém určení není schopen předvídat konečné zastoupení senátu rozhodujícího v dané věci. V dané věci se Nejvyšší soud spokojil s tvrzením Vrchního soudu v Praze, že náhradní soudce nebyl vybrán ad hoc, ale podle obecného pravidla, když byl uveden jako první v pořadí. Toto by bylo akceptovatelné, pokud by skutečně takovou normu rozvrh práce obsahoval. Pokud ji neobsahuje, pak je zdůvodnění vrchního soudu, akceptované Nejvyšším soudem, zdůvodněním nahodilým a v jiných případech by mohlo být užito jiné. Ze spisu stěžovatele navíc nelze nijak ověřit ani důvodnost změny složení senátu, ani postup, jakým byla věc JUDr. Zelenkovi přidělena. Odvolací senát byl dle názoru stěžovatele sestaven způsobem, jenž umožňuje libovůli či účelové obsazení jednajícího soudu. Stěžovatel se rovněž domnívá, že soudce JUDr. Lněnička nebyl v řízení nestranný, což dokládá některými pasážemi v odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu.

5. Ve vztahu k důkaznímu řízení pak stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož bylo nesprávně realizováno důkazní řízení z důvodu opomenutých důkazů a nesprávného hodnocení důkazu. Návrhy na vyslechnutí některých svědků byly zamítnuty bez náležitého odůvodnění. Stěžovatel byl odsouzen na základě výpovědi spoluobviněného V. P., jež byla během řízení několikrát měněna a stěžovatel tuto výpověď nepovažuje za spolehlivý podklad pro své odsouzení. V řízení vyšly najevo významné skutečnosti o V. P., jež měly vést soudy k pečlivému prověření jeho tvrzení. Závěry soudů měly vyústit ve zprošťující výrok podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Shromážděné důkazy netvořily ucelený řetězec a nepředstavují přesvědčivou oporu pro závěr o vině stěžovatele. Výpověď V. P., kterou učinil v počátku přípravného řízení, je jediným usvědčujícím důkazem, pro který bylo proti stěžovateli vedeno trestní řízení, což nelze pokládat za spolehlivý důkaz prokazující vinu stěžovatele.

6. V doplnění ústavní stížnosti pak vznesl stěžovatel také námitku nesprávného obsazení senátu soudu prvního stupně. To spatřuje v tom, že věc projednal a rozhodl senát 50 T, jehož členy byli dva přísedící, u nichž vzhledem k obsahu rozvrhu práce na rok 2012, který nestanovil přesná pravidla pro přidělování přísedících ze seznamu přísedících do jednotlivých senátů, nebylo možno v den nápadu věci soudu dovodit, že právě tyto osoby se mají stát členy senátu 50 T.

II.

7. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud uvedl, že dostatečně podrobně rozvedl důvody, na jejichž základě dospěl k závěru, že výhrady vůči vadám důkazního řízení nespadají pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. řádu a námitky stran zákonného a nestranného soudce jsou zjevně neopodstatněné. K námitce porušení práva na zákonného soudce dále uvedl, že skutečnost, že stěžovatel nebyl písemně vyrozuměn o změně obsazení senátu, nedosahuje intenzity porušení tohoto ústavně garantovaného práva. Jak Nejvyšší soud již konstatoval v napadeném rozhodnutí, obviněný či jeho obhájce měli možnost na změnu obsazení soudu reagovat od počátku veřejného zasedání, jelikož soudkyně (žena) byla na základě rozvrhu práce nahrazena soudcem z jiného senátu (mužem) a zjištění uvedené změny tak přes výhrady stěžovatele v ústavní stížnosti nepochybně nemohlo být nikterak nesnadné. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zopakoval argumenty, jimiž obhajoval své rozhodnutí v řízení o dovolání. Původně byla věc přidělena předsedkyni senátu JUDr. Alexandře Novákové. Ta však byla v roce 2015 opakovaně v pracovní neschopnosti a dne 22. 8. 2015 zemřela. Veřejné zasedání na den 21. 1. 2015 sice nařídila, ovšem v den jeho konání už byla opět v pracovní neschopnosti. Skutečnost, že veřejnému zasedání nepředsedá JUDr. Nováková, musela být oběma obhájcům obžalovaného zřejmá jak ze seznamu projednávaných věcí, který visel před jednací síní a kde bylo složení senátu uvedeno, tak z toho, že v senátu zasedali tři muži. Na změnu v obsazení senátu tedy byli obhájci před zahájením veřejného zasedání upozorněni, fakticky ji museli zaregistrovat, přesto na ni nijak nereagovali. Obžalovaný změnu zaregistrovat nemohl, protože se k veřejnému zasedání nedostavil. Pokud jde o pravidla, podle kterých se obsazuje místo chybějícího člena senátu, tak ta byla zakotvena v rozvrhu práce. Chybějící člen senátu je nahrazen členem senátu, který je v rozvrhu práce uveden jako senát zastupující. Vzhledem k tomu, že změny senátu bývají zpravidla "na poslední chvíli", není možné blíže určit, který ze členů zastupujícího senátu to bude, protože je nutno vycházet z toho, že na pracovní den, ve kterém nesoudí, mají členové zastupujícího senátu zpravidla už jiný program. Tak se k zastupování v senátu přibírá ten člen zastupujícího senátu, který je zrovna k dispozici. Nejedná se o žádnou libovůli. Tak jako nelze předem určit, který ze členů senátu se z různých důvodů k veřejnému zasedání nedostaví, nelze ani na členech zastupujícího senátu vyžadovat, aby v době, kdy soudí senát, který zastupují, byli připraveni pro případ, že nastane potřeba zastoupit některého chybějícího soudce. K důvodům údajné podjatosti předsedy senátu JUDr. Jiřího Lněničky soud uvedl, že je považuje za absurdní. Tyto i další námitky stěžovatele jsou pouze opakováním námitek uplatněných v průběhu řízení před oběma soudy. Hodnocení důkazů v rozporu s představami obžalovaného nemůže být porušením práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny.

8. Vyjádření účastníků byla zaslána stěžovateli k možné replice. Ten této možnosti v určené lhůtě nevyužil.

III.

9. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

11. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

12. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

13. Výrok o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně je podložen dostatečným rozsahem dokazování. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zločinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

14. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Námitky stěžovatele svou povahou směřují značnou měrou proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a proti výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. Posuzovaná ústavní stížnost je pak pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ústavnímu soudu však nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady, jak již bylo naznačeno shora, představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

15. K námitkám stěžovatele, směřujícím proti složení rozhodujícího senátu a přidělení věci konkrétnímu senátu dle rozvrhu práce, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění nálezu Ústavního soudu zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 4. 8. 2016. V tomto nálezu Ústavní soud dovodil povinnost stěžovatele uplatnit námitku ohledně nesprávného obsazení soudu již v řízení před obecnými soudy, nejpozději pak v dovolacím řízení. V daném případě tak stěžovatel v případě člena senátu odvolacího soudu učinil a námitku nezákonného soudce řádně uplatnil v podaném dovolání.

16. V této souvislosti je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud se takto uplatněnou námitkou, včetně námitky podjatosti předsedy senátu, v dovolacím řízení náležitě zabýval. V napadeném usnesení podrobně na str. 7 až 9 vyložil, proč považuje tuto námitku za neopodstatněnou (resp. ve věci podjatosti nebyl dovolací důvod námitkami stěžovatele materiálně naplněn). Nejvyšší soud poukázal zejména na fakt, že změna ve složení rozhodujícího senátu musela být obhájcům stěžovatele na první pohled patrná, neboť namísto původního složení - dvou mužů a jedné ženy - jednal ve složení tří mužů. Uvedené složení, a to jmenovitě, bylo rovněž před veřejným zasedáním zveřejněno před jednací místností. Podle závěru Nejvyššího soudu tak nedošlo k pochybení takového charakteru, jež by znamenalo zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.

17. Námitku, jež se týká složení senátu nalézacího soudu (50 T), konkrétně netransparentního přidělování přísedících do jednotlivých senátů, neuplatnil stěžovatel v dovolání, ale až v následné ústavní stížnosti (dokonce až v jejím doplnění), přičemž z již shora citovaného nálezu jasně vyplývá, že "Tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, totiž nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), [k tomu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013], a není proto možné se jimi meritorně zabývat".

18. Pouze na okraj Ústavní soud doplňuje, že podle citovaného nálezu: "Není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud se prvotní přidělování přísedících uskutečňuje z veřejně přístupného seznamu a způsobem, který je racionální, přiměřeně zohledňuje právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům, zejména jejich časové možnosti účastnit se jednání, a nezakládá tak důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících. Absence výslovného pravidla pro postup při přidělování přísedících není formálním selháním rozvrhu práce, které by v materiální rovině přímo implikovalo porušení práva na zákonného soudce, nevyžadující konkrétní zkoumání, zda k takovému porušení skutečně došlo."

19. Závěrem Ústavní soud odkazuje, zejména s ohledem na zvyšující se trend uplatňování námitek ohledně nesprávného složení senátů, rozhodujících v trestněprávních věcech, na své dřívější nálezy (např. nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III ÚS 711/01, či nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 230/96), podle nichž ústavní imperativ, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy.

20. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru