Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 593/02Usnesení ÚS ze dne 18.03.2004K hodnocení důkazů v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumoční... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 14/32 SbNU 539
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.593.02
Datum podání06.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.1, čl. 37 odst.2, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004

U 14/32 SbNU 539

K hodnocení důkazů v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 18. března 2004 sp. zn. II. ÚS 593/02 ve věci ústavní stížnosti M. F. proti usnesení Nejvyššího soudu z 10. 10. 2002 sp. zn. 5 Tdo 747/2002, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 23. 5. 2002 sp. zn. 10 To 44/02, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 4. 2. 2002 sp. zn. 3 T 7/2001, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin loupeže spáchaný ve spolupachatelství k trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. 5 Tdo 747/2002, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2002 sp. zn. 10 To 44/02 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2002 sp. zn. 3 T 7/2001.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, konkrétně pak ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a protokolů na tuto Úmluvu navazujících.

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:

Stěžovatel (v trestní věci "odsouzený") byl shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni odsouzen pro trestný čin loupeže spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 a § 234 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Trestný čin spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel se podílel dne 25. 10. 1999 s dalšími třemi spoluodsouzenými na loupežném přepadení pobočky I. a p. b. ve F. L., při němž byly odcizeny peníze v celkové hodnotě cca 2 milióny Kč, z čehož si stěžovatel ponechal cca 300 000 Kč.

Stěžovatelovo odvolání proti odsuzujícímu rozsudku zamítl jako nedůvodné Vrchní soud v Praze shora uvedeným usnesením podle § 256 trestního řádu (dále též "tr. ř."). Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v těchto skutečnostech:

1. Postup policejních orgánů na samém počátku přípravného řízení byl podle stěžovatelova názoru nezákonný v tom, že bezprostředně po zadržení a po předvedení před vyšetřovatele kpt. H., k němuž došlo dne 5. 12. 2000 v 16.15 hodin, byl předán k "vytěžení" policistům Služby kriminální policie Plzeň, kteří na něj údajně vykonávali psychický nátlak, aby se přiznal, náležitě ho nepoučili a neumožnili mu účast obhájce při tomto "vytěžování". Teprve poté byl cca v 19.30 hodin znovu předveden před vyšetřovatele, který mu umožnil kontaktovat se s obhájcem, a vyslechl ho jako zadrženého. Z toho stěžovatel dovozuje, že byl stíhán jinak než způsobem, který stanoví zákon, byl donucován k výpovědi a bylo mu upřeno právo na obhajobu od počátku řízení. Když v pozdějším řízení před soudem chtěla obhájkyně blíže objasňovat postup policejních orgánů kladením otázek obžalovaným, bylo prý jí v tom soudem bráněno. Stěžovatel a jeho obhájce v průběhu vyšetřování upozorňovali na nezákonný postup vyšetřovatele a dožadovali se jeho vyloučení z úkonů trestního řízení, nebylo jim však vyhověno.

2. Stěžovatel dále uvádí, že odsuzujícím prvoinstančním rozsudkem a usneseními odvolacího a dovolacího soudu byly nesprávně provedeny a hodnoceny důkazy. Tyto údajné důkazní vady měly prý způsobit, že jeho vina nebyla náležitě prokázána. Stěžovatel poukazuje na to, že závěr o jeho vině je nesprávně vyvozován zejména z usvědčující výpovědi spoluobžalovaného P. M., učiněné v přípravném řízení, kterou však tento spoluobžalovaný později v řízení před soudem odvolal a svou výpověď z přípravného řízení zdůvodnil nátlakem, který na něj byl vyvíjen vyšetřovatelem a policejními orgány. Stěžovatel zpochybňuje též věrohodnost závěrů, které obecné soudy vyvodily z výpovědí svědků J. F., M. L., M. M. a J. Š. a z faktu výpůjčky jízdních kol, která byla údajně použita při páchání loupeže, z půjčovny J. Š. Údajné důkazní rozpory a mezery měly být podle názoru stěžovatele posouzeny ve smyslu zásady in dubio pro reo a měly vést ke zprošťujícímu rozsudku.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze. Oba tito účastníci ve svých vyjádřeních tvrdí, že jejich rozhodnutími nebylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatele, a odkazují na argumentaci obsaženou v jejich rozhodnutích. Poukazují zejména na to, že námitky uváděné v ústavní stížnosti byly uplatněny již v průběhu trestního řízení a soudy se s nimi ve svých rozhodnutích vypořádaly.

Ústavní soud přihlédl také k obsahu vyžádaného trestního spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 7/2001.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy, mj. vyžaduje, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádná porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Ústavnísoud se především zabýval základní námitkou stěžovatele, že postup policejních orgánů a vyšetřovatele, navazující bezprostředně na jeho zadržení, byl údajně vadný a mohl vést k nesprávným skutkovým zjištěním; této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Stěžovatel byl se souhlasem státního zástupce zadržen dne 5. 12. 2000 ve 14.10 hod. v H., okr. Cheb, a byl po nezbytném transportu do Plzně předveden v 16.15 hod. před vyšetřovatele kpt. H., který sepsal protokol o zadržení. Následující výslech zadrženého prováděný vyšetřovatelem kpt. H. byl zahájen v 19.45 hod. a při tomto výslechu byl zadržený řádně poučen o všech procesních právech a bylo mu umožněno telefonicky kontaktovat jím zvoleného obhájce Mgr. J.; protože tento obhájce nebyl telefonicky dostižen, prohlásil zadržený, že nebude vypovídat a výslech byl poté ukončen. Ze samotné skutečnosti, že v době mezi 16 a 19 hodinou byl zadržený "vytěžován" policisty kriminální služby, nelze dovozovat nic, co by mělo vést k závěru o porušování procesních nebo dokonce ústavních práv stěžovatele. Patří k běžným metodám policejní práce, že zejména v počátečním stadiu se na objasňování závažných a skupinových trestných činů podílí tým policistů, do něhož jsou zapojeni též pracovníci služby kriminální policie, kteří musí v krátkém časovém období realizovat řadu neodkladných úkonů vyplývajících jak z ustanovení trestního řádu, tak zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů; pokud tento postup nijak negativně neovlivní průběh následného trestního řízení, nelze v něm spatřovat nic závadného, co by narušovalo ústavní práva občanů. Žádné takové negativní ovlivnění nebylo v posuzovaném případě zjištěno, žádný úkon provedený v období asi tří hodin, kdy byl stěžovatel po svém zadržení v kontaktu s policisty kriminální služby, neovlivnil trestní stíhání a nebyl vzat v úvahu jako důkaz při rozhodování obecných soudů. Sám stěžovatel se ke spáchání trestného činu nikdy nedoznal, z čehož je patrné, že jím tvrzený psychický nátlak policejních orgánů na jeho osobu (pokud by k němu bývalo došlo) neměl žádný relevantní dopad na průběh trestního řízení. Stejně tak nelze z provedených důkazů dovodit, že by údajně nezákonný postup policejních orgánů negativně ovlivnil výpovědi spoluobžalovaných nebo jiné důkazy. Obecné soudy se na základě námitek vznesených stěžovatelem a jeho obhájkyní zabývaly osvětlením postupu policejních orgánů a vyslechly při hlavním líčení dne 11. 9. 2001 jako svědka vyšetřovatele kpt. H.; se závěry vyvozenými obecnými soudy se ztotožňuje i Ústavní soud.

Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že meritorní rozhodnutí obecnýchsoudů v jeho věci nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi. Ústavní soud shledal, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního i druhoinstančního soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění.

Stěžovatelova úvaha o tom, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu výroku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích spoluobžalovaných, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis pachatele apod. je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V posuzovaném případě obecnésoudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu a jeho obhájkyni podílet se na dokazování, klást otázky spoluobžalovaným a svědkům a vyjadřovat se k jejich výpovědím. Bylo tudíž respektováno ústavní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.". Stejně tak bylo dodrženo ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, stanovící, že "Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo ... vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.". Obecné soudy umožnily stěžovateli využít tohoto práva v soudním řízení a s námitkami stěžovatele proti výpovědi spoluobžalovaného P. M. a proti dalším důkazům se ve svých rozhodnutích náležitě zabývaly. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavnísoud neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů napadenými ústavní stížností došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru