Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 591/02Usnesení ÚS ze dne 15.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Vlastnictví
Byt
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.591.02
Datum podání05.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11

72/1994 Sb., § 29

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 591/02 ze dne 15. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele L. b. d. zastoupeného advokátem Mgr. L. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 5. 2002, čj. 28 Cdo 469/2002-213, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, čj. 11 Cmo 275/2001-193, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Družstva V. jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 Cm 268/99, z něhož zjistil následující:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2001, čj. 5 Cm 268/99-175, určil, že žalobce (Družstvo V. nyní vedlejší účastník, dále jen "vedlejší účastník") je ode dne svého vzniku vlastníkem domu čp. 826, postaveného na pozemku č. parc. 1756/2, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Praha - město na LV č. 273 pro obec P. 7, katastrální území H. (dále jen "dům čp. 826) (výrok I.). Žalobu na určení, že vedlejší účastník je ode dne svého vzniku vlastníkem objektu občanské vybavenosti čp. 1526, postaveného na pozemku č. parc. 1756/1, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Praha - město na LV č. 273 pro obec Praha 7, katastrální území H. (dále jen "objekt čp. 1526"), zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o doplatku soudního poplatku a nákladech řízení. Soud zjistil, že vedlejší účastník vznikl vyčleněním ze žalovaného družstva (stěžovatel) podle ustanovení § 29 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů, dále jen "zákon č. 72/1994 Sb."), a jako právnická osoba je zapsán i v obchodním rejstříku. Vycházel z vymezení pojmu budova v zákoně č. 72/1994 Sb. a usoudil, že v projednávané věci jde o dva objekty, dvě samostatné nemovitosti. Usoudil pak, že na vedlejšího účastníka přešlo vlastnictví k domu čp. 826, nikoli však k objektu čp. 1526, neboť žádný z členů nově vzniklého družstva nebyl nájemcem ani vlastníkem těchto nebytových prostor, tj. objektu občanské vybavenosti.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2001, čj. 11 Cmo 275/2001-193, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, že určil, že vedlejší účastnice je ode dne svého vzniku vlastníkem objektu čp. 1526. Výrok I. zůstal nedotčen. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí soud konstatoval, že právní závěry soudu I. stupně nepovažuje za správné. Na rozdíl od něj totiž dospěl k závěru, že oba objekty tvoří jednu stavbu, která je věcí v právním smyslu, resp., že objekt čp. 1526 lze považovat i za součást domu čp. 826 ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 zákon. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z."). Odmítl i závěr soudu I. stupně, dle něhož žalobě nelze vyhovět proto, že žádný z členů nově vzniklého družstva není nájemcem ani vlastníkem nebytových prostor. Uvedená skutečnost totiž není předpokladem přechodu vlastnictví podle ustanovení § 29 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.

Stěžovatel napadl rozhodnutí vrchního soudu dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 5. 2002, čj. 28 Cdo 469/2002-213, zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud se dovoláním zabýval v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů, dle nichž napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o.s.ř."] a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V rámci prvého z uplatněných důvodů se zaměřil na přezkoumání opodstatněnosti závěru odvolacího soudu, který vyslovil, že i objekt čp. 1526 přešel dnem vzniku vedlejšího účastníka do jeho vlastnictví, neboť není samostatnou budovou - stavbou ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., ale představuje spolu s domem čp. 826 stavbu jedinou. Vycházel z ustanovení § 29 zákona č. 72/1994 Sb. s tím, že pojmy tohoto zákona je nutno zásadně vykládat z hlediska občanského práva a nikoli bez dalšího z hlediska stavebních předpisů. Z tohoto pohledu musí stavba spojená se zemí pevným základem jako výsledek stavební činnosti vykazovat charakter samostatné věci v právním smyslu (§ 119 odst. 2 o.z.). Rozhoduje přitom faktický stav, nikoli stavebně právní dovolenost. S přihlédnutím ke konstrukční, stavební i funkční vzájemné propojenosti představují dům čp. 826 i objekt čp. 1526 jednu budovu ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 72/1994 Sb., jako technicky a právně soběstačný celek, jenž pouze jako takový nese znaky samostatné věci a může být předmětem vlastnictví. Odvolací soud tedy dospěl dle Nejvyššího soudu ke správnému zjištění, že jde o jednu věc v právním smyslu.

Dovolací soud neshledal důvodnými ani námitky stran nesprávnosti skutkových zjištění. Odvolací soud rozhodl o věci samé na podkladě skutkového závěru, který vyplynul ze skutkových zjištění ohledně stavebně technického uspořádání objektu bydlení a objektu občanské vybavenosti v době vzniku žalujícího družstva, jak bylo učiněno ze znaleckých posudků ing. K. a ing. D., jež se shodovaly v popisu vzájemné stavební a technické propojenosti obou objektů. Tyto údaje nebyly v průběhu řízení před soudy obou stupňů zpochybňovány a nejsou zpochybňovány ani v dovolání. Nelze dospět k závěru, že by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které ze spisu nevyplývaly nebo které nebyly předepsaným způsobem zjištěny. Skutková zjištění odvolacího soudu, která mají oporu v provedených důkazech, byla podstatná a postačující k posouzení otázky rozhodné pro věc, zda dům čp. 826 a objekt čp. 1526 představovaly ke dni 10. 11. 1994 jedinou věc ve smyslu právním.

Stěžovatel napadl závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Nadále tvrdí, že objekt čp. 1526 je samostatnou stavbou, což mělo být údajně v řízení prokázáno. Obecné soudy přesto dospěly k závěru opačnému. Odmítly se zabývat otázkou, za jakých podmínek by bylo možné zabezpečit soběstačnost objektu čp. 1526 ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 o. z. Jedinou podmínkou totiž je zřízení věcných břemen k průchodu a k vedení inženýrských sítí, což je nepochybně menším zásahem do vlastnických práv než zbavení vlastnického práva stěžovatele ve vztahu k objektu čp. 1526. Stejným způsobem lze řešit i otázku společné kotelny obou budov. Budovy byly stavěny jako dvě samostatné stavby. Fakt, že se tak stalo ve stejné době a že se nacházejí v bezprostřední blízkosti, nemůže znamenat, že by měly být budovou jedinou. Každá z budov také měla a má různý účel. Stěžovatel se dále detailně zabývá závěrem soudu odvolacího, dle něhož lze objekt čp. 1526 považovat za součást domu čp. 826. Ani s tímto závěrem nesouhlasí. Domnívá se, že soudy odepřely uvedenými závěry ochranu jeho vlastnictví a nedostály ani povinnosti plynoucí z ustanovení čl. 90 Ústavy. Stěžovatel dále zpochybňuje i samotný postup, jímž obecné soudy ke shora uvedeným závěrům dospěly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí údajně nevyplývá, jak a na základě čeho soudy dospěly k závěru, že jsou obě budovy jednou stavbou, když pouhá nemožnost přístupu k objektu čp. 1526 jinak než průchody objektem čp. 826, společné napojení inženýrských sítí pro obě budovy na hlavní řady a vytápění nebytových prostor v objektu bydlení takovým důvodem nejsou. Dále tvrdí, že se soudy opomněly zabývat jím navrženými důkazy, konkrétně nákresem na zřízení kotelny z prosince 1924 a stanoviskem stavebního úřadu, který se nachází ve spise.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud, i vedlejšího účastníka řízení, Družstvo V., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Vrchní soud v Praze shrnul ve svém vyjádření obsah napadených rozhodnutí, včetně právních závěrů, o něž své rozhodnutí opřel. Domnívá se, že k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo.

Nejvyšší soud odkázal ve svém vyjádření taktéž na své rozhodnutí, jehož argumentaci nemá potřebu vzhledem k obsahu ústavní stížnosti doplňovat či rozšiřovat. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti, ač doloženě vyzván, nevyjádřil.

Jádro ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními názory, vyslovenými v napadených rozhodnutích. Stěžovatel však zpochybňuje i jejich odůvodnění s tím, že se v nich soudy opomněly zabývat některými důkazy.

Ústavní soud i v dané věci předesílá, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud tyto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad nimi (čl. 83 Ústavy ČR). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se věcí pouze z hlediska ústavněprávního.

Námitku stěžovatele, dle níž došlo k pochybení obecných soudů tím, že vyslovily, že dům čp. 826 a objekt čp. 1526 jsou jedinou věcí v právním smyslu - jedinou stavbou, Ústavní soud považuje za ústavně nepodloženou.

Ústavní soud především upozorňuje, že obecný soud prvního stupně i soud odvolací vycházely ze stejného skutkového základu, jakkoli jej odlišně právně posoudily. V projednávané věci tedy nejde o správnost skutkových zjištění, ale o "správnost" právních závěrů obecných soudů. Jak výše uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí obecných soudů. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Takový závěr však v projednávané věci neučinil.

Obecné soudy vyšly při posuzování charakteru obou objektů z ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 72/1994 Sb. a z ustanovení § 119 odst. 2 o.z. To stěžovatel v zásadě nezpochybňuje. Obecné soudy objasnily, že pro posouzení povahy stavby je právně relevantní stav k okamžiku vzniku žalujícího družstva, neboť k tomuto dni dochází v souladu s ustanovením § 29 odst. 3 zákon. č. 72/1994 Sb. k přechodu vlastnictví. Stěžovatel naopak tvrdí, že při posuzování charakteru předmětné stavby bylo nutno zohlednit též okamžik jejího vzniku, kdy jednoznačně vznikly dvě stavby patřící jednomu vlastníkovi. Jeho argumentace se opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 111/98, z něhož ostatně cituje. Použitá citace ani samotné citované rozhodnutí jako celek však v rozporu s výše uvedeným závěrem obecných soudů nejsou. Týká se totiž skutkově zcela odlišného případu. Nejvyšší soud se v daném rozhodnutí zabýval (mimo jiné) posouzením okamžiku vzniku stavby jako věci, resp. jejího zániku jako věci. Nevyjadřuje se naopak obsahově k závěru, který vyslovily obecné soudy v projednávané věci. Není tedy ani způsobilé jej zpochybnit. Jiný argument stěžovatel k této své námitce nepředložil. Soudy ve zde posuzované věci dospěly k závěru, že s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním obou soudů (vzájemná provázanost objektů, konstrukční, stavební i funkční propojenost, společné průchody, inženýrské sítě, propojení otevřenými suterénními prostory, společná kotelna, objekt čp. 1526 nemá a nemůže mít samostatný přístup z ulice, oba objekty se zásadně provozně ovlivňují, což nelze změnit), představují dům čp. 826 a objekt čp. 1526 jednu budovu jako technicky a právně soběstačný celek, který pouze jako takový nese znaky samostatné věci a může být předmětem vlastnictví. Soudy učinily tento svůj závěr po rozsáhlém důkazním řízení (použily zejména příslušný výpis z katastru nemovitostí, dva znalecké posudky, řadu listin a technických výkresů).

S právě uvedeným závěrem obecných soudů stěžovatel polemizuje. Namítl, že každý z objektů plní a plnil svůj samostatný účel. Dovozuje z toho, že závěr odvolacího soudu, dle něhož s oběma objekty bylo až do vyčlenění žalujícího družstva nakládáno jako s jednou věcí v právním smyslu, je nesprávný. Nutno ovšem podotknout, že obecné soudy ve svém rozhodnutí nezpochybnily multifunkční charakter obou objektů. Upozornily ale na to, že i když jsou části věci využívány k různým účelům, nemůže to samo o sobě vést k závěru, že jde o více samostatných věcí. Tento závěr stěžovatel v ústavněprávní rovině nenapadl a nezpochybnil a i Ústavní soud jej shledal ústavně konformním. Stěžovatel taktéž tvrdí, že prostředkem k soběstačnosti objektu čp. 1526 je zřízení věcného břemene. Jak stěžovatel správně uvádí, věcné břemeno se zřizuje za situace, kdy jsou vlastníci sousedících věcí odlišní (neminem res sua servit). Nelze jej však využít ke konstituování vlastnického práva, resp. k rozdělení jediné věci na dvě samostatné. Obecné soudy v projednávaném případě řešily to, zda je vedlejší účastník vlastníkem obou objektů jakožto jediné věci v právním smyslu, resp., zda na něj oba objekty jakožto jediná věc přešly okamžikem jeho vzniku. Relevantní je proto zjištění obecného soudu, že v kritickou dobu šlo s ohledem na povahu obou objektů o jedinou věc. Na jejich vývod nemohla mít vliv skutečnost, že by snad v budoucnu mohlo být k věci zřízeno věcné břemeno. Možnost zřídit věcné břemeno k objektu č. 826 zajisté není důkazem samostatné existence objektu čp. 1526 v době vzniku vedlejšího účastníka. Stěžovatel konečně zpochybnil i závěr odvolacího soudu, který nad rámec uvedeného považoval objekt čp. 1526 také za součást domu čp. 826. Nejvyšší soud konstatoval, že tento závěr odvolacího soudu je v jeho rozhodnutí nadbytečný, neboť tento soud současně konstatoval, že oba objekty tvoří jednu samostatnou věc. Stejně nahlíží na uvedený argument i Ústavní soud.

Stěžovatel tak nikterak neprokázal, že by obecné soudy svými závěry vybočily z mezí ústavnosti. Ústavní soud se proto domnívá, že závěry obecných soudů, o něž opřely svá rozhodnutí, je v projednávaném případě nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování jakožto výsledku provedeného řízení, do nějž Ústavní soud s ohledem na výše uvedená zjištění v rovině ústavnosti není oprávněn zasahovat. Samotná skutečnost, že stěžovatel se závěrem obecných soudů nesouhlasí, nezakládá důvod pro vyhovění ústavní stížnosti.

Ústavní soud se dále zaměřil na posouzení ústavnosti odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel namítl, že se soudy opomněly zabývat jím navrženými důkazy, provedenými v řízení před soudem I. stupně, konkrétně nákresem z prosince roku 1924 a stanoviskem stavebního úřadu. Ústavní soud ze spisu ověřil, že oba navržené důkazy byly v řízení řádně provedeny, a to při jednání před Městským soudem v Praze dne 16. 5. 2001 (č.l. 168).

Důkaz nákresem z prosince roku 1924 měl pode stěžovatele prokázat, že každá z budov byla projektována a postavena jako zcela samostatná. Odvolací i dovolací soud k tomu ale konstatovaly, že otázku, zda jde o jedinou stavbu, nutno posuzovat podle stavu ke dni vzniku žalujícího družstva, tedy ke dni 10. 11. 1994. Důkaz navržený stěžovatelem je proto zjevně irelevantní. Aniž by tedy soud právě tento konkrétní důkazní návrh stěžovatele v odůvodnění rozhodnutí výslovně jmenoval, je zřejmé, že jej v úvahu vzal. Vzhledem k právním závěrům, k nimž dospěl, nemohl mít důvod o něj své rozhodnutí opřít. Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu ke druhému důkaznímu návrhu stěžovatele - stanovisku stavebního úřadu, jež mělo prokázat, že objekt čp. 1526 je schopen samostatného užívání s tím, že za situace, kdy je vlastník tohoto objektu osobou odlišnou od vlastníka domu čp. 826, je třeba zřídit věcná břemena. Uvedený důkaz se vztahuje k samé podstatě projednávané věci - tedy zda jsou objekt čp. 1526 a dům čp. 826 jedinou stavbou nebo naopak dvěma stavbami samostatnými. Stanovisko stavebního úřadu, že jde o samostatnou stavbu, obecné soudy nezavazuje. Ty jsou oprávněny učinit si o této otázce svůj závěr. V projednávané věci tak s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem učinily a svůj závěr náležitě a srozumitelně odůvodnily. Z toho ovšem pochopitelně nelze dovodit, že by uvedený důkaz pominuly. Ústavní soud má proto za to, že odůvodnění napadených rozhodnutí dostálo požadavkům, kladeným na ně ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř., a nevybočily tak ani s mezí ústavnosti.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatele. Závěry obecných soudů, vyjádřené napadenými rozhodnutími, jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

Za těchto okolností Ústavní soud nemohl podpořit tvrzení stěžovatele, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla upřena ochrana jeho právu na vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, či že by dokonce v jejich důsledku došlo k vyvlastnění nebo nucenému omezení vlastnického práva v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 4 Listiny. Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2004JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru