Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 590/02Nález ÚS ze dne 11.12.2002K opatřením činěným v rámci dohledu soudu nad průběhem konkursního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkVlastnictví
konkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 153/28 SbNU 379
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.590.02
Datum podání04.09.2002
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 4 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 12 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 590/02 ze dne 11. 12. 2002

N 153/28 SbNU 379

K opatřením činěným v rámci dohledu soudu nad průběhem konkursního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne ve veřejném jednání

v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů doc. RNDr. O. H.,

CSc., V. K., J. M., M. M. a E. M., D. M., doc. Ing. D. Š., CSc.,

M. V. a J. Z., zastoupených JUDr. T. Ch., advokátem , proti

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2002, č. j. 93

K 47/2000-193, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2002, č. j. 93

K 47/2000-193, se ruší pro rozpor s čl. 11 odst. 4 ve spojení

s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 9. 2002

brojí stěžovatelé proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne

3. 7. 2002, č. j. 93 K 47/2000-193, jímž byla stěžovatelům jako

podílovým spoluvlastníkům nemovitosti - budovy, zapsané

u Katastrálního úřadu Praha-město , uložena povinnost zprovoznit

a udržovat v provozu veškerou vzduchotechniku dodávající čerstvý

vzduch do nebytových prostor pronajatých úpadcem, obchodní

společností M., s. r. o. , v objektu Praha 1, a to zejména

v provozních hodinách restaurace a klubu (tj. od 11.00 do 03.00

hod. každý den).

Městský soud v Praze vydal napadené usnesení vyšší soudní

úřednicí v rámci tzv. dohlédací činnosti konkursního soudu podle

ust. § 12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu

a vyrovnání).

Podle názoru stěžovatelů bylo napadené usnesení nepochybně

vydáno nad rámec pravomoci soudu dané § 12 odst. 2 zákona

o konkursu a vyrovnání. Stěžovatelé rovněž zastávají názor, že

vlastnické právo je nedotknutelné a lze jej omezit pouze na

základě zákona, což se v daném případě nestalo, neboť žádný právní

předpis stanovenou povinnost vlastníkům neukládá a v rámci výkonu

dohlédací činnosti soudu v konkursním řízení nelze ukládat

povinnosti spoluvlastníkům nemovitosti a zasahovat tak do jejich

vlastnického práva.

S ohledem na to stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud

napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil

účastník řízení, Městský soud v Praze. Usnesení bylo v daném

případě podle názoru soudu vydáno zcela v souladu s § 12 zákona

o konkursu a vyrovnání v rámci dohlédací činnosti, když jednání

vlastníků objektu výrazným způsobem poškozuje zájmy konkursních

věřitelů a snižuje příjmy podstaty. Podle nájemní smlouvy ze dne

25. 5. 1999 č. 432/994/01 jsou vlastníci domu jako pronajímatelé

povinni zajišťovat pro úpadce jako pro nájemce služby spojené

s nájmem nebytových prostor, mezi něž patří i dodávka vzduchu do

topných agregátů do prostor klubu. Městský soud v Praze dále

uvedl, že ve věci nájmu je veden spor o uložení povinnosti

vyklidit nebytové prostory, když vlastníci objektu v řízení tvrdí,

že došlo k ukončení nájemního vztahu výpovědí.

Jak dále ve svém vyjádření konstatoval Městský soud v Praze,

ze zprávy správce podstaty ze dne 6. 6. 2002 vyplývá, že nadále

přetrvávají problémy s dodávkou vzduchu do prostor klubu a že

vlastníci objektu vzduchotechniku zcela vypnuli. Absence řádně

fungující vzduchotechniky pak významným způsobem poškozuje rozsah

konkursní podstaty (ztráty na potravinách a nižší příjmy

v důsledku nižší návštěvnosti); ze strany pronajimatelů

(stěžovatelů) tak dochází k maření účelu konkursního řízení.

Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, Hlavní město

Praha, se v určené lhůtě podle ust. § 42 odst. 4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Vyjádřením ze dne 21. 11. 2002 sdělili stěžovatelé Ústavnímu

soudu skutečnost, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 probíhá na

základě žaloby podané vlastníky předmětných nebytových prostor dne

7. 8. 2000 řízení o vyklizení, sp. zn. 30 C 167/2000. U téhož

soudu pak probíhá další řízení pod sp. zn. 21 C 193/2000, v němž

se úpadce domáhá proti stěžovatelům určení výše úhrady za služby

spojené s nájmem. V rámci tohoto řízení bylo podle vyjádření

stěžovatelů nejprve vydáno předběžné opatření spočívající

v povinnosti vlastníků zapojit a udržovat v provozu

vzduchotechnické zařízení (a ukládající tedy shodnou povinnost,

kterou uložil napadeným usnesením Městský soud v Praze). Toto

usnesení o předběžném opatření bylo Městským soudem v Praze

zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně, přičemž následně

vzal úpadce návrh na vydání předběžného opatření zpět a v tomto

řízení se této povinnosti již nedomáhá.

Podle ust. § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, je oprávněna podat ústavní

stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že

pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením

nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní

právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.

Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pak stanoví,

že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal

všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva

poskytuje.

S ohledem na to zkoumal nejprve Ústavní soud otázku, zda

připustit ústavní stížnost proti rozhodnutí (opatření), jež bylo

soudem vydáno v rámci probíhajícího konkursního řízení. Jak již

Ústavní soud opakovaně judikoval, jeho úkolem je pouze ochrana

ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti.

Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů, jimž není

ani nadřízen. Ústavní soud proto není povolán ani k přezkumu

správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko

tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavně

garantovaných práv, popřípadě ústavních kautel.

Podle zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících,

ve znění pozdějších předpisů, je oprávněn provádět úkony v řízení

konkursním a vyrovnacím vyšší soudní úředník (§ 10 zákona). Proti

rozhodnutí vydanému vyšším soudním úředníkem lze podat odvolání za

stejných podmínek jako proti rozhodnutí předsedy senátu. Zákon

o konkursu a vyrovnání ve znění zákona č. 214/2000 Sb. nepřipouští

opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, které soud učinil při

výkonu dohlédací činnosti podle § 12 zákona o konkursu a vyrovnání

(§ 66 b zákona).

Stěžovatelé jsou v daném případě ve vztahu k průběhu

konkursního řízení třetími osobami; jejich případné účastenství na

konkursním řízení v postavení věřitelů není v daném případě

s ohledem na povahu usnesení konkursního soudu podle § 12 odst.

2 zákona o konkursu a vyrovnání relevantní. Z výše uvedeného

vyplývá, že v případě tzv. třetích osob nelze jakýkoliv zásah do

jejich práv zhojit ani v dalších fázích konkursního řízení či po

jeho ukončení. Ústavní soud proto došel k závěru, že ústavní

stížnost je v daném případě přípustná, a navíc ji po provedeném

řízení shledal i opodstatněnou.

Dohlédací činnost soudu v konkursním řízení podle § 12 zákona

o konkursu a vyrovnání se dotýká především činnosti správce

podstaty, popřípadě dalších osob v záležitostech, jež se týkají

průběhu konkursu. Pokud opatření konkursního soudu podle ust. §

12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání zasahuje do právní sféry

třetích osob, je soud povinen respektovat a šetřit jejich základní

práva.

Nelze proto připustit, aby do práv třetích osob bylo

zasahováno toliko prostým poukazem na probíhající konkurs a účely

konkursu. Při aplikaci tohoto institutu nelze pominout principy

právní ochrany zakotvené v Listině základních práv a svobod.

V daném případě je proto třeba pojímat pravomoc konkursního soudu

svěřenou mu podle ust. § 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání

restriktivně s ohledem na postulát šetření základních práv

a svobod třetích osob, jimž je v rámci dohlédací činnosti

stanovována povinnost. Takový postup soudu je nutný především

s ohledem na skutečnost, že příslušné rozhodnutí soud vydává bez

toho, aniž by byla těmto osobám dána možnost se k danému opatření

vyjádřit tak, jak to garantuje čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod, a zákon takovým osobám ani neposkytuje opravný

prostředek, který by umožnil revizi rozhodnutí konkursního soudu.

Podle čl. 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené

omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na

základě zákona a za náhradu. Městský soud v Praze napadeným

usnesením zasáhl do vlastnického práva stěžovatelů tak, že nad

rozsah zákona omezil jejich vlastnické právo ústavně garantované

čl.11 odst. 1 Listiny. Konkursní soud v daném případě svým

rozhodnutím stanovil stěžovatelům povinnost, která představuje

omezení výkonu vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Soud

přitom zcela ignoroval skutečnost, že uložená povinnost je mimo

jiné součástí obsahu sporného nájemního vztahu, který je předmětem

paralelně probíhajícího nalézacího řízení.

Takovým zásahem do vlastnického práva se soud současně

dopustil porušení ústavních principů obsažených v čl. 2 odst.

2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle těchto

principů lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích

stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Komplementárním ustanovením k čl. 2 odst. 2 je pak, ovšem

z perspektivy jednotlivce, ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, podle

něhož lze povinnosti ukládat toliko na základě zákona a v jeho

mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Přesněji

řečeno čl. 4 odst. 1 Listiny působí ve vztahu k čl. 2 odst. 2

Listiny v tom smyslu, že zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst.

2 na individuální osoby.

Porušení těchto ústavních principů se soud dopustil

extenzivní aplikací dohlédací činnosti konkursního soudu podle §

12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání na třetí osoby, když

současně svým opatřením zasáhl do ústavně zaručeného vlastnického

práva stěžovatelů, které nad rozsah zákonem svěřené pravomoci

nepřípustně omezil.

V posuzovaném případě bylo Městskému soudu v Praze známo, že

sporný nájemní vztah je předmětem paralelně vedených soudních

řízení. V jednom z nich byla ve formě předběžného opatření uložena

stěžovatelům shodná povinnost, přičemž usnesení ukládající tuto

povinnost bylo odvolacím soudem, jímž byl mimo jiné také Městský

soud v Praze, zrušeno. Přesto rozhodl Městský soud v Praze jako

soud konkursní podle § 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání

s odkazem na naplnění účelu konkursu o povinnosti stěžovatelů,

která je jinak obsahovou součástí sporného nájemního vztahu.

Jestliže je dohlédací činnost soudu v rámci konkursního

řízení primárně namířena vůči správci podstaty (§ 12 odst. 1

zákona o konkursu a vyrovnání), je soud před tím, než uloží

povinnost třetím osobám, povinen zkoumat, zda nelze zamýšleného

účelu dosáhnout jinak, v daném případě tedy opatřením směřujícím

vůči správci podstaty. Stejného účelu by bylo lze totiž dosáhnout

také příslušnou procesní aktivitou správce podstaty

v probíhajícím nalézacím řízení. Zákon o konkursu a vyrovnání

umožňuje v tomto směru konkursnímu soudu, aby k určité procesní

aktivitě správce podstaty zavázal. V daném případě lze proto

postup soudu rovněž považovat za nepřiměřený, neboť stejného účelu

bylo možné dosáhnout opatřením prostřednictvím procesní aktivity

správce podstaty v nalézacím řízení, jehož předmětem je sporný

nájemní vztah (jak však vyplynulo v řízení před Ústavním soudem,

byl příslušný návrh uplatněný v probíhajícím nalézacím řízení vzat

zpět). Takový postup by přirozeně nezasáhl do ústavně zaručených

práv stěžovatelů a nevybočil by ani z rozsahu oprávnění

konkursního soudu v rámci dohlédací činnosti. Ústavní soud proto

shledal také porušení ústavního principu proporcionality

plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Ústavní soud ze shora uvedených důvodů pro porušení čl. 11

odst. 4 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy ústavní stížnosti

podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené

usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. prosince 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru