Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 59/99Nález ÚS ze dne 03.08.2000K účastníkům stavebního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní řízení
legitimace/aktivní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 115/19 SbNU 107
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.59.99
Datum vyhlášení18.09.2000
Datum podání03.02.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

50/1976 Sb., § 34 odst.1, § 59 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 59/99 ze dne 3. 8. 2000

N 115/19 SbNU 107

K účastníkům stavebního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky

společnosti H., s. r.o., o ústavní stížnosti proti usnesení

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 1998, čj.

10 Ca 344/98-8, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích

jako účastníka řízení a Městského úřadu v Třeboni jako vedlejšího

účastníka, takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.

12. 1998, č.j. 10 Ca 344/98-8 a rozhodnutí Městského úřadu

v Třeboni ze dne 8. 8. 1997, č.j. výst. 656/1186/97, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svým návrhem domáhá, s odvoláním na porušení

čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

(dále jen Listina), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí

krajského soudu, neboť tento soud tím, že zastavil řízení, odmítl

stěžovatelce právo na soudní ochranu před zvůlí správního orgánu.

Žalobou se stěžovatelka domáhala ochrany svých práv proti

rozhodnutí Městského úřadu v Třeboni ze dne 8. 8. 1997, čj. výst.

656/1186/97, kterým byla ve sloučeném územním a stavebním řízení

povolena stavba ordinace a bytu stavebníku MUDr. J. B. (dále jen

stavebník). Stěžovatelka již v předchozím řízení, které bylo

z podnětu stavebníka zastaveno, uplatnila jako vlastník sousedního

pozemku a účastník stavebního řízení námitky proti projektu,

nerespektujícímu technické podmínky stavby vymezené obecně

závaznými předpisy, což by se v případě realizace stavby dotýkalo

jejích oprávněných zájmů a práv. Podle jejího názoru správní orgán

o téže věci za zcela nezměněných podmínek a beze změny vadného

projektu v tomto sloučeném řízení ji záměrně jako účastníka řízení

pominul a tím ji zbavil možnosti uplatnit proti rozhodnutí

správního orgánu řádné opravné prostředky, neboť o nově

probíhajícím řízení nevěděla, a rozhodnutí správního orgánu

o umístění a povolení stavby tak nabylo právní moci již v prvním

stupni. Tvrzení stavebního úřadu, že nemohla být coby stěžovatelka

účastníkem sloučeného územního a stavebního řízení, neboť prodejem

úzkého pruhu pozemku stavebníka na hranicích s jeho nemovitostí

přestala být bezprostředním sousedem, považuje za účelovou

a scestnou. Navíc správní orgán nemá právo libovolně a v rozporu

se zákonem zužovat okruh účastníků řízení. Pokud jde o závěr

krajského soudu, že není účastníkem řízení, stěžovatelka se

domnívá, že je v rozporu s ustanovením § 34 odst. 1 zák. č.

50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále i jen

stavební zákon). Nesouhlasí dále s názorem soudu, že v řízení se

nelze dovolávat principů správního řádu, neboť byl uplatněn

zvláštní předpis, tj. stavební zákon. V ústavní stížnosti dále

namítá nesprávnost tvrzení, že rozhodnutí o umístění stavby

a o stavebním povolení se nedotýkají jejích práv, a nesouhlasí ani

s argumentací soudu, dle které překážkou dovolání se práva je

nevyčerpání všech opravných prostředků, když jí jejich použití

bylo znemožněno postupem správního orgánu. Dle názoru stěžovatelky

může žalobu podat i osoba, se kterou nebylo ve správním řízení

jednáno jako s účastníkem, ač s ní jako s účastníkem jednáno být

mělo.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným

spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp.zn. 10 Ca

344/98, včetně připojeného rozhodnutí Městského úřadu v Třeboni,

odboru výstavby, ze dne 6. 2. 1997, čj. výst. 340/608/97,

i rozhodnutí téhož orgánu ze dne 8. 8. 1997,

čj. výst. 656/1186/97. Prvně uvedeným rozhodnutím městský úřad na

návrh stavebníka územní řízení zastavil. Druhým z citovaných

rozhodnutí městský úřad povolil stavbu "ordinace všeobecné

chirurgie a bytu lékaře" na pozemku parc. č. 1851/12 - 159/1 v k.

ú. Chlum u Třeboně. Proti tomuto rozhodnutí o povolení stavby

podala stěžovatelka žalobu.

Krajský soud v daném případě zjistil, že nejsou splněny

předpoklady ani pro přezkum napadeného rozhodnutí, neboť proti

němu nebyl podán opravný prostředek, ani pro stanovení povinnosti

správnímu orgánu dodatečně doručit své rozhodnutí stěžovatelce.

Krajský soud přitom v odůvodnění rozhodnutí uvedl, jakými úvahami

se při posuzování sporné skutečnosti řídil, tj. zda stěžovatelka,

ačkoliv nebyla bezprostředním mezujícím sousedem ve sloučeném

stavebním a územním řízení, měla být účastníkem správního řízení,

a uvedl, které právní normy na případ aplikoval (tj. zejména

ustanovení § 34 odst. 1 a § 59 odst. 1 stavebního zákona), přičemž

dospěl k závěru, že stěžovatelka nemohla být účastníkem stavebního

řízení, neboť nebyla mezujícím sousedem, který by mohl být

předpokládanou stavbou dotčen ve svých právech. Stavební řád

ustanovením § 140 vylučuje pro určení okruhu účastníků použití

zák. č. 71/1967, o správním řízení (správní řád), a proto se

na stěžovatelku nevztahuje ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu,

dle kterého se práva účastníka řízení může dovolávat i ten, kdo je

dotčen ve svých zájmech (nikoliv jen právech), kterým však podle

platné právní úpravy nelze poskytnout ochranu soudní cestou

prostřednictvím správní žaloby.

K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření Krajský soud

v Českých Budějovicích jako účastník řízení a navrhl odmítnutí

ústavní stížnosti s tím, že v daném případě byly dány předpoklady

pro postup podle ustanovení § 250d odst. 3 o.s.ř., neboť bylo

napadeno rozhodnutí, které nemohlo být soudem přezkoumáno.

Ve vyjádření dále zopakoval argumenty, které použil v odůvodnění

napadeného usnesení.

Městský úřad v Třeboni se k ústavní stížnosti nevyjádřil

a stejně jako krajský soud a stěžovatel vyjádřil souhlas

s upuštěním od ústního jednání.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím,

že se krajský soud nezabýval její žalobou proti rozhodnutí

správního orgánu meritorně, neboť nebyla přizvána jako účastnice

k územnímu a stavebnímu řízení, a nesouhlasí s vymezením okruhu

osob, které mohou být účastníky takového řízení.

Ústavní stížnost je důvodná.

Podle ustanovení § 34 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb., o územním

plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění platném ke

dni rozhodnutí správního orgánu, jsou účastníky územního řízení

navrhovatel a organizace či občané, jejichž vlastnická nebo jiná

práva k pozemkům nebo stavbám včetně sousedních pozemků a staveb

mohou být rozhodnutím přímo dotčena. Účastníky stavebního řízení

pak jsou dle § 59 tohoto zákona stavebník, jakož i organizace

a občané, kteří mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním

pozemkům nebo stavbám a jejichž práva, právem chráněné zájmy nebo

povinnosti, mohou být stavebním povolením dotčeny. Praxe se

v době vydání napadeného rozhodnutí klonila k tomu, že "sousedem"

je pouze vlastník či uživatel tzv. mezujícího pozemku (srov. např.

rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 104/94,

publikovaný v časopise Správní právo 4/95, z něhož plyne, že

"sousedním pozemkem" ve smyslu § 34 odst. 1 stavebního zákona je

pouze pozemek, který má společnou hranici s pozemkem, jehož se

územní rozhodnutí týká). Na této interpretaci pojmu "sousední

pozemek" je založeno také napadené rozhodnutí. Žaloba stěžovatelky

tak byla zamítnuta, neboť nebyla účastníkem stavebního řízení

a nemohla tak ani využít řádné opravné prostředky.

K problematice výkladu pojmu "sousední pozemek" se vyjádřil

Ústavní soud již ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, kterým bylo

zrušeno ustanovení § 139 písm. c) stavebního zákona. Uvedené

ustanovení, zavedené do stavebního zákona jeho novelou, zák. č.

83/1998 Sb., obsahovalo legální definici pojmu "sousední pozemky

a stavby na nich". V odůvodnění citovaného nálezu Ústavní soud mj.

uvádí, že: "uzavřená legální definice absolutně vylučující možnost

pojmout za účastníky řízení i vlastníky jiných sousedních pozemků

než pozemků majících společnou hranici s pozemkem, který je

předmětem řízení (tedy i vlastníky pozemku "za potokem", "za

cestou", "za zjevně bagatelním co do výměry vklíněným pozemkem ve

vlastnictví jiné osoby"), jejichž práva mohou být dotčena, omezuje

prostor pro správní uvážení správních orgánů tam, kde je zjevné,

že i přes neexistenci společné hranice mohou být práva

"nemezujícího" souseda dotčena." V předmětném nálezu Ústavní soud

dále vyslovil, že posouzení otázky, kdo je účastníkem řízení, tedy

osobou, která očividně může být rozhodnutím vydávaným ve správním

řízení dotčena ve svých právech, bude vždy věcí individuálního

posouzení, a to jak při rozhodování stavebních úřadů, tak i při

rozhodování o přezkoumávání těchto rozhodnutí v rámci správního

soudnictví.

Pokud jde o přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu, Ústavní

soud zaujal obdobný přístup. Jak již bylo výše uvedeno, mezi

předmětnými pozemky nyní tvoří hranici zjevně bagatelní co do

výměry (cca 3 metry) vklíněný pozemek ve vlastnictví jiné osoby

(rodičů stavitele). Jeví se v této souvislosti vhodným odkázat

i na předválečnou judikaturu; ta vyvozovala, že účastníkem

stavebního řízení je nikoli jen "mezující" soused, ale i "dotyčný

(interesovaný)" soused, jehož individuálních práv a zájmů se

stavba dotýká, tedy i např. majitel nemovitostí vzdálenějších

(srov. Boh. A 14314/38, v tomto případě oddělovala pozemek

stěžovatele od stavby cesta 4 metry široká). Není tedy rozhodující

existence fyzické hranice mezi pozemkem stavebníka a stěžovatele,

ale možnost, že i přes jistou, bagatelní vzdálenost může dojít

k porušení či ohrožení stěžovatelových práv. Podobný závěr by bylo

třeba vyslovit i v daném případě, tím spíš, že stěžovatelka

přestala být "sousedem", a tím i účastnicí původního řízení jen na

základě toho, že stavitel odprodal třímetrový pruh pozemku svým

rodičům. V důsledku toho se stěžovatelkou nebylo jednáno jako

s účastnicí, ona tak neměla možnost uplatňovat opravné prostředky,

rozhodnutí správního orgánu tudíž nabylo právní moci v prvním

stupni a soud musel žalobu zamítnout, neboť skutečně nebyly

(a nemohly být) splněny formální předpoklady pro její přípustnost

(vyčerpání opravných prostředků, žaloba podaná ve lhůtě).

Dalším aspektem, který Ústavní soud vzal v úvahu, je

"očividnost" možné dotčenosti práv stěžovatele. Pozemek, tvořící

nyní hranici mezi pozemkem stavebníka a stěžovatele, vznikl

odprodejem části stavitelova pozemku osobám blízkým (rodičům

stavitele). Ústavní soud má za to, že nelze vyloučit společné

zájmy stavebníka a osob blízkých na straně jedné, a tím

i eventuální dotčení práv stěžovatele na straně druhé.

V obdobných případech obecně nelze vyloučit ani obcházení zákona.

Tím spíše je pak třeba, aby taková osoba byla přizvána jako

účastník k řízení, v němž by svá práva mohla hájit.

Ústavní soud dospěl k závěru, že došlo k porušení práva

obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí správního

orgánu, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny. Tím, že správní orgán

nezacházel se stěžovatelkou jako s účastnicí, ačkoli očividně

mohla být rozhodnutím vydávaným ve stavebním řízení dotčena ve

svých právech, a to i v právech ústavně chráněných, jako je právo

na pokojné užívání majetku, vyřadil ji z možnosti obrátit se

k ochraně svých práv na soud.

Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva, chráněného

čl. 11 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že samotným procesním

rozhodnutím krajského soudu nemohlo být porušeno, když navíc

i stěžovatelka toto porušení provedením zamýšlené stavby

předpokládá až do budoucna.

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dle § 82 odst.

3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12.

1998, č.j. 10 Ca 344/98-8 zrušil. Z důvodu procesní ekonomie

Ústavnísoud zrušil i rozhodnutí Městského úřadu v Třeboni ze dne

8. 8. 1997, č.j. výst. 656/1186/97.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. srpna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru