Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 589/03Usnesení ÚS ze dne 27.05.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.589.03
Datum podání30.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 237, § 239, § 228


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 589/03 ze dne 27. 5. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. J. J., advokátem, proti usnesení Okresního soudu Semily ze dne 9. 3. 1999, č.j. 6 C 325/98-35, usnesení Krajského soudu Hradec Králové ze dne 31. 8. 1999, č.j. 25 Co 275/99-44 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2003, č.j. 26 Cdo 1594/2003-150, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu Hradec Králové, jako účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, vedeného u Okresního soudu Semily pod sp. zn. 1 C 454/93, kdy rozsudkem tohoto soudu č.j. 1 C 454/93-71 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 17 Co 257/95-84 bylo přivoleno k výpovědi nájmu bytu. Současně stěžovatel navrhuje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s právními závěry soudů, které jeho návrhu nevyhověly, ačkoliv v návrhu na obnovu řízení oprávněně poukazoval na důkaz, jenž v původním řízení nemohl použít, a na to, že v dané věci se dvakrát rozhodovalo a že soudci se dopustili trestného činu. V návrhu stěžovatel žádal zajištění důkazu z Kliniky nemocí z povolání, a to rozhodnutí, které prokazovalo, že stěžovatel má nemoc z povolání. Nezajištění tohoto důkazu považuje stěžovatel za účelové a porušující jeho základní právo na soudní ochranu. Dále namítá, že soud v dané věci rozhodl až po několika letech, přestože stěžovatel několikrát poukazoval na průtahy řízení. Dovolacímu soudu vytýká, že jeho dovolání odmítl jako nepřípustné, ačkoliv byl odvolacím soudem poučen, že přípustné je.

Nejvyšší soud ČR a Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly v plném rozsahu na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu Semily, sp.zn. 6C 325/98, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel uvádí tytéž argumenty jako v řízení před obecnými soudy. Soudy obou stupňů po provedeném řízení dospěly k závěru, že v dané věci nejsou naplněny důvody pro povolení obnovy ve smyslu ust. § 228 odst.1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). V řízení totiž bylo zjištěno, že potvrzení o pracovní neschopnosti není novým důkazem, který stěžovatel nemohl jako žalobce použít bez své viny v předchozím řízení, neboť stěžovatel toto potvrzení zaměstnavateli sám předal, po dobu pracovní neschopnosti měl jeho stejnopis k dispozici a v průběhu řízení eventuálně i mohl požádat, aby tento důkaz byl příslušným orgánem předložen. Bylo zjištěno, že v původním řízení nebylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatele v důsledku trestného činu soudce dle § 228 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a námitka, že projednání věci bránila překážka věci rozsouzené nebo zahájené není důvodem obnovy řízení dle § 228 o.s.ř. Navíc bylo zjištěno, že žalovaná ani není pasivně legitimována v řízení o povolení obnovy, protože dům, ve kterém se byt nachází, převedla na Město Jilemnice.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, uvedenými v žalobním návrhu i odvolání, a svá rozhodnutí v souladu s ust. § 157 o.s.ř. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich závěrům, které jsou výrazem nezávislého soudního rozhodnutí, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že nebylo za dané procesní situace (zejm. nedostatek pasivní legitimace žalované strany a zjištění, že navrhovaný důkaz není důkazem novým ve smyslu ust. § 228 o.s.ř.) vyhověno návrhu stěžovatele na zajištění důkazu - rozhodnutí, které prokazovalo, že stěžovatel má nemoc z povolání a že soudy se v odůvodnění rozhodnutí výslovně s tímto návrhem stěžovatele nevypořádaly, pak není v kontextu celé věci způsobilá zasáhnout do práva stěžovatele na soudní ochranu.

Ústavní soud dále ověřil, že rovněž Nejvyšší soud ČR se návrhem stěžovatele důkladně zabýval, a to z hlediska možné přípustnosti dovolání dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. V odůvodněni svého rozhodnutí uvedl z jakých důvodů není dovolání přípustné dle ust. § 238a a § 239 o.s.ř. a podrobně rozvedl, proč v dané věci nebyly shledány vady řízení dle ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. Shora uvedené podmínky, za kterých je Ústavní soud oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, se rovněž vztahují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Rozhodnutí o tom, zda v tom kterém případě jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání proto nespadá, za předpokladu, že Nejvyšší soud ČR rozhoduje v souladu s principy hlavy páté Listiny, jako tomu v projednávané věci právě bylo, do pravomoci Ústavního soudu.

Ústavní soud dodává, že přípustnost dovolání nelze dovozovat z obecného poučení o možnosti dovolání, uváděného v rozhodnutích odvolacího soudu, jak se domnívá stěžovatel. Občanský soudní řád dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, připouští jen v případech a z důvodů v tomto zákoně výslovně uvedených. Vlastní posouzení toho, zda jsou podmínky přípustnosti splněny, pak zákon svěřuje pouze Nejvyššímu soudu ČR (srov. § 243b o.s.ř.) a nikoliv soudu odvolacímu v souvislosti s poučením o mimořádném opravném prostředku. V daném případě však rozhodnutí odvolacího soudu ani poučení o dovolání neobsahovalo.

Pokud jde o poukaz na průtahy v řízení Ústavní soud uvádí, že samotné průtahy nemohou být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Ústavněprávní argumentace týkající se průtahů v řízení směřující proti již pravomocným rozhodnutím obecných soudů, by mohla být důvodná a mít za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze za situace, kdy by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu. O takový případ se však v projednávané věci nejedná a konečně, dle názoru Ústavního soudu, obsah spisu ani nenasvědčuje, že by ve věci k neopodstatněným průtahům došlo.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané porušení článků Listiny a ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru