Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 587/01Usnesení ÚS ze dne 23.07.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.587.01
Datum podání05.10.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 587/01 ze dne 23. 7. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti P., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. V. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, ze dne 4. 3. 1998, čj. 10 C 142/95-180, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2001, čj. 28 Co 331/98-216, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. K. K., zastoupeného advokátkou JUDr. Z. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spatřuje porušení uvedeného práva v tom, že soudy nezhodnotily listinný důkaz ze dne 28. 3. 1994. Tím jednaly v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., dále jen "o.s.ř.") a nerespektovaly ustanovení o rovnosti účastníků řízení. Soud prvního stupně sice uvedenou listinu, v níž stěžovatelka vyzývá vedlejšího účastníka Ing. K. K. (dále jen "vedlejší účastník"), aby jí předal výsledky své práce, přijal, ale tento důkaz ve svém rozsudku vůbec nehodnotil. Uvedenou listinu nehodnotil ani odvolací soud, ačkoli na ni byl zástupcem stěžovatelky výslovně upozorněn, jak plyne z protokolu ze dne 27. 6. 2001, a to přesto, že ve svém odůvodnění uvedl, že dle ustanovení § 554 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obch. z."), zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Zlíně, 10 C 142/95, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 3. 1998, čj. 10 C 142/95-180, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 10.000,-Kč s 18% úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve zbytku, tedy ohledně částky 3.180,- Kč a ohledně 18 % ročního úroku od 21. 5. 1994 do právní moci rozsudku, soud žalobu zamítl. Rozhodl dále o náhradě nákladů. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování řadou listinných důkazů, výslechem řady svědků, výslechem žalobce a několika připojenými spisy. Mimo jiné provedl i důkaz sdělením ze dne 28. 3. 1994, založeným ve spise na č.l. 22, jak vyplývá ze strany 2 a 7 rozhodnutí a z č.l. 24 spisu (protokol o jednání před Okresním soudem ve Zlíně ze dne 6. 2. 1996). Soud zohlednil i obsah tohoto důkazu. Mimo jiné uvedl, že podle sdělení ze dne 28. 3. 1994 zaslaného stěžovatelkou firmě J. je dnem 30. 4. 1994 ze strany objednavatele práce zhotovitele na smlouvě o dílo č. 51194-200 ukončena. Zhotovitel je žádán, aby nejpozději k tomuto dni předal objednavateli (stěžovatelce) v plném rozsahu výsledky práce, provedené na základě smlouvy. Přes tento důkaz ovšem soud dospěl k následujícím závěrům. Vedlejší účastník prováděl pro stěžovatelku na základě smluv o dílo uzavřených v roce 1993 a 1994 programovací práce. Smlouvu soud s přihlédnutím k okolnostem případu posuzoval dle § 536 a násl. obch.z., a dospěl k závěru, že smlouva o dílo nebyla platně uzavřena, neboť v ní není určitým způsobem vymezeno dílo, které má vedlejší účastník provést. Smlouva tedy byla neurčitá a nebylo možné z ní dovodit, ve kterém okamžiku bude dílo hotové. Je proto podle § 37 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z."), neplatná. Vedlejší účastník je navíc ve smlouvě nepřesně označen. Mezi stranami ale bylo nepochybné, že vedlejší účastník v únoru 1994 a dubnu 1994 programovací práce dle požadavků stěžovatelky prováděl. V případě prací za duben 1994 výsledky své práce předal vedlejší účastník dle svého sdělení RNDr. H., který je, dle jeho svědecké výpovědi, odevzdal americké straně. Soud z provedeného dokazování dovodil, že RNDr. H. byl oprávněn v roce 1994 přebírat od řešitelů výsledky jejich práce a předávat je americké straně (firma M.). Stěžovatelka sice poukazovala na to, že na poradě dne 5. 4. 1994 bylo uloženo předávat výsledky 3D Ing. M., ten to však nepotvrdil. Soud dále zjistil, že firma M. výsledky práce programátorů za duben 1994 obdržela. Stěžovatelka potvrdila, že za duben 1994 dostala od firmy M. zaplaceno. Soud tedy dospěl k závěru, že pokud stěžovatelka obdržela plnění od M. za práci, kterou prováděl mimo jiné vedlejší účastník, došlo u ní k bezdůvodnému obohacení dle § 451 o.z. Soud dále řešil otázku, v jaké výši se stěžovatelka bezdůvodně obohatila, a dospěl k závěru, že strany souhlasně stanovily hodnotu práce vedlejšího účastníka v dubnu 1994 na částku 10.000,- Kč. Pokud stěžovatelka namítala, že jí ze strany amerického partnera nebyly proplaceny jiné její faktury, doposud vedené v účetnictví jako nezaplacené, soud dospěl k závěru, že důkazní břemeno bylo na stěžovatelce a ta jej neunesla. Relevantním způsobem také neuplatnila nárok, jež jí údajně měl vyplývat z toho, že jí ze strany programátorů nebylo vráceno to, co jí zapůjčila společnost M., stejně jako nárok vyplývající z toho, že naznačovala souvislost mezi fakturami nezaplacenými americkým partnerem a neodevzdáním zapůjčeného vybavení americké firmě. Vedlejší účastník dále požadoval i odměnu za únor 1994 jako doúčtování části odměny. Zde měl soud za to, že neunesl dostatečně důkazní břemeno, neboť nelze vyloučit, že by hodnota práce činila jen již zaplacených 6.820,- Kč, a nedošlo by tudíž k bezdůvodnému obohacení. V této části tedy soud žalobu zamítl. Konečně uvedl, že stěžovatelka může být v prodlení až ode dne právní moci rozsudku. Proto požadavek na zaplacení úroku z prodlení ve zbytku zamítl a úrok uložil v požadované 18% výši, ačkoli je nižší, než by vyplýval z vládního nařízení č. 142/1994 Sb. Soud ovšem nemohl překročit návrh vedlejšího účastníka.

Proti rozhodnutí soudu prvého stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž mimo jiné nesouhlasí se závěrem soudu, že RNDr. H. byl oprávněn pobírat od řešitelů výsledky jejich práce a předávat je americké straně. Poukazuje, že bylo dopisem ze dne 28. 3. 1994 prokázáno, že vedlejší účastník byl vyzván, aby předal výsledky práce stěžovatelce.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2001, čj. 28 Co 331/98-216, potvrdil rozsudek soudu I. stupně v části výroku, jíž byla stěžovatelka zavázána zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 10.000,- Kč. V části výroku, jíž byla stěžovatelka zavázána zaplatit vedlejšímu účastníkovi 18% úrok z prodlení z částky 10.000,- Kč od právní moci rozsudku do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výroku o náhradě nákladů řízení, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posuzoval smlouvu o dílo mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem dle § 536 a násl. obch.z. Dospěl ovšem k závěru, že nepřesnost v označení zhotovitele nečiní smlouvu neplatnou, neboť vedlejší účastník je označen uvedením svého jména a příjmení a smlouvu vlastnoručně podepsal. Odvolací soud se také nedomníval, že by smlouvu činilo neplatnou vymezení předmětu díla. Šlo o dohodu rámcovou, vymezující dostatečným způsobem základní předmět díla, který byl poté konkrétně upřesňován účastníky ústní formou na základě konkrétních požadavků amerického partnera (firmy M.). Také cena byla stanovována vždy průběžně, dle rozsahu projektu, jak je uvedeno ve smlouvě o dílo. Na rozdíl od soudu prvního stupně tak odvolací soud dospěl k závěru, že jde o smlouvu platně uzavřenou. Soud zohlednil dále obhajobu stěžovatelky, kterou se bránila zaplacení žalované částky 10.000,- Kč s tím, že tuto cenu nemůže zaplatit, neboť od vedlejšího účastníka výsledek díla neobdržela. Přestože ve smlouvě o dílo bylo stanoveno, že výsledky práce na základě této smlouvy budou dodávány stěžovatelce poslední pracovní den kalendářního měsíce, soud dovodil, že dokazování prokázalo, že praxe, kterou smluvní strany mezi sebou ohledně předávání výsledků díla od jednotlivých programátorů, včetně vedlejšího účastníka, zavedly, byla taková, že výsledky byly předávány buď elektronickou poštou přímo americkému partnerovi stěžovatelky, firmě M., případně i jinými způsoby, nebo příslušnému vedoucímu projektu. Byla to tedy sama stěžovatelka, která uvedeného smluvního ujednání důsledně nedbala. Bylo to prokázáno řadou důkazů jmenovaných v rozhodnutí. Soud vzal za prokázané, že vedlejší účastník předal výsledky své práce v projednávaném případě RNDr. H. na disketě a ten je předal spolu s výsledky celého týmu osobně firmě M. Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že na základě platně sjednané smlouvy provedl vedlejší účastník pro stěžovatelku objednané dílo, které předal způsobem, jenž vycházel z praxe stran, kterou oba účastníci zavedli a obecně akceptovali. Výsledky tohoto díla, jehož konečným odběratelem nebyla stěžovatelka, ale její smluvní americký partner, americká strana fakticky obdržela. Dílo předal RNDr. H., který byl vedoucím příslušného projektu a byl k jednání s americkou firmou M. za stěžovatelku pro daný úkol zmocněn. Cena díla 10.000,- Kč odpovídala výši sjednané ve smlouvě. S ohledem na uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 10.000,- Kč potvrdil jako věcně správný. Zabýval se dále výrokem o úrocích z prodlení. V této části vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokyny k doplnění dokazování.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud ve Zlíně a Krajský soud v Brně, a vedlejšího účastníka řízení, Ing. K. K., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud ve Zlíně ve svém vyjádření uvedl, že posouzení důvodnosti ústavní stížnosti ponechává na zvážení Ústavního soudu.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Soud prvního stupně provedl ve věci velmi obsáhlé a podrobné dokazování, velmi podrobně se vypořádal se zásadními důkazy, o něž opřel své právní závěry, k nimž dospěl. Důkaz listinou, na niž upozorňuje stěžovatelka, řádně provedl při jednání dne 6. 2. 1996. Smlouvu uzavřenou mezi Ing. K. a stěžovatelkou (č. 51134-204) posoudil ovšem jako neplatnou a žalobě částečně vyhověl s poukazem na ustanovení § 451 o.z. Odvolací soud se proto nedomnívá, že by došlo k porušení zákona z důvodů uváděných stěžovatelkou, neboť Okresní soud ve Zlíně se v odůvodnění vypořádal se všemi důkazy, na jejichž základě dospěl ke zjištěním uvedeným v odůvodnění jeho rozhodnutí a k těm právním závěrům, o něž opřel částečně vyhovující rozsudek. Krajský soud v Brně jako soud odvolací, stejně jako soud prvního stupně, provedl dokazování výslovně i listinou ze dne 28. 3. 1994, jak je zřejmé z protokolu o jednání ze dne 27. 6. 2001. Provedl řádné dokazování smlouvou mezi Ing. K. a stěžovatelkou na č.l. 4 spisu, neboť zaujal k jejímu právnímu posouzení z hlediska platnosti odlišný právní názor než Okresní soud ve Zlíně. Skutečnosti zjištěné dokazováním umožnily odvolacímu soudu přijmout právní závěr, dle něhož je stěžovatelka povinna zaplatit Ing. Klapkovi částku 10.000,- Kč jako cenu díla, když Ing. K. předal dílo RNDr. H., který byl stěžovatelkou pověřen jejím zastupováním vůči americké firmě M. Odvolací soud proto hodnotil především ty provedené důkazy, o něž opřel své právní závěry. Potvrzující rozhodnutí opřel především o to, že Ing. K. unesl důkazní břemeno o skutečnostech, o nichž tvrdil, že zakládají jeho právo na zaplacení žalované částky. Odvolací soud taktéž upozorňuje, že stěžovatelka ve svém odvolání na listinu ze dne 28. 3. 1994 nepoukazovala. Při jednání před Krajským soudem v Brně její právní zástupce poukázal pouze obecně na to, že koncem března 1994 vyzvala stěžovatelka Ing. K., aby jí odevzdal výsledek práce, aniž by bylo blíže konkretizováno, jakým způsobem to učinila. Listina ze dne 28. 3. 1994 nebyla v této souvislosti výslovně zmíněna. Odvolací soud ve svém vyjádření dále uvedl, že provedl ve věci řádné dokazování všemi důkazy, o něž opřel své potvrzující rozhodnutí, a své právní závěry v odůvodnění svého rozhodnutí řádně odůvodnil.

Ing. K. K. ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost není důvodná. Tvrzení stěžovatelky, že nebyl řádně proveden důkaz listinou ze dne 28. 3. 1994, nemá oporu v obsahu spisu ani v písemném odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud se uvedeným důkazem zabýval, o čemž svědčí provedené dokazování i odůvodnění jeho rozsudku. Vedlejší účastník upozornil, že z odvolání stěžovatelky neplyne, že by relevantním způsobem navrhla listinu z 28. 3. 1994 jako samostatný důkaz. Není v něm ani uvedeno, že na provedení důkazu uvedenou listinou se podané odvolání zakládá. Vedlejší účastník má proto za to, že není možno podat odvolání, v němž žalovaný provedení příslušného důkazu nenavrhne a následně se bude ústavní stížností domáhat zrušení pravomocného rozsudku i provedení a vyhodnocení tohoto důkazu v dalším řízení. Vedlejší účastník dále tvrdí, že se odvolací soud v průběhu dokazování i v odůvodnění rozsudku s oprávněností žalobou uplatněného nároku i s námitkami stěžovatelky vypořádal, a to včetně námitky, dle níž stěžovatelka dílo neobdržela.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny postupem obecných soudů Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud předesílá, že se návrhem mohl zabývat pouze v části, jíž směřuje proti pravomocnému výroku odvolacího soudu (a potažmo i výroku soudu prvního stupně), jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 10.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V části, jíž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, je totiž ústavní stížnost nepřípustná (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), neboť rozhodnutí v této části není pravomocné a ústavní stížnost v této části nesměřuje proti poslednímu procesnímu prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud především poznamenává, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že oba obecné soudy v projednávané věci pochybily, když pominuly jí předloženou listinu ze dne 28. 3. 1994, z níž vyplývá, že vyzvala vedlejšího účastníka, aby jí předal výsledky své práce. Soudy tento důkaz údajně nezohlednily a dospěly k závěru (odvolací soud), že vedlejší účastník povinnosti ze smlouvy o dílo splnil. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda jsou právní názory obecných soudů výsledkem ústavně konformní aplikace a interpretace právních předpisů a zda nejsou ve zjevně extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takovému zjištění Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu "hodnotit" jejich hodnocení důkazů. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc.

Obsah spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 10 C 142/95, nasvědčuje tomu, že obecné soudy provedly při rozhodování věci velké množství důkazů, zejména řadu výslechů svědků i stěžovatelky, důkazy listinami (smlouva o dílo, faktury, živnostenský list vedlejšího účastníka, výpisy z účtů apod.) i důkazy obsahem relevantních spisů téhož soudu. Oba soudy provedly též důkaz zmíněným sdělením ze dne 28. 3. 1994 (srov. č.l. 24, protokol o jednání před Okresním soudem ve Zlíně ze dne 6. 2. 1996, č. l. 209, protokol o jednání před Krajským soudem v Brně ze dne 27. 6. 2001).

Podle § 132 zák. č. 99/1963 Sb., o.s.ř., ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb., hodnotí soud každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb. uvede soud v odůvodnění rozsudku podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil.

Dle názoru Ústavního soudu postupovaly oba soudy při hodnocení provedeného dokazování v souladu s citovanými ustanoveními. Důkaz sdělením ze dne 28. 3. 1994 provedly, soud prvního stupně jej náležitě zohlednil ve svém rozhodnutí a provedl jej i soud odvolací. Přes tento důkaz dospěly soudy pod tíhou důkazů ostatních k názoru jinému, než stěžovatelka. Poněvadž k němu dospěly ústavně konformním způsobem, je třeba tento závěr považovat za součást jejich nezávislého rozhodování. Oba obecné soudy svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, ústavně konformním způsobem odůvodnily a objasnily, na základě jakých skutečností ke svým závěrům dospěly. Skutečnost, že nevyhověly návrhu stěžovatelky a vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožnila, nezakládá přirozeně sama o sobě důvod, aby její ústavní stížnosti bylo vyhověno.

Pokud jde o námitku stěžovatelky stran aplikace ustanovení § 554 odst. 1 věta prvá obch. z., Ústavní soud ji považuje za bezpředmětnou. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem. Stěžovatelka z toho zjevně dovozuje rozpor s důkazem ze dne 28. 3. 1994. Ve smlouvě o dílo bylo podle zjištění soudu sjednáno, že vedlejší účastník bude dodávat výsledky práce stěžovatelce poslední pracovní den kalendářního měsíce. Soud prvního stupně ovšem dokazováním též zjistil, že pro předmětný úkol vedlejšího účastníka (F3D) byl v roce 1994 oprávněn přebírat od řešitelů výsledky jejich práce a předávat je americké straně RNDr. H. To zohlednil i soud odvolací. Dospěl k závěru jednak, že vedlejší účastník mohl výsledky své práce předat vedoucímu projektu RNDr. H., jednak, že RNDr. H. byl stěžovatelkou pověřen k jejímu zastupování ve styku s firmou M. pro úkol F3D. Za daného stavu nelze mít za to, že by došlo k porušení zmíněného ustanovení.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny obsahuje ustanovení, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však ho nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Právní závěry soudu jsou zjevně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímusoudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2002JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru