Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 586/04Usnesení ÚS ze dne 27.09.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.586.04
Datum podání13.10.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 586/04 ze dne 27. 9. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II.ÚS 586/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti ELPOS - JOSEF TKADLEC, spol. s r. o., se sídlem Dolní náměstí 305, Vsetín, právně zastoupeného JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem se sídlem Sokolská 7, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 8 C 235/96 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 15 Co 324/2000,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou řádně a včas se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně byla 1. odpůrci R. V. uložena povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 805 811 Kč. Návrh, aby i 2. odpůrce J. A. byl povinen zaplatit stěžovateli tuto částku společně a nerozdílně s 1. odpůrcem, soud zamítl. Zaplacení výše uvedené částky se stěžovatel domáhal na obou odpůrcích z titulu náhrady škody, kterou mu měli způsobit spácháním trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Na základě obsáhlého dokazování bylo soudem I. stupně zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 1996, sp. zn. 34T 1/95, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. 1 To 142/96, byl 1. žalovaný pravomocně uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, který spáchal tím, že jako soukromý podnikatel navštěvoval různé subjekty, mimo jiné i sklad žalobce, předstíral solventnost, odebíral zboží, které zpočátku platil, ale v pozdější době již vystavené faktury neuhradil. Tím způsobil žalobci škodu ve výši 805 811 Kč. Ve vztahu k tomuto žalovanému byl soud vázán rozhodnutím vydaným v trestním řízení a v návaznosti na toto rozhodnutí dopěl k závěru, že žalovaná částka odpovídá ceně nezaplaceného zboží a že nárok na zaplacení kupní ceny podle § 409 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku je důvodný. Druhý žalovaný byl však rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 34 T 1/95, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 1998, sp. zn. 1 To 236/97, obžaloby zproštěn. Důvodem zproštění obžaloby byla skutečnost, že k zahájení trestního stíhání J. A. došlo až dne 12. 7. 1994 sdělením obvinění (na rozdíl od R. V.), proto bylo možno přihlédnout pouze k důkazům provedeným po tomto úkonu. Soud I. stupně však nesprávně vycházel při rozhodování o jeho vině i z výpovědí R. V. učiněných v neprospěch J. A. ještě před sdělením obvinění, ačkoli v dalším průběhu řízení vypovídal opačně. Z těchto důvodů byl původní rozsudek ve vztahu k tomuto obviněnému zrušen a on byl obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěn.

Okresní soud tedy po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi tím, že nebyla uhrazena kupní cena zboží prvním žalovaným a jednáním druhého žalovaného, neboť v řízení nebyl proveden žádný přímý důkaz o jejich součinnosti v tomto směru. Výpovědi 1. žalovaného v trestním řízení o tom, že majetkovou újmu způsobil žalobci sám, i o tom, že ji způsobil spolu s 2. žalovaným, soud posoudil jako rozporuplné, a proto nepoužitelné. Rovněž i námitku promlčení vznesenou 2. žalovaným posoudil soud jako nedůvodnou. Ve vztahu k 2. žalovanému tedy soud žalobu zamítl.

Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání jak do zamítavého výroku, tak do nákladů řízení. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil v zamítavém výroku, ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Současně ve výroku nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání proti potvrzujícímu rozsudku pro řešení otázky po právní stránce zásadního významu, to je otázky hodnocení výpovědi účastníka, který byl opakovaně vyslechnut v trestním i občanskoprávním řízení, když dovolacím soudem nebyl dosud řešen dopad stanoviska Rt 27/95 na následné občanskoprávní řízení.

Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve znění do 31. 12. 2000. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2422/2003, odmítl jako nepřípustné. Rozhodnutí odůvodnil tím, že soud I. stupně založil své rozhodnutí na závěru, že neexistuje žádný přímý důkaz o odpovědnosti 2. žalovaného za škodu vzniklou žalobci. Výpovědi 1. žalovaného učiněné v trestním řízení považoval soud za nepoužitelné jako důkaz z toho důvodu, že obsah jeho výpovědí ohledně součinnosti s 2. žalovaným při škodním jednání je rozporný. Odvolací soud doplnil dokazování a po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že výpovědi 1. žalovaného jsou nevěrohodné a účelové. Obsahem výpovědí z června 1994 se tedy nemohl zabývat ve smyslu judikátu Rt 27/95, jak je namítáno v dovolání. Protože rozhodnutí odvolacího soudu nevychází z právního názoru o nepoužitelnosti obsahu této výpovědi jako listinného důkazu v občanskoprávním řízení, nýbrž ze zhodnocení věrohodnosti údajů v ní uvedených ve spojení se všemi ostatními důkazy, nemá otázka dopadu judikátu Rt 27/95 na hodnocení důkazů v občanskoprávním řízení zásadní právní význam v dané věci. Usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 18. 8. 2004.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jak rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 8 C 235/96, tak rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 15 Co 324/2000, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2422/2003, byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V petitu ústavní stížnosti pak stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku soudu I. stupně a rozsudku soudu odvolacího.

Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel v tom, že soud při svém rozhodování v občanském soudním řízení extenzívním způsobem vyložil a aplikoval na civilní řízení trestně právní judikát Rt 27/95 s právní větou, že "důkazy, které byly provedeny před sdělením obvinění (§ 160 odst. 1, 2 tr. řádu) jednomu ze spoluobviněných, přičemž nešlo o úkony neodkladné nebo neopakovatelné, nelze v řízení před soudem použít ve vztahu k tomuto spoluobviněnému, byť byly provedeny řádně po sdělení obvinění ostatním spoluobviněným. Po sdělení obvinění však není nutné opakovat v přípravném řízení všechny tyto důkazy. Postačí provedení těch úkonů, které jsou potřebné pro rozhodnutí státního zástupce o obžalobě u tohoto spoluobviněného (§ 176 odst. 1 tr. řádu), popř. má-li být obžaloba podána, k tomu, aby byly objasněny základní skutečnosti pro rozhodnutí soudu v jeho věci (§ 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu). Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud byl významně ovlivněn úvahou vycházející z citovaného trestně právního judikátu s tím dopadem, že když cit. výslechy R. V. v trestním řízení učiněné v červnu 1994 byly ve vztahu k tehdy spoluobviněnému J. A. provedeny v rozporu s trestním řádem, tak se jedná o nepřípustný důkaz, který nebylo možno provést, popř. z něho vycházet ani v občanském soudním řízení.

Dále stěžovatel namítá, že krajský soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel trvá na tom, že výpovědi R. V. v trestním řízení z června 1994 jsou zásadním důkazem a že krajský soud při jejich hodnocení nepřípustným způsobem v neprospěch žalobce v občanskoprávním řízení aplikoval trestněprávní způsob hodnocení přípustnosti důkazů ve smyslu judikátu Rt 27/95. Stěžovatel rovněž vytýká krajskému soudu, že nebyly provedeny všechny důkazy, které navrhoval k prokázání svého žalobního návrhu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud. Krajský soud v Ostravě uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že ústavní práva stěžovatele porušena nebyla a ústavní stížnost by měla být jako nedůvodná odmítnuta. Okresní soud ve Vsetíně se k věci nevyjádřil, neboť jeho spis byl zapůjčen Krajskému soudu v Brně.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a posouzení námitek uvedených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavními zákony. Z ústavního principu nezávislosti obecných soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. Okresní soud provedl celou řadu důkazů, na základě jejich volného hodnocení pak dospěl k závěrům, které řádně odůvodnil. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu a své rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnil.

Rovněž Nejvyšší soud odůvodnil nepřípustnost podaného dovolání s tím, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a v daném případě se nejednalo o řešení otázky, která by měla po právní stránce zásadní význam.

Zásadní a v podstatě jedinou námitkou stěžovatele, kterou uplatnil již před soudy obecnými a kterou v ústavní stížnosti znovu opakuje, je postup soudů při hodnocení výpovědi 1. odpůrce R. V., učiněné v rámci trestního řízení v měsíci červnu 1994. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nesprávně vyložily a aplikovaly na daný případ judikát Rt 27/95. I s touto námitkou stěžovatele se však obecné soudy, konkrétně soud odvolací a Nejvyšší soud vypořádaly. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, žaloba byla vůči 2. žalovanému J. A. zamítnuta proto, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi způsobenou majetkovou újmou a jednáním žalovaného, nikoli na základě nepoužitelnosti výpovědí R. V. v trestním řízení učiněných v průběhu měsíce června 1994. Je sice pravdou, že v těchto výpovědích, jak vyplývá z příslušného trestního spisu, usvědčoval v přípravném řízení z trestné činnosti i J. A., v dalších výpovědích v průběhu trestního řízení však vypovídal zcela odlišně a v občanskoprávním řízení nevypovídal vůbec, pouze odkázal na výpovědi učiněné v červnu 1994 v rámci trestního řízení. Na základě této rozporuplnosti ve výpovědích R. V. a na základě dalších provedených důkazů soud I. stupně žalobu vůči J. A. zamítl a odvolací soud po doplnění dokazování jeho rozhodnutí potvrdil.

K námitce stěžovatele týkající se neprovedení některých jím navrhovaných důkazů odvolacím soudem postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Z této judikatury (např. sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000 a další) vyplývá, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, či nevyložil, z jakých důvodů je neprovedl, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy).

Ústavní soud však konstatuje, že o takovou situaci se v projednávané věci nejedná, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je jednoznačně zřejmé, že krajský soud se s důkazními návrhy stěžovatele vypořádal, neboť na str. 15 a 16 napadeného rozsudku uvedl, které důkazy a z jakých důvodů považuje za nadbytečné, a proto je není nutné provádět. Ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byly zjištěny skutečnosti opravňující soudy k rozhodnutí o žalobním návrhu stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně jak dokazování doplnit, provedené důkazy pak hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Povinností soudu přitom není provést všechny důkazy, které účastník navrhl, je však povinen odmítnutí důkazu odůvodnit.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy neporušily žádné ústavně zaručené právo stěžovatele, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2005

Jiří Nykodým

předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

E. Kameníková

Ref.

Doručit do vlastních rukou

- advokát stěžovatele 2x

- Okresní soud ve Vsetíně

- Krajskýsoud v Ostravě

- Nejvyššísoud ČR

Přílohy nechat ve spisu

Po vrácení dodejek založit

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru