Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 580/2000Nález ÚS ze dne 14.03.2001Naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkZavinění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 45/21 SbNU 401
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.580.2000
Datum podání02.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 248 odst.1, § 248 odst.3

141/1961 Sb., § 228 odst.1

229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 580/2000 ze dne 14. 3. 2001

N 45/21 SbNU 401

Naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu, ve věci ústavní stížnosti Ing.

R. W., proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999,

č. j. 2 T 26/97-185, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze

dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, spojené s návrhem na odklad

vykonatelnosti výroku o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu

v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2 T 26/97-185, ve spojení

s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn.

4 To 606/99, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999,

č. j. 2 T 26/97-185, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne

17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu

dne 2. 10. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku

Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2 T 26/97-185,

a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn.

4 To 606/99, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

(dále jen "Úmluva").

Současně stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby

Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku o náhradě škody

v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2

T 26/97-185, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze

dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání

v projednání a rozhodnutí ve věci samé.

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j.

2 T 26/97-185, byla obžalovaná Ing. R. W. (v řízení před Ústavním

soudem stěžovatelka) uznána vinnou tím, že v době od 30. 9. 1994

do 18. 11. 1996 v O., okr. Opava ke škodě R. W. (v řízení před

Ústavním soudem vedlejšího účastníka) ponechala v majetku

Okrasných školek O. , s. r. o., zemědělský majetek (nedokončenou

rostlinnou výrobu, nářadí a stroje, materiálové zásoby

a hospodářská zvířata) v ceně 526 926,06 Kč, představující část

jím vůči ZD O. uplatněných nároků dle zák. č. 229/1991 Sb., a zák.

č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a který na základě

plné moci, kterou jí dne 30. 12. 1992 udělil, převzala od

zmíněného družstva v době od 26. 7. 1993 do 2. 12. 1993 a přes

jeho urgence mu jej odmítla vydat, tedy přisvojila si cizí věc,

která jí byla svěřena a způsobila tak na cizím majetku takovým

činem značnou škodu, čímž spáchala trestný čin zpronevěry podle

§ 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a za to byla odsouzena

podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou

roků. Podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl

výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18

měsíců. Podle ust. § 228 odst. 1 tr. řádu jí byla uložena

povinnost nahradit poškozenému R. W. škodu ve výši 526 926, 06 Kč

a podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený R. W. se zbytkem

svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti

tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud

v Ostravě usnesením ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, podle

§ 256 tr. řádu odvolání stěžovatelky zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud

převzal skutková zjištění z obžaloby. Skutkové zjištění, že

předmětný majetek stěžovatelka ponechala v době od 30. 9. 1994 do

18. 11. 1996 v majetku Okrasných školek O. , s. r. o., okresní

soud ve svém rozsudku nezdůvodnil. Přitom počátek páchání údajného

trestného činu zpronevěry datoval bez zjevné souvislosti dnem 30.

9. 1994, kdy došlo k tomu, že stěžovatelka poškozenému R. W.

vypověděla plnou moc, na základě které byla oprávněna jej

zastupovat při převzetí jeho restitučních podílů. Soudy podle

stěžovatelky tento nonsens z obžaloby převzaly, aniž k tomu podaly

konkrétnější zdůvodnění. Rovněž ukončení páchání údajného

trestného činu datem 18. 11. 1996 soudy vůbec neodůvodnily

a rovněž k tomuto datu neprovedly žádný důkaz. Dále podle

stěžovatelky skutkové zjištění, že stěžovatelka ponechala

v majetku Okrasných školek O. , s. r. o., zemědělský majetek R. W.

v hodnotě 526 926, 06 Kč, rovněž nemá oporu v provedených

důkazech, a také zde soudy obou stupňů, zejména skutkové zjištění

o výši způsobené škody, nijak nezdůvodnily. Soudy obou stupňů

podle stěžovatelky zákonem stanovený způsob zjišťování skutkového

stavu a hodnocení důkazů nerespektovaly, dokonce ani neprovedly

žádný důkaz, který by jim umožnil zjistit skutečnou hodnotu

spoluvlastnického podílu R. W. , a nedostály tak své povinnosti

vyplývající z ust. § 2 odst. 5, § 2 odst. 6 tr. řádu ani

povinnosti dle ust. § 125 tr. řádu. Dále stěžovatelka vytýká

odvolacímu soudu tvrzení, že R. W. je vlastníkem majetku konkrétně

vymezeného ve vydávacím aktu, a to jeho výlučným vlastníkem, toto

tvrzení je podle stěžovatelky v rozporu s fakty, tj. s tím, co

z oněch listin skutečně vyplývá. Rovněž v rozporu se skutečností

podle stěžovatelky je zjištění odvolacího soudu, že Okrasné školky

O. , s. r. o., drží nadále spoluvlastnický podíl poškozeného R. W.

z právního důvodu, který odpadl, aniž uvádí, jaká právní

skutečnost toto způsobila. Vadný je podle stěžovatelky i závěr

odvolacího soudu, že i kdyby podíl R. W. byl ve spoluvlastnictví

31 osob, pak podle zákona o hospodaření se společnou věcí

o zrušení spoluvlastnictví rozhodují spoluvlastníci, což nezbavuje

spoluvlastníka oprávnění domáhat se vydání věci na tom, kdo mu ji

neprávem zadržuje.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí, že oba soudy

- soud prvního stupně i soud odvolací - učinily ohledně oprávnění

stěžovatelky nakládat a povinnosti vydat spoluvlastnický podíl R.

W. a jeho skutečné hodnoty (tj. tvrzené výše škody) skutková

zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vlastním obsahem

provedených důkazů, čímž se rozhodnutí vymykají z mezí ust. § 2

odst. 6 tr. řádu a § 2 odst. 5 tr. řádu, neboť nedostály ani

povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné

pochybnosti, což vedlo k vadnému právnímu závěru, že je

stěžovatelka povinna vydat R. W. věci v hodnotě přes půl milionu

Kč a tím si je měla přivlastnit a způsobit tím značnou škodu,

přičemž měla jednat v úmyslu trestný čin spáchat, a tento závěr je

podle stěžovatelky v zásadním nesouladu s vykonanými skutkovými

zjištěními, neboť z nich v žádné možné interpretaci nevyplývá. Tím

je zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené

obecnými soudy v daném případě prolomena. Tím ovšem soudy obou

stupňů nerespektovaly, že stěžovatelka může být stíhána jen

způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), že věc má

být spravedlivě projednána (čl. 36 odst. 1 Listiny), že soudy mají

povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytnout ochranu právům

stěžovatelky (čl. 90 Ústavy), čímž porušily právo stěžovatelky na

spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Dále stěžovatelka uvedla, že napadený rozsudek Okresního

soudu v Opavě rozhodl o její povinnosti zaplatit poškozenému

náhradu škody, která nevznikla, neboť věci, které má ve

spoluvlastnictví s ostatními osobami, nadále existují. Jejich

hodnota nebyla náležitě zjištěna. Výkon tohoto rozhodnutí by

znamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká při

odložení vykonatelnosti tohoto výroku může vzniknout poškozenému,

neboť, jak stěžovatelka uvedla, nemá k dispozici tolik peněžních

prostředků. Činností popsanou v napadeném rozsudku se nijak

neobohatila, majetek R. W. zůstal v užívání obchodní společnosti.

Jakýkoli způsob výkonu rozhodnutí by stěžovatelce podle jejího

názoru způsobil citelnou újmu.

Ústavní soud nejprve zvážil podmínky a okolnosti, které ust.

§ 79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

pro rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí uvádí. Vzhledem

k tomu, že soud neměl dosud dostatek podkladů pro rozhodnutí ve

věci samé, neodpovídalo by veřejnému zájmu návrh na odklad

vykonatelnosti výroku o náhradě škody napadeného rozhodnutí

zamítnout. Ústavní soud shledal věrohodným i to, že újma, kterou

by způsobila vykonatelnost výroku o náhradě škody napadeného

rozhodnutí, by byla pro stěžovatelku nepoměrně vyšší než ta, jaká

by vznikla při zamítnutí návrhu stěžovatelky.

V důsledku toho byl Ústavní soud názoru, že vyhovění návrhu

na odklad vykonatelnosti výroku o náhradě škody napadeného

rozhodnutí je ve shodě s podmínkami, stanovenými v ust. § 79 odst.

2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto

usnesením ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 580/2000, Ústavní

soud vyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti

výroku, kterým byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu stěžovatelce

uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. W. ,

nar. 4. 11. 1942, bytem O. , ul. Svobody č. 129, částku ve výši

526 926, 06 Kč, v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 9.

1999, č. j. 2 T 26/97-185, ve spojení s usnesením Krajského soudu

v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To 606/99, a vykonatelnost

odložil do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti

stěžovatelky podané dne 2. 10. 2000, vedené pod sp. zn. II. ÚS

580/2000.

Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. 2 T 26/97, vedený

u Okresního soudu v Opavě, jakož i vyjádření tohoto soudu

k projednávané věci, dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření

Krajského soudu v Ostravě, Okresního státního zastupitelství

v Opavě, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a vyjádření

poškozeného R. W. k projednávané věci.

Okresní soud v Opavě ve svém vyjádření ze dne 2. 1. 2001,

které Ústavní soud obdržel dne 8. 1. 2001, odkázal s ohledem na

absenci spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 2 T 26/97, na

stanovisko soudu prvního stupně obsažené ve výroku a v odůvodnění

jeho rozsudku ze dne 9. 9. 1999.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 9. 1. 2001,

které Ústavní soud obdržel dne 12. 1. 2001, uvedl, že výslechem

svědků, listinnými důkazy i z výpovědi samotné stěžovatelky byl

zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Z listinných důkazů a z výpovědi předsedy ZD, uvedl dále mj.

odvolací soud, plyne, že poškozenému R. W. byl vydán konkrétně

vymezený majetek a že byl tento majetek skutečně a nikoliv jen

účetně vydán tehdy zástupkyni poškozeného, tj. stěžovatelce,

nepopírá ani ona. Vydáním tohoto konkrétního, vymezeného majetku

nebylo založeno žádné spoluvlastnictví poškozeného a dalších

oprávněných osob, jak tvrdí stěžovatelka. A i kdyby takové

spoluvlastnictví založeno bylo, nezbavuje to poškozeného jako

nesporného vlastníka, byť menšinového podílu, práva použít

prostředků ochrany vlastnického práva. Mezi tato práva patří

nepochybně právo domáhat se vydání věcí proti tomu, kdo předmět

spoluvlastnictví neprávem zadržuje. Za zcela nepřiléhavou považuje

pak odvolací soud právní argumentaci stěžovatelky, že jako

menšinový spoluvlastník se poškozený nemůže sám, bez souhlasu

ostatních spoluvlastníků, domáhat vydání celých věcí i těch

podílů, které mu nepatří. Poškozený se domáhal vydání pouze svého

podílu, který představuje jemu vydané věci. K tomu souhlas

údajných spoluvlastníků nepotřebuje a chování stěžovatelky bylo

proto správně vyhodnoceno tak, že si přisvojila cizí věc, která jí

byla svěřena, čímž se dopustila trestného činu zpronevěry podle

ust. § 248 tr. zák. Právní názor stěžovatelky by podle odvolacího

soudu ve svém důsledku zasahoval do ústavou zaručeného

vlastnického práva poškozeného. Proto navrhl, aby byla ústavní

stížnost stěžovatelky zcela zamítnuta. Dále krajský soud uvedl, že

nejsou dány zákonné důvody pro to, aby Ústavní soud odložil

vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť stěžovatelka řadu let

neoprávněně disponuje s majetkem poškozeného, pobírá z jeho

majetku užitky a uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím

poškozenému, by neznamenalo pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu,

než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout poškozenému.

Okresní státní zastupitelství v Opavě ve svém vyjádření ze

dne 3. 1. 2000, které Ústavní soud obdržel dne 4. 1. 2001, uvedlo,

že napadená rozhodnutí považuje za odpovídající učiněným skutkovým

zjištěním i zákonu.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě se dopisem ze dne

22. 12. 2000 svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Poškozený R. W. ve svém vyjádření ze dne 3. 1. 2001, které

Ústavní soud obdržel dne 5. 1. 2001, uvedl, že nesouhlasí s tím,

aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku o náhradě škody

napadeného rozhodnutí, a dále nesouhlasí s tím, aby Ústavní soud

ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil, nesouhlasí

dále s mnoha výroky v ústavní stížnosti. Poškozený dále ve svém

vyjádření uvádí, že nesouhlasí s výrokem stěžovatelky, že se jí

způsobí nepoměrně vyšší újma při výkonu rozhodnutí, než jaká škoda

by jí vznikla při odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Stěžovatelka podle něj disponuje značným majetkem v prostorech

okrasných školek, strojovém parku, novým traktorem, skříňovou

Avií, nakladačem, novým osobním autem, vlastním rodinným domkem,

4 bytovým činžovním domem atd. Poškozený je přesvědčen, že

stěžovatelka způsobila na cizím majetku značnou škodu tím, že si

přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, proto souhlasí

s rozhodnutím nalézacího soudu o povinnosti obžalované zaplatit

poškozenému škodu ve výši 526 926, 06 Kč, což představuje hodnotu

majetkového podílu poškozeného vydaného ZD O.

Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost byla podána důvodně.

Stěžovatelka neměla být trestně stíhána, a pokud k tomu vůbec

došlo, je správný původní zprošťující rozsudek soudu prvního

stupně ze dne 17. 2. 1998, č. j. 2 T 26/97-139, případně již

usnesení vyšetřovatele ze dne 13. 5. 1996, č. OVV - 59/1995, na č.

l. 126 vyšetřovacího spisu II, na jejichž odůvodnění Ústavní soud

odkazuje.

Vztah mezi stěžovatelkou, resp. obchodní společností Okrasné

školky O. , s. r. o., a poškozeným R. W. je vztahem

občanskoprávním a jednání nyní již odsouzené stěžovatelky

nenaplňuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle ust. §

248 tr. zák. a ani jiného obdobného trestného činu.

Již z obsahu samotného trestního spisu vyplývá, že trestní

stíhání stěžovatelky bylo původně odloženo (usnesení Okresního

úřadu vyšetřování Opava ze dne 13. 5. 1996, č. OVV - 59/1995, na

č. l. 126 svazek II spisu), podaná obžaloba vrácena soudem

státnímu zástupci k došetření (usnesení Okresního soudu v Opavě ze

dne 7. 4. 1997, sp. zn. 2 T 26/97, na č. l. 44 svazek I spisu),

stěžovatelka zproštěna obžaloby (rozsudek Okresního soudu v Opavě

ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. 2 T 26/97, na č. l. 139 svazek

I spisu). Uvedený rozsudek byl zrušen usnesením krajského soudu

(usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 1998, sp. zn.

4 To 285/98, na č. l. 166 svazek I spisu) a věc byla vrácena soudu

prvního stupně. Rozsudkem napadeným ústavní stížností byla

stěžovatelka uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle ust.

§ 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a byl jí uložen podmíněný

trest odnětí svobody v trvání dvou roků na zkušební dobu osmnácti

měsíců, povinnost k náhradě škody poškozenému R. W. ve výši 526

926, 06 Kč, se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán na

řízení ve věcech občanskoprávních. Odsuzující rozsudek vychází

z velmi zjednodušené úvahy, že stěžovatelka převzala na základě

plné moci udělené poškozeným R. W. v době od 26. 7. do 2. 12.

1993 majetek od ZD O. pozůstávající z nedokončené rostlinné

výroby, nářadí, strojů, materiálových zásob a hospodářských

zvířat, z něhož zhruba 1/3 náležela poškozenému z nároků

uplatněných podle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, tento ponechala v obhospodařování obchodní společnosti

Okrasné školky O. , s. r. o., a poté, co vypověděla poškozenému

plnou moc (č. l. 131 přílohy č. l. 20) jej přes urgence odmítla

vydat R. W.

Ustanovení § 248 odst. 1 tr. zák. zní: "Kdo si přisvojí cizí

věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu

nikoliv nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta

nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím

věci."

Aplikace zákonných znaků skutkové podstaty v daném případě

je formalistická, násilná a odporuje logickému postupu.

Z řady písemných vyjádření ZD O., z výpovědi svědka

A. B. (a soud z tohoto zjištění vychází) stěžovatelka přejímala

majetek, který částečně uspokojoval majetkové nároky nejen

poškozeného, ale i dalších asi 30 osob. Podíl poškozeného byl

stanoven dohodou přes 30 %, stejně tak i cena předávaného majetku.

Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví. V tomto případě

u předaných věcí nejde o vlastnictví ke konkrétním věcem, ale

o spoluvlastnický podíl, o jehož vypořádání by bylo nutno se

dohodnout s ostatními spoluvlastníky.

Dalším znakem je přisvojení si cizí věci - tedy získání

trvalé dispozice s ní. I v tomto směru se naráží na problém, že

nešlo o jednotlivou věc nebo věc druhově určenou (částečně

provedená orba, setí a pod.). Poškozenému byla podle možností

obchodní společnosti pohledávka uhrazována ( sele, vánoční stromek

apod.). Při tom ani celková výše pohledávky není bezpečně

stanovena tak, aby o ní nebylo pochybností. Právě na její výši

závisí přísnější právní kvalifikace podle dalších odstavců ust.

§ 248 tr. zák.

Problematické je stanovení doby trestné činnosti. Napadený

rozsudek shodně s obžalobou stanovuje počátek dnem, kterým

stěžovatelka vypověděla poškozenému plnou moc. Konec trestné

činnosti rozsudek zjišťuje bez jakéhokoliv bližšího objasnění dnem

18. 11. 1996. Toto datum ani v obžalobě ani v odsuzujícím rozsudku

specifikováno není. Ze spisu rovněž nelze zjistit, proč by tímto

datem měla trestná činnost stěžovatelky skončit. Protiprávní stav

by mohl skončit pouze vydáním majetku poškozenému nebo úhradou

pohledávky, což se však, jak z dalšího plyne, nestalo.

Skutková zjištění obecných soudů (okresního i krajského)

nemají oporu v provedených důkazech a jejich hodnocení odporuje

ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu. Právní závěr o vině stěžovatelky

z nich v žádném možném výkladu nevyplývá.

K naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry patří

otázka zavinění. Okresní soud se v rámci vázanosti názorem

odvolacího soudu ( ust. § 264 odst. 1 tr. řádu) vypořádává

s otázkou zavinění formou úmyslu eventuálního. Stěžovatelka

věděla, že může svým jednáním způsobit porušení nebo ohrožení

chráněného zájmu (vlastnického práva) a pro případ, že jej

způsobí, byla s tím srozuměna. Obhajobu stěžovatelky, že po

vypovězení plné moci, výpovědi nájmu z pozemků a nepostoupením

pohledávek, rozpočetla vydaný majetek na ty restituenty, kteří

podepsali smlouvy o postupu pohledávek s tím, že transformační

podíl poškozeného je dosud v držení zemědělského družstva, má za

vyvrácenou přípisy zemědělského družstva, že ve vydaném majetku

byl i podíl poškozeného. Oba závěry jsou v logickém rozporu.

Především však jde o naplnění základní materiální podmínky,

aby jednání stěžovatelky bylo možno trestně hodnotit. Tou je

nebezpečnost činu pro společnost. Při stanovení její výše a stupně

nutno vycházet z ustanovení § 3 odst. 4 tr. zákona, že je určována

zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen,

způsobem provedení a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin

spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

V průběhu celého trestního řízení byl shromažďován důkazní

materiál velkého rozsahu a vesměs občanskoprávního charakteru,

svědčící o neustále probíhajícím jednání mezi stěžovatelkou,

poškozeným, obchodní společností Okrasné školky O. , s. r. o. a ZD

O. o vypořádání majetkových nároků, které dosud není skončeno.

Majetkové nároky plynoucí z restituce, vypořádání majetkových

podílů a z transformace nejsou doposud úplně a beze zbytku

vyrovnány. Jde o zdlouhavý, složitý vývojový proces, jehož cílem

je uspořádání prosperující zemědělské výroby na novém ekonomickém

základě. Součástí tohoto procesu je jednání stěžovatelky

a ostatních osob a ekonomických subjektů. Proto nelze jednání

stěžovatelky pojímat z hlediska trestního zákona.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy

a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných

soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud

oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím

těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pravomoc

Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů

jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností shledal,

že ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 90 Ústavy, který

stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, čl. 8 odst. 2

Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody

jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon; nikdo nesmí

být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku,

čl. 36 odst. 1 Listiny, který stanoví, že se každý může domáhat

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu, a čl. 6 odst. 1

Úmluvy, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost

byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána

nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne

o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti

jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní

stížnosti zcela vyhověl a podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozsudek Okresního

soudu v Opavě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 2 T 26/97-185, a usnesení

Krajskéhosoudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 4 To

606/99, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. března 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru