Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 580/03Usnesení ÚS ze dne 08.03.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Městská část Praha 13
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.580.03
Datum podání23.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 103 odst.1

99/1963 Sb., § 118a, § 211


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 580/03 ze dne 8. 3. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy - Městské části Praha 13, se sídlem Praha, Sluneční náměstí 13, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Praha, Sokolská 60, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, č. j. 64 Co 47/2002-226 a 64 Co 48/2002-226, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2003, č. j. 26 Cdo 1829/2002-247,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svým návrhem napadá shora označená rozhodnutí s odůvodněním, že obecné soudy svým postupem zasáhly do jejích ústavně zaručených práv dle čl. 101 Ústavy České republiky, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za protiústavní stěžovatelka považuje postup, při němž bylo v řízeních před označenými soudy rozhodnuto, že dohoda o ukončení nájmu, kterou uzavřela s obchodní společností, je absolutně neplatná, s odůvodněním, že starosta stěžovatelky uzavřel tuto dohodu bez souhlasu obecní (místní) rady. Dále stěžovatelka namítá, že došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv tím, že v řízení před soudem prvního stupně byly dle jejího názoru prokazovány jiné skutečnosti, než ty, které bylo třeba prokázat v řízení před odvolacím soudem, proto se domnívá, že ji měl odvolací soud vyzvat k doplnění vylíčení rozhodných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1 občanského soudního řádu.

K projednání a rozhodnutí věci si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, vedený pod sp. zn. 7 C 395/2000, z jehož obsahu zjistil následující:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 6. 2004, č. j. 7 C 395/2000-132, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 12. 2001, č. j. 7 C 395/2000-180, zamítl žalobu společnosti CUMBER, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), kterou se domáhala zpřístupnění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky s odůvodněním, že dne 29. 5. 2000 došlo sice k uzavření dohody o ukončení nájmu nemovitosti, nicméně tato dohoda je neplatná. Podle názoru vedlejší účastnice nebyl starosta stěžovatelky oprávněn tuto smlouvu uzavřít, neboť jejímu uzavření nepředcházelo projednání v místní radě stěžovatelky, dále bylo rovněž uvedeno, že předseda představenstva, který smlouvu uzavřel, nebyl oprávněn jejím jménem jednat. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tak, že omezení jednatelského oprávnění předsedy představenstva vedlejší účastnice je irelevantní, neboť stěžovatelka jednala ve víře v zápis v obchodním rejstříku. Pokud jde o druhou vadu uvedeného právního úkonu, soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že místní rada stěžovatelky vzala svým usnesením č. 293 ze dne 6. 6. 2000 na vědomí ukončení nájemního vztahu, došlo ke konvalidaci relativně neplatného právního úkonu (§ 40a občanského zákoníku).

Městský soud v Praze se jako soud odvolací v napadeném rozsudku ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, ztotožnil se i se závěry právními s výjimkou závěru o relativní neplatnosti dohody o ukončení nájmu ze dne 29. 5. 2000. Odvolací soud vyslovil názor, že v posuzovaném případě se jedná o případ nekonvalidovatelné absolutní neplatnosti (§ 39 občanského zákoníku), přičemž starosta sám není oprávněn vytvářet vůli obce, nýbrž ji může toliko projevovat navenek. V souvislosti s tím odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001 ve věci sp. zn. IV. ÚS 576/2000, kterého se dovolávala v podaném odvolání také vedlejší účastnice. S ohledem na tuto skutečnost odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelka byla povinna předmětnou nemovitost vedlejší účastnici zpřístupnit.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, v němž mimo jiné uvedla, že právní názor vyslovený v citovaném nálezu Ústavního soudu je neaplikovatelný, že dodatečné schválení úkonu starosty místní radou bylo možné a tím, že odvolací soud "dramaticky" změnil právní názor ve srovnání s názorem soudu prvního stupně (tak text dovolání ve spisu na č. l. 236), vznikla mu povinnost dle § 118a odst. 1 ve spojení s § 211 občanského soudního řádu vyzvat stěžovatelku k vylíčení rozhodných skutečností. Nejvyšší soud podané dovolání rubrikovaným rozsudkem zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tak, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací zaujaly shodný názor, že starosta stěžovatelky nebyl oprávněn sám rozhodovat o dispozicích s předmětnými nemovitostmi, odlišně posoudily soudy pouze následky této situace. Dále se dovolací soud vyrovnal s námitkami stran jednatelského oprávnění starosty stěžovatelky. Přitom za pomoci podrobnějšího výkladu právní úpravy zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném ke dni 29. 5. 2000, odmítl polemiku stěžovatelky o možnosti starosty uzavřít spornou dohodu.

V souladu s ustanovením § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Ve vyjádření Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2004 jsou shrnuty právní závěry rozsudku jím ve věci vydaného. Soud dále odmítl tvrzení stěžovatelky, že došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv a s ohledem na to navrhuje ústavní stížnost zamítnout.

Nejvyšší soud ve vyjádření k návrhu ze dne 9. 9. 2004 konstatoval, že dle jeho názoru jde o výklad běžného práva a namítaný přesah do roviny ústavněprávní je pouze umělou konstrukcí. Podle Nejvyššího soudu byl skutkový stav zjištěn v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení § 132 občanského soudního řádu, dále má soud za to, že na skutkový stav aplikoval odpovídající právní předpisy ústavně konformním způsobem a v souladu s judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu.

Poté, co Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelčina základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl.).

Jak bylo výše uvedeno, tvoří jádro námitek stěžovatelky dva okruhy problémů. Prvním z nich je názor, že odvolací soud měl povinnost ji vyzvat, aby doplnila svá tvrzení důležitá pro rozhodnutí věci. Druhý okruh námitek směřuje k popření právního závěru, že se v posuzovaném případě jedná o absolutní neplatnost právního úkonu. Odkaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 576/2000 považuje stěžovatelka za nepřípadný, neboť byl vydán na základě zcela odlišných skutkových okolností, mimo jiné došlo k významnému zatížení majetku obce, kdežto v právě posuzovaném případě jednání starosty vedlo spíše k ochraně obecních zájmů ukončením právního vztahu, v němž se vyskytovala dlouhodobě celá řada defektů.

Prvé námitce nemůže Ústavní soud přisvědčit, neboť dle jeho názoru odvolacímu soudu nevznikla povinnost, jež vyplývá z ustanovení § 118a odst. 1 ve spojení s § 211 občanského soudního řádu. Odvolací soud pouze změnil právní hodnocení skutkového stavu, jehož zjištění soudem prvního stupně akceptoval (závěr o tom, zda nájemní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem trvá či nikoliv, závisel na posouzení předběžné otázky, zda dohoda o ukončení nájmu je platná, či nikoliv). Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by vzal v úvahu jakékoliv jiné okolnosti, na jejichž základě by ve srovnání s právními závěry soudu prvního stupně svůj postoj změnil. Výklad ustanovení § 118a odst. 1, že by byl odvolací soud povinen vždy avizovat účastníkům při jednání změnu právního názoru ve srovnání se soudem prvního stupně, považuje Ústavní soud za nepřiměřeně extenzivní. Zmíněné ustanovení podle názoru Ústavního soudu slouží k tomu, aby soud prvního stupně na účastníkovo tvrzení neusuzoval z výsledků dokazování či ze skutečností, které v řízení vyšly jinak najevo, což souvisí s premisou, že účastníci řízení jsou "pány" sporného procesu. Měla by totiž existovat jednota mezi tvrzeními účastníků, navrženými a posléze provedenými důkazy, zjištěným skutkovým stavem a právními závěry z toho vyplývajícími. Rovněž lze poukázat také na skutečnost, že ustanovení § 211 občanského soudního řádu odkazuje pro odvolací řízení toliko na přiměřené použití ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, vazba k těmto pravidlům je z hlediska legislativně-technického tudíž volnější (srov. k tomu čl. 41 odst. 2 Legislativních pravidel vlády, v platném znění).

Ústavní soud se nedomnívá, že okolnosti posuzovaného případu odůvodňují odchýlit se od právního názoru, jenž byl vysloven v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 576/2000 (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 61, str. 49 a násl. [dále jen "Sbírka"]), jak uvádí stěžovatelka. Postoje, které Ústavní soud ve zmíněném rozhodnutí zaujal, se přirozeně odvíjejí od tehdy posuzovaného případu, nicméně právní závěry, které Ústavní soud vyslovil o povaze právní úpravy tvorby vůle obce a způsobu jejího projevu, je nutno použít i na nyní projednávanou věc. Působnost obecního zastupitelstva upravoval dnes již zrušený zákon o obcích č. 367/1990 Sb. zejména v ustanoveních §§ 36 a 36a, postavení starosty pak v §§ 52 až 55. Je pravdou, že v něm nebylo přítomno obdobné pregnantní ustanovení, jakým je dnešní § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, které právní úkony starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce, provedené bez takového předchozího schválení, výslovně označuje jako neplatné od počátku. Ústavní soud však již v citovaném nálezu vyslovil přesvědčení, že tato zásada byla přítomna i v právní úpravě dřívější a vyplývala přímo z již zmíněného čl. 101 Ústavy České republiky. Starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat (tak viz Sbírka, str. 53). V tomto rozsahu na nález Ústavního soudu odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí také Nejvyšší soud. Ústavní soud rovněž souhlasí s tím, že zákon č. 367/1990 Sb. rozděloval majetkoprávní jednání obcí mezi dva subjekty, a to mezi obecní zastupitelstvo (v taxativně uvedených případech § 36a odst. 1 a 2 zákona č. 367/1990 Sb.) a obecní radu [v ostatních případech na základě zbytkové klausule obsažené v § 45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb.].

Ústavní soud nespatřuje za této situace důvod se od dříve vysloveného závěru odchýlit. Nepodstatné rovněž je, že právní vztah, jenž měl na základě dohodou o ukončení nájmu ze dne 29. 5. 2000 zaniknout, byl realizován problémově. Konkrétní okolnosti závazkového právního vztahu nemohou nic změnit na tom, že starosta obce není oprávněn činit právní jednání samostatně; jeho jednání není jednáním obce a jeho úloha je pouze v tom, že vůli obce vyjadřuje navenek. Z mlčení zákona nelze dovodit podle názoru Ústavního soudu stejné pravidlo chování, které například obsahuje ustanovení § 15 odst. 2 obchodního zákoníku, podle nějž pokud osoba pověřená při provozu podniku určitou činností překročí své oprávnění, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla. Tento závěr platí tím spíš, že postavení a funkce orgánů obce upravuje veřejnoprávní předpis, u nějž lze extenzivní výklad považovat za naprosto výjimečný a nežádoucí.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005 [zatím publikován jako dokument ASPI č. 32206 (JUD)], vyslovil názor, že starostovi nelze upřít právo, aby v intencích jednou projevené vůle obce jednal relativně samostatně. Tím však měl Ústavní soud na mysli takové úkony, které nezahrnují podstatné náležitosti smlouvy, k jejímuž uzavření dala v souladu se zákonem o obcích nebo o hlavním městě Praze souhlas buď místní rada nebo zastupitelstvo. Jiný výklad by v takové situaci byl považován za přehnaně formalistický.

V projednávané věci, kde došlo k ukončení nájemního vztahu právním úkonem starosty, který nebyl předem schválen místní radou (pouze byl následně vzat na vědomí), nelze však ani dovodit, že vůle obce byla již v zásadních bodech vytvořena a úkon starosty by byl učiněn v intencích takto projevené vůle. (Nelze totiž dovodit, že souhlas s uzavřením nájemní smlouvy obsahuje zároveň souhlas k úkonu směřujícímu k ukončení nájmu. Projev vůle obce byl v projednávané věci směřován k tomu, aby nemovitost byla pronajata, tedy k dosažení zcela opačného cíle, než jakým je ukončení nájmu).

Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že nedostatky způsobilosti subjektu, k nimž v posuzovaném případě došlo, nelze kvalifikovat jako relativní neplatnost ve smyslu § 40a občanského zákoníku. České právo rovněž neobsahuje obecnou úpravu konvalidace právních úkonů a Ústavní soud se domnívá, že pokud má být právní úkon konvalidován, vyžaduje to výslovnou zákonnou úpravu (jak je například učiněna v případě konvalidace manželství nezletilců ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o rodině). Účelem institutu relativní neplatnosti podle výslovné úpravy v českém právu je možnost vznést promlčitelnou námitku neplatnosti z důvodů uvedených v zákoně; ze zákona samotného nelze dovodit, že toto ustanovení upravuje také možnost dodatečně projednat či schválit právní úkon orgánem k tomu zákonem povolaným.

Ústavní soud již dříve judikoval, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 občanského soudního řádu). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (tak viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 663/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 57, str. 19 a násl.).

Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s uvedenými zásadami. To, že s výsledkem řízení stěžovatelka nesouhlasí, samo o sobě nemůže zakládat porušení ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z pohledu ústavního nezaujímá. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující zmíněným kritériím. Tvrdila-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v její věci dospěly k jinému právnímu závěru, než zaujímá sama, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů. Právní závěry, které obecné soudy v proběhnutých řízeních učinily, jsou dle názoru Ústavního soudu výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2006

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru